Venku je mrdka. Poslouchám Fuel a trochu to solím, abych přehlušil rádobyintelektuální plkání studentů filozofie, z nichž jeden má slušivý čírko a druhej asi milion placek na brašně, mezi nimiž vyčnívá velká růžová s nápisem "I Love Punk". Hrabou se v deskách a trochu dotčeně komentují to, co zrovna hraje. Napadá mě, že jsem musel v minulém životě provést něco strašného a tohle mám za to. Mike Kirsch utichl. Ach jo.
Snažím se nastálou situaci zachránit co nejrychleji to jde. Za prvé totiž nesnáším, když v obchodě s muzikou nehraje muzika a za druhé......no, to už jsem zmiňoval. Hlavou mi bleskne, že když kluci neocenili starý Ebullition punk, možná by mohli ocenit ten současný, navíc geograficky mnohem blíže situovaný. Po pár vteřinách padá volba na De Hoje Haele. Na obalu je podivně rozmazaná fotka nějakého kodaňského blonďáka, které se daří poměřně dobře navodit pocit, že jste si právě vzali LSD. Ale jelikož na jejich prvním singlu bylo jen jejich logo poskládané z nedopalků od cigaret, zas tak moc mě to nepřekvapuje. Ten sedmipalec je mimochodem skvělej a je taky důvodem, proč jsem po tomhle lp nesáhl zase až tak naslepo. Ale sháněl bych se po něm tak jako tak, protože dánský punk miluju a zase tolik současných kapel tam není. Pokulhávající kvantita je nicméně kompenzována kvalitou, jíž si "druhá vlna" udržuje už pěknou řádku let a je to rozhodně i případ De Hoje Haele. Jejich pojetí punku, je ještě víc dřevní a minimalistické než tomu v této oblasti bylo kdykoliv před tím, ale naštěstí pořád zůstala chytrost, poschovávané melodie a naprosto poctivý přístup k věci. Na první poslech možná budete mít pocit, že vám chybí ta přímočarost No Hope for The Kids nebo dravost Hjertestop, ale nenechte se zmást. De Hoje Haele pracují od začátku záměrně s trochu jinou koncepcí a vžadují více soustředění. Zase ale ne nějak moc, takže by to mohlo zvládnout i spousta z vás punkových lopat. Odměnou vám totiž bude deska, ke které se budete vracet stále častěji a o které si už teď dovolím tvrdit, že to brzy bude moderní klasikou. Daří se jí totiž neskutečně přirozeným způsovem oživovat odkaz, který rocknroll vyslal do světa už někdy v 60. letech a zároveň to není jen sentimentální a ploché retro. Vlastně si myslím, že to není vůbec retro. A to se v posledních letech povedlo opravdu málokomu. De Hoeje Haele mají zcela evidentně obrovský hudební přehled a absolutně žádné předsudky, co se týká čerpání inspirace. Zvláštní odtažitost a strohost celé desky mi připomíná Devo, což je něco, co bych na začátku bůbec nečekal, ale naprosto to dává smysl. Stejně jako ty melodické linky, které jsou často schválně potlačené a vynikají jen svou podstatou, skrz kterou si derou cestu a v několika momentech vás zasáhnou plnou silou. Strašně se mi líbí, že na tohle kapela nerezignuje, že chce aby to bylo chytlavý, ale ne prvoplánově. Celá nahrávka je tak vlastně konstantní kolizí mezi 60´s garage punkem a 70´s powerpopem, který je hnán kupředu s typickou kodaňskou odhodlaností a tak má neuvěřitelný švih. A v některých chvílích až trochu nečekaně přísný rozměr, který je dán tím, že kodanští punks jsou většinou trochu větší desperáti pro které to všechno neznamená jen oblčení z módních "punkových" salónů a když je potřeba rozbít nějakému fízlovi nebo náckovi hlavu, nikdy nejsou moc daleko. A tak je tam zase ta hořkost, pohrdání a vztek. Když se podívám zase ven a asi tak tři metry vedle sebe, úplně tomu rozumim.
http://www.myspace.com/dehjehle
|
