|
Začínal jsem snad už i doufat, že vlna chain punku odezněla a řetězy se vrátily zpátky na vrata nebo do stodol a sklepů. Že se na chain punk bude vzpomínat jako na ne úplně povedenou sérii v rámci dlouhého seriálu, kde si punk a hardcore dělají naschvály, nemůžou se na oko vystát, ale nakonec se stejně mají nesmyslně rádi. Že je chain punk jen prapodivným vynálezem šíleného vědce, co bude část lidí obdivovat do doby, než se ukáže, že to celé byl jen vtip a povedená recese. Jenže ono ne. Chain punk je stále mezi námi, tentokrát se vyhrabal z hromadu haraburdí jednoho pražského zákoutí a jde znovu provokovat a ukazovat, že je opravdu naživu. Ačkoliv o to třeba nikdo nestojí. A protože nejde o vznešeného fénixe vstávajícího z popela, ale o hromadu šrotu všech možných dílů, tak nečekej nic moc hezkýho. Konkrétně tahle inkarnace se jmenuje Kellner a jde Ti plivnout do obličeje. Bez jakéhokoliv zjevného důvodu, bez pocitu viny, bez ostychu. Můžeš se tvářit sebevíc pohoršeně a otráveně, ale nic s tím neuděláš.
Kde jsou x-ka na začátku názvu nebo aspoň jedno x-ko uprostřed celého jména? Jako pardon, ale pojmenovat kapelu jen tak po kdysi nejbohatším Čechovi bez nějaké úpravy, kde to jsme? Kde je nějaká úroveň a co má tohle, prosím pěkně, znamenat? Kde je aspoň zkarikovaná fotka Péťy Kellnerů, jak mu z očí lezou červi nebo bankovky, kde je náznak nějaké takové aktivity? A proč vůbec chybí? Spousta otázek, samé otázky.
Kdo by o Kellner ještě třeba neslyšel, tak je to v Praze usazená čtveřice, jejíž členy můžeš vídat třeba v powerviolencových MikexWazowski, anarcho-punkových Instant Irony nebo v prostředí slam poetry. A Kellneři nedávno taky představili svoji první nahrávku, pojmenovanou jasně a stručně 2024. V digitální podobě vyšla pár dní před Vánocema a fyzické podoby jako kazeta se dočkala nedávno. A tady je hned první bod, který rozhodně stojí za zmínku, protože kluci si celou výrobu limitovaného počtu kazet obstarali sami na vlastní pěst. To by snad už i mohlo být DIY a zcela bez debat je to na klobouček, jelikož tenhle přístup prostě není úplná samozřejmost. Vidět fotky toho, jak si kapela v „domácím“ prostředí sprejuje kazety, to není jen tak. Cover art je, a snad se v tomhle případě nepletu, flashovou směsicí vokalisty a zbývá pak už jen ta hudba, co se ukrývá uvnitř. Ve zkratce čtyři tracky, stopáž kolem sedmi minut a ten zpropadenej chain punk, co mi z neznámého hnutí mysli evokuje Poison Idea. Jak moc je něco takového dobře, toť další otázka.
Na začátek rovnou přiznám, že jsem nějakou dobu bojoval a pořád občas ještě bojuju s vokálem, který mi ne ve všech částech všech skladeb sedí k hudbě samotné. Tu a tam je totiž toho echa na mě osobně až moc a hrubost vokálu bych si celkem v klidu zvládnul představit třeba v crustu, možná i grindcoru nebo beatdownu. Pořádně mě vokál kopne v podstatě až ve třetí, a zároveň nejkratší skladbě Dovidedenia, kde hrubost střídá neurvalost a je v tom slyšet brutální náboj. Podobně to pak šlape i v závěrečném tracku Nechaj, kde za zmínku stojí hlavně šílený a hysterický konec. Trochu mi tady vadí i celková (ne)srozumitelnost a klidně přejdu i případnou diskusi na téma, jak by ten chain punk měl znít, když ne takhle, ale jinak. Mattymu ale posílám palec hore a budu se těšit, že se někdy v budoucnu dočkám i našlápnuté rapové složky.
Hudba mě ale baví převelice. Směrem ven z ní leze obrovská energie, která Tě propleskne na první dobrou. Je to správně drzý, syrový i ostrý. Kytary mají v některých místech až nepříjemně kousavý zvuk, který Tě nemůže nechat v klidu. Myslím u toho znovu na Poison Idea a na nějaký devadesátkový hardcore punk, co neumím identifikovat a vlastně mi to je jedno, protože mi to může připomínat celou řadu věci, stejně jako mi to nemusí připomínat vůbec nic. Ale je v tom všechno, co je tak nějak potřeba. Hlavní je ale za mě už jednou zmíněná drzost, protože Kellner Ti s ledabylým úsměvem strčí prostředník přímo před obličej, aby pak s profesionální ležérností mohli předstírat, že se vůbec nic nestalo a není tu nic k vidění. Je z toho cítit ale taky nasranost a vzdor a tohle je přesně ten punk, co potřebujeme a chceme. Čert už vem ten nelichotivý přídomek chain, i když bych si konkrétně tady uměl představit řetěz i ve svojí ruce. Čímž jsem zašel možná až moc daleko.
Zcela upřímně mi tahle nahrávka udělala radost. Má totiž zatraceně přísný tah na branku. Musíš se do toho vrhnout po hlavě, aby mohlo dojít k pochopení. Je v tom neskutečná síla, co Ti zpřeláme ruce při neopatrné manipulaci. Kellner jsou na svém debutovém počinu k nezastavení, k neudržení, celou dobu je to v pohybu a hrozí tu exploze. Tohle je nestabilní hmota, od níž bude lepší nic moc pěknýho nečekat. Respekt nula, protože proč, že jo. Neotesanost v červených číslech, protože proč ne. Syrově hrubý, ale i hrubě syrový a surový. A do jistý míry taky šílený. Prostě Tě to sejme, není tady moc o čem. Dostaneš kopanec podobný tomu jako když se budeš hrabat vidličkou v zásuvce. No, a v neposlední řadě je v tom prachobyčejná radost, kdy všude kolem létají endorfiny. A ano, pořád je tu řeč o tom samém chain punku jako na začátku. Jenže, ono tady je něco hodně jinak. Tahle prvotina se dost vydařila a bez keců stojí za pozornost, protože tohle prostě chceš, tohle jen punk a hardcore, co Tě srovná do latě. Tak si teda v klidu dojdi pro ten řetěz a můžeš vyrazit na zteč. Budiž ten chain punk prostě necháme.
kellner.bc.com/album/2024
|
