Byl jsem po delší době na návštěvě u rodičů. Vždycky když tam přijedu, tak zjistím, že tam není jediná deska, kterou bych si mohl pustit, a jelikož jsem si na to tentokráte vzpoměl, než jsem vyrazil, přibalil jsem si do batohu ještě Geoffa Farinu a Chrise Brokawa. Říkal jsem si, že by se to možná mohlo líbit i mému tátovi, když má tak rád Honzu Nedvěda. Když jsem pak v podvečer po lehké anabázi dorazil konečně do cíle, věděl jsem přesně, které dvě věci chci udělat jako první - uvařit si čaj a pustit si tuhle desku. Měl jsem pocit, že by to mohlu fungovat dobře dohromady.
Pamatuju se velmi přesně, jak se začalo hroutit mé striktní hard core ghetto a já k sobě poprvé pustil Karate. Nejen je, ale třeba taky Fugazi nebo Pinback. Bylo to, jako bych najednou objevil úplně nový svět. Hlavně "The Bed is in the Ocean" jsem byl schopen poslouchat pořád dokola. Pozdější desky už na mě byly sice trochu moc jazzy, ale věrný už zůstanu nadosmrti. Něco podbného jsem ostatně zažil i s Codeine a hlavně s The New Year, jejichž fenomenální album "The End is Near" mě opět doprovázelo možná víc než je zdrávo a taky se mi nikdy neoposlouchalo. Pak se mi Chris Brokaw trochu ztratil z očí a na chvilku mi zbyl jen Farina, který mi pomocí Glorytellers opět vypálil solidní díru do srdce. Koncentroval do té kapely totiž úplně všechno, co jsem miloval na ranných Karate. A teď to posouvá zase o kousek dál, navíc ve spojení s další muzikantskou osobností, která má podobný přístup k věci. Spojením těhle dvou pánů v letech vznikla deska, která, minimálně u mě, zcela s přhledem naváže na všechnu tu skvělou práci, kterou už mají tihle dva za sebou. Došlo mi to okamžitě, jak první tóny kytary zazněly útulně vytopeným pokojem, který tvořil kontrast k děšti a poletujícímu listí za oknem. A do téhle až patetické scenérie, kterou ještě podtrhovalo až nečekané soustředení mého otce, kreslí Geoff a Chris příběhy svého života. Místo tužky mají pár podivně rozházených akordů, které svým vnitřním žárem dokáží dokonale zkrotit a vtisknout jim až nepochopitelný řád. Karate, potažmo Codeine a The New Year v sobě vždy měli lehounkou znepokolijovst, která zabraňovala tomu, aby to byly jen hloupé indie rock kapely a ta samá věc se objevuje i na "The Angels Message to Me", jen není tolik koncentrovaná, ale je použita jako takové lehounké koření. Některé písničky prostě trochu více těkají a jiskří, hlavně pak ty, jež má na svědomí Chris Brokaw. Geoff Farina vás pak během jedné vteřiny dokáže přenést do úplně jiného světa, kde vás konejší jeho neuvěřitelný hlas, jež má takovou vnitřní sílu, že může na kytaru hrát v podstatě cokoliv a vždycky to bude fungovat naprosto dokonale. No a kromě skvělé muziky dotváří celkovou atmosféru desky i nádhrené texty a zvláštně hřejivý a uklidňující obal. Všechno dohromady to dává desku, která si vůbec na nic nehraje, napsali ji dva starší punkáči pro radost a která je schopná, jen tak mimoděk, rozdávat radost i ostatním. Nevím jak vám, ale mě a čerstvě i mému otci, to úplně stačí.
Chris Brokaw a Geoff Farina budou hrát 23.10. v Divadle Dobeška.
Společnost jim budou dělat Christy a Emily.
|
