Naprosto přesně si vzpomínám, jak mi Ivan před pár lety nadšeně vyprávěl o kapele Ceremony. Pár dní na to jsem s ním a s Cvaldou jel do Holandska vyzvednout backline od Bleeding Through a z toho večera mi utkvělo v paměti několik událostí. Že Cvalda zabouchl klíče v autě a museli jsme vylomit okýnko, že Bleeding Through někde projebali basovou hlavu, která už se nenašla a že Johan z Reflections seděl smutně za svým distrem, které nikoho nezajímalo. Po úspěšném vlámání se do auta jsem se šel uklidnit nákupem právě k Johanovi, protože jsem chtěl udělat radost sobě i jemu. Po chvilce listování v deskách zcela neomylně vytahuju lp Black SS (naprosto boží hard core/punk, jestlo máte rádi třeba Deathreat mrněte se po tom) a hned vzápětí první lp Ceremony "Violence, Violence". Od té doby je miluju.
Nová deska nazvaná podle místa v Kalifornii odkud Ceremony pochází, mě dostala už svým obalem. Klasickej dům na předměstí, na něm americká vlajka a před ním chlapík na prkně v mikině Minor Threat. Je to jen obyčejná fotka, ale má v sobě takovou divnou prázdnotu a když hned po vybrnkávacím intru přijde skladba Sick a vy se začtete do jejího textu, začne to vše okamžitě dávat smysl. Ceremony přináší další level předměstké frustrace, vzteku a deziluze, tentokráte konečně reálně zasazený do současnosti. Po dlouhé době cítím, že to vše není jen derivát, pokus se vrátit o 20 let zpátky a vypadat tak zajímavě. Tihle kluci mluví o tom, co se děje teď. A vtip je v tom, že se toho zase až tak moc nezměnilo. Vykořenění, pocit zmaru, stále ty stejné obrazy života kolem vás pořád dokola, z kterých je vám špatně a vůbec nezáleží na tom, že žijete vpodstatě v blahobytu. Tahle témata se v textech na "Rohnert Park" objevují pořád dokola a je to fakt síla. Je to deska o touze uniknout, i když nevíte kam a jak a tak to vše ze sebe dostáváte alespoň pomocí muziky, kterou milujete i když i ona je součástí toho co nenávidíte. A asi i proto je taková jaká je. Tentokráte oproti prvním dvoum deskám mnohem víc punková a přímočará, hudebně jednoznačne víc než kdy jindy čerpající z Black Flag, Negative FX nebo Void. Ale jak už jsem psal, není to pokus znít přesně jako tyhle kapely, jsou to jen podobné vyjadřovací prostředky. Úsporné, ale bolestivé riffy, jednoduché, ale kurevsky tvrdé bubny, výrazná basa a občas nějaké to zprasené rádobysólo. Cítíte jak Ceremony hrajou úplně nadoraz, jsou zakousnutý a nehodlají pustit. Sekají krátký, extrémě nasraný skladby, podbarvené sarkasmem a vztekem, který je nejvíc cítit ve frázování a občas to vše proloží zdánlivě odlehčenou pasáží, která v celkovém kontextu jen dokoná dílo zkázy. Jestli si pamatujete, jak jeli Ceremony minulý rok turné z Never Healed, tak těm jsou teď mnohem blíže než kdy před tím, čiší z nich stejná znepokojivost, přestože zcela chápete o čem mluví. Desku nahrával Dan Rathbun v Polymorph studiu a hraje jak hovado. Tohle je pro mě hard core roku 2010.
Sick of living in America
Sick of masshysteria
Sick of realism
Sick of Buddhism
Sick of long boards
Sick of hardcore
Sick of Baptist
Sick of atheists
Sick of police
Sick of yuppies
Sick of paying rent
Sick of being bent
Sick of hearing lies
Sick of mankind
http://www.myspace.com/ceremony
http://www.bridge9.com
|
