Co bylo důvodem, že jste se vrátili po téměř patnácti letech na pódium? Kdo přišel s tímhle nápadem a jaká byla reakce ostatních z kapely?

Z velký části to bylo pro radost a abychom mohli zase trávit čas společně. Koncerty neměly žádnej jinej cíl, než že jsme se chtěli pobavit a pokud možno udělat něco užitečného – tím, že pojmeme většinu koncertů jako benefity. Zatím se nám podařilo získat celkem dost peněz na různý účely a kromě toho si to taky užít. Jsme šťastní, že zase hrajeme koncerty.

Co jste cítili, když jste stáli znovu na pódiu, připraveni hrát znovu všechny ty starý songy?

Vlastně to bylo docela těžký. Je to poměrně velká emoční zátěž, hrát v kapele jako Unbroken, hlavně kvůli celý její historii. Na naší první zkoušce, ještě než jsme odehráli nějakej koncert, jsme seděli a ještě před tím, než jsme vůbec zahráli nějakej song, jsme si hodiny povídali. Bylo to super, dát se znovu dohromady a znovu se poznat jako kamarádi. V týhle kapele je totiž hodně lásky, ale i hodně smutku... a když jsme hráli, přesně tohle jsme cítili.

Žijeme v době, kdy snad skoro všechny kapely ohlašují návrat. Před pár lety bylo skoro nemožný přemýšlet nad tím, že bys měl možnost některý kapely vidět znovu hrát, protože se už dávno rozpadly, jejich členové se nenáviděli (nebo pořád nenáviděj) atd. Vidíš nějaký rozdíl mezi takovejma kapelama a Unbroken?

Nemůžu moc mluvit o tom, proč se ostatní kapely dávaj po letech dohromady. Nepřísluší mi soudit důvody, proč znova hrajou. Můžu mluvit jen za nás – a my to děláme, protože se chceme bavit, cestovat, vidět starý známý, dát lidem šanci vidět naše koncerty a získat peníze na dobrý věci. Vždycky jsme měli dost nabídek na koncerty za opravdu hodně peněz, ale nic z toho pro nás nebylo motivující. Chceme hrát na místech, kde si lidi mysleli, že už nás nikdy nebudou mít šanci vidět. Přináší nám to větší potěšení a když hrajeme, mívá to určitou slavnostní atmosféru, která do všeho vnáší něco jiného kromě peněz.

Jak si vybíráte organizace nebo lidi, které chcete podpořit penězy získanými z koncertu? Můžete nám o tom něco říct?

Nějaký podněty přišly od našich přátel, něco prostě jsou věci, které nám přijde dobrý podpořit. Peníze z jednoho koncertu třeba šly na kamarádův fond proti rakovině, zatímco peníze z dalšího na Women's Shelter v San Diegu. Myslíme si, že je skvělý vrátit něco zpátky a dát peníze lidem, kteří je potřebují. Necháváme si nějaké peníze jako příspěvek na zaplacení nějakejch výdajů, co máme, ale okolo 80 % všech peněz dáváme na dobročinný účely. Chtěli jsme prostě ukázat, že peníze z reunionů se dají vzít a použít na skvělý věci.

Když se podíváte zpátky do 90. let a porovnáte je s dnešní scénou, vidíte nějaký rozdíly?

Upřímně, nevidím moc rozdílů, snad jen, že informace se šíří mnohem rychleji. Lidi o sobě pořád vykládají spoustu sraček, a ty se to dozvíš rychleji. Komunikace, nápady i výměna informací probíhá rychleji. Jinak mi scéna připadá pořád víceméně stejná. Možná, že dneska jsou lepší kapely, ale kromě toho nevidím moc rozdílů.

Byl jsi v situaci, kdy jsi chtěl skoncovat se scénou a hardcorem celkově a začít dělat něco úplně jiného?

Ani ne tak skoncovat se scénou, jako s hraním tvrdý hudby. Jsem v určitém ohledu starej a unavenej. Bude mi v listopadu čtyřicet. A abych byl upřímném, hlasitá hudba mě už unavuje. Ale pořád si jí užívám. Třeba když píšu tohle, poslouchám „Heartwork“ od Carcass. Jsem prostě spíš unavenej z hraní hardcoru. Hraju v hardcore/punk kapelách od roku 1987 a cítím, že můj čas se naplnil. Dělání koncertů, ubytovávání kapel u mě doma, hraní v kapelách, turné atd. Baví mě to, ale jsem v bodě, kdy prostě chci začít relaxovat a užívat si život i v jiných směrech.

Máš ale pocit, že ti hardcore zničil život? Přemýšlel jsi někdy nad tím, co všechno jsi mohl dělat? Litoval jsi někdy toho kroku, který jsi jako teenager udělal? Protože u spousty lidí se mi to tak zdá, že si jednoho dne uvědomí, že chtějí žít „normální“ život a mluví potom o letech v hardcoru jako o době, kdy byli hloupý a idealistický děcka a že to nemělo nic společnýho s reálným životem. Ale já si myslím, že snažit se žít život čistě podle sebe je hodně, hodně reálný.

Rozumím tomu, že někomu může zničit život, když se zasekne v dětství – ale ten můj hardcore nijak nezničil. Dostal jsem možnost cestovat po světě, potkávat zajímavý lidi, zjistit spoustu věcí o historii, politice, zvycích, jídle a mít přátele na celý život. Díky hardcoru jsem získal vzdělání, o kterým se spoustě lidí ani nezdá. Neměnil bych. Co je to normální život? Dům, děti, dobrá práce? Co s tím, když nejsi spokojenej. Pokud to není přesně to, co chceš, tak jakej je to život? Já mám skvělou práci, která mi umožňuje hrát koncerty všude, kde je to možný, a mít báječnej život. Jsem opravdu šťastný za to, jakým člověkem jsem se stal.

Dobrá, rád bych se teď vrátil trochu zpátky do historie. Vždycky jsem vnímal Unbroken jako velmi emocionální kapelu, což bylo v polovině 90. let v straightedge hardcore scéně svým způsobem zvláštní. Je to tak?

Já si nemyslím, že to bylo tak zvláštní a emocionální. Možná spíš třeba opravdový? My jsme nikdy nebyli otevřeně politická kapela, i když jsme všichni zastávali levicový názory. Byli jsme sxe kapela, ale nikdy jsme o tom neměli víc než dva songy. Myslím, že aniž bysme to zamýšleli, psali jsme prostě texty o tom, čím procházíme a co prožíváme. Láska, hněv, hořkost, smrt, přerušení vazeb s různými náboženstvími, ve kterých jsme byli vychováni… Prostě jsme psali o tom, co se nás dotýkalo. Nevěděli jsme, že to, čím procházíme my, prochází spousta lidí všude na světě. V jistém smyslu jsme prostě sdíleli pocity, který prožívalo pět kluků. Bylo to pro nás hodně opravdový a tehdy jsme to brali jako otázku života a smrti.

Jaké bylo vaše postavení, když jste začínali s kapelou, nevypadali jste jako běžný hardcore kids a vaše texty nebyly jen o tom, jak být hrdý na svou scénu?

To, jak budeme vypadat, jak budeme oblečení a co budeme hrát, nebyla žádná „jednotná volba“. Byli jsme prostě kluci, který shodou okolností měli rádi i britskou indie muziku. Kapely jako Smiths pro nás znamenaly zrovna tolik jako Drive Like Jehu nebo Chain Of Strength. Byli jsme zaujatí tímhle stylem a hudbou dřív, než jsme se vůbec setkali. Takže to nebylo o tom, že jsme se sešli a dohodli se, jak budeme vypadat a o čem budeme mluvit, když budeme hrát. Jak jsem už říkal, byli jsme všichni sxe, ale vlastně to nemělo na naší kapelu žádný vliv.

Dobrá, poslední otázka! Vracíte se do Evropy po sedmnácti letech, jaký je to pocit? Je něco, co byste chtěli lidem sdělit? Lidem z Československa? A co byste řekli k vaší podpoře 1. máje?

Cítíme se poctěni možností vrátit se zpátky do Evropy. Víme, že je to naposledy, už se to nebude nikdy opakovat. Chceme si to užít a nabídnout lidem, co neměli možnost přijet do Londýna nebo do USA, šanci nás vidět. Stejně tak jako možnost podpořit hnutí, které jsme podpořili naším londýnským koncertem. Myslím, že to je skvělý. Vždycky nás bavilo dělat věci jinak a podporovat věci, který by si s náma lidi tolik nespojili nebo by to neočekávali. Je fantastický hrát koncerty, který pořádaj lidi ze scény pro lidi ze scény, stejně jako moct věnovat čas a peníze levicovému/antifašistisickému hnutí. Vím, že jako jednotlivci nejsme ani bezchybní, ani nijak výjimeční – jsme prostě jen lidi, kteří mají v úmyslu pomáhat, když to jde, a kteří už získali přes 26 000 dolarů na různé projekty v USA, Mexiku a Evropě. Jak jsem říkal, je to pro nás čest hrát ještě jednou v Evropě a speciálně v Praze, kde jsme hráli náš první a poslední koncert evropského turné v letech 1994–1995. Někteří lidi jsou naštvaní, že znovu hrajeme, říkají, že to je sračka a že jsme se zaprodali. Kašleme na to. Děláme to pro radost, emoce a kvůli důvodům, které nás táhnou do Prahy. Nemůžeme se dočkat, až s vámi budeme sdílet naše životy, lásku a lítost.

http://joyoutofreach.com/