(Exile On Mainstream)

Jesu, The Cure, Sophia, A Whisper In The Noise... Nevím proč, ale tyhle kapely mě vždycky odnesou zpátky do dětství. Ne všechny jejich skladby, ale některý nejsilnější momenty mě vrátí v čase a prostoru – a já najednou nemám starosti, který mám teď. Zase čtu před spaním dobrodružný knížky. Mám prázdniny. Chci umět hrát na kytaru. A tak dál... Wive mají na svý nový desce skladbu „Attrition“, která je pro mě zhmotněním (jasně, napsat o jakýkoliv písničce, že je „zhmotněním“ něčeho, je z podstaty věci ukrutná blbost, ale to nevadí, ne?) tohohle pocitu. Je to ta návyková melodie? Je to ten zvláštní špinavej a hlubokej zvuk v pozadí? Nevím. Možná to radši ani nechci analyzovat, abych se o sobě náhodou nedozvěděl víc, než je pro mě bezpečný.

(Revolution Summer) 7“EP

Mám rád sedmipalcové singly. Jejich realizace se mnohdy ubírá po trnitých cestách a finální výsledek bývá nejistý. Společný split Ep AUXES s Obstacles vznikal „pod rukama“ sympatického olomouckého vydavatelství Revolution Summer, jehož je i debutním vydavatelským počinem. Myšlenka singlu se vyvíjela postupně a myslím si, že lepší propojení kapel se ani nemohlo vydařit. Všechno do sebe moc pěkně zapadlo.

(Damage Done / Shark Men)

Rozhodně nesdílím všeobecný názor na německou hard core scénu, který je postaven na podivném předsudku, jehož typickým průvodním jevem je názor, že "na Fluffu je to ok až na ty hrozný namachrovaný Němce". Podobné kategorizování na základě státní příslušnosti je podle mě totální hovadina a ačkoliv mi může být spousta věcí nesympatických nebo cizích, musím podotknout, že drtivá většina lidí a kapel z tohoto prostředí, které jsem měl možnost poznat, byla naprosto v pohodě a v mnoha ohledech by mohli jít zdejší hard core scéně příkladem. Mluvím např. o striktním vymezení se vůči neonacismu (a to nejen v podobě bannerů na Facebooku), aktivním přístupu k organizování koncertů a otevřenému postoji k mnoha jiným hudebním stylům.

(Deathwish inc.)

Když nad tím tak přemýšlím, měl bych tuhle kapelu vlastně nenávidět. Na první dojem je to předpisový "moderní hard core", což je pro mě škatulka, která je až po okraj naplněná přeceňovanejma kapelama, který nemají co říct, hrajou nudnou muziku ve středním tempu, snaží se působit naléhavě a vypadají totálně cool. Prostě blbost, naprosté vítězství formy nad obsahem.

(Black Star Foundation)

(Maximumrocknroll/Nikt Nic Niewie/Pop Noise)

Zmínka o tom, že tahle totální klasika bude konečně znovu vydána na vinylu, mě přiměla sáhnout do regálu a po nějaké době se nechat opět rozsekat masakrální energií, která z téhle desky doslova prýští. Do teď jsem nepochopil, že to jsou vlastně nahrávky z let 1983 -1985, které vznikly v Polsku, kde ohledně punku vládly po celá 80. léta zvláštní poměry.

Trpělivě vyčkávám až se počet přečtení mého předchozího spisku vyšplhá na magickou číslici 666 a když se tak stane, usedám spolu se štosem fanzinů k počítači, naklapu do něj, to, co teď čteš (jako soundtrack mi k tomu skřípou zaprášené kazety z 90. let) a odesílám spolu s přátelským mailem šéfredaktorovi Jirzovi ke zveřejnění.

(Domino / Day After)

Ne, desky Lou Barlowa, potažmo Sebadoh a Folk Implosion, mi nikdy nezachránily život. To dokázaly desky jako třeba „Impurity“ od New Model Army nebo alba od Fugazi. Ale když začínám psát tuhle recenzi, vlastně si silně uvědomuju, že desky Lou Barlowa mě skoro vždycky vytáhly z nějakýho průseru. Pamatuju si, že když vyšlo „Bubble and Scrape“ od Sebadoh, postavilo mě to na nohy v těžký situaci. A nebo třeba na konci loňskýho roku, když mi moc nešla karta, a dostalo se ke mně „Goodnight Unknown“: taky vítaná záchrana...

(Attack Records)

NEW MODEL ARMY jsou pojem a představovat je by bylo nošením dříví do lesa (mimochodem, víte že stejně se jmenuje jeden „model“ perkusního revolveru Remington?). Svou kariéru začali už v roce 1980 v anglickém Bradfordu a za dobu své existence oslovili nejednu generaci. Prošli si, ostatně jako další skupiny nebo hudební styly, lepšími i horšími časy. Za tu dobu se - nejen pro mě - stali živoucím kultem.

(Drag City / Day After)

Tyhle chlápci dali světu výpověď. Zatáhli to tady. Teď se vznášejí na tónech a vibracích, nehmotný těla v hlubokým zvuku. Přiznávám bez mučení: mám rád strašnou spoustu muziky, která opisuje už několikrát řečený, o to víc ale dokážu ocenit kapelu, která si stvoří vlastní, specifickej jazyk. Om jsou přesně tenhle případ. V jejich zvuku je všechno stráááááááááášně pomalý a rozlezlý, ale není to žádnej bezcílnej, chytře se tvářící experiment. Om kontrolujou každou vteřinu svejch skladeb, má to neskutečný napětí. A když se pak rozhodnou nechat muziku ovládnout čas a prostor, aby to řídila po svým, stojí to za to.

Ep (Thrashbastard)

„Ztracení hoši“ jsou kapelou z francouzského Lyonu. Hrají hardcore/punk středního tempa ovlivněný ANGRY SAMOANS, CIRCLE JERKS, snad i BLACK FLAG. Osobně neznám žádnou jinou jim stylově podobnou francouzskou kapelu ...