V magazínech pro ženy se tu a tam dočtu o tom, zda mít či nemít „paní na pomoc v domácnosti“. Většinou je odpovědí na tuhle otázku slovo „ano“, protože to již přece dávno není nic buržoazního, a kromě toho, my ženy také máme právo na to se plně věnovat své práci a nestrhat ještě druhou směnou práce doma.

Hm, na tom něco bude, i když tahle jednoduchá představa má spoustu „ale.“ Práce pomocnic v domácnosti se za uplynulých sto let výrazně proměnila, ale nemyslím si, že by zmizela všechna její negativa.

            Historický exkurz

            Služky za dob Rakouska-Uherska to rozhodně neměly lehké. Většinou dívky z vesnic a z chudých rodin odcházely sloužit. Velká města a život smetánky nabízely příležitost, jak si trochu vydělat na věno, seznámit se a posléze vdát za nějakou dobrou partii. Pak už měl být život sladký. Jenomže realita byla jiná. Čekal je mizerný plat, celodenní šichta, špatné zacházení, a nechtěné těhotenství.

            Budoucí služky odcházely do měst v docela nízkém věku, výjimkou nebyly dívky mladší patnácti let. Žebříčkem služebných povolání se prokousávaly pomalu, vrcholem byla specializovaná práce kuchařky, za tu dostávaly nejvyšší plat. A naopak „dívky pro všechno“, které musely umět od všeho trochu, na tom byly  nejhůř.

            Služky pracovaly i šestnáct hodin denně, bydlely totiž s rodinou, a tak byly pořád po ruce pro práci všeho druhu. Ať to byl úklid, vaření a praní nebo péče o děti. Služka byla služka, podčlověk, který se musel chovat uctivě a poníženě, který musel snášet rozmary rodin. Poslouchat, neodmlouvat, nemluvit bez vyzvání. Často nedostávala pořádně najíst, rodina ji týrala a bila, a ke všemu se stávalo, že otec rodiny ve služce našel zalíbení. Těhotné služky se pak dostávaly do tíživé situace – s dítětem těžko mohly dále pracovat, navíc tím utrpěla jejich „pověst“ (svobodná matka, oh, hrozné!), což výrazně snížilo šanci na získání nového místa. Krizi řešily odložením dítěte do nalezince. Nalezince byly takových dětí plné, rozhodně se nejednalo o ojedinělé případy. Dost služek také svoje dítě po porodu zavraždilo.

            Bídný život se odehrával za zavřenými dveřmi domácností, kde byla služka vydána na milost a nemilost „své“ rodině. Adelheid Popp, zakladatelka vídeňského socialistického Arbeiterinnen-Zeitung (Noviny pracujících žen) burcovala služky: „Jsme naprosto vydány svévoli panstva, neexistuje pro nás žádná právní ochrana. Když najdeme humánní panstvo, máme štěstí. Většinou v nás vidí dobytek. Ale i zvířata mají právo na dostatečnou stravu! Požadujeme od státu určenou pracovní dobu, povinné zdravotní pojištění a zaopatření na stáří. Požadujeme vytvoření organizace!“[1] Bohužel, právní úpravy své práce se české služky dočkaly až v roce 1920.

            A dnes?

             Je to už jinak? Asi ano, fyzické tresty jsou přece jen zakázané! Lidé mají nějaké povědomí o svých právech, i když ekonomická nouze umí člověku zavřít pusu. A některé rysy práce v domácnosti zůstávají stejné.

            Dnes už se tomu neříká „služka“, ale „paní na úklid“, „pomocnice v domácnosti“, „au-pair“. Například au-pair jsou ale podobné dřívějším služkám: za prací se často jezdí do zahraničí (jako dřív Češky jezdily do Vídně), au-pair bydlí s rodinou, ve které pracuje. Zprostředkování takové práce je stejně jako dřív velký byznys. A využívá se nižší sociální úroveň těch, kdo za prací jezdí.

            Pamatuju si, že v raných devadesátých letech, kdy fenomén au-pair přišel k nám, šlo o dost „cool“ práci. Byla to jedinečná příležitost, jak se podívat na západ, jak si vydělat nějaké peníze a ještě se naučit cizí jazyk. Spousta lidí ale pak narazila – buď je agentury rovnou okradly, anebo se na ně vykašlaly, když rodina byla nesnesitelná. Kolovaly hrůzyplné příběhy o tom, jak dívku doma zamykali a ona se musela protáhnout záchodových okénkem, aby se dostala na svobodu.

            Vypadá to, že dnes už se to usadilo. Au-pair pracují zhruba šest hodin denně, často mohou navštěvovat jazykové kurzy, a dostávají docela slušné peníze. Pokud je práce přes agenturu, je vázaná smluvně a pracovní náplň je přesně vymezená. Většinou je to péče o malé děti a výpomoc s běžnými domácími pracemi jako vaření nebo úklid. Je to taková vymazlená verze práce služky z 19. století.

            Pomocnice v domácnosti s rodinou nebydlí, ale docházejí v dohodnutou dobu. I v Čechách jich začíná být víc a víc, spolu s tím, jak víc žen dělá kariéru a odmítá po náročném pracovním dni dělat ještě druhou směnu doma. V článcích o tom, zda si paní na úklid pořídit, často zaznívá: přežívá v nás totalitní myšlení, že to je buržoazní a snobská záležitost. Ale my přece nemusíme otročit! Chceme svůj volný čas trávit s rodinou a dětmi, ne drhnutím podlahy! - To je všechno hezké, jenže emancipace bohatých žen znamená, že tuhle práci musí udělat někdo jiný – a většinou jsou to chudší ženy, které si pro svou domácnost žádnou pomocnici zaplatit nemohou.

            Pokud se pomocnice najímají přes zprostředkovatelskou agenturu, jsou jejími zaměstnankyněmi, takže jim firma platí pojištění a mají nárok na dovolenou. Pokud si paní na úklid sežene rodina sama, bývá to většinou práce načerno. Platí se rovnou na ruku, všechno je věcí ústní dohody a žádná dovolená a pojištění nepřicházejí v úvahu. Pokud vím, dost často tuhle práci dělají ženy, které jinak práci neseženou – matky s dětmi, starší paní, ženy s nízkou kvalifikací, cizinky.

            Hlavně ženy, které utekly ze své země kvůli hrozbě chudoby nebo války, jsou bohatým zdrojem těchhle pracovnic. V západních zemích takto pracují ženy z jihovýchodní Asie nebo východní Evropy. Jsou rády, že mají aspoň nějakou práci. U nás to podobně funguje s Ukrajinkami nebo třeba Čečenkami – myslím, že lidé si je nepustí přímo do rodiny, jako pomocnici v domácnosti, ale spousta firem najímá načerno Ukrajinky jako uklízečky nebo pomocný personál v kuchyni.

            Je cosi shnilého na těch au-pair

            Na práci novodobých služek je pořád vidět spousta nerovností, i když už nejsou tak do očí bijící jako dřív. Je to nerovnost mezi muži a ženami. Proč tuhle práci dělají zase jenom ženy? Je tu nerovnost bohatých a chudých. Přes všechno přesvědčování v ženských magazínech totiž mít pomocnici nebo au-pair buržoazní je. Je to nerovnost mezi veřejnou sférou, kde zaměstnanci a zaměstnankyně mají jakás takás práva, a domácnostmi, kde žádné záruky neplatí. A je to nerovnost mezi lidmi z elitních západních zemí a lidmi z chudého Jihu a Východu.

            Nemyslím si, že najmout si do domácnosti uklízečku je řešení patriarchálního uspořádání rodiny a dělby práce v ní. Je to jen zalepování díry děravou záplatou. Chod domácnosti je přece věcí těch, kteří ji tvoří. Společně ji obývají, společně by se o ni měli starat, aniž by se práce přidělovala podle rasy, původu či pohlaví. 

_{[1] Citace z Preisová, Naďa: České služky ve Vídni: Týrali je a bili. Cosmopolitan, květen 2001., str. 180.}