Tahle deska by se spíše hodila do pera někomu, kdo má vytříbenější básnické střevo, než-li je tomu u mě. Avšak červíček pokušení napsat recenzi na tuhle desku ve mně hlodal dostatečně dlouho, až jsem podlehl a musel jsem své dojmy z této desky vychrlit na pole několika řádků.
Docela dlouho mi trvalo najít si cestu ke Converge. Neměl jsem moc pochopení a nadšení pro jejich chaotickou stavbu skladeb a malinko jsem se v tom ztrácel. Možná za to může můj malinko „konzervativní“ náhled na to, jak by měla písnička vypadat. Avšak tohle se zlomilo s deskou No Heroes, která mi dokázala otevřít dveře ke Converge dokořán a mohl jsem tak poznávat ty netušená zákoutí jejich hudby a tím pádem i alespoň malinko pochopit starší desky. S novou deskou Axe To Fall ty dveře doslova zmizeli a já se tak už ocitl na poli, jež jsem dobře znal a které mě tak fascinovalo. Tady zůstávám ohromen hned u první skladby, která svým nástupem a rozjezdem v podobě sóla, které musím malinko rouhačsky označit až za sólo heavy metal parametrů, předstírá znaky, na které si budete muset u této desky zvyknout. Budete muset přijmout fakt, že Converge nejsou těmi, kteří by stagnovali na místě. Mají vždy nakročenu k samotným mantinelům a s každou novou nahrávkou se je snaží posouvat o kousek dále. Na této desce se to projevuje tím, že do srdce svých skladeb dokázali umě zakomponovat melodické prvky, kytarové exhibice, zklidňující pasáže. Avšak musím hned jedním dechem dodat, že nedošlo k žádnému otupení ostří. Spíše tím celá nahrávka získala druhý dech, nový rozměr, který asi pro spoustu lidí zůstane nepochopen. Jde o to, že v místech, kde se snoubí horečná exhibice s dramatem emocí najednou přijde moment, který přinese určité vykolejení ze skrytého řádu. Nemá smysl popisovat o jaké konkrétní okamžiky jde, každého osloví a doslova strhne něco jiného. U mě, a opakuji se, ale nemohu si to odpustit, jsou to kytarová sóla, u nichž bych nikdy neřekl, že je budu na hudbě Converge obdivovat.
I v konceptu celé desky se Converge rozhodli jít svou vlastní cestou a proti všem předpokládaným očekáváním. Celý ten bouřlivý proces většiny skladeb je sem tam protkán údery na naše smysli, které se nenesou v tak zběsilém a drtícím tempu, ale mají za cíl šponovat naše choutky na maximum. Těšíte se na okamžik, kdy se ta bouřlivost vrátí, ale on ne a ne přijít. Tohle jsou možná i malinko prvky, které se podařilo Converge uchopit velmi dobře a které naplno rozvinuli v posledních dvou skladbách. Vše začíná klavírem doplněným vokálem, který má naprosto jinou barvu než na celé desce, a z kterého je cítit atmosféra zakouřeného baru, nezaujatého nadhledu a životní moudrosti. Tohle naplno otevírá nové dimenze, s kterými asi budeme muset u Converge počítat a jsem moc zvědav, jestli najdou své uplatnění na příštích nahrávkách. Závěrem ještě jedna věc. Ač to pro spoust lidí asi není žádné překvapení, sám za sebe musím uznat, že zvuk celé desky je impozantní. A maximálně mě uchvacuje basová linka, která dotváří impozantnost této fascinující desky.
