První otázka je nevyhnutelná. Někteří z vás jste roky hráli ve Funeral Diner. Jak se koukáte na to, že o WCSL se všude mluví jako o „tý kapele lidí z Funeral Diner“? Cítíte kvůli tomu nějaká očekávání vůči vám? Je vlastně WCSL přirozeným pokračováním Funeral Diner nebo je to pro vás něco úplně nového? 

Dave: WCSL  asi navždy budou mít cedulku „ex-členů“. A myslím, že je to ok. Sice je WCSL jiná kapela, ale takhle to funguje. Lidi nás budou vždycky srovnávat s našima starejma kapelama a když ne s nima, tak s jinejma. Zjistil jsem to ve Funeral Diner, vždycky jsme měli cedulku „ex – Portraits of Past“. Celých 9 let to bylo na plakátech na koncerty, i když jsme s FD odehráli mnohem víc koncertů a prodali mnohem víc desek. Teď máme dokonce cedulku „ex-POP“ i „ex-FD“. Ale na druhou stranu nám to umožnilo vydat desku tak, jak jsme chtěli. S tímhle popiskem se to dobře prodává. A hlavně jsme s tímhle popiskem byli schopni bez problémů zabookovat turné po světě. Asi to tak prostě chodí a vždycky chodit bude.

Když jsme s Mattem začali WCSL, trochu jsme řešili, jak má nová kapela vypadat. Jasně, věděli jsme, že od nás bude očekáváno, že začneme tam, kde FD skončili. Já jsem ale chtěl, aby se ta kapela vyvíjela i směrem, kterým to s FD nešlo. Mattovi to bylo jedno. To je na něm fajn, je pro každou špatnost, se kterou přijdu. No nic... snažil jsem se posunout se s novou kapelou hudebně dál, ale ztroskotal jsem. S WCSL jsme začali asi měsíc před tím, než se FD oficiálně rozpadli. Byli jsme tam zatím jen já a Matt, s dvěma nedodělanejma songama a už jsme se bavili o světovém turné. Neměli jsme písně, nahrávky, žádné další členy a zároveň jsme měli rozvrženej čas tak, že během deseti měsíců odjedem na turné. Všechno se to tak seběhlo, songy nebyly dodělaný, jak jsem chtěl, všechno se zvrhlo do Davem zavánějících písní jak od Funeral Diner.

Pro mě osobně jsou WCSL úplně novou zkušeností. Ne kvůli jinejm lidem v kapele, ale díky tomu, že jsme trochu jinde a každej z nás má k tomu trochu jinej přístup (asi bych měl říct, že teď jsme v lehkém útlumu, Timmy nedávno odešel z kapely a museli jsme zrušit japonské turné. To bylo hodně zlý hlavně pro našeho kamaráda Uchuu z Japonska. Utratil hodně peněz a času k tomu, aby nám domluvil koncerty a my jsme mu to odřekli. Cítím se hrozně.) Zpátky k hudbě... myslím že jsme vzájemně otevřeni kreativitě. Naše LP byl v podstatě nekomplikovanej screamo/post-hardcore, nebo jak to nazvat. Naše LP, ač je taky lehce uspěchaný, podle mě líp ukazuje, kam se chcem ubírat. Je tam elektronickej song, nějaký písně toho klasickýho typu a Timmy taky nahrál nějaký country popěvky. Takže snad se s otevřenejma hlavama a trochou času doberem k tomu, že budem hrát, to, co nám všem bude vyhovovat a snad to lidi budou rádi poslouchat.

Ještě k těm očekáváním ostatních lidí: snažím se to ignorovat, jak jen to jde. Ale lhal bych, kdybych řekl, že mě to vůbec nezajímá. Občas cítím tlak splňovat očekávání kladená na ex-FD kapelu. Hráli jsme na jednom festivalu v Německu, kam jsme se vetřeli na poslední chvíli. Přijeli jsme a oni nám oznámili, že hrajem druzí od konce, těsně před Louise Cyphre. To nebylo moc dobrý. Tedy byl to super koncert, ale bylo tam víc kapel, které by si zasloužily hrát až po nás. Undergroundová scéna nám sice poskytuje iluzi, že se nedělí na headlinery a předskokany, ve skutečnosti tomu tak je. A na každém koncertu v Evropě jsme hráli buď poslední nebo ke konci. Nemůžu mluvit za ostatní, ale myslím, že pro nás s Mattem to bylo ok, ale Timmy a Freddie z toho byli trochu nervózní. Ale to neznamená, že by mi to vadilo. Nikdy předtím nebyli na větším turné nebo nehráli velké koncerty. A zase, to ex-FD nám sehnalo spoustu koncertů. 

Matt: Hodně lidí nám říká, že WCSL je dobré pokračování Funeral Diner. Že jsme začali tam, kde FD skončili. A já to chápu – máme společné 2 z 5 členů, takže je jasně, že tam je hodně podobností. Jak říkal Dave, neměli jsme moc času, takže jsme nakonec začali hrát to, co pro nás bylo nejpohodlnější. Jsou tam nějaké rozdíly, ale ne takové, jaké bychom bývali chtěli, kdyby byl dostatek času. Nejsem si jistý, co lidi čekali od koncertů, ale jsem si jistý, že v každém případě byli zvědaví na to, jak budem znít hudebně.

Nevím, kolik vám je, ale naživo mi přišlo, že jste od sebe věkově dost vzdálení. Klape vám to v kapele, která hraje tolik koncertů? Věk přeci jen může znamenat jiné zvyky, jiné priority a tak...

Dave: Jo, já jsem nejstarší. Je mi 32. A Freddie je nejmladší, tomu je 21. Určitě jsou tam nějaký rozdíly. Občas máme srandu z toho, že já s Mattem už jsme trošku apatičtí a neteční, zatímco Freddie s Timmym vidí věci mladýma očima. A vlastně je to často pravda. Ale když na to přijde, tak na věku nezáleží. Když jsme s Mattem dávali kapelu dohromady, šlo hlavně o to, aby to byli podobně uvažující lidi s podobnými cíli. Věk vůbec nebyl rozhodující. Taky většina lidí, které jsme do kapely lanařili (hlavně starší lidi), řekla ne, když slyšeli, kolik chceme jezdit koncertů. Kvůli tomu vlastně taky odešel Timmy. Ještě jsme neměli šanci si o tom spolu promluvit osobně, ale podle toho, co říkají ostatní, tak kapelu opustil, protože tolik koncertů už na něj bylo moc.

Jak jste se dali dohromady? A trávíte čas společně, když zrovna nezkoušíte nebo nehrajete?

Dave: Matt a já jsme hráli ve FD, pak Matt potkal Timmyho na nějaké party, popisoval mu náš projekt a Timmy do toho šel. Freddieho jsme znali z jiné kapely, která párkrát hrála s FD, tak jsme se ho zeptali a on souhlasil. Já s Mattem se občas sejdem mimo kapelu. Matt je hodně vytížený a já jsem naopak takový poustevník. A co se týče ostatních, jak už jsem říkal, všechno se seběhlo tak rychle a před tím, než jsme jeli na tour, jsme všichni byli hodně zaměstnaní přípravou na turné, takže jsem se s klukama nikdy nepoflakoval. Ale skrze turné se ze známostí stávají přátelství a to je i náš případ. 

Matt: Mimo zkušebnu se s Timmym potkávám v práci a s Freddiem v goth klubu, kam oba čas od času zajdeme, ale v poslední době jsem měl dva plné úvazky a jeden částečný, abych ušetřil na turné, takže jsem to moc nestíhal. Teď, když se to uklidnilo, napíšu čas od času Freddiemu e-mail a tu a tam se vidíme i s Davem.

Četl jsem vaše krátké reporty z koncertů v ČR a v Polsku a přišlo mi, že hraní ve východní a střední Evropě je pro vás nějaká nová a překvapující zkušenost. Je to tak, nebo to byl jen můj dojem?

Dave: Jestli těmi krátkými reporty myslíš blog, který píše Matt, tak se musím přiznat, že já to nečtu, ani tam nepřispívám. Takže netuším, co se tam píše. Ale k těm turné říkám všem tu samou věc. Vidím na nich tak moc, ale zároveň tak málo. I když jezdíme po státech, tak každé město je tak stejné a zároveň tak jiné. Když jsi na turné, vidíš opravdové lidi, opravdové části měst. Samozřejmě že občas jde na turistickou procházku, ale většinou mě víc než cokoliv jiného překvapí lidé. Ať už vyprávějí příběhy ze svých životů nebo ze svých zemí. To je to zajímavé, překvapující a někdy až šokující. S FD jsme hráli v Chorvatsku a místní nám vyprávěli příběhy ze svého mládí. O válce, kterou měli za okny. To mě uzemnilo. Jeden chlapík nám vyprávěl, že když mu byly 4, oba jeho rodiče šli do války a on žil se svojí babičkou v Záhřebu. V noci prý slýchávali „hluk“ a v těch chvílích utíkávali do chodeb, kde se k sobě choulili a čekali, až to přejde. Babička mu prý tvrdívala, že shazované bomby jsou jen ohňostroje, ale ne ty pěkné. Byly to ty ošklivé, na které se nesměl dívat. Tohle jsou věci, které mě překvapují. Ostatní lidé, jejich kultury, jejich příběhy...

V těch blozích jsem taky našel pár slov o vaší návštěvě zbytků koncentráku v Polsku. Taky jsem se tam byl jednou podívat a byl to docela silný emocionální zážitek, přestože jsem ze země, jejíž součástí koncentrační tábory a vyhlazování jsou. Jak to působilo na vás, jako lidi ze země, na jejíž území se druhá světová válka neodehrávala?

Dave: Abych pravdu řekl, tak je pro mě složité k tomuhle něco říct. Jasně, jsem Američan. Jsem od toho geograficky vzdálen. Ale taky mi je 32, jsem od toho vzdálený i generačně. Jako většina amerických dětí jsem se ve škole učil o válkách, kterých se Spojené státy účastnily, ale stejně cítím nějakou vzdálenost, která mi neumožňuje to docela pochopit. Můj děda bojoval za druhé světové války v Pacifiku. Pokaždé, když jsem přišel k němu domů, jsem viděl jeho vyznamenání, co mu ležela na krbové římse. Děda umřel, ale ty medaile tam pořád leží. Nikdy vlastně o té válce moc nemluvil, možná proto, že jsem byl moc mladý, nebo prostě proto, že byl starej mrzutej chlápek, co nikdy moc nemluvil Nevím. Ale byl jsem v Dachau i v Osvětimi a byl to pro mě opravdu surrealistický zážitek. Chápu, co se tam dělo. Věřím tomu, že se to dělo. Ale pro mě osobně je těžké být tím natolik zatažen jako někdo, kdo k téhle zkušenosti má osobnější vztah. Stejně je to s válkou ve Vietnamu, která na můj život má malý nebo žádný vliv. Nikdo z rodiny ani ze známých tam nikdy nebojoval. Chápu, že druhá světová válka formovala Ameriku i mnoho dalších zemí, ale já osobně její vliv necítím. V Americe podle mě nejsou patrné žádné dozvuky války. Téhle ani žádné jiné. Včetně těch, které probíhají teď.

Matt: Většina válek, kterých se Spojené státy účastnily, byla na cizí půdě, což vede k tomu, že hodně Američanů a Američanek si moc neuvědomuje, co se stalo. Jediné, s čím se lidí v USA tak nějak spojují, jsou útoky z 11. září 2001. Ale to bylo jen malé časové okénko, na rozdíl od válek, které mohou trvat roky. Jsem si jistý, že kdyby byla válka na americké půdě, tak bychom s ní byli mnohem víc spjati. Kromě těch, kdo se nějaké války přímo zúčastnili, jsou tady lidé od válečných událostí emočně odstřiženi.

Přijde mi, že se hodně držíte DIY myšlenek. Je to pro vás důležité?

Dave: Tady opravdu musím dávat pozor na to, co řeknu. DIY. Idea DIY je skvělá. Stojím stoprocentně za ní. Ale…sakra…tohle bude těžký říct bez toho, abych někoho naštval. OK, myslím, že to má co dočinění s penězma. Podle mých zkušeností bylo DIY v jednu dobu něčím udržitelným. Kapela mohla vylézt ze zkušebny, být DIY a protlouct se. Ale časy se změnily a být DIY je pro kapelu dost drahé. Pro lidi, co provozují kluby, to je drahé. Ale jsou tu lidi, co přijdou na koncert a nemůžou zaplatit 3 dolary za vstup, přitom s sebou mají tašku plnou piv a nakonec se začnou prát, protože nejsou puštěni dovnitř. Nebo třeba promotér slíbí, že pro nás udělá koncert, my tam jedeme celej den, zjistíme, že v celém městě není jediný letáček, promotér nemá ani PA a s omluvným výrazem říká: „nechápu, že nikdo nepřišel, poslal jsem bulletin na myspace“. Tohle mě nutí znova přemýšlet o celé myšlence DIY. Koncerty stály pět dolarů před 20 lety a stejně stojí dodnes. Nebo dneska jsou koncerty za dobrovolné vstupné. Ale je kurva drahý hrát v kapele. A ne jen co se týče peněz na benzín. Všechno stojí moc. Píšou nám lidi z celého světa, ať přijedeme zahrát, ale my si to nemůžeme dovolit. Mrzí to nás i ty, kdo nás chtějí vidět. Takže jo, DIY je super, ale kapela na turné s tím nevyjde…

A teď otázka pro starší část kapely: po tolika koncertech s různými kapelami, kde jste hráli, užíváte si pořád koncerty ostatních kapel, když jste na turné?

Dave: Někdy. Občas hraje fakt hodně kapel a zdá se, že se stírají i rozdíly mezi styly. Před deseti lety na koncertech hrály většinou kapely v tom samém stylu. Hardcore kapely s hardcore kapelami, emo kapely s emo kapelami. Dneska jsou ty akce víc mixované, což je dobře i špatně. Pro mě je to fajn, protože je nuda poslouchat to samé pořád dokola, každém večer. Takže když narazíme na kapelu, která je něčím jiná, může to bát fajn. Většinou mě inspirují kapely z jiného stylu, než je ten, který sám hraju. Ale může to být špatné, když je na koncertu jen jedna rozdílná kapela, která tam nějak nepatří. Třeba když máš publikum, které chce slyšet jen rychlou a agresivní muziku a promotér tam dá jednu kapelu, která tam nepatří. Buď se publikum chová debilně a obtěžuje kapelu, nebo kapela nikoho nezajímá a místo koncertu to je jako půlhodinová zkouška. To je na nic.

Matt: Miluju, když je line-up složený ze stylově různých kapel z celého hardcorového spektra. Klidně snesu tříakordový punk, post-hardcore, screamo a taneční kapelu za jeden večer. Je to fajn, protože do sebe dostaneš něco nového a čerstvého. Ale v případě jedné vybočující kapely souhlasím s Davem. Ať se publikum snaží jakkoliv, prostě to směřuje k tomu, že budeš spoustu lidí nudit. Pokud bude mluvit jen o penězích, tak nezáleží na tom, jestli lidi zajímáš, protože stejně jich hromada přijde na hlavní kapelu. Takhle to ale většina lidí nevnímá, protože lepší je, když lidi přijdou na tebe a baví se, než když dostaneš sto dolarů a nikoho nezajímáš.

Nemůžu si pomoct, ale musím se na to zeptat. Jak jste sehnali svůj P.O. Box číslo 666?

Dave: Moje máma pracovala na poště v Half Moon Bay. Jednou jsem z legrace řekl, že bych chtěl schránku s tímhle číslem a o pár měsíců se uvolnila, tak nám jí máma rezervovala a teď jí máme.

Bandcamp