V krajině, která nás pravidelně zásobuje smutnými řádky o vraždách dalších a dalších antifašistů, lidskoprávních aktivistů a migrantů, se skutečně jedná o informaci netradiční. Namátkou můžeme zmínit nedávno proběhlé smutné 3. výročí od ubodání moskevského antifašistického skinheada Fedora Filatova, jež připadá na 10.října. Jména dalších mrtvých Anastasie „Skat“ Baburové, Stanislava Markelova a Ivana Chutorského, již delší dobu rezonují v povědomí (nejen) širokého antifašistického hnutí. A právě tato jména nás opět přivádějí na začátek – tedy k osobě Alexeje Koršunova.

Alexej Koršulov (1983 - 2011)

Jeho postava se totiž úzce váže k činnosti v podzemní militantní neonacistické organizaci White Wolves of Combat 18. Jak již název napovídá, tato skupina má svými pracovními metodami i původem velmi blízko ke klasické britské Combat 18, přičemž většina dostupných zdrojů hovoří o faktu, že White Wolfes prakticky tvoří její historický odštěpek. White Wolfes se v Británii nejvýrazněji ozvali v roce 1999 několika rasově motivovanými bombovými útoky a rozesláním desítek výhružných dopisů,  vyzývajících všechny ne-bělochy k okamžitému opuštění Britských Ostrovů. Krátce po útocích došlo k uvěznění jednoho z údajných pachatelů a faktickému rozpuštění organizace. Ruská pobočka White Wolves však u britských kolegů načerpala inspiraci a zejména v první dekádě 21. století patřila společně s Format 18 Maxima „Tesáka“ Martsinkeviče mezi vůbec nejmilitantnější neonacistické skupiny v bývalém Východním bloku. Koršunov (právě v tomto prostředí získal přezdívku Jestřáb) v organizaci zastával od samého začátku roli vůdčí autority, kterou se nebál podepřít několika krvavými činy. Jeho rukopis tak můžeme velmi pravděpodobně najít na úkladné vraždě tehdejšího moskevského soudce a politika Eduarda Chuvašova (který „shodou náhod“ aktuálně řídil proces se třemi členy White Wolfes/Combat 18 za několikanásobné vraždy středoasijských přistěhovalců), ale i na zastřelení Baburové, Markelova a snad v poslední řadě i Chutorského. Pro připomenutí: Baburová dlouhodobě působila v ruském antifašistickém a anarchistickém hnutí, povoláním novinářka. Markelov byl známý ruský právník a investigativní žurnalista, jehož obor zájmu ležel především v obhajobě obviněných antifašistů, kritice ruského soudnictví za nedůslednost vůči násilným činům neonacistů a problematice rusko-čečenské války, kde otevřeně zastával proti-ruský názor. Oba dva byli zastřeleni na chladné moskevské ulici. Ivan Chutorskoj patřil dlouhá léta mezi nejviditelnější tváře moskevské antifašistické scény. Sám sebe označoval jako skinheada - antifašistu (další zavražděný Filatov byl jeho blízký přítel) a nebál se tak veřejně vystupovat. Tento fakt se mu nakonec stal osudným, když jej dostihla smrt v podobě kulky v přízemní chodbě jeho panelového domu.

Anastasia "Skat" Baburová (30.11.1983 - 19.01.2009). Jedna z pravděpodobných obětí Koršulova. Zastřelena na zasněžené moskevské ulici po boku Stanislava Markelova.

Stanislav Markelov (20.5.1974 - 19.01.2009)

Nedlouho po zavraždění Markelova, Baburové a především Chuvašova se rozšířila řada teorií a zvěstí, které samotné vražedné útoky přisuzovaly ruským tajným službám. Způsob provedení i motiv (všichni zavraždění byli ostatně známí svoji otevřenou proti-kremelskou politikou) tomu napovídá. Bohužel, obvyklá zkušenost s ruskou realitou nám říká, že tyto otázky zůstanou v blízké budoucnosti (pokud vůbec) nezodpovězeny. Ať tak, či onak, z vraždy Chuvašova byl za relativně krátký čas obviněn právě Koršunov. Od této doby byla s dvojím členstvím v ruských tajných službách spojována právě jeho osoba. Samotný Koršunov reagoval útěkem přes rusko-ukrajinské hranice, kde relativně v poklidu působil v jihovýchodní oblasti státu – ve městě Záporoží.
A právě zde se nám celý příběh uzavírá. Pokud jsme v úvodu psali o jisté netradičnosti informace ze serveru inter.antifa.ru, samotné okolnosti úmrtí Koršunova, již v sobě obsahují opravdu velký nádech pitoresknosti a černého humoru.

V úterý 4. října 2011 odešel 28-letý, známý ruský neonacista Alexej Koršunov, na svůj pravidelný ranní běh („jogging“) v ukrajinském Záporoží. Na zádech nesl batoh, v batohu funkční ruční granát. Po chvilce výklusu granát explodoval. Na místě výbuchu zůstala pouze krvavá skrvna, ohořelé tělo a poškozený povrch asfaltového chodníku.

Ruský oficiální server Novoyagazeta.ru informuje konkrétněji:
Exploze se odehrála v centrální záporožské Ordzhonikidzevsky čtvrti poblíž 71. základní školy v ul. Majakovského 8. Během výbuchu nebyly ve škole přítomné žádné děti, ani učitelé, pouze vychovatelka, která však samotný incident nezaznamenala. V době exploze se poblíž nacházeli dva muži, vracející se z baru, kteří neutrpěli žádná zranění. Podle jejich slov viděli běžet muže s malým batohem a posléze pouze slyšeli silný výbuch. Exploze rozdrnčela okolní okna a spustila alarm u zaparkovaných aut. Podle mužů bylo Koršunovo torzo spáleno zejména na pravé polovině, tedy na tom místě, kde nesl v batohu výbušninu. Koršunov ležel několik metrů od místa výbuchu s roztrhaným oblečením, s viditelně obnaženým tetováním na hrudníku a ramenech, obsahujícím mimo jiné dvě svastiky a mapu Ruska. U sebe měl pouze mobil a mp3 přehrávač. Během několika hodin byl Koršunov identifikován jako osoba trestně stíhaná z důvodu spáchání několika vražd, včetně vraždy moskevského soudce Chuvašova a antifašisty Chutorského. Vzhledem k okolnostem incidentu státní návladní nařídil okamžitou prohlídku Koršunova moskevského bytu, ve kterém policie posléze našla několik zbraní a dokumentů s neonacistickou tématikou.

Nebylo by překvapením, kdyby i smrt jednoho z nejznámějších ruských neonacistů, dala vzniknout dalším konspiračním teoriím. Mezi mladými sportovci ostatně není obvyklé, nosit v sumce kromě ipodu i ruční granát. Podle našich dostupných zdrojů však Koršunov patřil mezi osoby žijící v permanentní válce a především mezi osoby zcela fascinované militarismem. Jeho smrti údajně předcházelo několikaměsíční trénování běhu s plnou polní a jinými nácviky, obvyklými při plnění základní vojenské služby. Běh s funkční výbušninou na zádech také mohl pro Kuvašova znamenat jakousi zkoušku odvahy. Ve světle těchto okolností se incident ze 4. října z druhého pohledu nejeví již tolik nereálný a absurdní.

Opět však můžeme konstatovat: Ať tak, či onak Koršunov – donedávna jeden z nejnebezpečnějších a nejfanatičtějších ruských neonacistů - je mrtev a tento fakt již nikdo nezvrátí. Co však dokázal svými činy? Po smrti Baburové, Markelova a především Ivana Chutorského se vzedmula nepřehlédnutelná vlna solidarity především evropského antifašistického hnutí, zaměřená na ruskou ANTIFA scénu. Tamní hnutí se naopak pod návalem zlosti a bezmocnosti stmelilo a radikalizovalo. Během několika let se tak ručička vah poměrně razantně přechýlila na stranu ruských militantních antifašistů, kteří v některých oblastech Moskvy (bezprostředně po smrti Chutorského následovalo několik cílených útoků především na mládežnické ultranacionalistické organizace) a dalších ruských měst začali konečně „tahat za delší konec provazu“. A pokud mluvíme o ruských neonacistech, mějme zároveň na mysli i desítky až stovky každoročních obětí jejich bezmezné agrese a hlouposti. Bohužel i přes všechna tato fakta jednoduše nelze dojít k pozitivnímu závěru. Ruské antifašistické hnutí v současné době stále sužují masivní represe v souvislosti s útokem na budovu místní radnice v moskevské oblasti Chimki. Pořádání většiny radikálních kulturních akcí se přesunulo do faktického undergroundu. Samotné místo události do poslední chvíle podléhá utajení a pozvánky jsou konkrétním návštěvníkům šířeny neveřejně, s důrazem na bezpečnost. I přesto však ruská policie podnikla několik „zátahů“, které prakticky znamenaly ukončení veškeré produkce a plošné zatýkání. Dochází i k případům nedobrovolné emigrace známějších aktivistů, kteří jednoduše nemohou ustát tlak represivních složek a státu a pod hrozbou zatykače prchají do okolních zemí. Ruské antifašistické a anarchistické hnutí tedy zároveň bojuje na několika – ne tolik odlišných – frontách. Zda-li se jedná o boj předem ztracený, ukáže snad jenom čas.

Naše stanovisko nejspíše nejlépe vystihuje text písně německé kapely Stage Bottles pod prostým názvem „Russia“: