O týhle desce jsem se poprvý dozvěděl loni v listopadu od Nathana Bella, někdejšího baskytaristy Lungfish, cestou z koncertu z Lysý nad Labem. Kecali jsme v autě o fenoménu „Lungfish music“ a z Nathana jen tak mimochodem vypadlo: „Mám spoustu archivního materiálu, měli jsme zkušebnu u mě doma. A nedávno jsem objevil album, který jsme nahráli mezi The Unanimous Hour a Necrophones. Zní to parádně!!! Je to hlasitá, syrová deska. Mělo by to brzo vyjít na Dischordu. Je tam pár věci, který se nakonec objevily na Necrophones, ale v jinejch verzích." Koukal jsem jak blázen.
A jak se ukázalo, Nathan nekecal. „Zapomenutá“ deska Lungfish teď vychází pod názvem „A.C.R. 1999“ na Dischordu a je přesně taková, jak jí Nathan popisoval. Z deseti věcí vyšlo pozdějc šest na „Necrophones“ (ale nově nahranejch), čtyři vycházejí vůbec poprvý. Nejdřív k těm šesti „pra-verzím“ tracků z „Necrophones“: nechci podléhat přehnanýmu nadšení z faktu, že můžu po dlouhý době poslouchat nový věci od jedný z mejch nejoblíbenějších kapel všech dob, ale nemůžu si pomoct... Ty písničky mají na „A.C.R. 1999“ úplně jinou energii, než na „Necrophones“. Jsou syrovější, agresivnější, rockovější. Ne že bych zrovna tyhle atributy u Lungfish nějak vyhledával, cenil a očekával, ale tady to najednou dostává větší říz a smysl. Třeba „Occult Vibrations“ nebo „Shapes In Space“. Má to dokonce o něco prostornější zvuk a je to prostě víc „kapelový“.
No a ty čtyři věci, který vycházejí poprvý? Už jen kvůli nim stojí za to si tu desku koupit. „Symbiosis“, „Screams Of Joy“, „I Will Walk Between You“ jsou naprosto klasický Lungfish věci – hypnotický, minimalistický a magický („Aesop“ je jen takovej krátkej hlukovej úsek). Mají blíž k „The Unanimous Hour“ než k „Necrophones“ a jsou to prostě perly.
Vůbec u týhle desky nemám pocit, že bych poslouchal nějakej outtake nebo něco, co už znám a mám zarytý hluboko pod kůží. Lungfish v době nahrávání týhle desky už moc nehráli živě, ale pořád skládali věci, z kterejch bude běhat mráz po zádech už navždycky. Jo, tahle kapela mi strašně chybí, ale zároveň je pořád se mnou. „V Lungfish jsem hrál sedm let a za tu dobu jsme odehráli přesně 23 koncertů,“ vzpomínal tehdy ještě Nathan. „Ale taková byla tehdy domluva. Daniel a Asa mi zavolali a řekli, jestli chci hrát v Lungfish, ale ať se když tak připravím na to, že třeba už vůbec nebudeme hrát živě. Neřešil jsem to. Řešil bys něco takovýho, kdybys dostal nabídku hrát v nejlepší kapele na světě?“
Jasně že ne!
