S napsáním recenze na debut Five Seconds To Leave jsem dlouho váhal – hlavně proto, že digitální verze „SoundScapeLandTracks“ vyšla na Silver Rocket Sekta, tak aby si někdo nemyslel, že moc kopu za domácí... Ale pak jsem si řekl, že nejdůležitější je stejně vinyl (pod kterým jsou podepsaný NAAB) a moje pocity z týhle kapely. A taky jsem teď Five Seconds To Leave znova viděl na nějakejch koncertech, kde mě úplně rozsekali...
Ve stylu, z kterýho 5STL vycházejí, je těžký přijít s něčím novým: pomalý, těžkotonážní riffy, žádnej zpěv, temnota zleva i zprava... Hudební publicisti by určitě v recenzi na „SoundScapeLandTracks“ použili výraz „atmosférický“, což je přesně slovo, z kterýho se mi chce blejt – je akademický a studený stejně jako všechny ty „post - cokoliv“ kapely, kterejch se v posledních letech vyrojilo dost a dost. Na tomhle poli je skoro nemožný objevit nějakou zlatou hroudu, ale 5STL si přesto dokázali najít vlastní zvuk a vlastní tvář.
Čím se 5STL v mejch očích lišej od ostatních?
Drtivá většina podobnejch kapel pracuje v týhle muzice s dvěma hlavníma principama: buď postupná a pečlivě budovaná gradace od jemnýho vybrnkávání po mohutnej nápor, nebo naopak náhlá exploze z tichý pasáže do hlasitýho výbuchu. Oba tyhle postupy jsou těžce předvídatelný a milionkrát přežvejkaný. 5STL se tomuhle ale vyhejbají, jak je to jen možný: jejich skladby jsou skvěle monotónní (což je pro mě v hudbě dost důležitá kvalita) a když se tam něco děje, tak jedna pasáž se spíš jakoby prolíná s druhou, než že by na sebe navazovaly. Nechávají svůj zvuk plynout, poslouchají ho a respektujou ho – je slyšet, že muzika vede je, ne že by se oni snažili za každou cenu muziku osedlat. Přesně tak se mi to líbí: 5STL se nebojej „nehrát“, když si to nálada skladby vyžaduje.
No a výsledek stojí za to – „SoundScapeLandTracks“ je velká, mohutná VĚC, kde není ani stopa po křeči. Kapela je taky hodně syrová a brutální, žádný akademický kudrlinky se nekonají. A taky se mi líbí rytmika: přestože většinu hypnózy obstará kytara (jednou se Vaška musím zeptat, jak to s tím zvukem dělá – vždycky mi připadá, že není možný, aby tohle všechno zvládla jediná kytara), velkou část toho kosmickýho účinku má na svědomí úsporný bubnování a disciplinovaná basa. I díky nim se naštěstí 5STL vzdalujou co nejdál od toho studenýho „atmosférickýho“ žvance. A nekecám, že se mi na spoustě míst vybaví paralela s první deskou The God Machine... Jo a taky to celý hraje jako svině, ale to není u Yoze žádný velký překvapní. Nicméně fakt klobouk dolů – je potřeba to říct.
Jsem zvědavej na další cestu 5STL (i když nový věci jsou vynikající a transformace do Nod Nod taky): kam teď dál? Nějak podvědomě očekávám u týhle trojice Hobitů z Kraje ještě další, významnej posun...
Five Seconds To Leave: http://www.myspace.com/fivesecondstoleave
