Přemýšlím, jestli to má cenu. Hodiny práce nad článkem, který za pár vteřin shodí několik chytrolínů a notorických rejpalů naprosto tupou reakcí. I proto byl tento článek určený do tištěného časopisu, kde různí anonymové a křiklouni nemají možnost otravovat. Na druhou stranu, určitě si zaslouží nějakou diskusi. A po „diskusi“ pod novinkou o kampani Hledej-sexismus si tenhle server zaslouží článek, kde budou shrnuty alespoň nějaké argumenty... Takže do toho.. Pokud máš něco smysluplného, můžeš mi napsat na napis.houdymuseznam.cz. Článek původně vyšel v patnáctém čísle časopisu Firestorm a otevírá tam tématický anarcho-feministický blok.
Anarcho-feminismus... Téma tak propírané a pořád tak neznámé a v současné hardcore/punk scéně po čertech málo přítomné. Punk a hardcore se vždy stavěl všem formám útlaku, a to jak v rovině praktické (vzhledem a módou, způsobem vyjadřování atd.), tak teoretické (tedy textech kapel). K téměř povinné textové výbavě každé kapely patří píseň proti fašismu a rasismu, případně za práva zvířat. V poslední době k tomu hodně často přibývá i píseň proti homofobii. To je správné a chvályhodné, ale jak je možné, že se z optiky punk/hardcore scény vytrácí jeden z největších útlaků, kterému je podrobena více než polovina lidstva? Ano, mluvím o sexismu, útlaku na základě genderu a pohlaví.
Diskuse nad tematikou feminismu bývají v hardcore/punk scéně poměrně horké. A ono není divu. Stavět se proti rasismu nevyžaduje o nic víc než zvednout pěstičku a zařvat „smrt rasismu!“. Zvlášť, když se valná většina návštěvníků koncertů s lidmi jiných ras ve svém dennodenním životě nějak intenzivně nesetkává... Postavit se za práva žen a přistoupit na feministické pozice už stojí víc aktivity, úsilí a práce na sobě samém. A ze svého komfortu se stejně tak jako Bobovi z klobouku nikomu nechce.
Možná vás teď napadá, proč já jako muž mluvím a píšu o feminismu. Odpověď je jednoduchá... Feminismus (nebo minimálně anarcho-feminismus) není a z principu nemůže být pouze otázkou žen, stejně tak jako rasismus není pouze otázkou černých či žlutých. Pokud vám tato otázka přišla na mysl, i to o něčem svědčí Pokud skrz na skrz bílé kapely mluví o rasismu a útocích na Romy, nikoho ani nenapadne, proč se tomuto tématu věnují bílý kluci... Nebo ano? Navíc, sexismus a genderový útlak neomezuje pouze jeho objekty, tedy především ženy, ale i muže.
Anarcho-feministická témata jsou přitom pro hardcore/punkovou scénu zatraceně aktuální a důležitá. Pakliže se v této scéně snažíme překonávat bariéry a bourat zdi (a já věřím, že snažíme, alespoň o tom většina z nás smluví), pak se nám to v této oblasti příliš nedaří. Stačí se rozhlédnout kolem sebe na koncertě, prolistovat fanziny či přečíst nějaké webové stránky. Kde jsou ženy? Občas za mikrofonem, výjimečně u jiného nástroje, v pitu po stranách pódia a vzadu, v porovnání s muži ve zlomkovém počtu. Je tohle v pořádku? A proč to tak je? S odpovědí „prostě to tak je, ženský o hardcore prostě nemají zájem“ si opravdu nevystačíme...
Trocha názvosloví....
Pojďme si udělat pauzu a vyjasnit pár pojmů. Pokud mluvím o feminismu, mám ve shodě s titulem tohoto článku na mysli anarcho-feminismus. Feminismus samotný je dnes bezobsažným a naprosto tvárným pojmem, pod který se schová kde co, a to jak pozitivního, tak více-méně negativního. Pravdou zůstává, že většina útoků na jakýsi mystický univerzální Feminismus postrádá reálný základ a představu feminismu konstruuje z polopravd a z kontextu vytržených citací, nicméně, některé feministické směry usilující například o dosazování žen do vedení správních rad korporací nejsou zrovna ve shodě s jinými hodnotami, které prosazujeme.
I proto vznikl anarcho-feminismus; fundamentální směr usilující o všestranné a okamžité osvobození žen z diktátu patriarchátu a mužské nadvlády. „Anarchismus a feminismus toho měly v historii mnoho společného, zabývaly se osobní svobodou, rovností a důstojností pro členy ženského pohlaví,“ vysvětluje článek Co je anarchofeminismus? v časopise Přímá cesta. Anarcho-feminismus usiluje o osvobození ženy i člověka jako takového, klade důraz na spolupráci obou pohlaví při vyvracení genderových stereotypů, vyzvedává skutečnost, že patriarchát omezuje muže i ženy a v neposlední řadě tvrdí, že svržení patriarchátu není možné bez změny a svržení současného politicko-ekonomického uspořádání: kapitalismu.
Operuji zde i s pojmy gender a pohlaví, které si možná také zaslouží vysvětlení. Pohlaví je biologickou a v podstatě neměnnou (vynechejme protentokrát plastické operace) záležitostí určenou dávno před narozením dítěte. Stručně řečeno, buď jsi kluk a nebo holka. Gender je naproti tomu záležitostí sociální, naučenou a tudíž proměnlivou. Na rozdíl od pohlaví nemusí být striktně mužský či ženský a může se v každém z nás různě mísit. Wikipedia definuje gender takto: „Gender je sociální konstrukt. Kultura a společnost působí rozdílně na muže a ženy, což vede k sociálně konstruovaným rozdílům v jejich chování, očekávání či postojích. Tyto rozdíly nejsou univerzální, v různých společnostech a v různých dobách se významně liší.“
Právě poslední věta této definice je velmi důležitá. Kdykoliv se setkáme s argumentem „ale takhle to je normální, takhle to přeci bylo vždycky“ atp., vzpomeňme si na ni. Pohledy do jinak strukturovaných společností, kmenů a tlup jsou spolehlivým klackem na pro-konzervativní pohádku o tom, jak muži vždy chodili na lov a ženy čekaly doma u ohně... Vzpomeňme si např. na Amazonky – pro ilustraci opět Wikipedia: „Byly národem, kterému vládly ženy. Cvičily se v boji, sloužily ve vojsku. V té době zůstávaly pannami, teprve po skončení vojenské služby se vdávaly a rodily děti. Veřejná moc však zůstávala v jejich rukou. Naopak muži vedli domácí život s povinnostmi, jaké zastávaly jinde vdané ženy.“ A takových příkladů lze najít spousty a spousty a spousty, ať už v historii, nebo u současných domorodých kmenů. Neexistuje solidní důvod domnívat se, že ženy či muži jsou biologicky vhodnější pro určitou mentální činnost, a platí to i o většině činností fyzických.
Holky v hardcore/punk scéně
A nyní zpět do hardcore/punk scény. Proč je v ní tak málo žen? Inu, zeptejme se jich... Z historie naší subkultury známe hnutí riot-grrls. Manifest českých pohrobků této subkultry, Bloody Mary, o hnutí Riot-grrls říká: „Objevilo se v nezávislé, především punkové subkultuře a bylo reakcí dívek a žen, které se zde pohybovaly, na stále přetrvávající patriarchální uspořádání, jednání i myšlení této zdánlivě svobodné scény.“ Jinak řečeno, v této na první pohled svobodné subkultuře fungují pro ženy stejné bariéry jako v majoritní společnosti... Pojďme se na ně podívat blíže.
Macho dancing
Asi nejkontroverznější záležitostí je macho dancing. Jenom přiznat fakt, že macho dancing je macho dancingem a je součástí útlaku žen je pro příliš mnoho mužů s hardcore/punk scény nemyslitelným. Hardcore je přeci zábava a k ní patří tanec, no ne? Ne... Už kdysi, v začátcích hardcore, měli 7 Seconds hit nazvaný Not Just Boys Fun (Zábava nejenom pro kluky). Změnila se nějak situace od té doby? Bohužel to vypadá, že nikoliv...
Podívejte se na fotky z koncertů; na ty, které zobrazují publikum (například zde, zde nebo zde). Typický obrázek vypadá asi takto: v kotli tlupa mužů (často polovysvlečených) mlátí a kope okolo sebe; po stranách pódia jsou dvě skupinky žen, ty, které mají tu smůlu a stojí na kraji ustrašeně sledují kotel a snaží se ochránit se před úrazem. Tak co, ještě pořád si myslíte, že to není zábava jenom pro kluky?
Chodím na koncerty už nějaký ten pátek a vidím jistou souvislost mezi hudebním stylem a stupněm macho chování. Je pro mě záhadou, jak se jinak milí kluci se zájmem o feministická témata na metalovém koncertě mění v hovada bez mozku, běhající od jednoho kraje kotle ke druhému a srážející holky, které o tento druh „zábavy“ opravdu nemají zájem. Zamyslete se nad tím, tanec přeci je o zábavě a nikoliv o vrážení do lidí, co se chtějí bavit jinak! Zodpovědnost je i na kapelách, které sice mohutně povzbuzují „come closer“ (občas i specificky ženy!), ale dívají se stranou, když pod pódiem probíhá „kickboxerský turnaj.“
Jen málo kapel má na situaci adekvátní náhled. Výjimkou jsou v tomto směru například němečtí Tangled Lines, kteří v podobných případech u příležitosti své písničky „Girl Liberation Song“ výslovně vyžadují, aby na ni tančili pouze ženy. Možná proto, že za mikrofonem stojí žena? Situaci reflektují i američtí Good Clean Fun; Issa z této kapely se v rozhovoru pro Reskátor vyjádřil takto: „Víš spousta lidí říká, je proti sexismu...a potom jdou domů...nevím jestli jsi měla příležitost poslechnout si naše věci... Máme písničku pojmenovanou "Písnička pro dámy". Každý říká "sexismus je svinstvo", ale podporuje to. Nemůžeme změnit svět, ale můžeme změnit naší scénu. Je směšné, že nezačínáme právě ve svých vlastních řadách. A tenhle stupidní macho tanec, je pro mě určitou formou sexismu. Je to problém a my bychom s ním něco měli dělat. Není to nic, co by bylo nemožné. Dá se to velmi rychle změnit a GCF s tím hodlají pohnout.“
Proč by holky chodily na koncerty, když vědí, že se budou buď krčit v koutě, kde na ně budou skákat necitlivý stagediveři, nebo stát vzadu a nevidět z hola nic?
Ženské vzory
S tím souvisí problém ženských vzorů, tedy přesněji jejich nedostatku. Kolik znáte, kapel, kde hraje žena? Jasně, nějaké vyjmenujete, paráda. Tak jdeme dál. Odmyslete si ty, kde žena zpívá (neříkám, že to není důležité, ale přeci jenom jde o do jisté míry stereotyp) a kde působí jako aktivní hudebnice... Těch už zdaleka tolik není, co? Bohužel, tenhle problém se reprodukuje a připomíná tak mytického hada, co požírá svůj vlastní ocas... Málo žen v kapelách spolu-způsobuje málo žen v kapelách. Ale jak z toho ven?
Určitě tomu nepomůže to, že ženy-hudebnice jsou posuzovány především podle toho, jak vypadají, a teprve podle toho, jak hrají. Jeden z největších šoků jsem zažil po pražském koncertě Harum Scarum, kdy jsem na nevinný povinně-společenský dotaz „Tak jak se ti to líbilo?“ dostal celou řadu odpovědí: „Jsou sice hnusný, ale muzika ujde“ nebo „Muzika šlape, ale kdo se na ně má koukat.“ Zajímavé... Nikdy jsem podobné prohlášení o mužích z kapel neslyšel a asi ani neuslyším. Muže v kapele podle vzhledu totiž nikdo neposuzuje. A ženy to samozřejmě vnímají. Najednou mají pomyslnou startovací čáru posunutou daleko za své mužské kolegy: oproti nim jim z ničeho nic přibylo jedno náročné kritérium navíc. Nestačí umět hrát, ale navíc musí i dobře vypadat.
Citovat sám sebe je trochu zvláštní, přesto to na tomto místě udělám, jinak bych se musel opakovat. Tohle jsem napsal v červnu v roce 2006 v článku pro Czechcore.cz: „Další věc je, že žena-hudebnice je apriorně podceňována. Popírat to můžete jak chcete, ale objevuje se to v každém rozhovoru s ženskou kapelou... Spousta mužů se jim stylem já-vím-přesně-jak-na-to snaží „pomoci,“ naladit nástroje atd. – jako kdyby apriori předpokládali, že to sami nezvládnou... A tohle podceňování jde dál. Když vezme parta mladých kluků do ruky nástroje a budou hrát pěknou tužku, chlapi se spíše usmějí a řeknou: oni se vypracují/naučí... Obdobná skupina holek bude čelit posměškům a s velkou pravděpodobností to raději zabalí.“
V rozhovoru pro anglický zine Rancid News o tomto problému pěkně pohovořila zpěvačka z kapely Wage of Sin: „Vím, že mě nikdy ani nenapadlo, že bych mohla zpívat v kapele, než jsem viděla kapely jako Crisis, Walls of Jericho a Fast Times. Prostě mě to ani nenapadlo. Vím, že to zní hloupě, ale způsob zpěvu v hardcore, tedy hlavně řev a křik, není právě ženský, a tak podle mě nejsou holky zpěvačky tolik akceptovány. Není tolik kluků, co by chtěli randit s holkou, co pro zábavu řve a kope kolem sebe! Ale dostat se do hudební oblasti obecně je pro holky těžší. Holky jsou více kritizovány za to, jak vypadají, nebo o nich začnou kolovat pomluvy, že si svou pozici zajistili přes postel, nebo jim jejich slávu koupil otec atd... Pro ženy je těžší, aby je braly vážně, a je to tudíž riziko být prostě svá a být akceptovaná jako muzikantka. Vím, že je pro mě těžké a stresující číst recenze, kde se píše o tom, jak jsem tlustá, šeredná nebo mužská namísto toho, jaká jsem zpěvačka.“
Muži jako norma
Ono, i když se v recenzi přeci jenom mluví o zpěvu, nemusí to být výhra. Kolikrát jste četli ohodnocení jako je tohle: „To, že v téhle kapele zpívá žena, podle nahrávky zaručeně nepoznáte.“ Co říká tohle ohodnocení? V podstatě říká, že mužský způsob zpěvu jako takový je „normální“ a „běžný,“ taková norma pro posuzování toho, co je dobré. A na ženách je, aby se tomuhle ideálu co nejvíce přiblížily (ale zároveň zůstaly ženské, alespoň vzhledem!!).
Och ano, mužské jako standard, málem bych zapomněl. I když ve více-méně hudební sub-kultuře je tento problém spíše na okraji, pořád hraje svou roli. Jde o to, že mužská témata a normy jsou prezentována jako „neutrální“, zatímco ženská jsou specificky vydělována. Existují ženské fanziny, ale slyšeli jste někdy o mužských fanzinech? Slyšeli jste někoho mluvit o „mužské kapele“?
Ženy v kapelách čeká role jakési zvláštnosti, bizarnosti. „Bicí a basa mi nepřišli nijak výrazný, snad jen, že čtyřem strunám opět vládla holka“, dočtu se v recenzi na koncert Darwin a Lovejoy na koncertu Czechcore... Komu by tahle role „exotky“ seděla?
Bratrství
Svou roli v celé problematice jistě hraje i to, že se celá hardcore/punk scéna prezentuje jako mužská záležitost. Řeči o bratrství (brotherhood) sice pomalu mizí, ale koncept scény jako mužského klubu zůstává... Žena s přezdívkou Ute Fitta, podle svých vlastních slov zapojená do naší scény, shrnuje své poznatky v příspěvku v diskusi pod jedním z článků na feministické téma na serveru Czechcore.cz takto:
-holka je většinou prezentována jako něčí přítelkyně. Zeptám se na nějakou babu, kdo to je a dozvím se: "To je Jana, přítelkyně od Robert". Oblíbený trik je to obracet, ale "To je Robert, přítel od Jany" se nedozvím. Dozvím se, že to je Robert, který hraje v té a té kapele, dělá koncerty tam a tam nebo prostě Robert odněkud.
-škatulkování hudebních stylů: "ufňukané emo pro holky" - teda statistiku, jestli holky poslouchají víc emo než kluci neznám, třeba jo. Já emo ráda nemám, moje srdce bije v rytmu crustu. Každopádně mi to připadá jako primitivní, chcete-li sexistická, asociace: ufňukané=holky
-"ženské" práce jsou i v této scéně méně důležité: uvařit pro kapelu pokrm, nachystat spaní, uklidit ten bordel po párty, vybrat prachy nebo třeba prodávat chlast v baru je, mám dojem, méně "in" než zahrát v kapele, prodávat v distru nebo třeba sáhodlouze debatovat o kytarové pasáži v třetím válu na splitce Myslivcových ponožek s Růžovým králíčkem.
- (jak jsme koneckoncům probrali v jedné nejmenované punkové divadelní hře) je hrozně málo triček pro baby. Ty elka a ixelka jsou dobré akorát jako noční košile. Vůbec je hc móda hodně chlapská - prostě tam chybí ženské varianty. Já to mám v paži, ale (i když tady někdo výše psal, že baby řeší módu víc) můj zážitek je, že v hc to je jedna modelka vedle druhé a je to chvílema celkem srandovní.
- ještě taková shrnující "emo" poznámka: pro snadnější vyžití "ve scéně" jsem si vypěstovala způsob, které své stránky osobnosti vypíchnout a které potlačit. když se nad tím zamyslím, tak potlačuju ty, které bývají řazeny do škatulky "ženské" . Ty si pak vybíjím někde jinde.
Myslím, že tohle vyjádření vetřelkyně v mužském klubu komentář nepotřebuje...
Muži a feminismus
Dobrá tedy, to bysme měli. Ještě jednou se zeptáme: Proč se tedy o sexismu a (anarcho)feminismu v punk/hardcore scéně tak málo mluví? Jak už jsem říkal na začátku, být mužem a být proti sexismu totiž také znamená něco se sebou dělat. A co?
Předně je potřeba se zamýšlet nad genderovými důsledky svého chování. Konfrontovat svoje zažité vzorce chování a předsudky, i když to je mnohdy bolestné a co je horší, je to zřejmě nikdy nekončící proces. Společnost nás všechny značnou část našich životů formovala do předem určených genderových rolí a jejich překračování je často legrace a zábava, ale často také až nečekaně těžká práce. Ale vyplatí se...
Na začátku stojí nutnost uvědomit si, že jako muži máme určitá privilegia a musíme pracovat na jejich odstranění a zrušení. Jedno z feministických hesel říká: „Equality starts at home“ (Rovnost začíná doma). Neexistují mužské a ženské práce, a i když je jednodušší nechat svou partnerku umýt nádobí nebo vyžehlit, zatímco vy jdete přimontovat poličku na zeď, stojí to za to jít složitější a delší cestou a přítelkyni s tou vrtačkou naučit. Právě v tomhle se odráží genderová výchova, kterou je potřeba překonávat... O nutnosti podílet se rovnou měrou na domácích pracích ani nemluvím, protože to považuji za naprostou samozřejmost!
A co se týká hardcore/punk scény... O té byl v podstatě celý článek. Zamysleme se nad svým chováním, způsobem tance, poznámkami na adresu žen ve scéně. Mluvme o feminismu, ženských právech a rovnosti pohlaví. Pokud řešíme homofobii, rasismus a další útlaky, mluvme i o sexismu. Tak málo mužů klade na tyto témata důraz!
Změňme svůj mužský klub na místo, kde skutečně existuje rovnost mezi pohlavími a kde mají ženy stejné šance se vyjádřit jako muži.
A pár odkazů na závěr:
http://anarchofeminismus.ecn.cz
http:// bloodymary.blog.cz
http://www.aspekt.sk/
+ něco v angličtině:
http://xsisterhoodx.com
http://www.anfemafest.tk
A na úplný závěr dva písňové texty k tématu:
7 Seconds: Not Just Boys Fun
Chlape máš problém, který z tebe udělal podělanýho machra
macho prase bez mozku
kolem tebe nejsou žádné holky, na koncertech pro ně není místo
nechceš je v kotli protože jsou slabé.
Místo pro ženskou je v kuchyni, na zadku.
Je čas změnit tenhle přístup a to hned.
Ukazuješ svoje fobie, jsi podělaný z toho, když je vidíš myslet
radši bys je oblékl do krásných oblečků,
všechny krásné a v růžové barvičce
cítíš se tak ohrožený
když se postaví dopředu
To, co opravdu chceš, je hloupý, pasivní kus masa.
Ale tohle:
není zábava jen pro kluky!
Jsou tu holky co vydávají fanziny, jiné pořádají koncerty,
ale nemůžou do kotle.
Některé dělají muziky, no dobrá, to bereš.
sakra, možná naživo uvidíš nějaké kozy a zadky.
Ty pitomej debile, tvůj mozek prodělal šok,
jediným posláním holek v životě není šukat!
Good Clean Fun – Píseň pro dámy
Nespokoj se s druhým nejlepším, nechoď s davem
Říkáš, že chceš to samé, no dobrá, pojďme se na to podívat
Protože řeči jsou jen řeči, když křičíš proti zdi
A je hodně těžké poslouchat, když jsi ze všech nejhlasitější
Pokud chceš změnit svět, přestaň štěkat
Pokud s tím nezačneme tady, tak se to nikdy nestane
V tomto světě existuje zlo, ale začíná doma
Takže si zameť před vlastním prahem a pak hoď jako první kamenem
Myslíš si, že stejná práva znamenají stejné rány
(už nemůžeme z těch vašich tough guy sraček)
Když odcházíš z koncertu s lidmi, které jsi zranil
(a divíš se, kde jsi nechal svoje triko)
Jsi velký silný chlap a tvůj tanec je super
(silný jako vůl, blbej jako tágo)
Tvoje nové kérky vypadají naprosto luxusně
(a pak se divíš, že s tebou nikdo nerandí)
Sexismus smrdí! Neskončilo to v osmdesátých letech
A hardcore pořád potřebuje další píseň pro dámy
Přítelkyně jsou fajn, neberte mě špatně
Ale je čas sundat kabát a přijít na singalong
Protože zpoza davu vás není slyšet
Přijďte dopředu a zařvete pořádně nahlas
Mějte svou cenu, víte, co myslím
Když už nemůžeme změnit svět, změňme scénu
Lidi druhé kategorie ve scéně, ve které všichni žijeme
Jsem k smrti rozčílený,ale zůstávám pozitivní
Tenhle boj vyhrajeme a já vím, že na to máme
A pokud je před námi nějaká překážka, tak sleduj jak jí projdeme
Je čas všimnout si, že jsme všichni na jedné lodi
Když si myslíš, že jsi tak drsný, tak na, podrž si svůj vlastní kabát
Zapiš si do hlavy, že nestojím o tvé galantnosti
Zapiš si do hlavy: nejsem tu proto, abys mě ošukal
Časy se změnily, ale ty jsi si nevšiml
Ne podle toho, jak to vypadá na koncertech, kde na nich lidé stojí
Tak pozvedni svůj hlas, přidej se k boji za rovnost
Můj sen o scéně má jen jedno slovo: JEDNOTA!
Více na old.czechcore.cz
|
