Rozhovor s Ianem MacKayem byl pořízen v roce 1998 Johnem Davisem (Heldikesound) a se svolením vyšel ve třetím čísle Defenderu v roce 1999. O překlad se postarala Martina Sweeney. Rozhovor se odehrával těsně před vydáním filmu a soundtracku s názvem Instrument. Ianovi bylo v té době 36 let, čili +/- asi průměrný věk dnešních čtenářů a čtenářek czechcoreu. Zachycuje období, kdy konec Fugazi je už v dohlednu, stav scény je naprosto odlišný od toho co učarovalo jednu mladou generaci na počátku osumdesátých let a Ianovo vydavatelství Dischord records tak nějak neví jak pokračovat.
Co se děje s Fugazi?
Právě teď je Brendan mimo město. Joe je taky nachystaný vypadnout. Takže nejsme na turné, nezkoušíme, nic takového. Guy se vrátil z NYC. Dokončil editaci a audio mix filmu, který točíme už věčnost. Film trvá asi 2 hodiny. Musíme udělat ještě jednu věc. Potřebujeme najít nejlepší zdroj pro jednotlivé scény a dát dohromady konečný mastr. Až to uděláme, musíme k tomu udělat artwork. Pro mě je to nekonečný proces.
Jak dlouho už tento projekt trvá?
Jem Cohen nás točí od samotného počátku v roce1987. Myslím, že tak v 91 nebo 92 jsme pojmenovali koncept a řekli si, tak natočíme film, a Jem nás začal natáčet. V roce 1993 jsme si začali půjčovat 16mm kamery, dělat zvukově synchronizované záběry a opravdu se tím zabývat. V 96 jsme začali editovat nasbíraný materiál. Trvá to už věčnost. Součástí všeho to totiž je, že žijeme dost nepravidelně a Jem taky. Jsme přátelé už strašně dlouho, chodili jsme spolu na střední školu, společně jsme končili Wilson. Točí filmy na super 8. Je to asi jeden z největších odborníku na Super-8. Ale je taky dlouholetý přítel a fanoušek kapely. Je s námi od samotného začátku. Film režíruje a my s ním spolupracujeme. Pořád jezdí do Itálie na nějaké filmové festivaly a je to složité. A taky se to snažíme udělat nějak s přehledem, protože jsme docela limitováni penězi. Dosud jsme do toho vložili 30 000 $. Což je na jedné straně šílená částka, ale na druhé to není nic. Lidi utratí za rockový klip 100 000 $. Ale pro nás je to nářez. Takže tento film je skutečným ohniskem současné práce. Nevím, co bude pak. Uděláme k tomu taky soundtrack. Skládá se to jenom z dosud nevydaných nahrávek. Jsou tam nějaké verze z živáků, ale většinou jsou to demo nahrávky a instrumentální skladby, které jsme nikdy nevydali.
Proč točíte film o sobě?
Protože za několik dnů jsme spolu už 11 let. Je nevyhnutelné, že hrajeme čím dál tím méně. Je nevyhnutelné, že přestanem vystupovat úplně. Myslím, že jsem právě začal přemýšlet o modelu vizuální reprezentace. Myslím, že bychom rádi měli vlastní verzi toho, jak se představujeme. Raději, než to nechat na někom jiném...protože myslím, že lidi jsou docela nechutní jak o nás přemýšlí...ne, že by byli nějak zlomyslní. Ale zdá se, že nic nechápou. "Tak tohle jsou Fugazi". Pořád to nějak shrnují a to mě připadá opravdu tupé. Chceme udělat film, který se nám bude líbit a lidi si řeknou, že takto se ta skupina chtěla představit. Ale je to taky výzva.
Co myslíš tím, že vás nechápou? Jako ve filmu?
Ne, myslím tím jednoduše žurnalistiku a články. Když je totiž nakonec po nás poptávka, vždycky se najde někdo, kdo se o to na základě nějakých omezených zdrojů pokusí. Začne prodávat nějaké pochybné video z živáku. Ale na druhé straně, proč ne? Je to výzva. Náš film je taky dost divný. Rozhodně se nejedná o dokument. Není nerativní. Není o našem životě. Není to film z koncertu. Je to všechno možné dohromady.
Jak se stalo, že Jerry Busher (fanoušek kapely) s vámi začal vystupovat na jevišti?
To je jednoduché. Na naší poslední desce dubloval Brendan hodně bubenických partů. Na End Hits jsme udělali několik skladeb, v nichž Brendan udělal dva kompletní, odlišné bicí party a tak jsme to smíchali dohromady. Jednou jsme se o tom bavili a rozhodli se, že by s námi Jerry rozhodně měl hrát. Například na konci...no... "Close Captine", kde jsou dva bicí party. Tak jsme si řekli, jak by to bylo skvělé, kdyby to bylo i naživo tak, jak jsme to nahráli na desce. A tak jsme se zeptali Jerryho, protože s námi stejně pořád jezdil. Prostě tam vždycky stály bicí a někdo mu pokynul, aby vyšel ven a hrál. Jerry s námi teď už jezdí 3 nebo 4 roky a co víc, je po mnoho, mnoho velmi dobrým přítelem nás všech. Je to fantastické. Mít ho na jevišti je rozhodně naprostá pohoda.
Stalo se někdy, že jste měli opravdu velice blízko rozpadu?
Jasně. Ale těžko soudit. Nikdy nenastal okamžik, kdy bychom se skutečně rozešli, nebo o něm nevím. Ale jistě byla období, kdy si člověk říkal..."Kašlu na to. Už mě to nebaví. " Ale člověk pro to nenajde obvykle žádný argument, a tak k ničemu nedojde. Je to velké přátelství a jsme spolu po mnoho let, takže je jasné, že nastaly nějaké napjaté, těžké chvíle. Ale opravdových konfliktů bylo velice málo. Nikdy jsme se nerozešli, abychom se vzápětí zase sešli. Ale určitě jsme si někdy museli od sebe odpočinout. Pochop jsme spolu tak 17 nebo 18 let.
Uvážím-li, že Fugazi existují 11 let, nebude lehké odpovědět. Nastal nějaký moment, který trčí jako vrchol? Nějaký moment, který vás určuje?
Rozhodující okamžik? Určitě, prožili jsme hodně skvělých okamžiků. Někdy v roce 88 nebo 89 jsme hráli ve Skotsku, kdy se nějaká žena dostala k mikrofonu a sama pokračovala po nějakých pět nebo deset minut. O té písni potom začaly mluvit všechny ženy. Nebo 29. 12. 1988, kdy jsme snad zahráli nejskvělejší show, celý klub byl v jednom ohni. Ale takových momentů bylo víc, myslím těch skutečně intenzivních. Nebo jsme zažili strašně moc skutečně šílených, podivných chvil. Jako například v Dallasu, kdy jsme hráli ve starém skladišti a přijela tam policie. Ta noc byla úplně šílená. Několik hodin jsem strávil zprostředkováním dohody mezi naci a anti-naci skiny, kdy jsem se pokoušel je přemluvit, aby mezi sebou pro jednu noc uzavřeli mír. Takže tam bylo, řekněme tak 800 typů a všichni byli v klidu. Nikdo se nepral, prostě klid. Ale právě v tom okamžiku přijela policie. Skončilo to tak, že všechny vyhodili. Ale nám řekli, že můžeme hrát, ale jenom pokud všichni vypadnou. Prostě nesměli zůstat v budově. Takže jsme otevřeli dveře dokořán, hráli v obrovském, prázdném skladě a všichni tancovali na ulici. Takové zážitky jsou absolutně šílené. Nebo hraní v poušti. Nebo 500 mil na sever od polárního kruhu.
Kdy to bylo?
V 1993. Letěli jsme do města Tromso v Norsku. Hráli jsme taky v Duneden, což je úplně dole na Novém Zélandě. A mnoho dalších divných míst. Hráli jsme v Asii, v Kuala Lumpur, bylo tam asi 900 fans a ti mladí znali každé slovo každé skladby. Takže takových okamžiků je naprosto nekonečná řada. Těžko je porovnávat, protože to bylo vždy za jiných okolností a podmínek. Změnil se kontext, celá scéna se podstatě proměnila. Kam zmizela struktura? Co je s komunitou? Je to pro nás dost divné, protože jsme se dlouho cítili jako součást větší místní DC komunity. Já jsem se tak cítil odjakživa. Byli jsme prostě jedna z kapel z Washingtonu. Ale je jasné, že když jsme tady tak dlouho, mnohé pilíře kolem nás musely zmizet a skutečně zmizely. Je to trochu divné. Začínám si myslet, že jsme tím posledním z mála, co z té komunity zbylo. To je dost divné.
Chodím tady na koncerty tak 7 let a od nějakého 92 do 94 jsi měl dost antagonistický vztah s publikem...
No když lidi jsou...Nemyslím si, že bych měl nepřátelský vztah s publikem. Ani že bych je k tomu nějak popouzel.
Ne tak jsem to nemyslel. To oni tě poštvávali, aby vyvolali nějakou reakci.
Nemyslím, že by se pokoušeli ze mě dostat nějakou odpověď. Chovali se tak, že jsem se proti nim musel vyslovit nahlas. A to způsobilo to konfrontaci. Celá ta mnoholetá kritika, kdy lidé říkají "Nesnáším, jak pořád proti všemu reptají, ty jejich kecy", je fakt dost divná, protože jde o punkové koncerty. Všichni jsme v jedné místnosti. Když vidím něco, co se mi nelíbí, řeknu to. Prostě tam jenom tak nesedím u stolečku a neříkám "Podívejte se, pokud se vám to nelíbí...". Vždyť jsem na koncertě. Kdybych hrál a tys byl v publiku a já viděl, že tě někdo hrozně otravuje nebo nějak jinak zásadně omezuje, rozhodně bych nenašel důvod k tomu proč bych měl mlčet. Kdybych byl na ulici a někdo by se do někoho hrubě navážel, asi bych mu něco řekl. Takový jsme byl vždycky. Tento postoj asi trošku posouvá můj neuvěřitelně suchý smysl pro humor. Lidi si myslí, že jsme fakt drsný a beru všechno vážně, ale to není pravda. Řeknu (naprosto suše) "Ach, to je fakt dobrý". A pak jsem z ničeho nic brutálně sarkastickej. A přitom si dělám jenom srandu. Té stupidní konfrontaci se musím až smát. Ale v 90 letech, hlavně v roce 91 po Nirvaně a po tom všem se punk rock najednou stal součástí středního proudu, MTV vytrubovala vize punk rocku po celé zemi. A na našich koncertech, které už před tím nebyly nikterak poklidné, ale vždy určitě kohezivní a lidé chápali jak to funguje, se začali objevovat lidi, kteří používali jistého ritualisticky násilného chování. Mysleli si, že je to skutečně jejich posláním. V této rovině jsem je vyzýval, neboť jsme chtěli udělat něco nového. Ne jenom to, co předkládala TV. Důvodem, proč jsem ve svém srdci věděl, že vlastně reaguji na rituálnost, byla skutečnost, že to dělají jenom během těch nejklidnějších písní. Písní, které je prostě nudily. Je jasné, že hudba vyzívá k reakci, ale nemyslím si, že by je naše hudba mohla vybičovat k takovému šílenství. Je to prostě debilní. Další věc, kterou bych měl zdůraznit, když mluvíme o takových věcech, je fakt, že pro kapelu je skutečně bolestivé vědomí, že existují přinejmenším tři nebo čtyři lidi, možná i víc, kteří už nikdy nebudou chodit jenom proto, že přišli jednou na koncert Fugazi. A nejsou to lidi, kteří skákali z pódia. Jako například jedné Britky, která si všimla, že v LA hrajeme. Vyměnila se dokonce letenku, aby na nás mohla jít. Přišla brzy, a tak byl v první řadě. Byla to show v Palladu. A na to vystoupení, po celou dobu, kdy jsme hráli, surfovalo v davu asi tak 40 lidí. Ona to celé zvládla, ale při druhé kapele ji nějaký kluk kopl a táhl ji až za zátarasy. Nevím, jestli ještě někdy potom udělala krok. To mě fakt štve. A pokud mě lidi chtějí kritizovat za to, že mě to štve, tak si jenom pomyslím "ok".
Proč si vlastně myslíš, že lidi tady okolo se jaksi uklidnili? Copak "průseráři" zmizeli?
Myslím, že ti lidi prostě chodí na jiná show. Opravdu, lidi, kteří na to jsou, si o Fugazi myslí, že je to slabošská, nezajímavá hudba. Ale taky je pryč onen Zeitgeist, duch doby, trend. Je to pryč. Je to hotové. Je to spálené. Je to ukončené. Ale pro nás jako kapelu je to podivné. Na všech současných vystoupení lidi jenom postávají. To je fakt, hodně, hodně divné. Odehráli jsme tolik vystoupení, při nichž lidi stáli jako přibití. Nehýbali se. Na jedné straně je to hezké. Myslím tím, že poslouchají. Všechno do sebe nasávají. Nemlátí se navzájem hlava nehlava. Ale je to jako vakuum. Vydáváte energii a nic se nevrací nazpět. Ale tohle město je už tím proslulé. Mám teorie, proč je takové. Myslím, že obzvláště do DC se hodně lidí přistěhovalo z jiných měst, aby se dostalo do místní hudební scény. Vyrostli při poslechu místní hudby. Ale chodili na koncerty a všechno pozorovali, ale byli příliš nesmělí, než aby něco podnikli. A tak se osmělili a získali typy od jiných lidí. Ti ale byli také odjinud. A tak každý jenom čeká. Co tady lidi vlastně dělají? Protože nikdo nebyl z DC, nikdo s nikým pořádně nekomunikoval, a tak si každý o každém myslel, že je snob. Ale přitom se jednalo o nesmělost. Punk rockové scény z počátku 80 let byla podle mě naprosto inklusivní, tepající a přesvědčená o myšlence, že toto je náš domov, naše město a děláme si tady, co chceme dělat, a baví nás to. Rozpálili jsme to. Cítil jsem se skutečně bezpečně. Byli jsme všichni součástí jedné komunity. Hlavně na počátku 80 let. A pokud se objevil někdo nový řeklo se prostě "ahoj, pojď mezi nás". Ale na začátku 90 let se otočilo, komunita skrze exkluzivitu, což je jaksi naprosto odlišný koncept. Tihle lidi definují svoji pohodu tím, že všichni ostatní nejsou v pohodě. Je to odlišná filozofie a já nejsem její součástí.
Takže věci se změnily?
No to je jasný. Dnes (v roce 1998) se tohle město stále potýká s pozůstatky z počátku 90 let. Stalo se hodně divných věcí. Myslím, že všechno kolem Nirvany bylo skutečně zvláštní. A my se s tím vyrovnáváme a je to také část přirozeného chodu věci. Pravděpodobně není možné, abyste stále obsahovali stejný stav vášnivosti, dělali samé skvělé věci, protože lidi se mění a vlny přicházejí a odcházejí. Skutečně netuším, jestli přijde nějaká vlna nové hudby, která mě bude oslovovat. Nevím, jestli se to stane nebo ne. Vím, že v 1983 jsem si myslel, že je naprosto po všem. Faith se rozpadli. Minor Threat se rozpadli. Insurrection se rozpadli. Kolem roku 1984 byl každý tak rozmlácený. O rok, později, v 85 to bylo spíš jako zapomeň na to. Bylo to v době, kdy se přihodilo celé to revoluční léto. Každý byl v depresi a myslel si, že už nic nezbylo. Je to jenom jedna vlna za druhou. Pořád si myslí, že toto město je skutečně unikátní. Víc než kdekoliv jinde. Dokonce i kapely jako Crainium neob Crom-Tech dělají něco, co nedělá nikdo jiný. Ať se to lidem líbí nebo ne, o to tady nejde. Je to skutečně originální a unikátní. Na turné každý poznal, že tak 90% cizích kapel - ty nejsou špatný. Ale nejsou také nijak zajímavé.
Zdá se, že už je to drahnou chvíli, co jsi někomu vydal desku.
Přesně. V současnosti nevím o ničem, co by se hodilo. O tom jsem už před chvíli mluvili. Skutečně nedovedu vysvětlit heslo co se týče kapel Dischord, podle něhož posuzujeme jakou skupinu hodláme vydat. Tyhle vědci se prostě vytvářejí nějak samy. Pokud nevíte, kam jedete, uberte plyn. Nechejte věci na chvíli spočinout. Nechci nic tlačit. Myslím, že jsem začal rozpoznávat, že postupně ztrácím spojení s kapelami. Jsem rád, když jsem s lidmi z kapely přítel, který je s nimi pravidelně ve spojení. Jsem dost rád, jaké teď máme kapely. Jsem smutný, že se rozpadli Smart Went Crazy. To je debilní. Ale skutečně nějak necítím, že by existovala nějaká jiná kapela, která se mě líbí. Na druhé straně jsme se skutečně začali zabývat Slowdime. A pomohli jsme jiným lidem, aby vydávali. To mě vždycky baví. Myslím, že je skvělé, pokud lidi dělají vlastní label. Je to jako pěstovat zahradu. Pokud něco vyroste, je to skvělé. Pokud ne, přinejmenším mám dobrý pocit, že to každý zkusil.
Co se týče Slowdime, jedná se o pobočku?
Ne je to jejich vlastní label. V době kdy jsme s nimi začali spolupracovat, neměli žádné peníze, ale měli všechny ty plány a myšlenky na nové projekty. Tiskneme je a distribujeme. Dostáváme za to procenta ze zisku.
Co když se jiný místní label pokusí o uzavření stejné dohody?
To nemůže udělat, protože je to tolik práce, že je to šílené. A taky Slowdime začala dělat moje sestra a Juan. Bylo to blízké jejich srdci. A na samotném počátku to bylo téměř nezbytné z důvodu všech těch zmatků kolem Kerosene records. Šířili jsme je a půjčovali peníze. Ale já nejsem se Slowdime na stejné lodi. S tím, co vydávají nemám naprosto nic společného. Nedělám žádná z jejich rozhodnutí. Je to naprosto jejich záležitost.
A co Dischord, máte nějaké "plány"?
Uber plyn, říkám. Uber plyn, když nevíš kam jedeš. A faktem je, že máme obrovský katalog. Tudíž je toho hodně na údržbu, což je dobré. Jsme, ale rovněž v nepříjemné situaci, že jsme jakýsi druh dinosaurů. Nezabýváme se HC scénou jinak řečeno, těmi skutečně mladými. Tam jdou lidi ven a koupí si desku a jsou do nich celí pryč. Co se nás týče, považují nás za dlouholetý establishment. Pro mě je obtížné to přijmout, protože pro nás se prostě jedná o Dischord. Ale pro hodně lidí je Dischord něco jako Blue Note nebo tak nějak. Jsme tu po tolik let. Skutečnost, že fungujeme déle než jsou mnozí z těch teenagerů, kteří chodí na hc shows, naživu. Dokážu to pochopit. Takže si prostě myslím, že se nacházíme na podivném místě. Musíme se nadále starat o label, dělat, co děláme, pokusí se pokračovat, být zdrojem. Můžeme distribuovat hodně věcí z DC. Chceme udržet naživu jistý smysl umožnění lidem přístupu k takové hudbě, která se jim líbí. A to jsme taky vždy chtěli. Nejsme jako ty mladé labely, které má všechny ty okrajové mladé party. Existujeme už věčnost a máme 4 kapely, z nichž dvě jsou na scéně přes 10 let. To je šílené.
Zdá se, že jste si vědomi potenciálu mladých kapel jako Crom-Tech a Crainium, které se vám líbí. Mohli byste přece vydávat je, kdybyste chtěli.
Vlastně ani nevím co dělám. Nemůžu to vysvětlit. Není na to pravidlo. Nemyslel jsem, že bych chtěl vydávat nějaké nové kapely. Ale tyto kapely se mi líbí. Pokoušel jsem jim pomoct. Ale všechno potřebuje čas. Myslím, že pokud by tyto kapely skončili u Dischordu, ocitli by se v jistém středu pozornosti, a to by je mohlo zničit. Najednou by se každý ptal "A co to má společného s Fugazi?" Musí tím projít každá skupina, která se dostane na Dischord. "Zní jako Fugazi? Jak to vlastně je?" Myslím, že bych se necítil moc dobře. Měl bych pocit, že brzdím růst těchto kapel. Dostanou se na label a jsou s námi okamžitě srovnáváni. Takže je raději nechávám být a uvidíme, co se stane.
Vychází teď nějaká nová nahrávka?
Zrovna se dodělává Bluetip. Bůhví, jak jsou na tom Lungfish. Ale je to moje oblíbená kapela, tak ať si dělají co chtějí. Jen stěží prodají tolik desek, aby se pokaždé pokryly náklady, ale to v pořádku. Je to dobrý. Myslím, že jsou naprosto skvělí. A myslím, že lidi se uvědomují, že tihle hoši jsou naprosto reální. Lidi říkají: "Proč pořád vydáváte desky těch lidí? Prostě je miluji. Myslím že jsou dobrá kapela. Miluju všechny jejich desky. Mám z toho radost. Proto mám label. Proto jsem s labelem začal. Abych vydával hudbu, kterou miluju.
Když jsem s tebou kdysi dělal rozhovor (listopad 94), řekl jsi, že deska Subject to Change od FAITH je tvým nejoblíbenějším počinem na Dischordu. Platí to ještě dnes?
No, myslím, že poslední dobou jsem více poslouchal SMART WENT CRAZY - Con Art. Která je podle mě skutečně moc dobrá. Ale Subject to Change je hned po ní. Je to pro mě nejdůležitější nahrávka. Jednoduše pro její časový kontext. Každý tehdy se zaobíral Minor Threat. I když jsem to chápal, jaksi jsem si vždycky myslel, že Faith jsou pro lidi tady ve městě stejně důležití. Jiným způsobem. Lidi byli z Faith skutečně nadšeni. A já jsem k nim taky patřil.
Ale nemyslíš si, že lidi tuto vášeň ještě pociťují?
Já sám si toho nevšiml, ale je možné, že se nedívám na správných místech. Je mi 36, takže je obtížné mít nějaký skutečný přehled. A je tady tolik muziky a tolik ostatních věcí. Vždycky něco zaslechnu o kapele, ze které jsou lidi naprosto unešeni, a tak jdu a podívám se na ně. Myslím, že Make Up mají skutečně skvělé fanoušky. Ale obecně řečeno, nevidím na lidech, že by byli z kapel stejně nadšeni jako jsme byli my - rozhodně ne tím stejným způsobem. Ale je taky možné, že to neumím detekovat. Problém toho všeho je, že ty a já nejsme statičtí. Nejsme statutem. pohybujeme se. proměňujeme se. Ty ses od té doby, co tě znám, hodně změnil. Poznali jsme víc věcí. A já jsem se taky změnil od té doby, co jsi mě potkal. Pokud se zdá, že lidé se na jisté věci více soustřeďují, může to být pravda. Ale je taky dost dobře možné, že sis jenom více rozvinul svou schopnost pozorovat. Dříve jsi byl samý úžas. Všechno bylo pro tebe nové. Po těch letech, co se pohybuji v muzice, moje náhledy nato , co značí mít vášeň pro nějakou hudbu, staly se jaksi zastaralými. Když hovořím o vášni, myslím na lidi, kteří "museli" být na vystoupení. Nikdy žádné vystoupení nepropásli. Pamatuji se na lidi, kteří zmeškali vystoupení Rites of Spring a byli z toho další celý týden naprosto otráveni. "Nepochopím jak si mohli zmeškat ten koncert?" Ale dnes to už tak necítím. Ono absolutní odevzdání. Lidi tak nějak jenom říkají "Je to dost možný, že půjdu. Možná taky ne". Ale zase, je mi 36. Mnohým z mých přátel je také přes 30. Lidi už dnes prostě nechodí na koncerty jako chodívali. Je to teď divné. Když jsme na turné, zavolám přátelům a řeknu "Ahoj jsme ve městě!" A oni odpoví nějak jako "To je perfektní. Ale víš, já nikam nechodím." Dřív samozřejmě nezmeškali jediný koncert. Ale nic jim nevyčítám. Nedávno jsme hráli v Sanctuary (divadlo v DC) a mnoho z mých přátel nepřišlo. Přitom když jsem hrával dřív, nikdo z nich nepromeškal jedinou příležitost.
No, právě v mým věku, je mi 31, je taky mnoho lidí, kteří v 27 chodili na každý koncert a teď nechodí nikam. Mnoho přátel se zabývá oním procesem "dospět".
Přesně tak.
Myslím, že se to nemění. Jak stárneme, myslím, že je to jen různý stupeň, jak se to děje.
Ale já si myslím, že v tvém případe, v tvém věku, jsem měl se svými přáteli hodně společnýho. Ale v mým věku, řečeno doslova ti to všechno připadá jako cvičení. Řekneš si "Seru na to . Už to nedovedu snášet." To je, co jsem si řekl po vystoupení v Sanctuary, kdy jsem tam měl nějaké přátele, a ti odešli ještě dřív, než jsme začali hrát, protože to bylo příliš ostré. Prostě to nemohli vydržet. To je neuvěřitelné (smích). Tolik lidí mně potom řeklo: "To vystoupení bylo hotové peklo!" A já jim odpověděl něco jako: "Vždyť to je Washington! Hráli jsme v kostele. Kde jste byli?" To je show Fugazi, nám se líbí, když je to pěkně ostré. Rozhodně to nebylo nejostřejší show, kterou jsme kdy odehráli. Bylo to ostré, ale ne tak.
To mě děsí. Právě to se stane.
Není to děsivé, je to život. To je v pořádku. Není nikde psáno, že člověk musí být zcela oddaný. Je to prostě jenom koncert. Nikdy bych nepromeškal Rites of Spring. Propásl jsem je jenom jednou. Protože jsem zrovna byl v Anglii. Ale je jasné, že propásnu nějaký ten koncert i dnes. Pro mě je to proces, kterým všichni procházíme. Nevím, jestli je to smutné. Je to prostě takové, jaké to je. A pokud se znovu něco stane, co upoutá můj zrak, něco, čemu se opravdu mohu zcela odevzdat, jsem si jistý, že budu stejně vášnivý jako dřív. Nechci investovat do ničeho jenom proto, že se to něčemu podobá. Chci investovat do něčeho, co je skutečně něčím reálným. To je ta zapeklitá část. Právě proto čekám a pozoruji, co se děje. Jsem s tím v souladu. Nehodlám nikoho oblbovat.
Zdá se, že jste dost nesprávně překládáni. Lidi jako by nevěděli, co vlastně děláte a proč. Zraňuje tě to? Mnoho lidí neví, jaký vlastně jsi a přesto tě soudí.
Chápu to. Ale přesto mně to zneklidňuje, protože má pověst je jaksi dogmatická, tyranská,...to je divné. Není o tom, kdo si myslím, že jsem. Ale je to dobrá lekce o tom, jak vlastně fungují informační média. Nemluvil bych o tom, jestli mě to bolí. To není to slovo. Ale chápu, co myslíš. Spíše mě, ale "otravuje", že jsou Fugazi pokládáni za jaksi zakonzervovanou politickou kapelu. Jsme kapela, která na své hudbě pracuje velice tvrdě a pracuje velice tvrdě také tehdy, když vystupuje. Jsme zatraceně dobrá kapela, a je to pro mě velice intenzivní zkušenost. Strávili jsme hodně času při vytváření hudby, která by byla originální a zajímavá. Mám dojem, že jsme nepřetržitě odbývání s tím, že jsme politická kapela. A nikdo, žádné významné médium, se o nás nikdy nezajímá bez toho, aniž bychom byli oslovování jako politická kapela nebo nějaká novinka. "Ach to jsou ti hoši, kteří to nechtějí podepsat s velkým labelem." Obtížné na tom je, že tihle lidi dozírají nad vzduchovými vlnami, abych tak řekl, a tak se zdá, že takto myslí naprosto každý. Ale vím, že to není pravda, protože jsem všechny ty koncerty odehrál a potkal lidi, kteří jsou s námi spojeni. Poslouchají nás a pak řeknou "Vaše hudba pro hodně znamená". A v tom to je. Je škoda, že to novináři nedokážou vzít v úvahu. Ale to nevadí. Kdysi dávno jsme se rozhodli, jak věci budeme dělat, což znamenalo, že si budeme na všem přesně tak trvat, jak jsme to dělali na začátku. Nakonec, na hrobě, by měl být vyryt epitaf: "Udělali to po svém, od začátku do konce". Na rozdíl od např. "Dělali to po svém tak, řekněme 5 let. A potom to dělali podle někoho jiného". O tom se už milionkrát vyprávělo. A co takhle, když má kapela jiný příběh? Co takhle, když se kapela vzdorně drží svých zbraní a čeká, co se stane? Je to zajímavé. Uvidíme co se stane.
Live fotky pořízené z koncertu v Praze 23.9. 1999, oficiální promo fotky kapely jsou ze stránek Dischord records (fotili Jem Cohen, Cynthia Connolly a Andy Perseponko)
Ke stažení jsou oficiální koncertní nahrávky pořízené: Prague, Czechoslovakia 6/13/1992 Prague, Czech Republic 6/29/1995
