RETRO sekce nás vrátí o 23 zpět, do roku 1994 kdy vyšel v Anti-Matter rozhovor s kapelou FARSIDE. Konkrétně s jejich zpěvákem Michalem "Popeyem" Vogelsangem. Jak bývá u Anti-Matter zvykem, jedná se o velmi osobní rozhovor, kde Popeye ventiluje své zařazení ve společnosti, jaké to je nepít alkohol a pocity z evropského turné. FARSIDE byla v devadesátých letech přelomovou kapelou, která ve svých skladbách pojila pop-punkové melodie a dravost hranou HC kids. V sestavě najdeme nejen člena 411, ale v začátcích tu na kytaru hrál i Zack de la Rocha, pozdější frontman Rage Against the Machine.  

U nás rohovor vyšel v šestém čísle  fanzinu Different Life. Za přepsání velké díky patří Dubikovi.

Rozhovor:

Nedávno jsme byli se Scottem na výletě na Hungtington Beach v Kalifornii. Navštívili jsme Mika Hartsfielda a když sedíme u něj doma na gauči, zazvonil telefon. Mike zrovna někam odběhl a tak jsme telefon nechali zvonit. Po několika vteřinách se ale přepnul na záznamník a ozval se příšerný Travisův hlas, který rezonoval celým pokojem: "Řek'jsem ti, abys už nikdy nevolal! ...nikdy!“ Zůstali jsme napnutí co bude dál, ale po malé odmlce začal druhý, familiérní hlas: "Tady Popeye. .. Yeeeeaaahh.... jen tak volám co se děje....Yeeaaahh..jen jsem chtěl vědět, jestli dneska večer někam jdete... Yeeaahh... když tak mi zavolejte!"

Michael "Popeye“ Vogelsang přišel ještě ten večer, se svým milým humorem. Nikdy nás nikdo nepředstavoval, ale bylo to jako bychom se znali už léta a tohle byla jen další noc v "club lates“. Říkal mi Norm a já jemu Popeye. Formality v tomhle světě hardcore a punku nejsou nutné.

O dva dny později v Network Soundu jsem ho požádal, aby mě vzal na své oblíbené místo, které bylo poblíž, abychom tam udělali interview. Vzal mě na širokou vyhlídku na moře. Místo jaké můžete vidět ve filmu Stand By Me. Naše konverzace už dávno začala. A já po chvilce stiskl tlačítko nahrávání.

POPEYE: Ta budova támhle, to je nákupní centrum, kde pracuju.

NORM: Opravdu? Co tam děláš?

POPEYE: Jsem úředník v oddělení dětského zboží- Ten co tam dohlíží a dělá kancelářskou práci.

NORM: Řekni mi něco víc o tomhle místě.

POPEYE: Jednou v noci mě sem přivezl Chris Lehman. Jen jsme sem přišli a dívali se, ani nevím jak je to už dlouho. Bylo fakt pozdě a my jsme jen tak jezdili autem.  Byli jsme v 7-11 a měli spoustu kafe a cigaret, potom jsme přišli sem a jen se dívali. V noci je tu nádherný klid a výhled je tu hodně široký, všechno odsud vypadá klidnější. Proto sem chodím asi tak jednou za dva, tři měsíce.

NORM: Napsal jsi tu někdy nějaký text?

POPEYE: Ano. Obvykle toho většinu napíšu doma ale někdy, hlavně když se cítím prázdnej, rád někam jdu a tam píšu. Někdy chodím do baru u Dennyho. Rád chodím na místa, kde je kolem mě spousta neznámých lidí, takže si mezi ně jen sednu a píšu. Jindy jsem zase rád někde, kde je klid a snad i trochu poetická atmosféra. Většinou v noci. Myslím, že jsem víc noční člověk.

NORM: Před kterými věcmi se v životě snažíš uniknout?

POPEYE: Častokrát před lidmi. Někdy jsou pro mě vztahy s lidmi opravdu těžké, asi proto, že většina společnosti má na prvních místech žebříčku hodnot jiné věci než já. Nesnáším pohled na lidi, kteří jsou frustrováni nebo naštvaní pro nic za nic. Jako je řvaní na číšníka, nebo spor o místo na parkování. Je to jen ztráta času. Není to důležité. Situace ve společnosti vypadá, jako by si každej řval do chřtánu... Zvlášť na takovém místě, jako je Jižní Kalifomie, všechno je v takové rychlosti... a jsem si jist, že v New Yorku to nebude jiný, jako ve všech hustě osídlených oblastech. Tohle všechno mě hodně štve. Někdy se chovám jako herec,rád lidi rozesmívám, ale to záleží na situaci. Když jsem v cizím prostředí, v práci nebo ve třídě, kdekoliv kde musím být v místnosti s mnoha lidmi, tak se snažím věci dělat co nejlíp, ale někdy je mi to zase prostě jedno. Mohu s někým být jen pět minut a vím, že s ním nemám nic společného a že by bylo jen plýtvání časem se s ním nějak bavit. Často neříkám vůbec nic. Je to zvláštní. Vždycky jsem si myslel, že jsem v tomhle “pacifista" ale teď ani nevím..... .

NORM: Přibliž to.

POPEYE: Myslím, že jsem mírumilovná osoba. Nikdy jsem neměl moc důvodů se rozčilovat, ale současně jsem si u některých lidí přál, aby byli pryč.

NORM: Jaký byly tvoje první dojmy ze mě?

POPOEYE: Viděl jsem někoho, kdo vypadal jako punkrocker, někoho, kdo je odlišnej od zbytku, někoho, kdo je v pohodě. Pořád tu bude něco co máme společného, i kdyby to byla jen hudba nebo to, čemu věříme. Taky o tobě mluvil moc dobře Mike Hartsfield a Mike je jeden z nejlepších lidí co znám. Představoval jsem si tě jako fajn kluka. Když mluvím o lidech obecně, myslím tím především slušný lidi. Spousta z nich může být samozřejmě skvělá, ale když s někým nemám mnoho společného, nesnažím se s ním přátelství udržovat. Jako u mě v práci, jsem jeden z nejmladších, co tam pracují a tohle jim samozřejmě vadí. Být abstinent, nechodit ven se opíjet nebo někoho sbalit... opravdu toho není moc, o čem bych se s nima bavil. Rád se stýkám jen s lidmi, o kterých vím, že mi s nimi bude dobře. To jsou důvody, proč se považuji za součást punkrocku. Je to taky důvod, proč jsem nikdy nezapadl do žádné skupiny lidí ať už na Junior High School nebo na High School. Ty lidi jsou ten důvod.

NORM : Myslím, že přejdeme k další otázce. Co to je, co tě drží odděleně od ostatních? Vypadáš normálně oblečen a jako společensky vyhovující.

POPEYE: Je to jen způsob jakým myslím. Souvisí to s tím, že jsem ve spojení s punkovou hudbou nebo že mám nesrozumitelný a zvláštní humor. Jde spíš o něco negativního než pozitivního. Nacházím inspiraci v negativních věcech, myslím, že se to odráží v textech. Nesnažím se ale nutně psát o smutných nebo tragických věcech. Přichází to samo tímhle způsobem. Odtud beru energii a inspiraci.

NORM: Mohl bys vzpomenout na nějaký traumatizující zážitek, který tě třeba ovlivnil ve věcech, který děláš?

POPEYE: Není to nic osobního... Nemyslím, že bu tu bylo něco konkrétního, co by změnilo můj život. Snad jen, když se rodiče rozvedli a já byl malý, tak to mě hodně ovlivnilo. Otec nás opustil, když mi bylo dvanáct. Matka se musela vrátit do práce, z nutnosti, potom co byla dvacet let v domácnosti. Vyrostl jsem rychle. Můj bratr se sestrou už odešli na kolej, takže mají svůj vlastní život. Teď jsme sami s mámou a já tu musím být kvůli ní. Naučilo mě to se živit sám a mít nějakou odpovědnost. Je to těžký spolknout, když je člověku dvanáct. Tenkrát jsem si to neuvědomoval, ale teď, když se ohlédnu zpátky na tohle období svého života... Najednou jsme z městského stylu života střední třídy přešli do dvoupokojového bytu na předměstí, který jsme zvládali platit jen stěží. Takže pracuji od patnácti let, abych si mohl zaplatit své vlastní účty. Prostě jen proto, že matka si to nemohla dovolit a otec neměl zájem. Myslím, že to byla asi věc, o které jsem nejvíc přemýášlel, protože kdyby byl táta s námi, bylo by to asi všechno jinak. Je to velmi zásadový, činný typ člověka, mám ho hodně rád, ale jsme oba dost rozdílní. Myslím, že právě to, že jsem neměl ten otcovský vzor v dobách, kdy jsem se měnil, mělo vliv na to, že jsem se stal tak kritický k věcem o kterých přemýšlím. Tehdy jsem dosáhl věku, kdy každý dělá chyby a musel jsem se snažit je nedělat. Takže tohle byla asi ta největší zkušenost.

NORM: Tvá máma je na tebe hodně pyšná, všimnul jsem si toho na koncertě.

POPEYE: Ano, je na mě pyšná. Je hrdá na nás na všechny, bratra, sestru i na mě. Připadá mi to trochu zvláštní, protože jsme nikdy neměli nějakou striktní výchovu. Moji rodiče nebyli hippies ani nic podobného, ale byli velmi vstřícní k tomu co jsme dělali a nikdy nás nedrželi "zkrátka". Myslím, že si opravdu přáli, aby z nás vyrostli opravdu dobří lidé a abychom se nedostali do žádných problémů. Byli jsme vždy bystří, přemýšliví a nesli za věci odpovědnost. To je důvod, proč je na mě pyšná. Ukazuje mě všem a každej v její kanceláři ví kdo jsme a co dělám. Mám z toho dobrý pocit, že má o mě takové mínění. Máma je pro mě vzor i hrdina. Je někým, s kým chci být, kdykoli s ní zrovna nejsem. Jsme na sebe oba hrdí, posledních deset let bylo pro nás opravdu těžkých a ze všeho jsme se museli dostat sami.

NORM: Na evropském turné jsem si zapisoval svoje pocity a nasbíral jsem jich velký blok, co ty?

POPEYE: Ano, dělal jsem si na turné deník, v podstatě jsme to dělali všichni. Věděli jsme, že by to mohl být ten nejskvělejší výlet, na jakém jsme kdy byli a chtěli jsme si být jistí, že budeme mít každý den zachycený tak, abychom na něj nikdy nezapomněli. Pokaždý, když je výlet delší než týden, vyskytne se spousta věcí, který si chceš zapamatovat. Ten deník, který mám z Evropy je asi ten nejrozmanitější. Nikdy jsem nic takového neviděl. Všechny ty kultury a lidé... architektura, jídlo. Rád potom čtu svoje zápisky lidem. Chci aby každý věděl, co se stalo. Deníky jsou fajn, je to víc než příběh. Jako turné to bylo hnusný, opravdu nás to znechutilo. Ale jako prázdniny - byli jsme všichni šťastný, že na něm jsme.

NORM: Fajn, teď mě nech, abych ti předal svůj pocit, jaký z tebe mám. Ne, že by jsi byl rozpolcený, ale jakoby rozdvojený na dvě rozdílné části. Jedna je vážná nebo spíš klidná a umírněná, druhá zase extrovertní a jakoby vtipkující.

POPEYE: Máš naprostou pravdu. Myslím, že ve skutečnosti jsem velmi vážná osoba. Vždycky jsem o všem hodně přemýšlel, rád řeším problémy. Matematické, lidské, skládanky, cokoli. A myslím, že taky kvůli všem těm sračkám, co se kdy objevily v mém životě. Co se týče tohohle, tak se cítím fakt blbě. Neříkám, že to nemohlo být horší, ale bylo to dost hrozný na to, aby mě to udrželo vážným. Mám ale taky smysl pro humor a to ve spoustě věcí a jsem schopen se z toho těšit. Myslím si, že se snažím brát věci vážně, ale taky se snažím to brát s trochou legrace. Jseš mrtvej. To je přesně můj popis.

NORM: Myslíš, že tě lidi můžou brát vážně se jménem jako Popeye (Pepek)?

POPEYE: (smích) Ne...

NORM: Vždycky jsi chtěl, aby ti říkali Mike?

POPEYE: Každý mi říká jinak, v HC scéně mě každý zná jako Pepka právě z obalů desek a časopisů, kde jsem se jako Pepek představoval. Moje rodina mi říká Mike. Z lidí, které znám z dřívějška mi nikdo nezačal říkat Pepek, jsem pro ně pořád Mike. V práci mi všichni říkají Michael, protože tohle jméno bylo na mém přijímacím dotazníku. Takže jsou tu asi tři skupiny lidí, ale žádnou nepreferuji. Nedělám rozdíly v tom jak mi kdo říká. Mám přátele, jejichž rodiče mě znají jako Pepka. Něčí máma mi prostě říká Pepku a nikdy od toho neustoupí. Ale lidi, kteří mě znají relativně dobře, vědí, že jsem sice obklopený humorem, ale v podstatě vážná osoba, ...i když také ne docela. Jestliže mě někdo nebere příliš vážně, tak se asi neznáme dost dobře... (zapalujíce si cigaretu) myslím, že příliš kouřím, ze zvyku. Hlavně když mluvím. Znervózněl jsem.

NORM: Možná to je divný, ale, zeptal se tě někdy někdo proč kouříš?

POPEYE: Proč jsem začal? Nevím. Myslím, že to bylo proto, že jsem se rozhodl, že už nebudu pít a to je pár měsíců před tím, než jsem prožil něco opravdu nechutnýho s jednou mladou ženou. Byl jsem na sebe fakt naštvanej, jak jsem byl naivní. V podstatě mě využívala k sexu. Cítil jsem se fakt hloupě, jako idiot, kterej spadne do pasti a myslím, že jsem se chtěl do určité míry potrestat. Bylo mi šestnáct a obvykle když jsou lidé podráždění, rozrušení, tak se jdou opít, ale já jsem nechtěl jít ven a opíjet se. Tak se stalo, že jsem našel zapomenutý balíček cigaret svého bratra a to bylo ono. Pomalu to vycházelo najevo, během dvou, tří let se to vyhrotilo a já kouřil opravdu dost na to, abych si je musel i sám kupovat, než si je brát od lidí. Když mi bylo osmnáct nebo devatenáct, kouřil jsem krabičku denně a vykouřím ji denně dodnes. Jsem jim tak propadlý, že radši ani nezkouším svoji vůli. Je to slabá výmluva a vím, že jsou pro mě cigarety škodlivé. Kéž bych byl nikdy nezačal, protože to byla ta daleko nejhorší věc, kterou jsem v životě udělal. Ale kouřím tak hodně, je to pro mě opora a nechci se rozhodovat, jestli přestat právě teď. Když ještě chodím do práce, školy, dělám hudbu. Jedu teď v tolika věcech, že výjimečně usnu na celou noc. Pořád někde lítám pod spoustou stresu, zkouším skloubit všechny ty rozdílný povinnosti... Je to pro mě psychická zátěž. Je to blbost, ale... Moc mě mrzí, že jsem kdy začal. Čekám, až běh věcí v mém životě zpomalí, aspoň trochu. Nechci kouřit celý život. Nechci rakovinu plic. Jednou chci mít děti a nechci je vystavovat pasivnímu kouření. Ale teď mi připadá, že bych se toho nemohl zbavit... Jsem obklopen spoustou nekuřáků, takže to mám pořád na talíři.

NORM: Přemýšlel jsem o tom a divil bych se, kdyby ses kvůli tomuhle necítil blbě.

POPEYE: Ne, protože většinou si nikdo, s kým jsem opravdový přítel, na to nestěžoval. Zní to hloupě, ale jsem zodpovědný kuřák. Nerad bych otravoval lidi kouřem, dokud nejsme na opravdu větraném místě nebo dokud neřeknou, že jim to nebude vadit. Pořád u sebe nosím mentolové bonbóny, takže nikdo není nucen to cítit. Nejsem sice straight edge, ale vždy jsem radši ve společnosti lidí, kteří jsou. Nerad, opravdu nerad se motám okolo věcí, jako je alkohol, marihuana a tak podobně. Necítím nenávist k lidem, kteří takové látky užívají, ale když si mohu vybrat, radši se tomu vyhnu.

NORM: Zmínil jsi se o tom před chvilkou, zajímalo by mě co tě přivedlo k odporu k těmto látkám?

POPEYE: Hmmm... Nikdy jsem neměl žádné problémy s alkoholem, nikdy jsem nebyl opravdu opilý. Zkoušel jsem to párkrát, asi jako většina, ale nic jsem v tom nenašel a přestal se tím zabývat. Neviděl jsem na tom nic velkého. Viděl jsem jen hodně lidí, kteří ze sebe dělali blázny, když byli opilí a tak jsem s tím nechtěl mít nic společného. Měl jsem potřebu dělat něco lepšího než být celou noc přisátej na láhvi.... víš asi jako kouření (smích). Být střízlivý pro mě vlastně znamená něco jako osobní vzpoura. Co opravdu nemám rád je, když se všechno točí kolem alkoholu, když je alkohol to jediný co lidi spojuje. Vlastně všichni chodí ven a pijí, třeba v restauraci k jídlu nebo jdou na pivo po práci. To mi právě vadí. Když uvážím všechny ty problémy způsobené alkoholem, tak se mi nechce to nijak podporovat. Není to nic, co bych si napsal na rukáv, nenadávám lidem proto, že pijí alkohol. Myslím, že lidi mají právo dělat to, co sami chtějí. Kdybych měl ale sám pít, tak jsem proti. Jsem vždycky rád, když vím co dělám. A ještě něco - nesnáším reklamu na pivo! Můžeš třeba stát před skupinou 10 000 lidí a řvát Budweiser a oni budou jásat.

NORM: Je to zvláštní, ale pravděpodobně to bude tak.

POPEYE: Trochu mě štve, že všichni dělají to co je nějak v "normě". Čeká se od tebe, že každý den půjdeš ven a opiješ se. Já v tom nevidím žádnou cenu ani smysl. Někteří lidé ho v tom ale vidí a chtějí to co nejvíc prožít. Já radši ne. Myslím, že straight edge je v tomhle jistá vzpoura proti společnosti, čistě být straight edge. Protože alkoholové výrobky a v podstatě i cigarety...
Všechny ty společnosti, které se zabývají výrobou a distribucí tohohle jsou tak masivní a obrovské, mají tolik kontroly nad světem peněz. Chtějí každého opít. Nejlépe aby každý kupoval jejich výrobky a dojel na ně, stal se na nich závislý. Nezajímá je, jestli někoho zavřou kvůli jízdě v opilosti, jen jsou šťastni z každého prodaného piva. Tak... a v straight edge vidím cestu, jak to nepodporovat, neúčastnit se toho. Neúčastnit se něčeho co dělají všichni. Zvlášť v Evropě. Vypadá to, jakoby v Evropě všichni pili a kouřili.

NORM: Jo, byl jsem totálně překvapenej. Byli jsme v Polsku a jeden kluk, kterej nám tam dělal průvodce, myslím že se jmenoval Stan, nám řekl, že být v Polsku straight edge je asi ta nejtěžší věc, kterou můžeš udělat. Říkal, že tam je vodka lacinější než voda. To bylo něco, co jsem naprosto nemohl pochopit.

POPEYE: Strašně tam pijou a kouří. Myslím, že ve Farside není nikdo straight edge, snad Bob a jeho bratr. Ti s námi jezdili, seděli třeba v baru a říkali si "Bože, věril bys kolik piv tu každej vypije? To je neuvěřitelný". A pijou to silný pivo, jako by to byla voda. Bylo tam spousta míst, kam jsme přišli a na mě tam bylo hodně zakouřeno a to mě to nikdy neštvalo. Ale v Anglii bylo hodně míst, kde jsem začal úplně slzet a až teď si dovedu přestavit, co znamená být v plné místnosti kuřáků jako nekuřák. To mě opravdu sebralo.

NORM: Fajn, ještě poslední věc. Brian se stěhuje?

POPEYE: Ano, stěhuje se do San Franciska.

NORM: Naruší to nějak celistvost kapely nebo co to bude znamenat? Nebo spíš jaký máš k němu osobní vztah?

POPEYE: Známe jede druhého z doby, kdy jsem začali chodit na střední školu. Bydlel až do minulého roku v San Diegu, což je pár hodin cesty od místa kde bydlím já. Nevídali jsme se nijak zvlášť často. Příležitostně jsme si povídali, vídali jsme se na zkouškách a na koncertech. Ale vlastně nevím. Budeme zaměstnání školou, prací, nic moc se nezmění, i když pro nás nebylo nikdy lehké udržovat spolu kontakty. Co se týká Farside, nemyslím, že by to mohlo skupinu ohrozit, ačkoli to může některé věci zpomalit. Musíme čekat až do vánočních prázdnin, abychom mohli hrát v zahraničí nebo nahrávat. V jistém smyslu to uvítám, protože budu mít víc možností soustředit se na školu, možná dělat další věci nebo založit eventuálně nějakou vedlejší kapelu. Farside zůstanou mojí hlavní prioritou, věcí číslo jedna, kterou dělám mimo školu, ale teď můžu dělat nějaký další věci a nemusím se starat o problémy se skupinou. Je to zvláštní, ale jsem hrozně rád, že se věci trochu zpomalují. Mám z toho opravdu dobrý pocit.

Bandcamp

Romanův archiv Different lifu a Minority je pak na tomto linku.