(Epitaph/Deathwish Inc.)
Tak co? Taky jste se těšili, jako většina hypstrů, co tuhle kapelu objevili před nedávnem a hned z ní udělali kult? Taky jste o téhle desce mluvili dlouho před tím než vyšla a říkali o ní, že bude určitě skvělá, aniž byste z ní cokoliv slyšeli? Já jo. A taky tedy je. Nová deska Converge, jedna z nejočekávanějších událostí tohoto podzimu a spolu s deskou Tragedy, asi i tohoto roku. A rozhodně to není jediná paralela. Tahle kapela pro mě byla vždy tak trochu záhada. Nikdy jsem nebyl její extra velkej fanoušek (pozor, tím neříkám, že se mi nelíbila!) a celých těch 11 let jsem si tak trochu tápal jakej k ní zaujmout postoj. První deska byla na svou dobu extrémně našlapanej a novátorskej new school s jednodužší strukturou skladeb a pekelným tahem a bavila mě hodně. Pak When Forever Comes Crashing. Jedovatá a nebezpečná věc, kterou spousta lidí nenávidělo a ani já ji v té době moc nekousnul,i když mě k sobě nějakým záhadným způsobem přitahovala. Přelomová Jane Doe a lehounká změna směru na You Fail Me, která mě dostala na kolena a paradoxně mě naučila milovat i obě předcházející desky a tím se kruh začal uzavírat. No Herores představuje jeho poslední část i střed zároveň. Částečně je to návrat k jejich kořenům a přitom si udržuje ten lehký směr jinam, jež byl započat předešlou deskou. Jako kdyby obsahoval odkazy na všechny předešlé nahrávky, umě poschovávané po celé délce nahrávky, něco jako když režisér zakomponuje do svého filmu odkazy z nějakých jiných děl a fanoušci se pak předhání, kdo jich odhalí víc. A tuhle hru milujou. Úvodní Heartache ve mě evokuje pocit toho, kdo stojí z pytlem na hlavě a svázanejma rukama na kraji prkna, jež se dvakrát zhoupne a pak ho řvoucí dav za zády nemilosrdně kopne dolů a on padá a zraňuje se o ostré kameny, jednou po hlavě, pak po zádech, další šutr, další krev. Ale nejhorší je, že neví, kam padá. Komplikované rytmy, záseky, spousta nepochopitelnejch průklepů na bicí a pekelný tempo, miliony změn a někdy se zdá, jako kdyby všechny nástroje hrály proti sobě.Tohle je to, čím nás ničili na Jane Doe, dotaženo ještě dál. Začátek druhé Hellbound a její celková větší přímočarost a kratší stopáž dá jasně vzpomenout na jejich debut a to platí i o následující Sacrifice. Ale pozor, obě skladby jsou pořád hodně jedovaté! Čtvrtá Vengance (paralela číslo dvě) udrží tohle nasazení ještě pro další dvě minuty a trochu to okoření tou tíživou atmosférou z When Forever Comes a několika dokonalými technickými parádami. Pak přijde zneklidňující lehce industriální předěl (výstižně pojmenovaný Weight of the World) a rovnou po hlavě do titulní No Heroes, která představuje jeden z vrcholů alba. Tohle je naprosto dokonalá demonstrace toho, jak kurevskou sílu v sobě ukrývá jednduchej, ale poctivej metalovej riff. Je na něm postavená celá síla skladby a v těch místech, kdy to pustí z kopce dolů je to fakt náhul! Tohle miluju! Pak další zklidnění, ale je to trochu relativní, protože v klidu budete jen těžko. Brutální, ubíjející postupy hrané ve střením tempu, kde jsou některé kytarové riffy použity jako by jen v náznaku. Tady jsou hodně blízko pomalejším skladbám z Jane Doe nebo You Fail Me. Hustý. Osmá Grim Heart/Black Rose (kam na ty názvy sakra choděj) je pak další zásadní předěl. Melodická skoro balada, kde nezpívá Jake, ale chlapík jménem Kevin Baker. A když říkám zpívá, tak je to skutečně tak. Kytary v sobě mají v téhle skladbě takovou tu zvláštní rockovou odtažitost a celé je to hodně působivé. A pak opět naprosto bez varování zpátky do kotle. Lonewolves. Rychlej nátěr a psychopatickej Jakobův projev. Desátá Versus zní trochu jako Hope Conspiracy, hlevně způsobem zpěvu v první a poslední části, ale i těma post Unbroken kytarama. Výborná věc. Trophy Scars je klasická Converge skladba se vším všudy, změny tempa a brutální vyhánění škvorů z ucha pomocí virblu! Předposlední Bare My Teeth začíná naléhavým zpěvem, pak přijde zklidnění a naléhavost dosáhne vrcholu. Moc se toho tady na první dojem neděje, ale o to větší je tam síla. Finální To the Lions vás pak vrátí zpátky do kruté reality a zanechá vás lehce zmatené, hlavně z toho, jakým způsobem, tam kytarista dostal ty melodické dozvuky, kterých dosahuje pomocí jednoho tónu. Opět divná a naprosto dokonalá věc. Detail, kterých je tahle deska plná. Zpěvák Jake používá víc poloh, ale většinou je to stejně ta jeho klasická, neuvěřitelně brutální, která spaluje vše živé a občas se mi zdá, že už je to na hranici možností. Stejně jako dokonalej zvuk, který sám o sobě evokuje detonaci, což pochopíte ve chvíli, kdy hraje jenom basa a bicí. Živelnej, silnej, brutální a narosto vyváženej sound! Booklet je pak klasickou Jakobovo prací, texty opět metafory na lásku a nenávist okolo nás a na obalu je něco mezi orlicí, andělem a vojákem, opět v klasickém duchu, všech jeho prací a je to zároveň další paralela z poslední deskou Tragedy. Dá se říct, že Converge na No Heroes vykradli sami sebe? Určitě ano, ale udělali to s takovou grácií a dostatkem nových nápadů, že je to vyjímečně spíše ku prospěchu věci a tohle je prostě jejich další vynikající deska. Kids a? chcípnou v pekle.
Converge
Epitaph
Deathwish Inc.
Více na old.czechcore.cz
|
