Je to pro mě už takový rituál a jsem si naprosto jist, že jsme tady o něm už několikrát psal. Snad se ale zase tolik nestane, když ho zmíňím i teď. Je totiž naprosto zřejmé, že nebýt téhle až pateticky obvyklé situace, tuhle recenzi bych psal jen velmi těžko. A album Belgrado by tím bylo další deskou, která mě jen tak smutně minula a zanechala maximálně mlhavou vzpomínku na zajímavý sítotiskový obal. Což by byla obrovská škoda.
Ale nestalo se tak a to především díky Iffimu a jeho krámku Static Shock. Malinkatý recordstore na pomezí Kreuzbergu a Neuköln, kde je v jedné místonsti koncentrováno nepřeberné množství skvělé muziky a kde můžete strávit doslova hodiny. Pro mě je to při návštěvě Berlína vždy velmi vítaná zastávka i díky tomu, že kdykoliv vlezete dovnitř, voní tam kafe, hraje skvělej punk a v deskách se přehrabují podobně postižení jedinci jako vy a tak se tam automaticky cítíte jako doma. Jsem zvyklý tam strávit vždy nejméně hodinu a mám takové pravidlo, že si tam odsud pokaždé odnesu alespoň jednu desku, kterou neznám a kterou mi někdo z osazenstva doporučí. Většinou to pak bývá ta, co se točí na gramafonu ve chvíli, kdy vlezu dovnitř. A dopadlo tak i minulý rok na podzim, kdy tam hráli Belgrado a já jsem hned po pár vteřinách zbystřil a první na co jsem se zeptal bylo klasické "co je tohle za kapelu?". Několika metry čtverečními totiž doslova duněl temný energický punk, u kterého jste měli pocit, že jste se ocitli zhruba v roce 1979 a rozhodně to nebylo klasické blbé retro, kdy se jen někdo snaží vykrást pár riffů Joy Division nebo Christian Death, tvářit se při tom smutně a znuděně a vytvářet "atmosféru". Deska téhle barcelonské sebranky totiž nezapře (a podle mě se o to ani nesnaží) punk as fuck kořeny zapuštěné hluboko v apeninských squatech, sklepích a ulicích a tak přestože by se dalo vlastně říct, že to je post punk, bylo by to díky zprofanovanosti tohoto termínu dost nefér. Podobně jako v případě poslední desky Deathcharge i tady se nechali staří a životem ostřílení punx inspirovat trochu hlouběji v rock´n´rollové minulosti bez toho aby popřeli divokou krev, která jim koluje v žilách. Je zcela evidentní a nepřeslechnutelné, že tohle má opravdu daleko k nějakému dětskému rozmaru, muzika zůstává temná, dravá a hlavně těžce znepokojující, dokonce by se dalo možná říct, že víc znepokojující než kdykoliv před tím, protože teď je to všechno osekaný až na samou dřeň a všechny každodenní boje, deprese a deziluze z mnohaletého života na hraně se nesou jako nezasatavitelná ozvěna na řezavých kytarách, smutných melodiích a dunivých, jednoduchých bicích. Totálně mě zabíjí jak je to občas svou náladou i postupama neskutěčně blízsko starému polskému punku, nejvíc asi Dezerter a Siekiera, popřípadě některým starým věcem od Armia. Věčné balancování mezi bezvýchodností a touhou, z čehož pramení obrovské až sebedestruktvní pnutí. Skoro jsme měl nutkání napsat, že je v tom slyšet rezignace, ale to není to správné slovo. Protože přes veškerý smutek, nihilismus a dekadenci, je tam pořád cítit i vztek a odhodlání a právě proto je to taková kurevská jízda, která vám mimojiné jen tak mimochodem pomáhá přežít posranou realitu vašich životů. A právě proto mě to tenkrát u Iffiho v krámku tak dostalo a dostává pokaždé, když si to pustím. Pořádně nahlas, stejně jako tenkrát, stejně jako pokaždý. A nemůžu se dočkat, až si to dám ve středu 9.5. na Sedmičce naživo.
http://belgradopunk.bandcamp.com/
|
