(Feral Ward)
Bude stejně jako minulý rok deska Criminal Damage punkovou nahrávkou roku? Pro mě pravděpodobně ano, i když do jeho konce ještě nějaký ten týden zbývá. Ale prostě nepředpokládám, že by nějaká další kapela dokázala nacpat do svého projevu tolik energie, autenticity, smutku a vzteku jako tahle parta okolo bubeníka Tragedy Paula, který tu hraje na kytaru a zároveň zpívá. Jejich první deska mě zasáhla se zničující
intenzitou hlavně proto, že jsem do doby než jsem ji slyšel neměl o existenci téhle
kapely ani nejmenší ponětí a když jsem si ji s lehce znuděnou náladou poprvé pustil,
poslala mě okamžitě do kolen. U téhle nové jsem tak trochu věděl, co čekat
(minimálně to, že stylově si budou Criminal Damage stát jednoznačně za svým), přesto
jsem měl při jejím prvním poslechu ono zvláštní mrazení v zádech, neklamný to důkaz
toho, že posloucháte výjimečnou nahrávku. Od té doby jsem ji slyšel asi 50x a to mrazení tam nejenže zůstává, ale spíše zesiluje. A v tom je možná největší rozdíl oproti jejich zmíněnému debutnímu lp, na No Solution se musíte trochu více snažit, aby jste odhalili sílu jednotlivých skladeb, jsou napsané trochu méně přímočaře, ale zase v sobě skrývají o to větší naléhavost a v momentě, kdy vám poprvé vše plně zapadne dohromady už není cesty zpět. A přitom je to vše tak jednoduché. Criminal Damage nehrají nic jiného než tvrdý punk, který v každé vteřině stojí na nekompromisní rytmice bubenice Crystal, dunivé base, agresivním, ale zároveň lehce melancholickém zpěvu a dokonalých kytarových nápadech, které všemu dodávají melodičnost a chytlavost. A ani ty nejsou nijak složité, většinou postavené na pár tónech, ale vždy použité účelně a s obrovským citem. V podstatě se dá říct, že Criminal Damage DOKONALE vykradli stejnou měrou staré desky Blitz a Cockney Rejects na jedné straně a první tři lp Wipers (Is This Real?, Youth of America a Over the Edge, všechny tři se dají mimochodem opět sehnat na vinylu!) na straně druhé. Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale hlavně ten oi element dodává celé nahrávce potřebnou tvrdost a tough atmosféru, která je pro její vyznění zcela zásadní a taky je to věc, která mi na ni nejvíc dostává. To samé ovšem v platí o již zmiňovaném smutku a melancholii, které se ovšem nikdy nezvrhnou v patos a právě proto zní tak silně, naléhavě a přesvědčivě. Samostatnou kapitolou jsou opět dokonalé texty, litanie o zkurveném životě, touze bojovat i když je to stále těžší a v neposlední řadě se v nich odráží reflexe současné politická situace, ovšem bez ono tolik častého zjednodušujícího pohledu. Criminal Damage prostě nahráli desku, která pro mě definuje slovo PUNK a kdybych měl za poslední rok vybrat jednu nahrávku, která by měla tuhle subkulturu přiblížit někomu, kdo ji nezná, ale chtěl by, vybral bych tuhle.
Více na old.czechcore.cz
|
