Úterý 18. 5. ráno.
Odpich letadla z Ruzyně i dopad v Londýně vyšel dobře. Dokonce i všechny zavazadla máme s sebou… Na letišti Stansted nás vyzvedává Biff (kytarista ze Sick on the Bus & Varukers) a přiváží dodávku, kterou jsme si pronajali od jeho kámoše Tonyho (taky Sick on the Bus). Mimochodem neni to tak dlouho co tenhle vehikl patřil samotnejm Napalm Death! V noci jsme pak občas zaslechli hlasy ze záhrobí (tedy pokud to nebyl bubeníkův hromový chrapot). Počasí nám přeje (kolem dvaceti a modrý nebe), Biff říká, že jsme chytli na Anglii nejlepší počásko jaký jsme mohli…
Nakládáme aparát ve skladu Allied Pickfords - stěhovácký firmy, u který náš kytarista Bob dělá, a která nám věci tam a doufam i zpátky dopravuje. Na oplátku za to tam pomáháme nakládat stůl za osmedesát litrů. Biffovi se z tý ceny zježilo číro a my konečně uslyšeli první anglický zaklení. Vyrážíme směr Canterbury, asi 100 mil východně od Londýna. Naše řidička a defacto pátej člen kapely - muj sweetheart Hanka si po chvíli obratně zvyká na řízení vlevo. Bere řadící páku do obou rukou a lomcuje s ní tak dlouho, až si tu splašenou stvůru skrotí a navykne na opačný směr. Uf, žádné spodky nezůstaly suchý. Po prohlídce historickýho, turistama obloženýho města, který bych přirovnal třeba k Českýmu Krumlovu (asi budete vědět víc ohledně Canterburskejch povídek, Strašidlu atd.), dorážíme do klubu/pubu Beer Cart Arms, kde hrajem po dvou lokálních kapelách More than Normal a 1 Day Elliot - obě melodickej punk ala NOFX, Blink 182, atd.... Místo vypadalo trochu jako Vagon, během večera se úplně zaplňuje, tj. asi sto lidí, možná víc. Reakce během koncertu lepší než na co jsme zvyklí, po koncertě taky, hlavně od ostatních kapel..."great gig mate, bla, bla" něco jsme prodali a vyměnili. Nakonec se tam potkáváme se skupinkou Poláků, kteří nás pašákujou a zvou do Polska. Ještě pořád máme Plzeň, takže pijem a jdeme spát. Spim pod plágošem The Darkness "I believe in a thing called love" nebo tak ňák.
Středa 19. 5.
Přejezd napříč Anglií na západ k hranicím s Walesem do Bristolu, domova Five Knuckle, momentálně asi nejznámější a nejuznávanější kapely na UK DIY HC Punk scéně. Teď jsou právě na turné s 7 Seconds. Klub The Croft je velikostí něco jako sedmička. Na místě se dozvídáme, že Adequate Seven (o nich víc u Londýna) museli koncert před pár dny odvolat z rodinejch důvodů, což je škoda, protože jsou hodně známí a chodí na ně všude tak 150 lidí. Nakonec hrajem s lokálníma kapelama asi před 60 lidma, což je na velikost klubu ok. První kapela, myslim že se jmenovali The Rabies hraje podle mě první konzík svýho života (vzpomínáme na svý začátky..). Přišel se na ně podívat jeden z rodičů, kterej vypadal jako Iggy Pop. Čekali jsme, že každou chvíli vezme synkovi kytaru a ukáže mu, jak se hraje. Druhý se rozpadne během setu skoro celej aparát a dohrávaj ve značně oslabený sestavě. Náš set i přes pekelný vedro na pódiu vyšel podle reakcí lidiček dobře. Poslední Fruit of the Doom byl celkem zajímavej rap/hc ala RATM, Downset, občas trochu i třeba Transplants, což nás nakonec večera dobře pobavilo. Po koncertě si pár lidí kupuje i ňáký CD atd. Máme vybitou baterku v autě, někdo nechal zapnutý video… První a poslední temnej okamžik celý Anglie. Kopu do všeho, co mi přije do cesty, volám majitelovi auta, a ten mi řekne, kde jsou startovací kabely. Po chvíli je všechno ok a jedem spát. Spíme u chlapíka, kterej vyrůstal s Rony Sizem, pár bloků od baráku místních Massive Attack. U chlapíka, kterej v jednu noci chlastá pivo a čumí na box. Byt má tak malej, že s ním musim spát na jedný posteli. "Neboj, nebudu moc kousat," mrkne na mě a ochutnává jednu z posledních Plzní. Kromě již zmíněnejch kapel proslavili tohle město Portishead. Bylo nám vysvětleno, že město je známý hlavně svejma nočníma barama, kde se vyvíjel tenhle styl ovlivněnej funkem, (acid)jazzem, drum&bassem a hip-hopem. Poslední dobou začíná bejt Bristol hlavně kvůli kapelám jako Five Knuckle uznávanej i co se týká punk/rockový hudby. Zjiš?ujem, že kousek vedle v jedný hospodě The Junction budou za pár dní hrát češi Red Insect...
Čtvrtek 20. 5.
Probouzím se a bohudík mám pozadí v pořádku. Dokupujem další bednu Carlingu - nejlevnější anlický pivo (Plzeň dávno došla) a jedem směr jihozápad na pobřeží do Plymouth. Město si všichni okamžitě zamilujem, připomíná mi trochu San Francisco, jednak kvůli tomu, že je na pobřeží, jednak že je kopcovitý. Lokalní scénu poslední dobou proslavujou hlavně No Comply, kapela s atraktivní frontmankou podporavanou dechovou sekcí trombón-trubka (sax), což je momentálně na UK punkový scéně velká móda. No Comply s náma budou hrát 21. a 22. září v Brně resp. Praze! Jedná se o našláplej punk, kterej mi přimomíná třeba Avail, ale taky Life but How to Live it, nebo kvůli metalovejm riffům i Jingo De Lunch nebo Kritickou Situaci. Po Five Knuckle jsou díky svýmu intenzivnímu koncertování v UK další hodně respektovanou kapelou, která vždycky přitáhne lidi. Bohužel v The Phoenix, kde večer hrajem, měli show před pár tejdnama, na křtu svý nový desky. Bereme do ruky lokálni xeroxovej fanzin, kde čteme recenci na "Golf Club" a ňákej info článek. Chlapík, co to psal se jmenuje Hamish, Ten se nemohl pořád rozhodnout jestli se mu to líbí nebo ne, ale píše "určitě se na ně půjdu podívat". První hrajou Anderson, který si už moc nepamatuju jak zněli, ale vim, ze mě to bavilo. Pak se trochu přetahujeme s Two Day Rule, o to kdo bude hrát jako další, protože jsme měli strach, aby z už tak relativně málo lidí (asi 40) někdo zůstal. Hrajem poslední, a díky celkový útulnosti tohodle malýho, ale naprosto skvělýho místa koncert dopadá dobře a lidi se výborně bavěj i kvůli pokročilý hodině (v Anglii se ve většině míst přestává prodávat alkohol ve 23.00, takže se všichni snažej celkem rychle vožrat, aby jim náhodou něco neuteklo). Po koncertě přichází Hamish a omlouvá se, že nám nenapsal lepší kritiku. Haha... následuje poplácáni po zadech a klasický cheers mate! Dost ho překvapí, že ho známe, protože jsme celej večer hádali, kdo to je. (Vsázeli jsme asi na stodvaceticentimetrovýho chlápka s tmavejma brejlema, knírem a policejní plackou na krku - něco mezi komisařem Marlowem a A?kou Janouškovou.) Nakonec jsme usoudili, že je Hamishovi ve skutečnosti 55 i když vypadá na 15 a je to místní král podsvětí. Svůj mladistvý vzhled si udržuje spánkem ve skleněnný rakvi poháněnou slavičím dechem.
Ještě k Two Day Rule. Jsou taky z Bristolu a kvůli kytaristce/zpěvačce bejvaj často označovaný za anglický No Doubt, ale mě spíš připomínaj díky jejich rokenrolovýmu drivu s výbornym bubeníkem moje oblibeny The Distillers. Myslim, že tahle kapela má na to naplnit svý celkem vysoký ambice... Po koncertě se všichni brutálně vožíraj, padaj a řvou, což zchytá i dredatá zpěvačka z Two Day Rule naraženým zápěstím…
Pátek 21. 5.
Típek u kterýho jsme spali nám vysvětluje cestu na nejlepší místní pláž. Jedeme trajektem na protější poloostrov a za chvíli si po kolena vegetíme v celkem studenym moři. Hanka neodolá a dá si koupačku. Po menší siestě jsme zas na dálnicí a pálíme to dál…
Hrabství Somerset, město Yeovil - JZ od Londýna, na mapě skoro nejde najít, ale maj tam známej fotbalovej klub, a poslední dobou je tam údajně dobrá scéna. Výbornej klub Flicks. Přimomíná nám žižkovskej Matrix. Na stěnách zasklený plakáty holywoodskejch hvězd, včetne našeho oblíbence Johna Wayna! Majitel, asi 50-ti letej příjemnej chlápek, kterej nám hned ukazuje kde zaparkovat atd., jeho asi 10-ti letej syn si kupuje CD...? Místo je úplně natřískaný, možná víc než 200 lidí. Všichni tak 16-22 let. Vymóděný punk/metal/gothic kids, který se zajímaj hlavně o to, jak se do jedenácti co nejvíc vožrat. Mám pocit, že je baví víc DJ, kterej hraje mezi kapelama všechno od punku, přes metal, ska a hip-hop. Hrajem jako čtvrtý po dvou lokalních ska/punk kapelách a jedný zábavný punkový kapele co hraje hlevne covery! (M. Jackson, ABBA, Technotronic…) Poslední hrajou The Filaments. Tyhle pankáči jak prase mě dostávaj do varu, číra a trombóny. Pokud máte rádi Exploited nebo Casualties, tak tohle je vaše parta. Vracim se z kotle a vidim lidi jak se shromažďujou u dámskejch záchodů. Ňáká holka, asi ji ještě nebylo 18, se vožrala do němoty. Takže velká akce - policajti, rodiče, záchranka... Balíme a nemáme místo na spaní, i když jsme na pódiu anoncovali naše obligátní "we're looking for a floor to stay..." Většina těhle kids bydlí ještě u rodičů, a asi dlouho ještě budou! Nevadí. Stavíme na nedaleký picking area, vyndaváme dvoulitrovku červenýho v petflašce... Je celkem frišno a my se celkem rychle doděláváme... víc bohudík nevim…
Poznámka kytaristy ke spánku v dodávce: Oproti Mělníkovi je dřevorubec dě?átko s pilníčkem.
Sobota 22. 5.
Ráno kafe za 3 libry u nedalekýho stánku... ale London calling. Stavujem se ješte u nedalekýho Stonehenge. Čekal jsem to větší, pár kamenů obsypanejch turistama. Někdo z nás si to fotí přes plot. Potkáváme další krajany před plotem – nic překvapivého - vstup 5 liber.
Trochu bloudíme v centrálním Londýně (je fakt obrovskej…), a nakonec dorážíme do Camden Town. Hrajem v Underworld. Osm let od turné Clean Slate jsem tu nebyl. Děláme zvukovku jako poslední, hrajem jako první. Zvuk jak prase, asi nejlepší, co jsme kdy měli (až mě to trochu vyvádělo z míry), aby ne když na stejnym pódiu hráli třeba QOTSA, Radiohead, Smashing Pumpkins, Soundgarden,... Máme asi hodinu než máme začít hrát. Jdu se podívat nahoru, vidim dav, kterej čeká až se otevřou dveře. Jeden velkej sekuri?ák si dělá ftípky na skromnost oblečení jedný z návštěvnic. Řikam mu, že určitě nepřišla na mě, takže s tim nemam, co dočinění... Po večeři se poflakujem v backstagi, kouříme levnej tabák a pijem teplej Carling, když dovnitř vrazí velkej bílej chlap v černym a řiká "who is Jirzi? I am Ian"...Ian Armstrong z Hidden Talent Booking, chlapík, bez kterýho bych tohle nikdy nepsal. Povidá "líbila se mi vaše deska, ale uvidíme po koncertě... možná bude i něco v budoucnu, ale teď se koukejte už připravit." Všichni nechápavě koukaj a já k tomu dodávam, tady seš v Aglii, jednou to zkurvíš, a skončils. Lidi nepřidou dvakrát na něco, co se jim jednou nelíbilo... Líp jsem zbytek kapely asi vystresovat už nemohl, ale to je má velká deviza. Je osm, jdem hrát. Vidim ňáký vymaštěný holky, který něco pokřikujou těsne pod pódiem. "Hey Mr. Guitarist, play solo!" Slyšim taky ňákou češtinu, ale nepřikládám tomu velkou váhu. Zahrajem klasickej půlhodinovej set a vyklízíme bleskově pódium pro Sonic Boom 6 (Mělník stihne dát paličku a pusu ňáký fanynce…). SB6 hrajou klasickej anglickej "horn-driven punk", stejně jako No Comply maj červenovlasou zpěvačku, ale v porovnánim s nima maj asi míň metalový riffy. Celkem ok!
Na pódium se dostávaj Adequate Seven. Je jich doopravdy sedum, ne šest ani pět. Jejich hudbu někdo označil jako funk punk. A teď už vim proč. Představte si Jamese Browna, kdyby si ujížděl třeba na Gorilla Biscuits nebo AFI. Tohle myslim naprosto vážně! Na poslední dvě věci jsem na pódiu, nestačim se divit - mela jako prase, stagediving... úplně mě to dostává, v tu chvíli tam mohlo bejt ňákejch klidne 250 lidí. Koncert končí, byl jsem představenej Kafren, majitelce Household Name Records. Mluví celkem dobře česky a řiká, že se jí líbil náš set a že doufá, že brzo zase přijedem. Ian k tomu dodává, že už ví o čem Anyway jsou a že nás příště zabookuje s něčim, co se k nám bude víc hodit. Jsem tim hodně potěšenej! Přichází stage manager a přináší basu studenýho Carlsbergu. Nakládáme aparát a chvíli se vocasíme před klubem, zatímco asi šest policajtů přebíhá kolem nás s vysílačkama. Čtvr? to byla skutečně rušná. Následuje rozlučovačka s A7, a odjíždíme spát do Harrow on the Hill v SZ Londýně ke Kubovi, Debbie a Simoně, za což jsme jim moc vděčný! Nutnou podotknout, že noční jízda Londýnem s totálně zhoubovaným Kubou byl zážitek. Bydlení - malej typizovanej baráček v tichý čtvrti se zahradou, na který je betonovej bunkr. Takovejch má prej Londýn plno z doby bombardování ve 2. sv. válce.
Neděle 24. 5. - shopping/sightseeing day.
Ráno jedem do Camden Town. Zastavujem se v All Ages Record shopu, kde nakupujem ňáký CD, desky a trika, a kde prodáváme ňáký naše CD, desky a trika. Následuje prohlídka nedělních trhů. Pukud chceš vypadat "in" a a máš rád styl punk/goth/metal/techno, tak asi neexistuje lepší místo na světě! Tady rozhodně nepotkáš moc civilně vypadajících lidí. Utrácim hodně peněz, ale vůbec toho nelituju... Mělník si pochvaluje velkej výběr vinyl shopů a pořizuje si novinky jungle/D´n´B… Při návratu k vanu narážíme na potácejícího se pankáče v černý košili s českým nápisem Městská policie. Věrte, nebo nevěřte, je to starej dobrej Biff. Totálně vykalenej, bez hlasu nás objímá a přeje štastnou cestu domů. Londýn je skutečněj malej.
Následuje prohlídka klasickejch turistickej míst v centrálním Londýně. Cestou domu do Harrow ještě kupujem pár bedem Carlingu. Naprosto unavený se doděláváme...
Pondělí 25. 5. - den odletu.
Ráno balíme věci a rozdělujem to, co budem brát s sebou do letadla a to, co necháme poslat zpátky truckem (mimochodem Mělníkovy bicí byly, ještě když hrál ve Freak Parade, koupený v bazaru v Anglii, dovezený do Čech a teď si zas daly tu štreku…). Potkáváme se s Tonym, kterej nás veze vyložit aparát a pak na letiště. Cestou ještě troubíme na Charlieho Harpera, zpěváka z UK Subs, kterej na nás (teda spíš na Tonyho) mává. V Enfieldu vykládáme aparát, dorážíme do Stanstedu na letiště, a po šestý už sedíme v letadle směr Praha.
Cože? Zejtra do práce?
Zde si můžete stáhnout e-card.
Více na old.czechcore.cz
|
