Kdybych měl přirovnat pocit z poslechu nové desky MENACE RUINE k nějakému fyzickému prožitku, byl by to asi dotyk chladné ocele na odhalenou kůži zad. Jestli byla nedávná banánova recenze na dvojdesku AUSTRASIAN GOAT pomyslnou branou do podzimní atmosféry, tak MENACE RUINE skrze Alight In Ashes vítají rovnou zimu.
Jeden čas jsem strašně propadl poslouchání několika desek od NICO, hlavně jejího alba Desertshore. Nevím proč, ale působí na mě hodně silným ledovým dojmem. Možná to bude jednoduchostí hudby v jednotlivých písní, nad níž se vznáší hluboký (ve smyslu prožitku) hlas se zvláštní dokonalou barvou. Možná to je něčím jiným… Ale proč tady píšu o NICO? Když jsem slyšel nové MENACE RUINE, na rukou mi naběhla úplně stejná husí kůže, jako když slyším píseň "Le Petit Chevalier" zpívanou malým synkem NICO. Tohle album je nesmírně tísnivé.
Hudba MENACE RUINE pracuje v podstatě se dvěma prvkama. Prvním z nich je hluková stěna. Z neustálého dronového syčení, hučení a skřípání ale tak nějak podprahově vylézají náznaky temných melodií, které ale nikdy naplno neobjeví svojí tvář. Někdy má člověk pocit, že ty melodie jsou tvořeny zkreslenou tahací harmonikou nebo varhany, ale patrně jde jen o basu, kytaru, hromadu efektů a občas nějaký buben. Soudím tedy podle psaných informací. Podle živých videí mají sice hromadu efektů, ale místo kytar synťáky. Ale ve výsledku je to strejně jedno. Na starších albech se někdy objevovaly až agresivní noisové plochy, ale tady všechno ubíhá tak nějak klidně. Jako když padá sníh. Druhý prvek je hypnotický zpěv Geneviève Beaulieu (jinak má ještě další výbornou kapelu PRETERITE). Její hlas obstarávající hlavní spád jednotlivých písní zní podivným smířeným, ale zároveň i sklíčeným klidem. Jako by to korespondovalo s částí jednoho z rozhovorů, kde říká: „…všichni mí sousedi na svých balkónech grilují a v mém domě to každý den páchne smrtí. Mohla bych na ně řvát, že je to špatné, že jsou sociálně nezodpovědní, že nejde jen o krev prolitou pro jejich mrzké žaludky, ale taky o ekologické problémy spojené s masem… ale možná by je jejich pýcha jen vedla k tomu, že by jedli ještě více masa.“ V podobné náladě, avšak ve zcela jiné lyrické formě se nesou texty, jejichž přednes nemá daleko k nějakému rituálu. Každá ze šesti písní na tomhle albu má svého vlastního ducha, nálada různě klesá a stoupá (pokud se o tom dá mluvit takhle) a vše vrcholí závěrečným trackem "Cup of Oblivion" který za hypnotických úderů po deset minut systematicky terorizuje nervy.
Recept na hudbu, jakou MENACE RUINE dělají se zdá být jednoduchý – hluk a hlas. Ale myslím, že nejdůležitější roli hraje to, co je vyplňuje – prázdnota. A přesně ta v člověku zůstává i po poslechu. Myslím, že přesně toho se snaží dosáhnout obrovské množství kapel, ale přílišná snaha jim v tom brání. Někde jsem četl, že MENACE RUINE dělají děsivější hudbu, než naprostá většina současných blackmetalových kapel. Nelze než souhlasit. Alight In Ashes je album plné prázdnoty, strachu, čekání a chladu.
