(Equal Vision/Defiance Records)
Poslední deska AFR, na který zpívá Damien Moyal (dříve Bird of Ill Omen, Morning Again, Culture) je bezesporu nejlepší pop, jakej jsem kdy slyšel a je to dle mého názoru i nejlepší deska AFR vůbec.
Právě zde Damien zúročil vše, do čeho vložil svojí energii, co prožil a zbytek kapely je opravdu „pouze“ orchestr (i když dobrej...).
Kdybych je neznal, určitě bych je přiřadil k pro mě druhořadejm kapelám typu Get Up Kids nebo Jimmy Eat World. Ale jak už jsem napsal, ti senzitivnější z vás určitě vycítí vůni cest a života s příchutí ulice... hodiny zpěvu osolené špetkou nihilismu (ale jen do té míry, že se old schoolovou vanskou třikrát projdeme po zbytcích růžových brýlí). V textech určitě najdete vše, o čem se vám už nechce mluvit... protože už víte, že figury z druhýho konce, který strávěj celej život hajením teritoria svýho paneláku a jobu, kterej jim vydělává na flašku nebo novej Playstation, vás nikdy nepochopěj a v lepším případě plivnou viz Temporary Living, což je asi nejsilnější věc týhle desky... nabírající až metafyzický rozměry a skrze bluesový sóla se dotknete nebes. Strategicky položená doprostřed desky, aby z vás nevyprchaly všechny spojitosti s hmotou a následující Born With A Silver Spoon Up Your Ass vám opět dává šanci tvořit i když v textech nepolevuje a zároveň je asi jedinou punkovější věcí na albu. Pro mě nejsilnější je ovšem The Most Americanest, kde zpěv nelze nepřirovnat k Type O Negative a text nemilosrdně seká vlastní hlavy.
V předvečer jejich neuskutečněného pražského koncertu jsem viděl AFR v Rossweinu, ovšem už bez Damiena a naplno říkám, že tahle kapela už v podstatě neexistuje, tudíž tento vskutku geniální počin berte jako povinnost a zároveň jako
memento.
Více na old.czechcore.cz
|
