|
Mělník mě před nějakou dobou začal poměrně dost zajímat, a to ne s ohledem na svoji polohu, ani kulturní dědictví, ale převážně kvůli hudbě. Svoji zásluhu na tom má i čtveřice Noise. Abych kápl božskou, tak jsem o existenci téhle kapely neměl ještě před nějakou dobou ani ponětí. Stejně jako jsem netušil, že v naší kotlině někdo hraje tenhle „zvláštní“ druh hardcoru. No, a tak se stalo, že při prvním poslechu jsem zůstal zírat s lehce otevřenou pusou. Aby to celé ale zapadlo do kontextu, je potřeba zmínit, že Noise byli aktivní mezi lety 1995 až 2005, a potom si dali pauzu delší, než byla jejich existence. Zpátky se vrátili v roce 2020, což samo o sobě může vyvolat řadu otázek. V mém případě to zafungovalo na sto procent.
Byť jsem se snažil sebevíc, nenašel tehdy na netu zhola nic, co by naznačovalo, že se jedná o skutečnou kapelu. Takže šlo o to počkat, až mi v emailové schránce přistane domluvený odkaz na stažení dema z roku 1999 spolu s tím, že se tenhle materiál nemá nikde objevit. Jestli si správně pamatuju, proběhlo to na jaře 2022. Následně se už Noise začali objevovat i na plakátech akcí a začalo se mluvit o tom, že po reunionu přijde na řadu taky deska. I tohle se stalo skutečností a znovu musím říct, že to proběhlo tak nějak v tichosti, mimo dění. Před časem mi ale nějak prolétlo hlavou, že přeci by už ve všech těch novinkách mohla být nová Noise deska, o které se mluvilo. A světe div se, nahrávka už byla na světe, respektive je na světe od února 2023, což už je docela doba, že jo. Navíc, Noise už nejsou pouze Noise, ale přidali si ke svému názvu ještě „melnik“, takže možná vstup do nové etapy. Pátrat po tom, proč jsem na Noise zapomněl a z jakého důvodu pak klasicky přišel s tím „poslechnu si to později“, už by bylo asi zbytečné. Důležité je, že k tomu nakonec došlo, že se v tomhle případ věci hnuly.
Občas bývá dost těžké zbavit se pocitu prvního dojmu, zvlášť v případě, kdy byl takový první dojem hodně silný. A ano, tohle je přesně případ Noise (Noise melnik, abych zůstal korektní, ačkoliv mi to moc nejde přes pusu (klávesnici) a na triku, co mám doma ještě onen přídomek chybí). Je to asi takový chvění, kdy si člověk říká, že jako první věc slyšel tu nejlepší a stěží se ubrání porovnání při jakékoliv příležitosti. Ale ještě jeden, a možná ne poslední, pohled zpátky. První věc, která mě napadla, když jsem se dostal k poslechu dema 1999, konkrétně skladby Černá a Bílá, byla, že tady je zatraceně dobrý zvuk. S ohledem na jiné věci ze stejného období, ale i na některé současné desky, bylo Noise demo zvukově parádní. Tak proč to sakra tak dlouho nebylo nikde k nalezení? No, a teď zase zpátky do současného dění nebo spíš k rok staré desce Otevřená Krajina.
Myslím, že docela snadno se při poslechu Noise melnik člověku vybaví směr, z něhož tahle kapela čerpá a který si drží. Podobnost, tady čistě hudební, nikoliv v textech názorová, s Rage Against The Machine jednoduše okecat nepůjde. Stejně tak jako třeba s Dog Eat Dog, tady zcela jistě bez saxofonu, Downset, možná i Biohazard nebo Orange 9mm. Projevem možná dokonce i P.O.D., ale to už asi podle chuti a sluchu. Celkově spíš pomalejší tempo, k tomu masivní a tvrdý základ a charismatický vokál s rapovým nádechem. I když možná něco na pomezí spoken word, rapu a hardcore usekaného frázování. Vlastně se pořád nemůžu zbavit dojmu, že v našem hardcore prostředí působí Otevřená Krajina docela zvláštně. Není to totiž ani extra přísná dupačka s metalickým zvukem, ani další chain punk, dokonce ani lopaťárna, která si to bezohledně valí vpřed. Otevřená Kraijina je sice robustní, ale ne nijak moc. Zase ale nikterak málo, aby si ji člověk nezapamatoval. Stejný balanc je možné najít i u tvrdosti a řezavého zvuku. Přijde mi, že všeho je tady tak akorát, nějak to sedí a zapadá, i když to nemusí být nutně na první dobrou. Sám jsem měl po prvním poslechu trochu rozporuplné pocity, ale Noise melnik zvládli taky zanechat silný dojem, protože proč bych se k tomu jinak vracel. A proč by se mi každý další poslech líbil víc a víc. Takhle to funguje správně. A pokud si pak bezděčně začnu pozpěvovat části textu, tak je většinou (ale ne vždy) jasno.
S čím na nahrávce trochu zápasím je možná moje úchylka na moc čistý zvuk. Není to sice nějak moc sterilní, ale osobně bych uvítal trochu víc špíny a syrovosti. Dalo by se říct, že chtít postavit srovnání nahrávek, které jsou od sebe časově dvacet čtyři let je na hlavu, ale vzhledem k tomu, jakou výbavou se prezentuje Demo 1999, tak to i možné je. Ano, dvacet čtyři let se někde musí projevit, což tu taky platí. Otevřená krajina je víc plochá, není tak drzá a nechce Ti vztek vykřičet přímo do obličeje. Není tak napnutá, trochu se ztratila výrazná basa a lehce vyměkl projev. Přesto se jedná o skvělou záležitost. Porovnávací laťkou je přeci jen Černá a Bílá, což je důležitý bod, jelikož tahle skladba je prostě totálně skvělá. Takže ne, negativně to opravdu nevyznívá, protože sílu mají Noise melnik pořád ohromnou. Co ale zůstalo a co posunuje pozitivní dojem hodně vpřed, je krásná čitelnost projevu, kdy je rozumět každému slovu, vokál jako takový korunuje celý zvuk a drsná artikulace může způsobit až husí kůži. Místy docela abstraktní textová vybavenost je taky pouze k plusu a občasná snaha narvat co nejvíc slov a vět do vymezené stopáže mě částečně baví a částečně žene k běsu, v tom dobrém. Otevřenou krajinu si jednoduše po pár posleších zamiluješ, asi tak.
Pokud jde o faktické údaje, tak na nahrávce jsou čtyři skladby a poslechnout si ji můžeš na kapelním bandcampu. Celková stopáž je tady zastavena kousek pod devatenácti minutama a je lepší čekat spíš delší tracky přes čtyři minuty. Jinak, než v digitální formě není Otevřená krajina dostupná a nahráno bylo u Amáka v Golden Hives. Jo a na závěr bych ještě rád zmínil cover art, který hardcorem rozhodně nezavání a jedná se o dílo Adolfa Liebschera s názvem Milenci. A ruku na srdce, není to krása?
|
