Pátek 30.8. Leipzig, Zoro
Okolo poledne se nakládame se u mě doma. Kupodivu se všichni dostavili včas, ačkoliv některým to dělá obvykle velké problémy. Ještě drobné kosmetické úpravy na autě, které se už teď jeví jako pěkný lenoch, rozloučení s Lógrem a jedem... Pečlivá volba hraničního přechodu se ukázala jako volba správná, takže namísto pátravé celníkovy gumové rukavice, v lepším případě pátrající pouze po autě, málem přibíráme do kapely bodrého pozounistu, pro kterého asi posezení v kukani taky není nijak zábavná činnost.
Ty tam jsou doby, kdy to v Lipsku žilo hardcorem. Zůstal pouze pomníček této zašedlé éře – Conney Island, kdysi kultovní místo pro koncerty a kupa skinheadů, kteří to tu měli vždy v režii. Skoro všechny akce se teď odehrávají ve squatu Zoro. Squatteři tu obývají celou ulici a zřídili si tu docela pěkný ghetto. Podle zůčastněných kapel se dal očekávat na úvod docela slušný koncert. Berlínští Sunday Inn produkují příjemné emo s parádním ženským zpěvem. Z desky mě sice onehdá vůbec neoslnili, ale live vás to tak trochu přibije k podlaze a musíte to dokoukat až do konce. Navíc na turné je spousta věcí tak trochu jinak a velkou roli hraje, potkáte-li příjemné lidi. To může eventuelně změnit i pohled na hudbu, kterou produkují. V případě kapely Kayla byly sympatie jasné předem. Slyšel jsem o nich, ale nikdy ne jejich produkci. Každopádně jsem měl představu v jakém duchu to asi bude probíhat. Navíc jejich zpěvák je poctivý frontový bojovník z Fluffu, odkud jsem ho znal. Jejich nápaditý newschool chvilku sklouzne více do moshových pasáží, jindy zase hbitě využije trochu oldschoolových riffů a nezaleknou se ani promušlených melodií. Pro nás tu začínají nepříjemnosti, nebo? s prvním tónem na basu odchází kompletně celý aparát. Trochu brzo na to, že máme před sebou celý měsíc. Hlava i bedna, které jsou navíc tím nejtěžším a nejobjemnějším co vezeme, jsou od teď nepoužitelné. Jenže k tomu, abychom zjistili, že rozbitá je i bedna jsme nejdřív museli odpálit i hlavu Kayle. Snad to odnesla jenom pojistka... Nálada, teda alespoň ta moje jde hodně dolu, protože je docela problém, chtít si půjčovat od jinejch kapel během celýho turné kompletní aparát. Navíc někde hrajeme jenom sami a bude to nepříjemnost pro promotéry, aby nám něco sehnali. Když se konečně podařilo basu provizorně zapojit, vyhoupl se z davu totálně vožralej chlápek ve středních letech. Míra alkoholu dala vyniknout jeho inteligenci a nekontrolovatelný agresi, takže během setu rozpoutal dvě nehezký bitky. To už bylo na mě pro dnešní večer opravdu příliš! Nakonec mě z toho dostal Ivan a jeho způsob, jakým z podobných lidí dokáže udělat během své produkce úplné blbce, kterými rozhodně on a jeho kamarádka byli a naprosto je zesměšnit, aniž by si to oni sami byli schopni uvědomit. Temné myšlenky se rozplynuly a navíc jsem snad poprvé viděl někoho se na Kevorkian hýbat v pitu.
Sobota 31.8. Hannover, Indiego Glocksee
Ráno jsme se zdekovali poměrně rychle, protože rušné ráno ve skinheadské společnosti začínalo být lehce neúnosné. Navíc naše dodávka není z nejrychlejších, a tak se i přesuny na kratší vzdálenosti protahují. Podle dnešního playlistu se dá očekávat dost velká návštěvnost. Koncert pořádá bubeník kapely Adjudgement. To, čím mládež v Hannoveru disponuje, nám docela vyráží dech. Obrovský komplex budov se zkušebnami, perfektně vybaveným sálem, diskotékou, barem a nevím čím ještě. Jenom v klubové části je zaměstnáno 30 lidí a využití mnohých dalších prostor nám zůstává utajeno. Při pohledu na stoly přeplněné jídlem, podávaným ve dvou chodech během večera jsem měl trochu divný pocit, že podobný servis kapelám na 007 asi nikdy nenabídnu. Ale Hannover je tím prý vyhlášený. Čeká se, až skončí divadelní představení ve vedlejší budově. Při muzice by si ho asi nikdo moc nevychutnal. Jediná nevýhoda sálu je příliš vysoké podium. Atmosféra je pak o poznání chladnější. Tím spíš, že všichni stojí kdesi po obvodu obrovského sálu. Měl jsem docela obavy z kapely Born From Pain. Obecně jsou pro všechny prototypem tough guy kapely a jedno jejich vystoupení, které jsem už kdysi zhlédl, mě o příjemnosti členů rozhodně nepřesvědčilo, ba ani rozhovor, ve kterém všechno to, co si o nich lidé myslí, vyvraceli. Nakonec musím svůj názor zcela přehodnotit. Zpěvák byl bez ohledu na to, jak působí na podiu velice příjemnej a vstřícnej chlápek. Muzika už je věc jiná. Max Rebo Kids ze sebe vydali rovněž maximum a na živo vážně stojí za to. Oldschool s hutným metalickým zvukem.
Dostáváme klíče od bytu, který je na tuhle noc jen náš. Přeci jen jsme se ještě uplně nepřeorientovali na rozdílný denní režim, tak jdeme rovnou spát.
Neděle 1.9. Potsdam, Black Fleck
Povinný vzkaz do návštěvní knihy v bytě našeho hostitele, vydatná snídaně v klubu a znovu cesta zpět na východ. Z vlastní zkušenosti vím, jak je pro pořadatele koncertu nepříjemný, když kapely dorazí pozdě, a proto jsme na místě s velkým předstihem. Až moc velkým... Alespoň máme čas prozkoumat okolí centra a zámecký park. V Německu je obyčejně zvykem, začínat koncerty v době, kdy u nás už pomalu končí, což není moc příjemný, pokud pak musíte ráno vstát a přesunout se co nejdřív do jinýho města. Takže pospáváme v křeslech malýho baru, nebo jak bych dnešní místo nazval. Když spustila první z francouzských kapel, ani trochu už jsem neměl na koncert náladu. Retch předvedli opravdu velice nudný crust s elektronickým bubeníkem, což na zajímavosti kapele určitě nepřidalo. Zato Twist si s obdobným tématem poradili o poznání lépe a nebýt té únavy, která zjevně postihla i partičku lokálních násosků povalujících se všude okolo, možná by mě to i bavilo. Na Kevorkian už zůstávají snad jen frantíci a lidi, co koncert pořádaj. Aby ne, na to kolik je hodin. Do té doby docela sympatičtí frantíci se nám postarali i o velice nepěkné usínání. Očividně se nehodlali vzdát svých barových židliček a drinků v místnosti, kde jsme s Tomášem spali, ani v časných raních hodinách. Až v šest hodin končí zábava pádem posledního opilce přímo na mě.
Pondělí 2.9. Kassel, Dokument A
Minulá noc se na mě docela podepsala, takže ospalosti jsem se nezbavil ani dnes. Asi jsem se ještě uplně nepřeorientoval na jiný denní režim. Jelikož v autě nejsem schopen spát, vybírám si odpočinek až v Kasselu. Na americké Trial by Fire jsem byl sice zvědav, ale podlehl jsem a celou show prospal v dodávce.
Úterý 3.9. Oberhausen, Druckluft
Na programu je přesun do průmyslového srdce Evropy, kde nás čekají tři dny s koncerty jen několik málo kilometrů od sebe. Vždycky jsem měl zato, že tahle oblast musí vypadat podobně, jako naše Mostecko či Ostravsko. Tím pádem představa tří dní zevlování na takovým místě nebyla nic moc. Avšak německý smysl pro pořádek a disciplínu jak se zdá, srovnal všechno do latě a ještě se postaral o spoustu zeleně.
O dnešním koncertě díky nulové propagaci nikdo neví, což je škoda, nebo? jak se později dozvídáme, je tu docela i nějaká scéna. Výsledkem je jeden náhodný návštěvník + dvě kapely se kterýma se bude hrát a samozřejmě Lars u kterého tu budeme bydlet. Ačkoliv na koncertě nikdo není, nálada je hodně uvolněná a užíváme si to snad zatím nejvíc od začátku turné. A-team a Shock Treatment tvoří ti samí lidé, pouze s rozdílným basákem. Obě kapely hrají poctivý německý thrash/death. Obliba v Macabre není zanedbatelná. Takže pohoda!
Středa 4.9. Reclinghausen, Cafe Alibi
Trocha zevlování po Bochumi s oblejzáním shopů s muzikou je naší dnešní náplní dne. Pak jen naskákat do káry a přesun nějakých 20 km do Reclinghausenu. Dnešní koncert mají plně pod palcem kindeři, a tak se s Tomášem poprvé během tour cítíme být alespoň trochu mezi svými. Chlapíci jsou moc příjemní a zjevně vědí, že pro uspořádání koncertu nestačí jen otevřít dveře. Café Alibi je super bar s jednou celou stěnou prosklenou směrem do ulice. Nebudu kecat, když řeknu, že koncert ve squatu nikdy nemůže být takový jako tady. Má to tu zkrátka skvělou atmosféru. Dalším plus je ta hromada holek, který přišly omrknout svý lokální hvězdičky. Ne vážně, Heartbreak Motel je skvělá kapela. Zpěvák je z kapely Daylight (Incendiary rec.) a jejich svižný energický pojetí emo hardcoru musí alespoň naživo dostat snad každýho. Věř tomu. Na pódiu předváděj super show a v momentě, kdy kytarista vybíhá ze dveří ven na ulici mezi lidi, větrající se na vzduchu aniž by přestal hrát, jela už party na maximum. Vůbec se nám odsud nechce.
Čtvrtek 5.9. Bochum, Wageni
Úplně zbytečný výlet do Dortmundu, ale na zabití dne koneckonců ideální. Dnešní koncert pořádá Lars u kterýho bydlíme. Představte si budovu velikosti čekárny běžné vesnické vlakové zastávky. Dělá mi problém vydržet dýchat zatuchlý vzduch smíchaný s prachem takových prostor, proto se vevnitř zdržuji co nejméně. Odehrát jako první byla pro Kevorkian dobrá volba. Újmy na majetku se rozšiřují o jednu prasklou blánu na bicích. Shock Treatment i Abfahl si nechávám uniknout a jdu se mrknout až na brazilský fastcore v podání Sick Terror. Skvělej sypec fofr s šíleným bubeníkem. Škoda že kluci nebrali moc ohled na to, že bicí nejsou jejich...
Pátek 6.9. Messancy, Pipeline skatepark
Ráno jsme si raději trochu přivstali, protože jsme si nebyli jistí, jak dlouho nám dnešní přesun s naší rychlostí jízdy zabere. Lars byl zřejmě po včerejším večírku jemně indisponován a tak ani nedorazil domů. Proto jen telefonické rozloučení. Jeho fotbalový svatostánek jsme opustili okolo deváté. O čtyři hodiny později se již spokojeně válíme v parčíku belgického Messancy, napěchováni půl litrem veganské zmrzliny, na kterou jsme se s Ivanem těšili od loňského Ieper festu (stinnou stránkou je, že v kombinaci s paštikou může nadělat v žaludku slušnou paseku, jak jsem se nedobrovolně přesvědčil).
Těšil jsem se na tenhle koncert, že se uvidím s klukama z Defdump. První se objevuje Marc. Čekáme na člověka, který nám otevře brány místního komplexu haly pro skateboarding a haly pro koncerty. Dnešní koncert je první poprázdninovou akcí. Možná i to, co jsme viděli uvnitř, způsobilo moje střevní potíže, protože z toho by se musel jednoduše posrat každej. Závidím jim možnost disponovat s něčím podobným. Je zde barohospoda, malej sál, kterej se dá zvětšit odděláním stěny na halu pro 700 lidí (což znají třeba Landmine Spring). Trochu se povalujem v prvním patře na gaučíkách a kdo umí, krotí své, nebo alespoň vypůjčené prkénko ve vedlejší skatové hale. Parkoviště venku se plní kárama, ale větší část jejich nákladu končí v baru. I tak je na sále okolo 50 lidí, což je pohoda. Z koncertu jsem měl dobrej pocit. Asi tím prostorem, ve kterým se člověk cítí příjemně. Předkapelu obstarali francouzští Shall not Kill. Trochu chaotická uřvanost v duchu Dillinger Escape Plan s holkou na basu. Neměli vůbec dobrej zvuk, ale asi nehrajou ještě moc dlouho.
Spaní probíhá u Marca v Lucembursku, do kterého je to asi pět kilometrů.
Sobota 7.9. Beverlo, Jeugdclub
Probouzíme se až v půl jedný, protože dneska nikam nespěcháme. Do Beverla je to jen nějakých 200 km. Po snídani čumíme na Full metal jacket, vyřizujeme e-maily. Osobně jsem se tomu chtěl po dobu turné vyhnout, protože před odjezdem jsem si svýho počítače užil ažaž a při pouhém pohledu na něj se mi dělalo lehce nevolno. Míra si jel mezitím koupit novou blánu na bubínek. Rozhodně bylo příjemný, že jsme u Marca mohli votravovat tak dlouho a nemuseli tvrdnout na nějakým podělanym parkovišti někde po cestě.
V osm dorážíme mezi mladý kindery do městečka Beverlo. Téměř to tu vypadá, jako by tu ani žádní dospělí nebydleli. Na programu jsou 4 domácí kapely. Grains of compassion jsem moc neslyšel, ale znělo to oldschoolově s dávkou klasické belgické metalové školy. Restrain, kteří mě tu bavili asi nejvíc, předvedli hc/metal s hutným zvukem a zpěvem hodně podobným Unearth. Malým stylovým vybočením byli Trust, kteří se snažili o více melodií a to i ve zpěvu. Nepůsobili moc jistě a jejich show byla na můj vkus příliš dlouhá. Jak postupně dohrávají kapely, mizí ze sálu lidé. Přeci jen nízká věková hladina osazenstva mládežnického klubu je znát... Je ale v pohodě, že kindeři to tu mají plně ve své režii a nikdo se jim do provozu klubu nesere. Dost tragická je partička jediných dospělých v sále - inženýrů za mixákem. Jejich pokus o nazvučení je s dovednostmi, které mají, naprosto marný. Zlatej Kuře na 007!!! Díky týhle prodlevě ztrácí nervy další partička kinderů. Poslední kapela – Heading towards heaven to vzdává. Ivan je pořádně spruzenej, i když se snaží tvářit jakoby nic. Ve tři hodiny se skládáme, někdo k zemi, někdo na kulečníkový stůl a máme 5 hodin na odpočinek.
Neděle 8.9. Langemark, De Flodder
Naházet věci do vanu a už přijíždí chlápek, ke kterýmu se jede část z nás umejt a nasnídat. Já s Tomášem jedu ke klukovi, co pořádal včerejší koncert. Probíhá rodinná snídaně s vtipnou anglicko-holandskou konverzací s rodiči. Ještě o něco víc humoru vnáší do dialogu klukova mladší ségra a její kámoška, probouzející se po jakémsi mejdanu s bolavou hlavou a bez ponětí co kde a s kým včera dělaly.
Okolo jedné odpoledne parkujeme před malinkatým domečkem dalšího mládežnického klubu, uvnitř epesně zútulněného, tentokrát v Langemarku, vesničce hned vedle Ieperu. Tenhle koncert byl domluven až v průběhu tour a jsme tu takhle brzo, protože se jedná o odpolední párty (tyhle odpolední akce nejsou v Belgii ničím vyjímečným). Na dnešní koncert se těšíme o to víc, že se hraje mimo jiné s Congress, kteří se před nedávnem znovu dali dohromady. Takže to vypadá na příslib dobré zábavy a hardcore show na úrovni. Okolo čtvrté hodiny začínají Zero Tolerance, které jste mohli vidět i na letošním Fluffu. Tam jsem si je nechal ujít, takže tentokrát si doplňuji mezeru ve vzdělání. Jejich oldschool s trochou NY style příměsí oživují dva zpěvy. Spíš než regulérní koncert bych tuhle dnešní akci hodnotil jako příjemnou veřejnou zkoušku. Každý ze zúčastněných kapel si s sebou přivedl svou holku a osazenstvo bylo kompletní. Před takovými pěti lety by tu asi bylo na domácí headlinery jinak narváno, ale dnes... Kingpin svým obsazením rozhodně také atakují místní první ligu. Bubeník zpíval ve Spirit of Youth, kytarista byl ve Spineless (nyní i v Congress), zpěvák Josh, hlava Congress a basák, nyní rovněž v Congress. Jedná se tedy spíš o takový vedlejší projekt lidí z Congress, než o seriozní kapelu. Nicméně obsazení není vše, a tak mi jejich velice vlažný NYHC připadá trochu jako mrhání talentem, který se dal zúročit daleko jinak a lépe. Příznivci Cro-mags by si však asi užili.
Je evidentní, že po zaváhání Congress se svou poslední deskou a minulým zpěvákem, kdy se odklonili od svého H8000 stylu, který v podstatě vymysleli, uzevřeli si za sebou vrátka zpět a osobně si myslím, i když je mi to docela líto, že zpět na vrchol se jim už asi znovu dostat nepodaří. Pro mě to ale byla skvělá vzpomínka a návrat o řádku let zpátky a téměř jsem s dojetím zamačkával slzu v oku. Padly samé staré hity a asi dva nové songy, které jasně ukázaly, že minulá deska byla vážně nepovedeným šlápnutím do hovna, na které je třeba zapomenout, nebo? se jede dál ve starých kolejích. Publikum však zůstává naprosto chladné. Uvidíme zda bude v budoucnu opět příležitost, dostat je na koncert k nám...
Pondělí 9.9. Noeux les Mines, MJC
Venku na chvilku zavládl podzim, takže odpadá plánovaná cesta k moři do De Panne. Místo toho volíme návštěvu Ieperu. Mám tohle městečko rád. Je smutný vidět, jak právě bourají stodolu starého Vort’n Visu. Jsou to holt vzpomínky. Stačí nám odsud vypadnout až po třetí hodině. Po cestě nám dělají společnost, pro tohle tour neodmyslitelní Indy & Wich, bezprostředně následovaní P.S.H. Mám pocit, že jinou kazetu jsme si snad ani do auta brát nemuseli, protože tahle jim nedává šanci. Ani nevíme jak a jsme rázem ve Francii a mezi těžebními haldami mizíme v uličkách Noeux les Mines. Vypadá to, že žádná jiná kapela dnes neproběhne, a tak je prostor kinosálu pro dnešní koncert asi lehce přehnaný. Působí to divně, hrát v tak velkém sále s trochou lidí roztroušených po jeho rozích. Nevím jestli i tady dostávají prachy od města, jako v případě Belgie, protože to co jsme dostali, se ani náhodou ze vstupu nevybralo. Zdá se, že místní jsou spokojeni, že mají důvod k zábavě a nejsou nijak otráveni, což bych já na jejich místě asi byl. A tak po koncertě zůstáváme sedět mezi divadelními rekvizitami a před některými zúčastněnými se nepěkně rozrůstá řádka prázdných lahviček od piva. Tohle vypadá na dlouhou noc...
Úterý 10.9. Rouen, Le Kalif
V půl devátý je nám jemně naznačeno, že bychom mohli vstát a přesunout se na snídani. Ti lidi snad vůbec nespali, protože ještě v šest ráno lítali po budově celýho kina. Alkoholici dostali s sebou výbavu na cestu (kterou jsme nakonec stejně někoho obdarovali) a mohli jsme vypadnout. I po malejch silničkách to utíkalo docela rychle a ještě jsme přitom mohli čumět do přírody okolo. V Rouen jsme o nějaký tři hodiny dřív, takže procházka po městě je jasným dalším programem. Tomášovi se plní další část dětského snu a kompletuje si sbírku „Masters of the Universe“, zatímco ostatní se kochají raději krásami města. Okolo šesté jsme v klubu. Francie mě začíná pěkně srát a nejsem v tom sám. Trochu diletantskýho přístupu ke všemu tu maj v krvi. Miska studenýho fazolovýho salátu pro dvě kapely by byla dobrá jako předkrm, ale jako hlavní jídlo bych si to kapele předhodit nedovolil. Alespoň chápem, proč jsou Frantíci tak pohublí. Jako obvykle nikdo nikam nespěchá, na všechno je spousta času, takže nám už padaj držky na umakart a začátek show v nedohlednu. Navíc když je člověk unavenej, má všeho plný zuby a natvrdlí Frantíci, navíc neschopni jakékoliv jiné komunikace než v jejich rodném jazyce, což je věc dobře známá, otravují stupidníma dotazama jako jestli ti u distra můžou platit šekem nebo kreditkou, dojde vaše trpělivost brzo konce. A od týhle chvíle je všechno v týhle zemi naprosto zkurvený, a? už se podíváte kamkoliv. Původně tu měli hrát Burn Hollywood Burn, ale namísto nich se zůčastnili rovněž místní Headrush, nudnej HC/Nu-metal. V současným rozpoložení by ale dneska u mě neměla úspěch asi žádná kapela. Alespoň mají trochu soudnosti a slitování a oproti následujícím The Apollo Program to moc neprotahují. Jediná zajímavá věc na Apollu je, že zpěvák vypadá jako M5, akorát neumí vůbec zpívat (jak je na tom Míra nevím). I když taková dobrá půlka lidí už šla domů spát, ten zbytek co tu zůstal obstarává pro Kevorkian solidní vděčné publikum. Možná stejně tak jako já s Tomášem uvěřili Ivanovi jeho pódiové představení a byli napnuti, jestli přeci jen nakonec chcípne nebo ne.
Po povinném vyfocení se do soukromého alba arabské ochranky zbývá šest hodin na spánek.
Středa 11.9. Montaigu, Bar Le tribal café
Prcháme před udušením všudepřítomným smogem a před námi je necelých 400 km cesty. Dneska dostáváme potvrzení na koncert 15.9., jen pár kilometrů od Barcelony, namísto původně dohodnutého Arneda, které musíme zrušit. Důvod je ten, že bychom z Arneda nestihli přesun nějakých 1400 km do Itálie během jediného dne. Původně na to měl být jeden den off, ale do toho nám vyšel jiný koncert a pak začínáme trochu počítat s problémy cestou přes jižní Francii, postiženou záplavami. I beztak bude ten přejezd pěkně hnusnej.
Krajina se pomalu mění a je na ní znát blízkost moře a teplejší jižní klima. V autě je fakt na chcípnutí. Malinké městečko Montaigu nevypadá vůbec rušně a po odzvonění klekánice jakoby tu chcíp pes. Bar ve kterým se dnes hraje, je malinký podnik a Kevorkian tu dnes budou obstarávat veškerý program. Vstup je zdarma. Konečně narážíme na první lidi v týhle zemi, se kterejma se dá rozumně mluvit. V baru vládne příjemná atmosféra a koncert mě baví jak svině. Jirka Stivín v první lajně evidentně už nějaký ten rok holduje hardrocku a zde právě chytá druhou mízu. Rovněž paní ve středních letech oživuje vzpomínky na své bujaré mládí a zdatně hrozí spoza barového pultu.
Možná je to i vidinou zítřejšího volného dne, že se únava ještě nedostavila, a tak sedíme v dobré zábavě a vychutnáváme si první normální jídlo ve Francii.
Čtvrtek 12.9.
Noc jsme strávili ve vesničce kousek od Montaigu. Dopoledne je nechutně rozvleklý, pokud se nikam nemusí. S Petrem jsme byli pro, přesunout se úplně na jih k hranicím se Španělskem a trochu si užít moře. Byla možnost zůstat v Montaigu, ale jednak by pak následoval hnusně dlouhej přejezd do Toulouse a pak se nám tu především nechce nikoho otravovat dva dny. Teda až na Tomáše, kterej je evidentně línej a nejraději by tu zůstal. A tak se to snaží natahovat jak se dá, zatímco ostatní na něj v naprosté nečinnosti čekají. Dostáváme zprávu, že sobotní koncert v Barceloně, na kterej jsme se těšili, je zrušenej. Údajně kvůli zavření klubu, ale myslím, že důvod byl ve skutečnosti asi jinej. Blbý je to kvůli prachům, protože jsme tam měli docela dobrou garanci, která by se hodila na zaplácnutí dnů jako pondělí a úterý, kdy obecně chodí na koncerty míň lidí. Ale nedá se nic dělat i když den volna bude hnus.
Jedeme až do večera. Chcem si koupit něco k žrádlu, ale v supermarketech už nás posílaj do hajzlu. V malejch shopech si zase nehrajou na pečivo, tak to vipadá na dietu. Matně se mi vybavuje cesta do Labenne – Oceán, kde jsem před řadou let přenocoval na cestě do Španělska a zároveň je to super místo na koupání s obrovskejma vlnama. Potřebujem totiž najít nějakej flek na dnešní noc. V půl devátý už lokáme slanou vodu Atlantiku a necháváme se drtit vlnama. Usnout pak na odpočívadle mezi stromama je otázkou pár minut.
Pátek 13.9. Toulouse, La.Si.Do
V noci byla slušná kosa, a tak vítám první ranní paprsky a nechávám se jimi prohřát. Vracíme se na pláž. Petr je konečně poprvé za celý tour spokojen. Vlny jsou ještě o poznání větší a jsou tu jen pro nás a hrstku surfařů. Ostatní berou moc vážně varování na cedulích u pláže a od vody se drží pěkně daleko.
Předpokládali jsme, že cesta do Toulouse nám moc nezabere, tak vyrážíme až okolo druhé odpoledne. Trochu jsme se sekli, protože jsme na týhle dnešní trase asi neočekávali tolik posranejch kruhovejch objezdů a hlavně ten kopcovitej terén, kdy se cesta klikatila neustále nahoru a v zápětí dolů, což našemu línýmu autu činilo značný problémy. Tomáš je nervózní, že máme 2 hodiny zpoždění, ale i tak koncert začíná až za další dvě a půl hodinky, takže jsem osobně rád, že jsme na místě nemuseli šaškovat tak dlouho. Koncert není přímo v Toulouse, ale ve vesničce asi 12 km vzdálené.
Domácí Tekken si každopádně na hudebním projevu vůbec nezakládají a daleko zajímavější je proto sledovat promítané diapozitivy, sladěné do rytmu muziky a klasický čínský kung-fu, kterýmu kluci asi i podle názvu kapel fandí. Hudebně grind, ale ne dobrý. Kluci z No More Lies se nám snaží pomoci s koncertem na zítřejší den v San Felliu. Jestli to vyjde, nebo bude den volna, se dozvíme ráno. No More Lies slyším jenom z venku, protože v sále bylo víc kouře, než jsem byl schopen snést.
Sobota 14.9.
Probouzíme se v bytě v centru Toulouse a pokoušíme se dovolat do San Felliu. Zatím bez úspěchu. Tak jako tak se dnes někam do jeho okolí hodláme přesunout a během dne se budem pokoušet spojit s člověkem, na kterého jsme dostali kontakt. Nakonec se dozvídáme, že koncert nebude. Tím pádem máme trochu času na procházku po městě. Tohle město má něco zvláštního do sebe. Hrozně se mi v té nekonečné spleti malých uliček zalíbilo. Nevíte kam dřív s očima. Určitě nejhezčí z měst, který jsme během tour navštívili. I když dostáváme nabídku, přespat tu ještě jednu noc, raději volíme cestu někam k Barceloně a přespání na pláži. Nebude pak zítra takový spěch a stihnem se podívat do města, kam se chce hlavně Tomášovi. Vedro je fakt pekelný, takže se snažíte dělat minimum pohybů, abyste se moc neunavili. Připomíná mi to pocit po celodení práci u Messengera, těsně předtím, než se dorazíte v Country Lifu a následně vytuhnete v parku. Tady však následuje pouze návštěva posranýho mušketýrskýho supermarketu, ve kterým dostanete nanejvýš chleba a colu. Už téměř za tmy se mi daří rozpoznat místo, který jsem měl v merku na přespání. S Ivanem a Robertem volíme pláž, zbytek se nepochopitelně mačká v autě.
Neděle 15.9. Caldes de Montbui
Nádhera, probuzení v devět hodin, na pláži ani noha, jenom se ze spacáku vykulite do vody. Takhle jsme strávili celý dopoledne. Tomáš už je zjevně nervozní a raději by se už viděl pobíhat po ulicích Barcelony. Ačkoliv nudistická pláž byla městu vyrovnaným soupeřem. Osobně mě města typu Barcelony vůbec neberou. Všechno co je zajímavý, je roztahaný daleko od sebe. Nakonec to dopadlo, že jsme si do města dojeli natankovat a mizíme. V tom vedru, co tady probíhá je ve městě na chcípnutí. Jedem rovnou do místa dnešního koncertu, vesnice v kopcích nad Barcelonou. Cesta sem je doslova a do písmene na zblití. V cílové stanici jsme všichni pěkně vyřízení. Vydáváme se na pátrání po městě, abychom zjistili, kde se bude hrát. Konečně nalézáme budovu na konci Caldes. Není tu ani noha a ani se mi nezdá, že by to mohlo být později lepší. Koncert byl dohodnut asi před týdnem, a tak nejsem moc přesvědčen o tom, že o koncertě budou lidi vůbec vědět. Navíc na programu jsme jen my a někdy je lepší, když hraje třeba lokální kapela, která lidi přitáhne. Po šesté hodině se objevují domácí a my můžeme obdivovat interiér místního autonomního centra. Je to každopádně nejlíp zařízenej objekt tohoto druhu, který jsem měl kdy možnost navštívit. To, co vypadalo z venku zcela nevábně, vnitřek hravě přebil. Odsud by si měli vzít příklad všichni squatteři! Nikde žádná špína ani nepořádek.
Původně jsem se před koncertem hodlal trochu prospat, protože hned jak se odehraje, sedáme do auta a frčíme směr Itálie. Samozřejmě ze spánku nic nebylo. Jednak v tom horku se to ani nedalo a pak ty všudepřítomný dotěrný mouchy (kterejch jsme se zcela zbavili snad až za tři dny)...
Po technických problémech se začíná na druhý pokus okolo deváté. Sešlo se nečekaně docela dost lidí a všichni okolo na mě působí velice příjemně. Navíc tu snad jako první na celém tour dokážou náležitě ocenit staré poctivé hardrockové riffy:-) Docela mě štve, že tu nemůžem zůstat do zítra.
Pondělí 16.9. Cervo, Babilonia
Cesta přes noc ubíhá nečekaně rychle. S Petrem a Ivanem se střídáme v řízení a navigaci. Spát se stejně nedá. Až v okolí Riviéry se cesta zpomaluje. Nejprve klikatícimi se horskými silničkami a později rušným provozem v ulicích měst na pobřeží. Jestliže jsme měli výhrady proti francouzským řidičům, tak to co následuje v provedení jejich italských kamarádíčků je na pěst. Hlavně ty stovky akrobatů na mopedech nám pijou krev. Pár poctivých italských úderů by jim vůbec neuškodilo. Ve dvě odpoledne míjíme ceduli, vítající nás ve vesničce Cervo. Na tři hodinky usínám na parkovišti. I zde je zaběhlým zvykem, pro nás krajně nepříjemným, že koncerty začínají dost pozdě. Tady je to opravdu hodně zahnaný do krajnosti. Nedovedu si představit, že bych teprve o půlnoci vyrážel do klubu, ale tady je to normální. Tak se musíme podřídit. Po předchozí probdělé noci je tohle čekání lehce na chcípnutí. Itálie se nám tu jeví jako země obžerství. Jídla, kterým nás tu přivítali, bylo tak na týden, takže je nám velice rychle špatně z přežrání. Tomáš nemůže přenést přes srdce, že nelze ochutnat všechno, protože zanechat cokoliv alespoň trochu jedlého na stole, není jeho styl. Ještě že ne všechno bylo veganské, jinak by jim to zaručeně dokázal sežrat do posledního drobku. Nechápu, kam to ten člověk se svojí figurou může všechno nacpat.
V klubogaráži se sešlo něco přes třicet kousků. Část je zvědavá na kapelu, část se přišla jen tak bavit venku i přes zaplacení poměrně vysokého vstupného (soudě podle toho, jaké bylo v jiných zemích).
V tomhle místě, ačkoliv vypadá tak trochu jako zapomenuté, hrálo už více kapel z Čech. Ani ne hardcorových, protože lidé odsud jsou otevřeni většímu množství hudebních undergroundovým stylům. Je tu jedna holka, která bydlí v Janově, kam zítra jedeme. Proto dohadujeme spaní v baráku jejích rodičů v Imperii a zítra jí hodíme do Janova, což nám zároveň pomůže, protože nebudeme muset hledat tamní squat.
Úterý 17.9. Genova, Pinelli
Spánek v postelích byl víc než příjemnej. Sprcha po třech dnech taky nebyla od věci. Trochu tlacháme s mámou holky, prokousáváme se nekonečnými štosy komiksů a dostáváme tu i oběd. Do Janova jsme se rozhodli vzít dálnici, protože sraní se po silničce podél pobřeží je s makarónskými dopravními návyky holou sebevraždou. Taky by nám to zabralo minimálně o dvě hodiny déle a pak, jedeme v sedmi a nemuselo by se to líbit fízlům, lačně vyčkávajícím na mnoha místech podél silnic. Samotný město mě nijak neuchvátilo. Je to klasická Itálie s barákama nahňácanejma na sobě tak, že mezi nima leckdy pomalu neprojdete. Naprostá ztráta soudnosti v kombinaci stavebních stylů je bezmezná. Mnohem lepší je to kousek ven z centra, kde jsou jednotlivý domy roztroušeny po okolních svazích zelení porostlých kopců. Na vrcholech spousty z nich jsou zříceniny hradů a vše je zahaleno v oblacích. To je pro mě daleko přitažlivější než ulice města a ruch v nich. CSOA Pinelli není ani tak moc squat, jako spíš velká plechová garáž a přilehlá stavební buňka. Není tu pódium, což je ok. Tohle místo bylo před nedávnem dvakrát po sobě vypálený (stejně tak i místo včerejšího koncertu). Zdá se, že se tu poctivě udržuje tradice vendetty a podle jejích pravidel se tu vyjadřuje odmítavý postoj k tomu, co dělají druzí.
Ačkoliv jsou na programu tři kapely a začátek byl avizován na desátou, začíná se v duchu tradice ve čtvrt na dvanáct. Kcmil-i-an předvedli nasládlé, na mě moc rozvleklé emo s trumpetkou. Druzí, domácí Never Was s holkou za mikrofonem mě bavili hodně. Se svou rychlostí a nasazením a asi i hodně díky italským textům mi místy připomínali Los Crudos. Kytary byly o poznání metalovější a nálada ne tak veselá, jakou Los Crudos evokují. Koncert pořádali lidi ze sympaticky působící kapely Kafka. Spalo se půl na půl na dvou místech. Den končí docela nepříjemně, když při parkování odchází posilovač řízení. Začínám chápat, proč se člověk v půjčovně trochu zarazil, když dostal odpověď na otázku, kolik km tak asi hodláme najet. Geometrii kol už na tomhle autě asi taky nikdo dlouho nekontroloval. O kvalitě vzorku na pneumatikách ani nemluvě. Vypadá to, že s touhle dodávkou ještě můžem zažít pár pěkně nepříjemných chvil.
Středa 18.9. Vigevano, CSA La Sede
Okolo 11:30 máme sraz. Druhá půlka nasnídaná, my hladoví, začínáme řešit problém s autem. Voláme všude možně, abychom zjistili možnosti, které máme. V půjčovně nás nejdřív fuckujou a tvrdí nám, že pojistka nezahrnuje závadu takového druhu a v zápětí se na asistenční službě, od které máme kartu dozvídáme, že auto není pojištěno pro případ nutné opravy vůbec. Pán v půjčovně je fakt prímovej šmejd, to je víc než jasný. Holka basáka z kapely Kafka nám pomáhá s tlumočením rozhovoru se servismanem nějaký autodílny. Získáváme kontakt na servis Fordu, kde bude otevřeno od 14 hodin. Zvažujeme, zda počkat, nebo jet do Vigevana a ošéfovat opravu tam (pokud tam ovšem vůbec dojedem, protože skutečný rozsah závad neznáme). Zůstáváme, protože nechcem riskovat a chceme tak jako tak vědět, co s našim autem je. Navíc tu máme někoho, kdo je nám ochoten pomoci, tak by byla blbost to nevyužít. Příjemnej chlápek, vypadající jako příbuznej herce Krause se vrhá pod auto. Drobných závad je na aute samozřejmě spousta, ale vyřešit stačí jenom posilovač. Ostatní možná vydrží. Jízda bez něj neni nic moc a mám trochu obavy, vyrazit si bez něj do Švýcarska. Je zde jediná možnost, pokusit se o provizorní opravu, protože stoprocentní by byla jen úplná výměna. První ani druhý pokus se nedaří. Začínáme uvažovat, zda budeme moci zbytek turné odjet nebo ne. Třetí pokus vypadá slibně a součástky tlaku úspěšně odolávají. Je ale dost pravděpodobné, že ne na stálo. Protože se věci poserou pokaždý ve chvíli, kdy to nejmíň očekáváte, máme trochu obavy. Alespoň cestu do Vigevana to zatím vydrželo. Ve Vigevanu narážíme na již tolikrát omletý model, kdy prostory dostal někdo jen tak od státu a může si v nich dělat, co se mu zachce. Skoro mám dojem, jakoby to tak nefungovalo jenom v Čechách. Objekt je docela velkej a obývají ho jen dva lidé. Holka a pan Magor v tangách. Pohled který zde bylo možno spatřit, bych přál vidět punkerům a palašům u nás. Každý punker, kteří tvořili 99% publika, se dostavil ve svém autě, které poctivě zaparkoval na dvorku squatu. Tady se nad něčím podobným samozřejmě nikdo nepozastavuje. U nás by byl ohlas asi zcela jiný...
Na všechny opět padá únava z nekonečného čekání na začátek show, takže porůznu pospáváme v autě i v sále. Jméno první kapely jsem nezaregistroval, protože byla jiná, než zelo na plakátech. Ačkoliv jsem byl kousek od pódia, únava mě přemohla a ani hluk nemohl nic změnit na tom, že jsem z nich slyšel pouze první a poslední tóny. To, co se odehrávalo mezi nimi, byl spíše důvod ke špatným snům. Příšerný pokus o crust! Následující death/grindovka Bruchzky byla oproti nim balzámem pro uši. Ačkoliv Italové, zpěv i kompletní zpěvákův projev byly v polštině. Působilo to hrozně vtipně, když italská kapela komunikuje s domácími, kteří samozřejmě ničemu nerozuměli, polsky. Frontman byl vtipálek, takže jsem se docela nasmál. Na Kevorkian se chytli snad všichni v domě. Kdo měl metalový triko, briskně pochopil, že je jeho povinností rozpustit vlasy a vířit s nimi vzduchem. Na Judas Priest zřejmě přiběhli i sousedi, soudě podlé náhlé zaplněnosti sálu.
Čtvrtek 19.9. Bellinzona, Peter Pan
Do nového dne nás vítá nahý pan domácí s pérem v ruce. Takže je nejvyšší čas vstát a vypadnout. Necháváme si víc času pro případ problémů na hranicích. Jelikož žádné turné není možné bez patřičné dávky coly a chipsů na zkažení žaludku, jistíme se na cestu jejich dostatečným množstvím. Posilovač je už opět v prdeli, takže se nedá nic dělat. Turné se dojede bez něj. Na hranicích všechno ok. Celnika se nám podařilo dostatečně dezinformovat našimi dotazy, že nakonec jen mávl rozpačitě rukou. Konec všem otravným mopedistům, trocha hledání té správné cesty... Bellinzona je hodně příjemný místo. Klidný, sevřený horama ze všech stran. Po hektické Itálii to tu působí jako balzám. Hraje se v pěkným baru. Koncerty jsou tu docela často. Švýcarsko je ve znamení kinderskejch koncertů. Výhodou takovejch koncertů je, že lidi co je pořádaj, jsou v pohodě na takový to běžný tlachání. Kecat s nima můžete vesměs o čemkoliv. Publikum je pak většinou rovněž kinderskýho ražení, takže se mezi nima cítíte většinou v poho, což u spousty jiných koncertů platit nemusí. Stinnou stránkou pak bývá jídlo, protože kindeři jsou v kuchyni značně bezradní. Další nevýhodou je, že jsou ve většině případů zaměřeni na úzký okruh svého hudebního stylu. Pro kapelu, která do jejich škatulky nezapadá je pak dost obtížné vzbudit jejich pozornost. Po desáte, když se bar slušně zaplnil, spustili domácí Breath of Hope, kteří zde mají dnes svou premiéru. Na první koncert myslím docela dobrý, ale čeká je ještě zatraceně hodně práce. V jejich včelínovitém metalu chyběla využití dvou kytar a zpěvák musí časem ještě objevit více poloh svého hlasu. Opět nechápu tu logiku, že koncerty začínají tak pozdě a v mnoha případech se nakonec kapely honí, aby už skončily, nebo lidi odcházejí domů před koncem, protože je pozdě a oni ráno vstávají do práce nebo do školy. Takže když stavy při Kevorkian prořídly, udělalo se dost místa pro pařiče a stagedivery – alespoň nějaký plus.
Pátek 20.9. Ins, Schuxenhusli
Na dnešní probuzení jsem se těšil hodně. Vesnička na svahu přímo nad Lago Maggiore, kousek od Locarna. Otevřete dveře, vylezete na balkon a čumíte na hladinu vody, obklopenou vysokejma kopcema.
Před sebou máme nějakejch 300 km, ale zabírá nám to 8 hodin. Skoro všichni jsou z toho otrávený, protože je to docela vyčerpávající cesta. Silnice se klikatí neustále nahoru na vrcholky kopců a zase zpátky do údolí. Já jsem ale nadšenej. Příroda je tu parádní. Fakt mě to tu dostává. Škoda že není čas zastavit v každý druhý zatáčce... Následuje další kinderskej koncert, tentokrát v dřevěný chajdě na okraji Insu. Vypadá to tu jako totální prdel, ale koncerty tu mají dlouholetou tradici. Koneckonců, prdel to je i tak. Společnost nám tu dělá švýcarsko francouzská kapela Haeresis. Návštěvnost je poznamenaná tím, že asi 40 km odsud dnes hrají Dark Day Dungeon, takže je jasný, že všichni vyráží tam a v Insu zůstalo na koncert tak možná 15 lidí. V prdeli ve srovnání s takovou návštěvností u nás je, že i těch 15 lidí tady s přehledem zaplatí veškerý náklady na koncert. Haeresis v podstatě ani nehrajou hardcore, jako spíš regulerní metal, lehce do blacku v duchu Lifeforce records. Je to maličko nudný, ale během tour jsme vlastně ještě ani na podobný kapely moc nenarazili, tak je to docela zpestření.
Obzvláš? vyjímečný je dneska spaní, protože se chrápe v místním atomovým krytu, luxusně zařízeným (když to srovnáte s těma u nás...). Vůbec mám v týhle zemi pocit, jako by tu válka měla vypuknout každým dnem a všichni jsou na ni dokonale připraveni.
Sobota 21.9. Zurich, Krone
Kvapně vyřizujeme snídani v jídelně krytu a vyrážíme do velkoměsta, kde bychom rádi stihli otevíračku velkýho shopu s deskama, patřícímu Prawda records. Ve squatu Krone si půjčujeme kola, kterejch se tu po dvorku povaluje snad padesát. Trochu vzpomínáme na Banána, jak by asi vyváděl, kdybychom ho chtěli z tohohle krámu dostat ven. Na svý si tu ale především přijdou všichni fandové komiksů, protože ¾ dvou poschodí krámu zabíraj časáky se všema hrdinama, který vás jen napadnou. Musím uznat, že ačkoliv nejsem příznivcem tohohle žánru i tak bych tu přišel na pěknou hromádku zajímavejch kousků. Nejhorší je neodmyslitelné a hlavně jak jinak než nekonečné čekání na začátek koncertu. Dneska je to obzvláš? dlouhý. Vše jede přesně dle squatového schématu. Hrajou 4 kapely, ale nikdo se nikam nežene, ačkoliv organizátoři sami dobře vědí, že takhle odejde většina lidí už po první kapele. Tohle mě fakt sere a procento ožralejch otravnejch šmejdů prudce narůstá. Tohle je stejný všude. Tenhle squat byl původně hodně dobrej barák, ale potom, co na něm partička obyvatel zapracovala, změnilo se to v kvalitní chlív. Nechápu, že to tu nikomu z nynějších obyvatel nevadí a nepohnou trochu zadkem, aby z toho udělali místo k příjemnýmu bydlení. Asi je uspokojuje bydlet v těch sračkách. Všude je špína a smrad. Nejsou si tu schopný ani trošku uklidit. Nejraději bychom to dneska všichni zabalili a jeli do hajzlu. Je to moment, kdy nenávidíte úplně všechno a všechny (snad až na jednoho z kluků, co dnes koncert pořádaj). V půl dvanáctý, kdy se teprv uráčila vypochodovat na pódium první kapela, dochází ke zjištění, že zpěvovej aparát nefunguje. Kluci to nakonec odmastili bez zpěvu a i bez něj byli daleko nejlepší. Mám pocit, jako bych se ocitl na festivalu v Trutnově, což podpořila i druhá kapela. Skoro hodina útrpnýho pokusu o metal a pod pódiem jejich partička potácejících se fanoušků. S Tomášem jsme naprosto na dně. Chci se jen někam svalit a usnout. Ale není šance. Ačkoliv jsme dohadovali, aby Kevorkian hráli jako druhý nebo alespoň třetí, vyhrnula se ven další hrůza a nezbylo nám, než přetrpět i tu. Kevorkian začali ve čtvrt na tři. V sále jsou vesměs domácí, zpívá se přes kytarovej aparát, což je pěknej kanál. Po koncertě ještě nastává problém s místem na spaní, což lokální organizátor jaksi nepodchytil. Nakonec jsme přeci jen jednu prázdnou cimru objevili.
Neděle 22.9. Rheinfelden, JUCA Kaffcafé
Sbalit se a co nejdřív odsud vypadnout je to jediný na co myslíme. Přichází jeden z lidí, co včerejší koncert organizovali, totální magor, co furt vypadá jako by na něčem jel a je neskutečně vlezlej. Bohužel se rozhodl, jet s náma na dnešní koncert do německýho Rheinfeldenu. Asi i proto, že včerejší koncert prospal. Během cesty nám všem neuvěřitelně leze na nervy a několikrát neměl daleko k tomu, aby ho naše kopance vyprovodily za jízdy z auta rovnou do příkopu někde v půli cesty. Nějak nedokázal pochopit, že po třech tejdnech na turné nemá nikdo z nás chu? poslouchat ještě i v autě hardcore a že naprostej klid je někdy to úplně nejlepší. Jen kolik práce nám dalo vykopnout ho před hranicema z auta, aby nás tam nebylo sedm... Hned za hranicema v německý části Rheinfeldenu potkává svý kámoše, tak nás přestává otravovat. Zase jsme jako v ráji. Místní atrakce, kapela Fear My Thoughts zjevně táhne zdejší holky na hc shows. Na zážitek ze včerejška se dá docela rychle zapomenout v pohodlí gaučíků před klubem (no klubem, spíš to vypadá jako výkladní skříň místního Prioru), který již tradičně darovalo město. Stačí si jen vyzvednout klíče... Dnešním zpestřením je příjezd Lógra, kterej si dorazil vyzvednout Roberta, aby ho odvezl na zápis do školy a o den později nám ho znovu doručil na místo koncertu. Okolo tohoto odjezdu byla spousta dohadů, protože máme všichni reálnou obavu, že se nám Robert v Praze jaksi zapomene a my pak budeme těmi idioty, kteří budou říkat organizátorovi: „sorry, nepřijel nám kytarista, nehrajem“. Tudíž do Lógra vkládáme veškeré naděje, že nám na Roberta dohlédne.
Koncert jako je ten dnešní vás vždycky hrozně nakopne a zároveň vám připomene, jaká je to paráda, být na turné. Pravda že asi ne všichni si myslí to samé, protože hlavně mladším ročníkům už teď ke konci lehce začínají povolovat nervy. Koncert je dneska grátis. Tohle je další zajímavá věc, na kterou jsme párkrát narazili. Nedovedu si představit, jak by někde v klubu v Čechách majitel nechal ve svých prostorách uspořádat koncert, kterej by měli příchozí zdarma a s radostí potom vyplatil kapelu z peněz, co utržil na baru. Spíš narazíte na šmejda, kterej naopak obere kapelu o nemalou část peněz ze vstupu, nadávajíc přitom, co je to za posranou kapelu a podělaný lidi, co se na ně přišli podívat. A přitom mu uniká, že právě tito lidé jsou těmi, kteří mu na baru dělaj kšeft.
Palmer ze Švýcarska hrají pospolu asi jeden rok. Jejich těžký valivý hardcore by se dal přirovnat třeba ke Knut. Doma bych to neposlouchal, ale dneska mi to je jedno a jako kulisa je to v poho.
Oživením večera je kvíz o ceny, kterej jsme si vymysleli. Úkolem je uhádnout interpreta úryvku melodie, zahrané na jeden z nástrojů. Právě do atmosféry dnešního koncertu tahle legrácka podle mého dost dobře zapadla. Škoda že je neděle a ne víkend, aby se všichni nerozběhli vstříc svým domovům hned po skončení show. Možná je to i tím včerejškem, že se mi vůbec nechce spát, protože koncert končí okolo jedný. Jak nezvyklé!
Pondělí 23.9. Stuttgart, Le Fonque
S kytaristou Fear My Thoughts, u kterého jsme dnes přenocovali, se již ráno nepotkáváme, protože zmizel do práce. Probouzí nás kluk, co dělal včerejší koncert a taky hnusná zima, co se táhne z venku, kde vydatně prší a vypadá to na celej den. Do Stuttgartu to není daleko, takže tam jsme k naší smůle už ve dvě odpoledne. Neustále zjiš?ujeme momentální Robertovu polohu a počítáme v kolik asi tak bude schopnej dorazit. Tomáš si co chvíli od srdce zanadává. Máme trochu svázané ruce, protože s tím, jestli Robert stihne přijet nemůžeme udělat vůbec nic. Představa spaní někde v autě v případě, že bychom nemohli hrát, není ani trochu cool. Po šesté hodině se už ale zdá, že se to zvládne, tak se přesouváme z předměstí, kde jsme pospávali v autě a zabíjeli tak vlekoucí se čas a ocitáme se ve sklepním klubobaru Le Fonque. V půl devátý je tu Robert, úspěšně doručen Lógrem a dvěmi dalšími posilami – Michalem a Simonou. Příjemný prostředí kompenzuje naprosto nulovej koncert i téměř nulová návštěvnost. Koncerty ve Stuttgartu moc nejedou. Tenhle je po dlouhý odmlce první. Mají tu problémy s prostory pro takové akce. Není mi ani trochu za těžko, prospat celé Cassanova Action i The Fla Flas. Tohle byl teda pořádně unavenej a votravnej večer.
Úterý 24.9. Kempten, Klecks
Abych byl ale upřímný, kvalitní kompenzací včerejšího mizernýho koncertu bylo super žrádlo a to je koneckonců jedna z mála věcí, který vám stačej ke spokojenosti. Času je moře, takže po polední snídani se můžem opět nasunout zpět do svých spacáků. To už je naše česká posila ze včerejška dávno na cestě zpátky domů.
Venku to vypadá, že letošek se obešel bez podzimu, takže zatímco dva dny zpátky nás ještě pálilo sluníčko, dnešek nám už dělá společnost sníh a pekelná zima. Raději moc nespěcháme, protože o co dřív dorazíme do Kemptenu, o to víc tam budem mrznout a tohle počasí nějakým vycházkám po městě moc nenahrává. Znovu se setkáváme s lidmi z A-teamu a Shock Treatment, kteří jsou tu domácími a dnešní koncert pořádají. Takže ryze metalová párty! V prostorách sálu pro jazzové koncerty je docela slušná kláda, protože je to prostor velkej jak hovado. Je to poprvé po dlouhé době, co se tu dělá nějaký koncert, protože doba nezávislých dýchánků tu skončila před několika lety a od té doby se tu vesměs nic kloudného nedělo.
Velkým tahounem večera byla domácí kapela Armed. Nu-metal teď prostě žerou všichni a jelikož hošanům je okolo šestnácti let, jsou mezi svými spolužáky a hlavně spolužačkami asi lehkými polobohy. Blbost to byla teda ukrutná! Rádoby drsný kytary s nulovejma riffama a hlavně příšerným zpěvem, doprovázeným gestama okoukanejma z MTV. Dneska jsme si vybojovali druhý místo na playlistu. Důvodem je i to, že koncert musí končit v 10:30 a mohlo by se stát, že by se ani nestihlo odehrát. Zdejší scéna je fakt trochu jiná. DIY jim asi moc neříká, soudě podle toho, jaký respekt mají z tourmanagera Tomáše. Jejich představy o tom, jak to chodí „v branži“, jsou dost zcestný. A to už nemluvím o tom, jak se dívají na records company... Ale co, necháváme je v tom. Řekl bych, že zvuk byl možná nejlepší z celého tour. Holt metalisti si na tom zakládaj! Ivan se nechal asi trochu víc unést skotačícími náctiletými, takže kotník oddělaný v Janově vzal definitivně za své a zařadil se na seznam ztrát. Koncert mě bavil i přesto, že mi bylo pěkně blbě. A-team opět předčil Shock Treatment. Metalisti byli rozjetí a evidentně vítali koncert jako záminku, proč dobře zakalit, takže když jim došly zásoby v sále, přesunuli se s polovinou Kevorkian nejdřív někam do baru a pak, ne moc š?astně, do bytu k chlapíkovi, u kterýho jsme spali. Jeho byt tak rázem proměnili v putyku nižší kategorie,a tak únik před dusivým kouřem ze sálu do bytu vyšel zcela na prázdno. Naštěstí jsem usnul a už ani moc neregistroval, že párty pokračovala až do šesté hodiny raní.
Středa 25.9. Linz, Stadtwerkstatt
V Linzi jsem byl jednou s Balaclavou a Old Testament na jejich mini tour, ale dnešní koncert se koná na opačný straně řeky. Hned u vody tu stojí dvoupatrová rozlehlá budova. Původně squat, nyní legálně využívaná pro všemožné účely, vypadá spíš jako sídlo nějaké dobře zaběhlé, ne zrovna chudé firmy. Většinu prostor obsadily počítače, sídlí zde nezávislé rádio, v přízemí pěkný bar a v prvním patře kompletně odhlučněná místnost pro koncerty. Prostory tentokrát nedaroval stát, ale vlastníkem je jakási organizace, které se platí za pronájem aparatury, jenž je tu obvzláště výkonná. Vtip je ošvem v tom, že nevyberete-li tolik, kolik k zaplacení kapely potřebujete, zacáluje to za vás stát. Kapela jen podepíše cár papíru a promotér si pouze dojde vyinkasovat potřebný obnos. Jak prosté! Předkapelu jsem registroval pouze z Backstage. Jméno si nepamatuju. Byla odrazem publika, které se tu sešlo. Ani ne hardcore, spíš independenti. Nicméně i když lidí tu nebylo zas až tolik, vypadá to, že sem dorazili kvůli kapelám a babí se. To v Linzi není moc obvyklá, protože koncerty jsou tu zahlceni. Už se tu těší na Ravelin 7 a Themu 11, kteří nás v Linzi vystřídají za 3 dny (koncert se ale nakonec nekonal).
Čtvrtek 26.9. Ljubljana, Gromka
Cestování přes Alpy probíhá nad očekávání svižně. Dokonce je tady podstatně tepleji než bylo poslední tři dny. Volba správné fronty na přechodu nás ušetřila spousty problémů, které měly všechny dodávky v té vedlejší. Cestou po menších silničkách směr Ljubljana to vypadá, že ve slovinsku je každej druhej fízl. Číhaj tu na každým rohu. Metelkova center je autonomní komplex pěti klubů, knihovny, nahrávacího studia a uměleckých ateliérů. Gromka nevypadá zrovna nejvábněji. Okolo se motaj zatraceně podivní typové, ze kterejch nemáme dobrej pocit. Jedem se nažrat na koleje, kde bydlí holka, co dělá koncert a budem tu taky chrápat. Po jídle následuje rychloexkurze po městě. Z hradu na kopci je super výhled na město i na modelky na přehlídce, která v prostorách hradu probíhá. Ta navíc podtrhává kýč jako svině, kterým nynější podoba hradu bezesporu je. Přestavba na zábavní centrum smetánky je jako pěst na oko. Jinak tot u mohlo bejt hezký. Úprkem se vracíme do Gromky, kde se pomalu scházej lidi. To Obtain Love je začínající slovinská emometalová kapela. Kytarista byl podle mě až moc ovlivněn svými vzory, takže kombinoval víc, než na kolik stačily jeho hráčské dovednosti. Bubeník oproti tomu zvládal s přehledem a spolu se svou holkou na basu to tak trochu táhli. Připadá mi, že hraje-li v kapele holka, odvede svou část práce s mnohem větší zodpovědností. Jen by to chtělo trochu víc pohybu a aby holka co zpívala, nekonverzovala během songů se svým přítelem a nestahovala si zpěv, protože se styděla, když jí bylo moc slyšet. Tak či onak, vydržel jsem celej set. Kevorkian znovu zmátli spoustu lidí tím, že jejich provedení metal/hc je úplně jiné, než je právě „in“, ale ve výsledku se to jevilo jako solidní koncert.
Pátek 27.9. Wien, E.K.H.
Tomášovi se nechtělo moc vstávat, nebo? spaní na koleji mu tolik připomíná jeho strahovský domov. Vyjíždíme docela pozdě a auto už moc nezvládá. Chvílema je veškerý šlapání na plyn zbytečný... Teď už ale musí vydržet! Naposledy nenávidím tu laxnost promotérů, kdy kapela má dorazit v 19 hodin a promotér není na místě ani o dvě hoďky později. O to víc mě to štve, že bych právě dnes rád skončil brzo, jelikož jsme si spaní dohodli u Mrcy v Napajedlích a fakt se mi tam nechce vyrážet až někdy ve tři hodiny. Realita není ani trochu nakloněna mým přáním. Znovu zde potkáváme brazilské fastcoristy Sick Terror, jejichž tour se také pomalu chýlí ke svému závěru. Možná to byla netradiční kašovitá strava dnešního večera, co jejich bubeníkovi tolik nesedlo, a tak jejich výkon dnes není nic moc. Škoda, docela jsem se těšil.
Sobota 28.9. Kopřivnice
Na tohle jsme se těšili už hodně dlouho. Celý den proválet v Napajedlích a nemuset vůbec nikam. Dnešní koncert je takovým pokusem, jestli by se i v Kopřivnici nemohl občas konat nějaký ten koncert. Proto jsem byl hodně překvapen, kolik se sešlo lidí. Dohromady hrálo pět nebo šest kapel. Bohužel jsem měl možnost vidět pouze tři. Čas nás tlačil a my spěchali do Prahy.
Nejhorší bylo zvyknout si zase zpátky na ten koloběh každodenního normálního života. Byl jsem tu hodinu a už mě to tu sralo. Klidně bych se hned sebral a zase vypadnul...
Více na old.czechcore.cz
|
