|
Ačkoliv je Willhelm Grasslich členem několika hudebních těles, jeho stěžejní formací je Uncle Grasha's Flying Circus (UGFC), která sama sebe charakterizuje jako „surrealistický projekt žánrově se pohybující na pomezí harsh noise wall, military industrialu, atmosferického dark ambientu a zvukového DADA primitivismu.“ Nutno poznamenat, že je to také projekt výrazně intelektuální, který si pohrává s nejrůznějšími hlubokomyslnými kulturně-politickými odkazy, které dalece přesahují rámec běžné ironie, nadsázky až provokace. Zvolená estetika je plná revolučních či naopak totalitních obrazů, také odkazů k avantgardním filmům, k různým formám utrpení, k hromadám pohřbených či nepohřbených mrtvol, k vojenské technice a kromě jiného rovněž k náboženským symbolům. A to ani nemluvím o okázalé destrukci jakožto uměleckém prostředku.
Jak jsi to měl a máš s vlastní literární tvorbou? Co jsi zkoušel psát za žánry a dostane se nějaký šílený fanoušek či sběratel ještě k něčemu vydanému? V prvním a zatím jediném čísle zinu „S kudlou v zádech“ z léta 2018 uvádíš, že ses k hudbě dostal přes literaturu. Postupem času ti však psaná forma přestávala stačit. Co víc a co jiného nabízí hudební formát?
Literatura je trochu jako pěšák na bitevním poli, může jím být každý, ale ne každý z něj vyleze živý. A docení její klíčový význam. …a na počátku bylo přece jen slovo, viď. A jestli je slovo pěšák, pak hudba jsou děla. A proto je taky hudba mocnější meče. Jinak zkoušel jsem všechno možné, a ano, i sprosté veršíčky na středoškolské i vysokoškolské hajzlíky, ale vždy v tom byl ten surreálný nádech, který se táhne jako černo-červená nit všemi mými výplody. Člověk se ovšem hledal a nalézt formu a způsob, jak účinně předat to, co cítí, to je dlouhá cesta. Nicméně s texty pracuji stále, zrovna tak jako s vizuálem, akorát v jiné podobě. V psaní se teď zaměřuji na hororovou a psychoanalytickou prózu a dokončuji mnohdy pěkně staré a zaprášené nápady. Jinak ty dávno vyšlé texty, což byla převážně poezie, jsem nechal tak nějak odeznít, dneska už na mě nepůsobí tak, jak kdysi působily, i když bez nich by těžko bylo to, co je nyní.
No, jedna delší a nepříliš psychoanalytická povídka tematizující lidské exkrementy ti vyšla poměrně nedávno u vašeho undergroundového nakladatelství Pravěk. Fotila jsem tehdy letní sérii kadibudek ve Středním Povltaví a ze samé rozjařenosti si střihla recenzi:
Tobě nepřišla psychoanalytická? Já mám pocit, že z ní Freud leze VEN dokonce ještě víc, než ona hnědá masa.
Ale jo, no, je psychoanalytická až hrůza. Ale k hudbě, kolik vás v UGFC vlastně je?
Jsme dva, Petr, jinak zakladatel Lhostejnosti a kytarista v Menstrual Soup (ten, co ti kdysi v rozhovoru neodpovídal na otázky), je můj spoluhráč na živé hraní, pokud má čas a pokud se to na ten určitý moment hodí. Společně hrajeme set „ Convoy to Russia.“ Taky je to ten technicky schopnější z nás a hudebně vzdělanější. Spojuje nás mimo jiné kladný vztah k hořícím (nejen) věcem. Jen ho možná tolik nepřitahují ty ideologie. Jinak například kolaborační nahrávky se rovněž hodně podepsaly na formě UGFC, takže je zmíním. Obstík/USNU?, společně jsme nahráli dva dlouhé harsh/powerelectronics tracky, jež vyšly na kazetě s kovovými ostny. S Janele z Liků jsme nahráli jednu skladbu založenou na její poezii a magii emočního prolnutí. Matteo Gruppi z Itálie (projekty Chiral, Il Vuoto a III), se kterým jsem vydal koncepčně a pocitově silně propojený split (on pod projektem III) a nyní plánujeme kolaborační nahrávku s Il Vuoto.
Kdo je tedy „Uncle Grasha“ a jak se to má s tím jeho létajícím cirkusem? Jak jsem dočetla v maďarské zinové tiskovině „Postuhuman X“, která ti věnovala úctyhodných šest stránek, tak podobnost hledejme v „přátelské“ přezdívce „Uncle Joe“, kterou údajně vymyslel Roosevelt pro Stalina.
Je to celkem vzato nick z Willhelm Grasslich upravený právě podle logiky oněch slavnějších diktátorů. Uncle Joe je, jak jsi správně vyčetla, hlavní inspirace. Ale nemusíš si představit jenom tohle, nabízí se třeba i takový strýc Claudius od Caliguly a další. Jinak „strýček“ je archetyp všeho možného, mimo jiné také pedofila. Létající cirkus evokuje veselé okolnosti a nezvyklé zacházení s určitými věcmi. V tomto případě jde o ty, které zabíjejí, mám na mysli především létající cirkus Rudého Barona Richthofena.
S těmi diktátory je to v podání UGFC dost složité a mnohoznačné… Inspirují vás víc skutky nebo osobnosti? Zeptala bych se, jaký další diktátor, ani nevím, zda někde byla nějaká diktátorka, si koleduje o symfonickou báseň, ale to jistě nelze prozradit. Jsou nějaká kritéria? Naštěstí pro vás, jedná se o nevyčerpatelný podnětný proud, neustále vznikají nové autoritářské režimy.
Skutky se nedají oddělit od osobností. Fascinuje mě hlavně ten moment dosažení vrcholné moci a její vlastní degradace či posunutí do absurdních rovin. Velice mě v tomto inspirovalo i pojetí Pasoliniho v Saló aneb 120 dnů Sodomy, kdy jeden ze čtyř Pánů prohlásí: „my fašisté jsme vlastně anarchisté, ale jen když máme moc.“ Zajímavé dále je, že superdiktátor Strýček Joe měl v podstatě nejméně slabin, byl to téměř bůh. V obydlích prostších lidí bys ho tehdy našla hned vedle ikon, či spíše namísto nich. Jinak už jsem se věnoval Gottwaldovi, Rudým Khmerům, Ceaușescovi, Kimům, císařskému Japonsku… Rozhodně Císař Bokassa by se měl v menu UGFC dříve či později objevit, stejně jako určité detailnější přesahy východních diktatur. Jinak s těmi diktátorkami je to výborný postřeh a podnět, v historii byly spíše mocné vládkyně či regentky, k diktátorkám měly nejblíže snad akorát císařovna Cixi (Xiaoqinxian), Indira Ghándí či Maggie-ding-dong-the-witch-is-dead.
Jako vrchního diktátora může leckdo považovat i Boha… Hrajete v kostýmech jeptišek, které jsou doplněné škraboškami, plynovými maskami a kdoví čím. Je ale jasné, že když se něco jmenuje „surrealistický projekt“, je zbytečné klást logické dotazy.
Sama si odpovídáš, to se mi líbí. Jinak jeptišky odkazují k naprosté oddanosti a svázanosti s vyšší mocí. Nicméně samozřejmě náboženství je totální, ve své podstatě nelze věřit tak nějak napůl. Jenže většina lidí s tím zároveň viditelně nemá nejmenší problém, to je právě to zajímavé a hodné kombinace třeba s takovým salonním stalinismem. Z hlediska teorie a filosofie to už asi nejlépe popsal Albert Camus. UGFC je v tomhle ohledu skutečně ryze surrealistický, určitá poselství ke světu okolo z toho vycházejí spíše podprahově, symboly i kostýmy mají i takovou tu klasickou industriální fetišistickou rovinu „vojenského porna.“
K hraní míváte velmi zajímavá videa, která jsou ostatně k vidění i třeba na youtube. Kdo je vytváří? Od klášterních kostýmů přes projekce po plakáty, všechno je černobílé. Vypadá tak vše lépe a přehledněji?
Videa a vizuál vůbec jsou mým dílem. Až na výjimky k tomu užívám avantgardní filmy, propagandu, či přímo dobové záběry. Military fetiš, případně takový ten socialistický kýč, morbidní či krvavý manýrismus, to jsou motivy, které se tam objevují, přičemž jejich přirozená krása je v barvách. Když se ale přes ně přetáhne noir závoj, mohou naopak začít působit depresivně, unyle… Kombinace těchto pojetí tak vytvoří ambivalentní sdělení a při sledování v člověku může přehodit jakousi pomyslnou percepční výhybku.
V černobílém kostýmu a masce hraješ v několika dalších kapelách. Ty se výrazně žánrově liší. V jedné z nich prý během koncertu házíš petardy do obecenstva.
No tak petardy létaly do publika jednak v rámci kolaboračního setu s Drénem, se kterým pokaždé vystupujeme pod jiným jménem a konceptem. Poté také s uskupením Surfin‘ Bazooka, které třeba oproti UGFC staví víc na přímočarosti, improvizaci a souhře se saxofony. Minimalistická verze dvou freejazzových saxofonů a koberečků petard se ale podaří málokdy, moc nevystupujeme, protože Honza Grunt, první saxofonista, má tvůrčí pauzu a ve dvou, s druhým saxofonistou Štěpánem Hurníkem, to nemá takovou sílu. Nicméně máme venku desku s názvem “Super Bazooka Trouper” a třeba se za čas zadaří a znovu nastoupíme jako po zuby ozbrojené trio. Další kapelou je Lhostejnost, která je oproti tomu ultra-pomalá, řekl bych až nejpomalejší v republice (najdete-li pomalejší, chci jí slyšet, a to hned!), tu ale tvoří především Petr, já ho pouze doprovázím na synťák, efekty a theremin. Pak jsou tu ještě uskupení, kde je moje angažmá takříkajíc volnější, jednak uskupení thereminů, kde se hraje jen a čistě na thereminy (členové jsou jednak Ether kolektiv, Diana Winklerová, Vít Klouček a jednou zaskočil i Karlo Stefanov), a pak Yamabushi, což je alternativní kapela Vlasty Matouška, kde jsem ještě nedávno hrál v základní sestavě na různé efekty, rovněž theremin a perkuse.
Když jsme u problematického vztahu k posluchačům a divákům, můžeš ozřejmit častá provolání „Stay Bataclan!“ nebo „Killing cool kids!“? V říjnu 2017 jsi pod hlavičkou vašeho vydavatelství Pravěk Noise Section pořádal hudební večer s podobným názvem. Návštěvníkům byly předem doporučované chrániče, obvazy a špunty. Dá se ona událost považovat za určitý manifest? A mimochodem, „Bataclan“ se jmenuje i písnička od jiné kapely, v níž rovněž působíš…
„No music but a danger music!“ Teorii v pozadí již nyní znáš, prakticky je to spíše takovým posunutím k akčnější a přímočařejší formě audioteroru. Jak by řekl klasik Merzbow, noise je pornografií zvuku a vyjádřením sadomasochismu. Trocha punku se v tom přirozeně také skrývá. Nicméně většina hudebníků/kapel hraje tak nějak pro potěšení zástupů, často i v noisu jsou to taková setkání pro spřízněné duše, takové pohodové, jen trochu hlasitější a míň melodické večery. K tomuhle já se nekloním, potřebuju, aby to, co leze ven, bylo intenzivní a budilo emoce, nebo ještě lépe otřásalo těmi nejniternějšími a nejpevnějšími místy v tělesné schránce i psýché člověka. „Bataclan“ je píseň kapely Bambulkyně Dobrodružstvá, kde ale zpívám bez masky, s úplně jiným kostýmem a konceptem, proto jsem ji v minulé otázce ani nezmiňoval. Tam má ostatně Bataclan málo významových bodů, kromě klasického „Znič, co můžeš!“. Pracovní názvy jako „Bataclan boom boom blues“ či „Eagles of Death Metal full of metal“ jsem chtěl původně směřovat do Surfin´Bazooky, ale nakonec to všechno dopadlo trochu jinak. Jinak naše nebezpečné vystoupení s Drénem na Killing cool kids večírku bylo možná až nostalgické (magická reminiscence na nejlepší momenty projektu Hanatarash), případně na něj někteří vzpomínají i s lehkým úsměvem…a jsme vlastně žabaři, žádná mrtvola.
Na co při vystoupeních UGFC hraješ konkrétně ty?
Hehe, třeba na Full Moonu skočili na náš starý vtip s „nástrojovým obsazením“, třebaže některé ty nástroje se z původně ryzího vtipu staly vážně realitou. Někteří noiseři jsou blázni do svého gearu, nezvyklá práce s tou technikou či vlastnoručně vyrobenými nástroji je páteří jejich produkce, jiní oproti tomu prostě vytáhnou počítač a jedou… Já tak nějak nezastávám ani jeden z těchto přístupů už proto, že si nedovedu představit produkovat svoje zvuky počítačem. Důležité pro mne je, abych předal to, co cítím, že je třeba předat. K tomu mohu použít, co se namane, někdy je holt výbušnina účinnější prastarého analogového synťáku. Jakože bez něj už vůbec nevím, jak bych hrál, to je pravda. Shodou okolností ten, který mám (Crumar Multiman S/2), mi prodával tebou nedávno zpovídaný Talk=Trouble. Pak mám ranný digitální Yamaha DX9 a nepřekonatelný monotron delay, který se vejde do kapsy, ale dříme v něm obr. Třeba theremin používám ten úplně nejprostší, jednoanténovou widaru z druhé ruky, dokonce se zlomenou anténou. Tehdy jsme si ji s Petrem pořídili napůl, protože jsme neměli peníze. A vůbec noise a ty říznější a koncepční subžánry okolo jako powerelectronics nebo death industrial jsou z principu levná muzika. Když je dobrá myšlenka, láska k hluku a schopnost něco sdělit, stačí fakt málo. Obvykle ovšem u toho lidi překvapivě rostou, začnou s mikrofonem v distortion efektu a rozladěným rádiem a skončí u několika synťáků, hradby efektů a než vznikne skladba, trvá to pomalu měsíce.
A co si z pár navštívených koncertů pamatuju, taky na plechový sud, obří hmoždíř, pochroumaný mixér…
Je to tak, ovšem i u toho platí výše napsané. Nicméně tyto metalické perkuse jsem už konkrétně z UGFC skoro vypustil, protože už jsem začal mít problémy s logistikou, nedalo se to pobrat a vlastně ani všechno pozapojovat. Ovšem v Surfin‘ Bazooce na ně oproti tomu výrazně spoléhám, silnou úlohu měly i v Yamabushi. Ovšem třeba plechový sud už je jako nástroj minulostí, vymlátil jsem ho tak, že už nezní. …ale odešel se ctí. Neoplakával jsem ho ale tak, jako milovaný a jezdící model tanku M4 Sherman, který byl v minulosti základem pro hlukové stěny. Z toho jsem se taky poučil, že se nelze tolik upínat na jeden konkrétní nástroj.
(Poznámka – zmínku o hudebním magazínu Full Moon je myslím třeba trochu osvětlit. Buď článkem v odkazu nebo pozvánkou na vystoupení.)
UGFC zahraje v rámci festivalu Žižkovská noc v sobotu 23. března od 17:45 v Žižkostele. Celý tamní dýchánek vzniká pod kuratelou časopisu Full Moon. Očekávanými headlinery budou italští Zu , zahrají též postmetaloví fdk , kytarové Povodí Ohře , dorazí i géniové saxofonového hardcoru, tedy Massola a v závěru pár beatů přihodí DJane Aisling . Naprosto vážně je doporučen temný dresscode.
Druhá pozvánka je poté na středu 17. dubna, kdy klub Underdogs´slibuje “to nejlepší z brazilské experimentální noisové scény”. V rámci společného evropského turné zde zahrají Deaf Kids , kteří kombinují tradiční brazilský zvuk s africkými kořeny s brutální směsicí noisu, hc/punku a metalu, a dámské trio Rakta , jehož živá vystoupení s rituálními tribal rytmy mají údajně dokonale hypnotické účinky. UGFC na této akci pak zahraje na dobrou noc.
Pod pseudonymem píšeš dost komplikované a především odborné články o hudbě. Vyjádření psanou formou zřejmě nabralo jiný směr…
Asi jo, když toho člověk tolik naposlouchá a tolik času o tom prokecá, přijde chvíle, kdy se dokope k psaní ucelenější formou, třeba i vědeckou, která předpokládá snahu být objektivní. Mám rád obojí vyjadřování, složité a hluboké, stejně jako to primitivními, ofenzivními a šokujícími gesty. Jde o dosažení rovnováhy. To už jsme ale zase na začátku…
Text a roztančené foto: Karolina Válová
(článek původně vyšel na facebooku v pondělí 18. března 2019 pro relácii Bawagan na Rádiu Tlis)
Foto z titulku: Zlatina Tochkova
Foto s řetězem: Su (z cyklu oficiálních portrétů umělců pro festival Žižkovská noc)
|
