Kompletní ohlédnutí za kalifornskou hardcore punkovou kapelou CRUCIFIX. Historie, rozhovor a překlad textů LP „Dehumanization“. Rozhovor původně vyšel ve fanzinu "Warning". Z angličtiny přeložil Paaya.
Historie Crucifix podle vnitřáku desky „EXHIBIT A“
Kapelu chtěli založit už jako malí kluci. Sothira s Mattem se poprvé setkali na konci roku 1979 v Luther Blue, San Franciském obchodě s oblečením, a pak o pár týdnů později na koncertě Damned. Mattovi bylo 13, Sothirovi 15. Jako kytaristé-samouci založili spolu s Chrisem, kterého poznali později na střední škole, kapelu SUBSIDIZED MESS. Sothira trápil basu, Chris mikrofon a Matt kytaru. Přejmenovali se na CRUCIFIX a během následujícího roku vyzkoušeli snad všechny možné personální/instrumentální kombinace (včetně syntetizéru a automatického bubeníka), až se nakonec ustálili na sestavě: Sothira/zpěv, Chris/bicí a Matt/kytara.
Kapela si v San Franciscu udělala jméno svým Sabbathy inspirovaným punkem, shaggsovským muzikantstvím a upřímným mladickým vztekem. V roce 1981 nahráli pro Universal recs. 12“ EP Crucifix, při jehož poslechu – jak napsal jeden recenzent – „máte chuť jít ven a umlátit nějakou stařenku“. Matt nakonec vystřídal Bryce, který hrál na 12“, na postu basáka a přenechal tím kytarové závazky nováčkovi Jimmymu. Dřív Jimmy údajně hrál na zkoušku s U.F.O. a později hrál i se znovuzrozenými Blue Cheer; nutno podotknout, že Jimmyho hráčské umění náramně prospělo celé kapele.
Crucifix, výhradně sanfranciská entita, se vyvíjeli především v broadwayském pásu – dva bloky North Beach plné striptýzových klubů, porno divadel a videopasáží. Právě tady, v místě, které bylo kdysi jakýmsi srdcem Barbary Coast, si Crucifix udělali jméno. Vtísněné mezi přízemním půvabem Carol Doda a beatnickou mekkou – knihkupectvím City Lights stály kluby Mabuhay Gardens a On Broadway Theatre; kapela hrála v těchto klubech po celou dobu své existence.
V tomhle období kapela sdílela pódium snad s každou známější punkovou kapelou, která se zrovna v San Francisku a Los Angeles objevila, od Black Flag po Anti-Nowhere League a vše mezi tím. Jejich živá vystoupení se stala neblaze proslulá kvůli mohutnému požívání kořalky a vodky, které končilo i zapomínáním na pódiu, Sothirovou zlomenou nohou během natáčení Target Video, nebo ne zrovna zřídkavým výpadkem elektriky. Ačkoliv byli čestnými členy sanfranciské hudební komunity, kapela krátce zvážila přesídlení do Los Angeles, kde se na nějakou dobu usadila v opuštěné hollywoodské továrně na paruky. Bylo to právě v téhle době, kdy se udála nechvalně známá příhoda, kdy při koncertě s Dead Kennedys skončilo pochybné mixování LSD a tequily hromadným zvracením přímo před půldruhým tisícem lidí.
Roku 1983 Jimmy odešel, nahrazen novým kytaristou Jakem a kapela začala se znovuzrozeným nadšením absorbovat anarchistické názory. Když odjeli na své první turné po státech – které si sami zajistili a na němž chtěli představit nové 7“ EP Nighteen eighty-four, které vydali na vlastním labelu Freak Records – bylo třem ze čtyř členů kapely ještě pod 18. Aby cestou na jih zamaskovali zelené dredy a tetovaní, převlíkali se do kovbojských klobouků a flanelek. Jedna zdemolovaná dodávka, jedna střelba do auta, jeden rebelující bedňák a kolotoč spěchu a nestíhání kapelu provázel až do Bostonu, kde stvrdili dohodu na album u Corpus Christi Records, odnože londýnského labelu Crass.
Po návratu do San Franciska nahráli LP Dehumanization během pěti dnů za 900 dolarů spolu s rockabilly-kytaristou/producentem Peterem Millerem a guru a přítelem Maati Lyonem. V té době se kapela s kolektivem 12–14ti lidí usídlila v budově staré průmyslové prádelny v sanfranciském East Bay. Díky alergickým reakcím většiny obyvatel komuny vůči práci se kolektiv rozpadl v době, kdy se Crucifix začli připravovat na svoji druhou šňůru.
Hned v prvním týdnu koncertů, kdy mělo turné pět měsíců do konce, Jake kapelu v Los Angeles opustil. Jeho náhradník Drew byl ex-kytarista z America’s Hardcore a taky trochu herec ve filmu Penelope Spheeris – Suburbia. Po dvou zkouškách debutoval na koncertě v Las Vegas. Nakonec projeli celé Spojené státy (včetně delšího pobytu v NYC), Kanadu, Británii, Holandsko a Island. Mezi nejzajímavější události patřil novoroční koncert Anarchist Convention 1984 v New Yorku; koncert s Butthole Surfers v texaském Austinu a návštěva u domu Islandské prezidentky (nebyla doma).
Po turné se Crucifix vrátili do San Franciska, kde 13. července 1984 odehráli svůj poslední koncert (jeden člověk z publika tehdy vytáhl pistoli). Rozpadli se dřív, než kdokoliv z kapely dosáhl jednadvaceti let – věku, od kterého je v Kalifornii legální pít alkohol.
CRUCIFIX by měl znát každej. Jejich LP „Dehumanization“ je klasika, která si zaslouží stejně tak velkou úctu jako kterákoliv nahrávka DISCHARGE, ANTI-SECT nebo CRASS. Upřímně řečeno je to jedna z mých oblíbených punkových desek. Má všechno – od hudby přes obal, grafiku, texty... Jejich myšlenky dnes nejsou o nic míň aktuální jako než dřív a Crucifix by měli být braný jako povinný poslech pro všechny punx. Když jsem zjistil, že mám společnýho kámoše se Sothirou, zpěvákem Crucifix, a že ten právě vzkřísil PROUDFLESH, kapelu ve který hrál po Crucifix, horlivě jsem se snažil toho kámoše přimět, aby ho poprosil o rozhovor.Nebylo to nic těžkýho a Sothira byl zcela přístupnej k povídání si o Crucifix a o svých současných plánech.
Warning: Zmiňoval ses o tom, že jsi v poslední době dělal kupu rozhovorů. Na co se tě třeba lidi ptali?
Sothira: Akorát co si myslím o rozdílu mezi současnou a tehdejší scénou. Takový věci. Není to pro mě nic novýho.
W: Přijde ti divný, že je takovej zájem dělat s tebou rozhovory a bavit se o Crucifix i dvacet let poté?
S: Ne, ani ne. Jak říkáš, je to dvacet let. Všechny kapely od MC5 po NEW YORK DOLLS... jak čas běží, vždycky se objeví pár lidí, kteří je objeví, řeknou o nich kámošům a pokračuje to nanovo.
W: Myslel sis v té době, že se po letech budou lidi pořád zajímat o Crucifix?
S: Ani ne. Tehdy to bylo opravdu o tom žít tady a teď. Nepřemejšlelo se o budoucnosti nebo tak. Nebyli jsme žádní původci toho všeho, ale měli jsme skutečně za to, že jsme součástí něčeho, „dnešní mládeží“. Trochu blbej výraz, ale v tu chvíli to doslova bylo o mladých. Šli jsme do toho opravdu náruživě a popadli jsme do rukou prapor punku. Poté, co jsme se rozpadli, jsme o tom nijak nepřemýšleli, protože ačkoliv jsme byli součástí druhé vlny punku, věřili jsme, že hned přijdou mladí a vytvoří něco jinýho, víc vzrušujícího, nebo silnějšího.
W: Myslíš, že se to splnilo?
S: Pff... to nevím. Cha... To je těžko říct. Každý děcko co otevře desku BLACK SABBATH, i když je třicet let stará, tak pro něj je úplně nová. Stejně je to s každým, kdo si vezme CRUCIFIX, AMEBIX, ANTISECT, cokoliv...je to pro ně poprvý, tak je to vzrušující. Vím, jak jsem se cítil já a je to věc, která ti změní život.
W: Takže, před Crucifix byli SUBSIDIZED MESS (Dotovanej bordel). Jak dlouho hráli?
S: Zhruba kolem půl roku. Bylo to těsně než jsme rozjeli Crucifix. Tam jsem hrál já s Mattem... Když si vezmeš elpíčko „Exhibit A“, najdeš v něm dost přesný shrnutí tý doby. Je to vtipný, ale název vycházel z „Cash from chaos“ a vůbec celýho „Rock‘n’roll swindlu“. Ale co bys chtěl po 15-16-ti letých děckách?
W: Byly skladby, který jste hráli se Subsidised Mess ty stejný, který se pak objevily na prvním dvanáctipalci Crucifix? Nebo byly alespoň ve stejným stylu?
S: Jo, styl byl podobnej, ale skladby byly jiný. Musel by ses vrátit do doby kdy jsem se dostal k punku a kdy na mě měli největší vliv SEX PISTOLS, THE CLASH ale ze států to byly kapely jako NEGATIVE TREND, THE GERMS, THE DILS... v tý době se hudba bez ustání měnila, punk neměl žádnou ustálenou formu nebo styly. Kapely jako TUXEDO MOON nebo dokonce i ELVIS COSTELLO byli braní jako punk.
W: Co tě vůbec dostalo k punku?
S: Vyvinulo se to z toho, kdy jsem byl malý děcko a žral jsem THE BEATLES, QUEEN a KISS. Byl jsem dokonce v Kiss Army. Pak k nám přijeli RAMONES a po nich Sex Pistols... Byl to přirozenej vývoj. Žádný MTV neexistovalo. Lidi se museli skutečně sebrat a objevovat muziku. Punk byl o mládí a o tom bejt děcko a to mě nějak oslovovalo. Chci říct... SHAM 69, „The kids are united“, fakt jsi tomu mohl věřit. Rozumíš mi?
W: No nevím... mně když bylo čtrnáct, tak mě oslovovali EXODUS a SLAYER...
S: No, v principu je to to samý. Vzrušení dobou.
W: Jak jste se dostali k názvu Crucifix?
S: Za prvé jsme byli fandové BLACK SABBATH. To byla jedna věc a pak jeden můj kámoš jménem Benji, kterýmu bych rád poděkoval, nám navrhl abychom se jmenovali Crucifixion. Taky v tom byla ta souvislost s náboženstvím, křesťanstvím a všechny ty náboženský hodnoty a vůbec. Osobně mi Crucifixion znělo dost pitomě, nakonec jsme se dohodli na jménu Crucifix, protože tu byla asi taky ta záležitost s tím mít jednoduchej název. Taky to mělo co do činění s mladickou úzkostí z náboženství, kdy máš pocit, že víš všechno o Bohu nebo tak. Z počátku jsme neměli žádný politický skladby. Nechávali jsme se inspirovat THE GERMS a zpočátku osmdesátýho roku jsme dokonce přebírali témata i od JOY DIVISION. Fakt jsme nestáli za žádnou konkrétní myšlenkou.
W: Vždycky mi přišlo, že první 12“ zní jak The Germs.
S: Vždycky mě to pěkně vytočilo, když to někdo říkal protože jsem nechtěl, aby si lidi mysleli, že vykrádáme cizí myšlenky. Ale vždycky jsem byl velkej fanda Germs, a když jseš děcko, snažíš se najít svou tvář, a DARBY CRASH, jako zpěvák... nevěděl jsem kde hledat ten křik, ale Darby Crash ho fakt měli. Taky STIFF LITTLE FINGERS měli výbornýho zpěváka co si mohl vykřičet plíce, dávno před BLACK FLAG nebo kýmkoliv jiným.
W: Byli „Universal“ records, kteří vydávali „Capitulation“ ti stejní jako „Universal pictures“?
S: Ne! Ne, vůbec ne! To byl obchod s deskama. Ty vole, to bychom si to hodili, kdy byli.
W: Vždycky jsem myslel, že je to to samý. Něco jako obří label co se snaží vydělat na punku a vy jako maníci, co v tu dobu nic netušili.
S: Ani omylem. Byl to nějakej chlápek, co provozoval obchod s deskama a chtěl rozjet label. Jmenoval se Tom, tuším.
W: Vydal ještě něco jinýho?
S: Ne, tím to skončilo.
W: Bryce, co hrál na basu na „Capitulation“, hrál i v jiných bandách?
S: Neřekl bych. Občas ho vídám, jsme pořád kámoši. Dělá teď profesionálního fotografa, ale nemyslím si, že by pak cokoliv dělal hudebně.
W: Kdo psal tehdy hudbu a texty?
S: No, hudbu psal vždycky Matt a texty pokaždý já.
W: Mezi „Capitulation“ a „1984“ byla rozhodně změna co se týče stylu hudby. To tehdy jste se zabrali víc do anglických kapel?
S: Víš jak, tehdy bylo 3 až 6 měsíců dlouhý a drastický období. Ptávali jsme se lidí „Jak dlouho už valíš v punku?“. Je šílený o tom teď přemýšlet, ale pro děcka jsou takový věci důležitý. Zvlášť když si zakládáš na tom, jak vysoká je tvá důvěryhodnost. Jo, to že jsme začali sjíždět tyhle bandy bylo jen součástí vývoje toho co se nám líbilo a čím jsme chtěli být. Jde o to, že když přišli Black Flag, tak od základů změnili pohled lidí na to, jak hrát na bicí a na kytaru, a tak.
W: To bylo v té době, co jste hráli s Discharge?
S: To bylo až o dva roky později. Oni jeli turné v osmdesátým druhým a my s nima hráli 3 koncerty napříč západním pobřežím.
W: Četl jsem starý rozhovory, kde říkáš, že Dicharge a Crass jsou pro tebe nejdůležitější a nejoblíbenější kapely. Muselo to být pro tebe neuvěřitelný s nima hrát.
S: Haha! Jo, naprosto. Dokonce i v MRR byla malá recenze kde stálo „Crucifix si zahráli se svými bohy“. Když se vrátíš zpátky tak tehdy bylo dost málo podobných kapel jako my. Mluvili s náma. Crass a Discharge s náma mluvili. Byli to lidi, kterým jsme se snažili vyrovnat a podobat. Teda, do jisté míry. Byl jsem jen mladej kluk z Kambodže, bylo nemožný zpívat jak Cal, a byli jsme americká kapela, měli jsme vlastní zvuk. Ale v tý době to byla fakt rána. Koukni na to triko co máš na sobě – DEATHCHARGE – a koukni se na zadní stranu alba „Ride the lightning“. Tolik věcí by bez Discharge vůbec neexistovalo.
W: Byli to fajn lidi?
S: Neměli jsme zrovna možnost s nima strávit moc času. Hrali jsme ty tři koncerty, dva tady a jeden v L.A.
W: Co ten koncert v Portlandu?
S: Ten se neuskutečnil. Discharge se nomhli dostat včas přes kanadskou hranici. Přesto jsme hráli. S POISON IDEA. Ale letáky už byly udělaný a proto tam jsou i Discharge.
W: Dostalo se vám ze strany punkové scény v San Franciscu nějaké kritiky za to, že moc napodobujete britskej styl?
S: Většinou od jiných amreických kapel. Nazývali nás klonem Sida, Exploited i Oi... všeho možnýho. Vždycky mě bavily britský kapely, už od dětství. Bylo pro mě přirozený, že se mi ty kapely líbily. Nejdřív Sex Pistols, pak i Discharge.
W: Byla scéna v San Franciscu rozdělená mezi kapely umělečtějšího rázu a hardcorový kapely?
S: My jsme se považovali za punkovou kapelu. Ta věc s hardcorem přišla až později.
W: Jo, ale měl jsem na mysli kapely jako vás a M.D.C. atd...
S: Jasně, protože jsme byli děcka. Když vezmeš nový mladý děcka, co mají ty starší v píči a vykřikujou „Zítřek patří nám“, a snaží se být ještě hlasitější a punkovější, samozřejmě že stará garda se bude cítit ohrožená. Ale ti „staří maníci“ byli ranní dvacátníci!!! V tý době jsme tolikrát slyšeli o tom, jak nám ohledně celýho punku v San Franciscu ujel vlak. Brali to tak, že jsme přišli pozdě a že punk už je passé, takže nás tak trochu odsouvali stranou a posmívali se nám. Teď toho litujou, řekl bych.
W: Zaslechl jsem, že existovala jakási rivalita mezi váma a TALES OF TERROR.
S: Ne, nic takovýho. Byli jsme všichni kámoši. Nebyli jsme rivalové s nikým, protože jsme byli vždycky na jedný lodi. Hráli jsme se všema těmahle kapelama: FEAR, D.O.A., BAD BRAINS, MISFITS... bylo nám to jedno. Občas jsme zahráli mizerně ale o to nešlo. Prostě jsme šli a zahráli jsme. Protože jsme věřili sami v sebe a protože nás hnal ten náš fanatismus. Věřili jsme v punk. Dvě turné po státech, kanadský turné, Evropa, Island, Británie... vždycky to zařizoval jeden osmnáctiletej maník, Matt. Kapela se rozpadla, když bylo Mattovi ještě osmnáct. V tý době jezdily na turné kapely s velkým jménem, jako Black Flag. Ale pak přišel někdo jako Matt, kdo měl vizi udržet kapelu pohromadě. Nejen jako bandu děcek co vyrazily na tour, ale jako ideologii a tak vůbec.
W: Kdy se vůbec v San Franciscu roztrhl pytel s těma peace punkovýma kapelama jako TRIAL a TREASON a dalšíma? Vypadá to jak nějakýj zapomenutý údobí o kterým se v žádných punkově-historických článcích nikdo nezmiňuje. Což mi přijde divný protože většina těhle kapel vydávala desky a Trial dokonce skončili u Rough Trade.
S: Nikdy jsme se nepobvažovali za peace punk, to je označení, se kterým kdosi přišel později. My byli vždycky jen punks. Ale to o čem mluvíš... John z Trial byl Mattův mladší brácha a Atrocity byla Mattova mladší ségra. Všichni to byli kámoši a příbuzní. CHRIST ON PARADE, MALCOM a všichni tihle lidi... fakt to tehdy valilo. Ale Crucifix jim všem byli tak nějak starším sourozencem. Byli jsme hlavní hybnou silou toho všeho.
W: To je přesně na co jsem se chtěl zeptat, jestli jste měli pocit, že jste ty kapely inspirovali.
S: No, my si to nemyslíme, my to víme, že jsme to byli my. Když máš mladší bráchy, tak poslouchají to co ty. Předáváte si to.
W: Co EXECUTIONER...
S: Ti byli ze San José. Byli stylově víc do G.B.H. Ti lidi byli naši opravdu dobří kámoši. Existovaly malý skupinky lidí, co měli podobný kapely rádi, od San José po Sacramento, a tak nějak jsme se potkávali v San Franciscu na velkých koncertech v On Broadway. Říkám „velkých koncertech“ ale na Crucifix chodilo třeba 50-75 lidí.
W: P.L.H. – PEACE LOVE AND HAPPINESS?
S: P.L.H. to byl vlastně Kenji, jeden z mých nejlepších přátel a jeho brácha, taky jeden z těch nejlepších. Takže vidíš, že to byla hodně přátelská a sousedská záležitost.
W: Víš o někom z nich, kdo ještě hraje v kapele? Vím, že Cyrnai z Trial se dost proslavila v industriálně noisové scéně se svýma sólovýma projektama.
S: No, poslechni si Mattovu kapelu LOUD SPEAKER, jsou trochu ovlivněný SWANS. Ale to pochází z dob, kdy jsme jako děcka poslouchali KILLING JOKE, PUBLIC IMAGE... takže se to zdá být přirozenej vývoj. Na LP tak dokonce začali znít i Trial. Další věc když už se o nich bavíme, poté co se Crucifix rozpadli, hrál Chris u Trial na bicí. Je na tom elpíčku co zní jak Joy Division.
W: Kdo provozoval Freak records?
S: Freak records to byli Crucifix, jo, to byl náš pokus. Cha!
W: Byly desky Crucifix a Trial jediný tituly, co jste vydali?
S: Jo, myslím že jo.
W: Kolik jste lisovali kusů od každýho?
S: „1984“ byly dva nebo tři tisíce. Ale jen tisícovka se prodávala s nášivkou.
W: Jaký jiný doplňky jste vyráběli?
S: Žádný. Nikdy jsme nic nedělali. Byli jsme zatvrzelí v tom, že prodávat doplňky je šmelinářství. Udělej to sám. Pokud chceš triko, udělej si ho sám. Stejně jako my jsme si dělali vlastní trika Crass a tak různě. Je v tom tvořivost a pak to ty děcka přiměje jít a udělat to a nakonec si pomyslí „Ty jo, ono je to fakt jednoduchý“.
W: Co se vlastně stalo se sedmipalcem Crucifix / SOCIAL UNREST co měl vyjít?
S: Na ten si dokonce ani nevzpomínám. Měli jsme spoustu zbožných přání... Nečekal jsem, že se kapela rozpadne tak brzo. Ale jak už jsem řekl, zdál se to být nejlepší čas. Crass se rozpadali, Flux se rozpadali, Discharge se měnili... zdál se to být nejlepší čas to udělat. Nelituju toho.
W: Jak jste svý sedmipalce šířili?
S: Především přes poštovní objednávky. Lidi si je objednávali přímo od nás.
W: Co říkáš na všechny ty bootlegy Crucifix co vychází?
S: Za mě je to v klidu. Je důležitý, aby ta hudba byla dostupná pokud ji lidi chtěj. Jakej má smysl se potahovat s lidma, co ty desky dělaj. Leda by to byl nějakej major label. Ale to za to nestojí.
W: Kdo poskládal dohromady LP „Exhibit A“?
S: To dělal Matt.
W: S tou myšlenkou přišel on sám, nebo někdo jinej?
S: On sám. Jak se věci měly, chtěli jsme to udělat, protože nás bootlegovali zleva zprava a chtěli jsme dát dohromady definitivní kompilaci veškerýho materiálu z EPek a nějaký živáky. Zavolal mi a ptal se jestli nemám nějaký nahrávky z koncertů. Dali bychom toho tam mnohem víc, kdybychom tušili, kde nějaký další kazety najdem.
W: Existujou nějaký ztracený nahrávky ze studia?
S: No jéje, takovýho materiálu je spousta. Nechci do nikoho rejpat... Měli jsme hromady nabídek jet zas na turné a tak, ale to není... to nebyl nikdy záměr týhle kapely. Poslední co chceme, je být neupřímní. Jestli si někdo zrovna koupil naši desku a viděl všechny ty bodliny a vůbec... nerad bych mu bortil iluze. Ačkoliv jsem pořád stejnej člověk se stejnýma hodnotama, jen o něco starší.
W: Ve vnitřáku „Exibit A“ stojí, že jste dostali nabídku na LP od Corpus Christi když jste byli v Bostonu. Byli jste na touru, jasně, ale to za váma někdo přišel, nebo jste už s nima byli v kontaktu předtím?
S: No, to je dlouhá historka. V osmdesátým roce vyšlo několik nahrávek, který pro mě byly hodně důležitý: ADAM ANT „Kings of the final frontier“, „“Stations of the Crass a singl „Decontrol“. Koupil jsem si „Stations of the Crass“ a pak „Feeding of the 5000“. Vždycky se mi líbily jejich texty, inteligentní texty mě, jak už jsem říkal, oslovovaly. Prostě měly smysl. „Instantní kretén, stačí přidat alkohol.“ „Instantní punk, stačí přidat Crass.“ Otevřel se mi svět. Opsal jsem si z desky jejich adresu a prostě jim napsal. Napsal jsem jim dopis ve stylu, víš co, „Jsem jen mladej maník z Kambodže...“ bylo to fakt děsně pubertální. Napsal jsem G, ona odepsala a od tý doby to pokračovalo. Pár roků nato jsme poznali ženskou jménem Maddy, co zastupovala Crass v San Franciscu. To bylo dávno předtím, než byli Rough Trade zavedeným labelem. Všechno fungovalo ústně... jednoho dne dostal Matt telefonát a povídá, „Hej, Crass nás chcou vydat“! Zkoušeli jsme se dostat k jiným labelům a věděli jsme, že chceme vydat album... To bylo po našem prvním touru. Všichni v Bay Area nás jednoznačně odmítali. Nebudu jmenovat žádný labely, ale ignorovali nás a říkali, že pro ně nejsme dost zajímaví tak jsme je poslali do hajzlu. John Loder se přestěhoval do Bostonu a došel na náš koncert aby to stvrdil a... to bylo ještě za starejch časů, kdy stačilo podání ruky, ústní souhlas a hotovo. Tak jsme se vrátili domů a to album natočili. Oni nám poslali peníze a turné to mělo zaplatit zpátky. Volali nám a ptali se jak to jde s nahráváním. V tý době to pro nás byla rána. Fakt nám to posilovalo důvěryhodnost. Už jsme věděli kdo jsme, ale v tu chvíli bylo pro tu naši bandu děcek opravdu důležitý dostat uznání od kapely jako byli Crass a slyšet od nich, že chtěj vydat naši desku. Je to chvíle, na kterou nezapomenu. Byli jsme v Channelu v Bostonu, hráli jsme s Flipper, a taky tam hráli Proletariat, výborná kapela. Pamatuju, že v hale pouštěli Horečku sobotní noci a my tam seděli, a v tom přijde Matt a povídá „Tohle je John Loder“. Vzpomínám si jak nám Matt říkal „Moc se nevzrušujte, ještě jsme nic neudělali.“ Ale my jsme byli úplně mimo. Jde o to, že Crass byli ohromně vlivná kapela. Spousta věcí v punkové scéně by tu dnes bez nich nebyla. Neřekl bych, že by se scéna tolik zabývala politikou nebo vegetariánstvím nebejt nich. Dali děckám spoustu informací. Jde o to... mám vykérovaný jejich logo. Před pár měsícema jsem se sebral a jel jsem je navštívit a bylo to perfektní. Neviděli jsme se dvacet let, ale ty pocity tam byly stejný.
W: Když jste nahrávali „Dehumanization“, měli jste tušení, že bude jednou pokládaná za tak důležitou desku?
S: Ne, nepřemýšleli jsme o tom takhle. Nebrali jsme ji jako desku, ale jako prohlášení. Něco, co jsme museli udělat a k čemu jsme měli opravdu silnej vztah. Nikdy jsme nemysleli dál do budoucnosti, než co bude po albu nebo po touru. Když jsme se rozpadli, byli jsme pořád mladý lidi. Ale mezi věkem patnácti a jednadvaceti dostáváš pocit, že jsi starej a opravdu moudrej. Kapelu jsme založili, když mi bylo patnáct a v mých dvaceti jsme se rozpadli. V tu dobu to znamenalo čtvrtinu mýho života.
W: Kdo dělal veškerou grafiku a obal?
S: To dělal Chris. Pořád ještě dělá spoustu takových věcí. Je to grafickej génius. Vymyslel i ten mírovej symbol s atomovým hřibem.
W: Ten plakát vymysleli oni, nebo jste s ním přišli vy?
S: Nápad byl náš, ale dohromady ho pro nás dávali oni. Řekli nám svou představu o motivu, o jeho atmosféře. Celá ta věc s Indočínou, válkou, Amerikou... Já jsem vymyslel slogan „Will the unborn child be the next unknown soldier?“ (Stane se nenarozené dítě dalším neznámým vojínem?)
W: Do jaký míry autobiografický byly texty jako „Indochina“ nebo „See through their lies“?
S: Všechny jsou autobiografický.
W: Myslel sis že ty texty budou na lidi účinkovat?
S: Myslím, že v konečným důsledku účinkovaly. Ten skutečnej dopad pramení z naprosté a čiré upřímnosti, kterou jen mladí můžou použít, aniž by zněli neupřímně. Určitý věci z tý desky už bych dnes říct nemohl. Ale když jseš tak mladej, můžeš je jen chrlit a přitom ti to lidi odpustí.
W: Příležitost, která by se měla využít.
S: Přesně tak, to je věc, kterou děckám vždycky říkám, „Nebude vám sedmnáct navěky. Nic nepropásněte. Snažte se seč můžete. Řekněte všechno co chcete ať už je to špatně nebo ne“. Protože když jste mladí tak vám beztak všechno projde a lidi vám to prominou.
W: Usnadnilo vám vydání elpíčka evropský tour?
S: To bylo součástí dohody. Hráli jsme v Anglii, Holandsku a na Islandu. Odehráli jsme deset koncertů v Anglii spolu s Anti-sect a Dirt... Pořád jsme s těma lidma přátelé. Jenom v Holandsku jsme měli kolem tuctu koncertů a hráli jsme s B.G.K.
W: Ten koncert co jste hráli v Anglii s M.D.C., to byla jen náhoda, nebo to bylo součástí turné?
S: Tohle je jeden z největších omylů. M.D.C. se ten rok do Anglie nedostali.
W: Takže ten slavnej plakát...
S: Ten slavnej plakát se tiskl před tourem, samozřejmě. Snažili se sebou dotáhnout všechny možný trika nebo něco a celníci je zastavili a nevpustili dovnitř. Hráli jsme s Amebix... taky s mořem dalších. Ale tihle byli nejprofláklejší... na živo, víš co... Amebix a Anti-sect byli prostě „wow“.
W: Jak to bylo s tou Islandskou prezidentkou?
S: Drew a já jsme se trhli a Matt s Chrisem šli sami...
W: Drew byl tehdy váš kytarista.
S: Jo, zaskočil, protože ten druhej kluk nemohl. No a oni vlastě došli až k jejímu domu, ale nebyla doma. Byli jsme jak návštěva z Měsíce. Šli jsme v Rejkjavíku po ulici a lidi jen zastavovali a civěli na nás. To bylo ještě před Björk. Island byl hodně exkluzívní.
W: Jak se tam pro vás vůbec podařilo zařídit koncert?
S: Crass tam byli pozvaní na jeden anarchistickej festival ale nemohli ten rok jet, tak tam poslali nás a Anti-sect. Zařídila to G. Věděla, že hrajeme celkem podobnej styl a že spolu budeme vycházet.
W: Hráli jste s nějakýma Islandskýma kapelama a byli tam nějací punkáči?
S: Jo, s nějakýma jsme hráli, ale na žádnou si nevzpomenu. Ten festival pořádal chlápek z obchodu z deskama. Jediná další kapela kromě Crass co tam kdy hrála, byli Led Zeppelin. Když jsme tam přijeli, připadal jsem si jako bychom byli Beatles. Je to pitomý. Ale když jsme přistáli, tak sněžilo a my jsme museli vylézt z letadla na ranvej s kytarama a se vším. Všichni na nás koukali a lidi, co nás přišli vyzvednout stáli za sklem a mávali na nás. Byli jsme fakt naivní, ale takový už bylo prostě naše vnímání věcí v tom věku. Do toho nás posadili do Mercedesů, protože to byl typ auta, kterým tam jezdil každej. Bylo to jedno z nejúžasnějších míst, kde jsem kdy byl a moc rád bych se tam vrátil.
W: Jak s váma zacházeli jako s americkou kapelou na turné po Británii?
S: Anglie byla v tý době už hodně polarizovaná. To byl únor ’84 a Discharge byli braní jako věc špinavejch punks. Tak jsme byli taky špinavej punk! Byli rigidnější a rozdělenější a v San Franciscu tou dobou hrály všemožný new wave kapely spolu s punkovýma.
W: Jaký byly šňůry po státech? Bylo pořád tak nebezpečný cestovat s takovou vizáží jakou jste měli vy? Zvlášť na jihu?
S: Americký šňůry byly báječný. Sousta skvělých lidí i kapel. Uteklo to bleskurychle. Ale v Greenville v Connecticutu na nás stříleli. Sedíme v dodávce a v tom slyšíme „prásk“! A z boku dodávky jsme měli díru. Hráli jsme všude možně a byly místa, kde scéna byli tři lidi. Postavili nás tam před hifi-věž místo pódiový aparatury a k tomu dali jeden mikrofon. Pokud jsi chtěl zavedenou scénu tak jsi musel spíš do větších měst: New York, Toronto, Los Angeles, San Francisco,. Boston...
W: Není to divný, že ta vizáž, kvůli který na vás stříleli je teď skoro úplně pohlcená mainstreamovou kulturou?
S: Ne, je to dvacet let později. To máš jako umělecký hnutí, těm to trvá tak deset let. Punk není nic novýho. Představ si že bys byl dadaistou někdy v desátých letech dvacátýho století a stříhal sis oblečení? Je to vývoj a my jsme měli to štěstí žít v době, kdy se člověk musel snažit aby sehnal informace.
W: Způsobilo britský turné konec Crucifix?
S: Ne, s Crucifix jsme skoncovali my. Poté jsme dostali nabídku na turné do Japonska, ale zdálo se to být v pravou chvíli. Kapela jsme byli vždycky já, Matt a Chris. Crucifix byla naše věc, náš sen. Všechna čest kytaristům, kteří do toho vložili svůj čas a energii, ale opravdu to byla naše věc a cítili jsme, že přišel čas to utnout.
W: Jak dlouho po rozpadu Crucifix jste založil PROUDFLESH?
S: Proudflesh jsme rozjeli v osmdesátým šestým. Bylo mi jasný, že musím rozjet další kapelu, ale po rozpadu Crucifix přišlo velký vystřízlivění a zpytování svědomí. Posledních pět let jsme strávili děláním něčeho a pak se celá ta skupina lidí a kolektivní duch okolo toho rozplyne. Byl to pro mě velkej šok. Byli jsme mladí a pak najednou jsi musel začít chodit do práce, potkávat lidi co jdou vlastně do basy...ha! Takový věci.
W: Když Proudflesh začínali, čekali lidi další Crucifix?
S: Lidi nás nesnášeli! Chci říct, dostávali jsme se hudebně někam jinam a i když pro lidi, co se zrovna dosávali k punku, to bylo jen pár let, nám to přišlo jako dlouhá doba. V šestaosmdesátým se pro nás už punková scéna změnila a přišlo nám, že už je úplně pryč. Už jsem si nedělal bodliny, byli jsme naprosto mimo scénu.
W: Kam jste se dostávali hudebně?
S: Jednou z kapel, který jsem vždycky miloval, byli MOTÖRHEAD. Co se týče Crucifix, Motörhead jsme vždycky brali jako punkovou kapelu. Pamatuju, že Lemmy řekl, “Mysleli jsme, že jsme punková kapela, dokud nám někdo neřekl, že máme dlouhý vlasy“. Byli jak dospělá verze punku. Zní to divně a těžko se to vysvětluje, ale promlouvalo to ke mně jak žít život. Byla v nich zčásti určitá moudrost, která se mi fakt zamlouvala.
W: Jak dlouho Proudflesh fungovali ve svým původním zosobnění?
S: Rozpadli jsme se v roce 1991. V osmaosmdesátým jsme vydali desku a do devětaosmdesátýho jsme nehráli koncerty. V San Franciscu už tvrdá hudba nevalila a celá ta podoba heavy metalu... Každej se snažil najít label a bylo to skoro jak yuppifikovaná verze rocknrollu.
W: Cos od té doby dělal?
S: Dospíval jsem. Pár let jsem závodil na motorkách. Dělal jsem jen co mě bavilo. Od roku 1992 do loňska jsem úplně kašlal na muziku, protože pro mě nic neznamenala. Až teď jsem dostal nutkání zase začít, a proto si tady teď s tebou povídám.
W: Roky jsem slýchal, že jsi založil „Lip Service“, tu oděvní firmu co vyrábí elastický džíny a košile, co mají pořád dokola všude napsaný „Fuck“.
S: Ne, to jsem nebyl já, ale Drew.
W: Stýkáš se ještě s ostatníma členama Crucifix?
S: Netuším kde je Chris...
W: Ve skutečnosti žil nějakou dobu v Portlandu a měl kapelu. Nevím, jestli ji ještě má, ale jednu dobu ji měl.
S: Celou dobu se ale vídám s Mattem. Právě promoval z umění na Yaleský univerzitě. je to skvělej kluk, naprostej génius. Vždycky byl páteří kapely.
W: Proč ses rozhodl dát Proudflesh znovu dohromady?
S: Protože mě to baví. Protože je to prdel. Minulej rok jsme hráli pět koncertů a brzo začneme hrát další.
W: Budete hrát na nějakých punkových koncertech?
S: No jasně! To je naše publikum.
W: Co říkáš na všechny ty reuniony starých kapel?
S: Nepřemejšlím o tom.
W: Byl ses mrknout na Discharge?
S: Ne. Nejsem fanda takovejch věcí, takže nečej, že někdy v brzké době uvidíš Crucifix. Není tam ten duch toho. Proudflesh hrajou pár skladeb od Crucifix, protože jsem je všechny napsal já. Nesložil jsem hudbu, ale napsal jsem texty. Vidím spoustu těhle starých kapel jak nabubřele oznamujou svý starý songy a křičí slogany... Jak by řekli Crass, „Jakmile máš svýho Rolls Royce a luxusní byteček, začneš se na punk koukat spatra, člověče co to je“? Crass byli tak výmluvní ohledně věcí jako je tohle, protože už byli starší a znali lidskou náturu.
W: Vynechal jsem něco?
S: Řek bych, žes to zvládl pojmout všechno.
Překlady textů z LP „Dehumanization“
Od odlidštění k výrobě zbraní / Pro blaho lidu nebo pro jeho zkázu / Moc je moc a ta je zákonem země / Ti co žijí pro smrt zemřou vlastní rukou / Život není utrpením, když si dokážeš zvyknout / Postav se systému, který diktuje normu / Od odlidštění k výrobě zbraní / Pro blaho lidu nebo pro jeho zkázu / Volba je na vás... / MÍR NEBO GENOCIDA
Genocida (Annihilation)
Genocida je pro někoho cestou k cíli / Armagedon, válka k ukončení válek, konec extrémistů / Genocida, sebe-destrukce / Ulice v plamenech, po nás smrt / Převrácená auta, zprzněná těla / Dál hlásáš náboženská dogmata zatímco platíš a schvaluješ brutální vraždy / Genocida, velebení destrukce / Dál si hraješ s lidskými životy / Zneužíváš jejich mysl, chceš naprostou kontrolu / Stůj v řadě / Genocida, genocida, soudný den / Armagedon, Armagedon, necháš je tě vyhodit do vzduchu?
Jak, kdy a kde (How when and where)
Odmítáme všechny vojenské akce / Moc a ničení / Sílu používanou proti naší vůli / Zbytečnou krev kterou prolévají / Je jen otázkou času jak, kdy a kde / Zbraně a bomby jsou zcela skutečný / Jsou určený k použití proti tobě a mně / A možná, že brzy zjistíš / Že to nebude obrana ani žádný mírový účel / Je jen otázkou času jak, kdy a kde / Tvůj zoufalý smích není zábavný / Odpočítej svý dny jeden po druhým / Jako ovce jdeš slepě na porážku / Ani se neobtěžuješ zeptat proč
Stáhlí z kůže zaživa (Skinned alive)
Můžeš se projít ulicemi jakéhokoli města / Kterýkoli den v roce / A předstírat, že to, v čem žijeme, je mír / Ale ve skutečnosti žijeme v neustálém strachu / Z hrůzného pekla, masového krematoria, popelu a prachu, jenž fozfouká vítr / Není uníku tam ani zpět / Z jakéhokoli nukleárního střetu / Pospěšte si nebo budeme odsouzeni / Spatřit konec naší planety / V hrůzném pekle, masovém krematoriu, náš popel a prach, rozfoukán větrem
Předsudek (Prejudice)
Tihle lidé podplacení předsudkem / Jejich zákony nejsou vytvořený pro spravedlnost / Jejich životy, nechci nic z toho, tvá smrt / Vykop si vlastní hrob nebo si bež vlastní cestou / Kdo jsou ti muži co beží s puškama? Jaký jim přináší potěšení když se smrt blíží? / Zabijáčtí idioti chodí po našich ulicích / Spočítej mrtvý, už máš celou sumu / Vlády to nezajímá, nedělají rozdíly / Deset tun každýmu, žádný ultimáta / Jak ti bude jako hrdýmu otci mrtvoly / Rodit děti bez šance na přežití / Architekti nenávisti totiž / Staví svá města na nevědomosti a předsudcích / Technologie a pokrok jsou určeny aby zmrhaly životy / Před nimi nikam neutečeš / Nikam se neschováš / Žít a zemřít to nemuže bejt zlý / Už brzo tě uvidí mrtvýho / Jejich zrádný způsoby jak tě dostat / Zvěrstva jsou stále páchána, jen se skrývá pravda
Bez končetin (No limbs)
Nebudeme přehlížet vaše masový vraždy / Nevěříme v tohle mučení lidí / Nepřipustíme přicházející bolest / Ve vašich zkurvených válkách není co získat / Vaše železná ruka zasahuje / Nutí chudé obdělávat zem / Orat půdu vašimi bombami / A hnojit vlastní krví / Stane se nenarozené dítě dalším neznámým vojínem?
Další hladový krk (Another mouth to feed)
Od země k zemi, s tebou zachází jako s kusem hadru / Z jednoho tábora do druhýho, kde mají místo / Prchal jsi o život jen s oblečením na zádech / Doufal jsi, že jsi našel svobodu, ale padl jsi do pasti / Nemáš peníze, ani přátele odjinud / Hledáš domov, ale dostává se ti jen lží / S cejchem uprchlíka, jsi přítěží pro stát / Další hladovej krk, noví lidé k nenávisti / Už nejsi člověk, jsi jen něco nechutnýho / Na co se bude zbytek společnosti koukat spatra
Hledání Slunce (Search for the sun)
Tady jsme, s vášní pro život / pro svět bez nenávisti, bez násilí a sporů / Vidím co je k vidění / Slyším co je ke slyšení / Vím co je k vědění / Cítím co je k cítění / Svět bez války, kde můžeme být svobodní / Naše budoucnost, náš svět začíná tebou a mnou / Hledání života v tomhle špinavým světě / Bolestný výkřik a trápení pro lásku / Zvrácení a mučení baží po lásce / Hledají slunce v tomhle zasraným špinavým světě / Žádný mocnosti co by nás kontrolovaly, postavme se za svobodu / Žádný války co nás zabijou, usilujme o mír / Už žádnou nenávist co nás bude rozdělovat, nechte svých bojů / Víc lásky co nás spojí, víc lásky co nás spojí
Indočína (Indochina)
Ta scéna se mi neskutečně opakuje v hlavě / Pozadí je rozmazaný, zbrocený krví / Násilnej novej řád nedůvěry a nenávisti / Vyhlazovací válka ve které palba neustala / Indočína - navždy ztracená / Indočína – to vy jste ji zničili / Indočína – nezapomeňte na ni / Indočína – jak jste ji vyloupili a znásilnili / Vraždění tak chladné, nějak zachycené na film / Znepokojilo mě tak, že jsem se cítil nečistý / Znova a znova miliony střel do mé hlavy / Řada mrtvých lemovala ulice na odiv / Nikdo se ve skutečnosti nestará, jak se dostali do války / V jejich očích jsem viděl léta bolesti / Nesčíselná úmrtí a oběti / Zločiny proti lidskosti / A co válka zanechala pro děti? / Protože se z nich stali sirotci a umírají hladem / Koho budou vinit až jim slzy uschnou? / My všichni za tebe musíme zaplatit, my všichni vnitřně umíráme, má Indočíno
Tři míle do zapomnění (Three miles to oblivion)
Životní prostředí je bez ochrany / Naše Zem je zničená vykořisťováním / Od plošné těžby po pobřežní vrty / a průmyslové znečištění / Tři míle do zapomnění / Tři míle do smrti / Tři míle do zániku / Jasná nebezpečí jaderné energie / Jsou tak zřejmá, že je nemůžeme ignorovat / A neznáme způsob jak se jich zbavit / Šance na pohromu se zvětšují / Nebudeme čekat na výbuch / Ani jen tak klidně stát / Ptám se vás jak moc už je příliš / Kdy to praskne / Tři míle do zapomnění / Tři míle do smrti / Tři míle do zániku
Prohlídni jejich lži (See through their lies)
Nemůžu zapomenout co se zdá být jak včera / Vzpomínky na válku, které nejdou zahnat / Jsou to léta, co jsem tam byl, zdá se to být tak dávno / Každý se to snažil ignorovat, že to prý přejde / Nepřešlo to nikdy, jakkoliv jsme se snažili předstírat / Ztracené životy, rány co se nikdy nezhojí / Živí zavidí mrtvým, mnozí nikdy nezjistí / Je těžké uvěřit v tak lacinou věc jakou je naděje / Spali jsme pod moskytiérou a svítili petrolejkou / Vzpomínám si na to nepohodlí, vzduch byl tak vlhký / Kolikrát jsem nemohl ani dýchat protože noci byly tak horké / Vzpomínám, jak jsem si rozškrábal ruce málem do krve / Pořád mi říkali, že válka nikdy nikomu neublížila / Je to všechno součást tvýho života, musíš ji přijmout, jestli chceš být silný / Prohlídni jejich lži / Jenom si lhali, protože válka pořád zuří / A mé srdce hledá minulost ztracenou v prachu
Umíráček (Death toll)
Narodilo se o několik týdnů předčasně, ne všem k radosti / Zmrzačené podvýživou, další nechtěné dítě / Houpala ho v náručí zatímco odháněla mouchy / Modlila se, aby její novorozeně přežilo noc / Je hanba porodit dítě do špinavého světa / Jaký mu může dát život, když nemá co nabídnout? / Držela ho u prsu, budoucnost v jakou nemůžou ani doufat / Skutečnost ze které neuteče, zkřehlá chladem a beznadějí / Oběť nenasytnosti, chudí nikdy nedostanou svůj díl / Noc horká k zalknutí, na zemi matka s dítětem / Bolest a smutek, děti sbírají cokoliv najdou / Snaží se skrýt chudobu, jenže chudobu skrýt nejde / Obalit lež další lží, to je zvyk tohodle systému / Jejich řešení hladu spočívá v občasným přispění nějakým tím deseťákem / Ale přitom pořád závodí ve zbrojení a nevěřím, že je to trápí / A miliony dál umírají hlady pro zachování americkýho snu / Zatímco oni hledají další statistický důkazy pro to, že to tak bylo odjakživa / S příchodem rána její miminko zemřelo, nezbylo jí nic než pláč / Něco se v ní zlomilo, něco křehkého a slabého / Smiřuje se se smrtí jako součástí života, která je konečná a osamělá / Smiřuje se s životem v chudobě, pak zavírá oči ke spánku / Zvažuje tu tíhu, je lepší rovnou zemřít / Bez dostatku jídla nechat dítě umřít hlady je hrozný zločin
Slepé ničení (Blind destruction)
Mladí a násilí, mladí nebojujte / Nepřijde mi nic vtipnýho na tom, když se někdo zraní / Jakmile světla zhasnou, všechno se zamlží / Rvete se v ulicích, přenášíte to na koncerty / Vybijete si svou agresi, ale fízly máme u dveří / Scény padly a tahle je bude brzy následovat / Víte co budete dělat nebo kam půjdete? / Radši si to srovnejte v hlavě protože něco se musí změnit / Nebo nakonec zjistíte, že jste skončili úplně sami / Klidně se dál mlaťte mezi sebou, myslíte, že mě to kurva zajímá? / Ale když mezi sebou bojujete, kazíte to sami sobě / Nepotřebuješ násilí abys dokázal že jsi chlap / Nebo jseš kurva tak slepej abys to pochopil? / Mladí a násilí
Vzestup a pád (Rise and fall)
Tolikrát už jsem si přál říct / Všechno co se mi honí hlavou / Všem lidem který miluju / Ta nádhera nikdy nedojde kam má / Mám dost / Už jsem řekl dost / Tenhle obraz líčí tisíce slov / Za tímhle obrazem je nikdy nikdy nevyslyšený pocit / Chceš po mně abych odpustil a zapomněl / Ale má láska může jedině zranit / Závěsy se konečně zatáhly / Konečně jsem povstal z trosek / Do melancholie dalšího dne / Tenhle osud nemůžu nikdy zradit / Mám dost / Už jsem řekl dost / Tohle je můj vzestup a pád, vzestup a pád
Zastavte mučení (Stop torture)
Krutí a barbarští, pokračují v mučení / Policie se angažuje v nepokojích, armáda se chystá na válku / Zastave mrzačení, zastavte mučení / Zastavte mučení pro zisk a válku / Korporace používají mučení k oloupení a zbavení se chudých / Platí atentáty aby křik utlumili v mumlání / Bojovat ve válce v níž je mrzačení promíjené a povolené / Systém použije jakékoliv prostředky k obhájení své moci a postavení / Vytipovávání lidí pro jejich názory, to se teď děje / Jasné porušování lidských práv se musí nějak zastavit / Před základními otázkami lidských práv a potřeb / Tiše zavírají dveře / Uvidíte, že naše svoboda není naše vlastní / Koukněte se na El Salvador / Americká vláda podporovala řezníky pod pláštíkem přátelského poradce / Hodný soused s krvavými kšefty / Se chystá na vyhlášení další války / Využívají média aby diskreditovala, mlžila a zradila / Aby pobuřovala a podněcovala k násilí, zajistila, že vše zůstane jak je / Publikum v zajetí někde sleduje demonstraci / Sleduje jak zohyzďují člověka, připravují ho na elektrické křeslo / S rukama sepjatýma sedí v očekávání / Zastavte mučení
