Trpělivě vyčkávám až se počet přečtení mého předchozího spisku vyšplhá na magickou číslici 666 a když se tak stane, usedám spolu se štosem fanzinů k počítači, naklapu do něj, to, co teď čteš (jako soundtrack mi k tomu skřípou zaprášené kazety z 90. let) a odesílám spolu s přátelským mailem šéfredaktorovi Jirzovi ke zveřejnění.

Zájem mě těší, to určitě, ovšem fakt, že minule reagoval jen každý 222. čtenář/ka už míň. Vždyť tyhle stránky by mohly být i něčím víc než jen reklamním prostorem na chystané koncerty, ale právěže jen mohly, ale nejsou. Naivně jsem doufal v zepár vřelých reakcí ve stylu „Ano, jsem inspirován a i já se chystám vydat fanzin na papíře“ anebo aspoň „Ano, i já čtu fanziny na papíře“ anebo když už vůbec nic tak aspoň „Ano, i já umím číst“, ale kde není nic, tam ani ďábel nebere... ale dost chmurných úvah, tady je další série nedávno vydaných cizojazyčných plátků a pár odstavců o nich určených k zabití půl hodiny nudy v práci anebo doma.

ARTCORE č. 26

S podtitulem „Pamatuješ si na dobu, kdy byl punk rock nebezpečný?“ (haha, kdy tomu tak bylo naposledy u nás???) a s přesně 23 křížky na krku (established 1986 po kristu!) je tady zbrusu nové číslo fanzinu, co vypadá spíš jak profi magazín, ale vydavatele, Welšana Wellyho - jinak také zpěváka dlouhověké kapely FOUR LETTER WORD - by s jistotou nasralo, kdyby jste mu tvrdili, že tohle není fanzin, ale magazín - však taky přesně o tomhle píše v úvodníku a přihazuje i něco tradičního jedu (tradičního proto, že takové jsou úvody skoro ve všech fanzinech, co ještě vycházejí - a já tomu naprosto rozumím) na téma přesunu psaní o punku z papíru do cyberprostoru.

Za ta léta se obsah Artcoru celkem pevně usadil v kombinaci retro výletů do minulosti (sepsaných s pečlivostí a hloubkou znalostí oddaného a dlouholetého posluchače hardcore/punku) s rozhovory se současnýma kapelama takřka výjimečně z anglicky mluvících zemí. To první mě většinou v tomto časáku baví víc a tady je to především historie ANGRY SAMOANS, N.O.T.A. a rozhovor s Němčourem Burkhardem Jaerischem, co vydal několik dílů masivní diskografie amerického hardcore punku pod názvem Flex! Kdo tuhle knížku tloušťky telefonního seznamu hlavního města někdy viděl, tak určitě ocení rozhovor s panem vydavatelem coby zajímavý vhled za kulisy vydání něčeho takto monumentálního. Spíš okolo toho co bylo než toho, co je teď, se motá i rozhovor s grafikem Johnem Yatesem (www.planetoftheyates.com) známým svými břitkými politickými kousky (mimochodem v roce 2004 u nás vyšla v překladu jeho knížka September Commando) a se spisovatelem Chrisem Walterem, co píše romány o punku. Z prehistorie jsou tu ještě články o THE CRAMPS a EIGHTH ROUTE ARMY a hlavně pak dvoustránka fotek „Vaultage“ zachycující spolky jako POISON IDEA, NEGAZIONE nebo MOSKWA v 80. letech a tudíž v jejich plné síle a rozkvětu.

Z obsahu mířícího do žhavé současnosti bych vypíchnul hlavně rozhovor s bristolskými crustery WARPRAYER (kde se sešli lidi z GURKHA a RIPCORD), další interviews už mě tak neberou a jsou s kapelama SHOT BAKER, CAPITAL, SHITTY LIMITS, HARBOUR a THE CUT UPS. Dále čtyři strany recenzí sršících sarkasmem - některé jakoby všeobecně uznávané styly/kapely to tu schytávají neuvěřitelným způsobem pomocí suchého anglického humoru... jistí nešťastníci, co je má v dohledné době dělat konkurence v Brně, dokonce slovy „Ano, věřím vám to, že jste naprostí šílenci a že představujete nebezpečí pro společnost a tak podobně, ale nemohli byste radši zůstat u toho, že budete namísto hraní v kapele pokřikovat na lidi v parku?“.

Co ještě? Ještě tady najdete parodii na propagandistické novinové články „The Daily Terrorgraph“ a jako bonus je k časáku přiložené CD staré & obskurní kanadské kapely HOUSE OF COMMONS. Za zmínku v této souvislosti stojí to, že Artcore č. 23 (ještě je k dostání) vyšlo ve formátu LP desky a spolu s LP kompilací „Americas Unknown“ obsahující obskurní US spolky 80. let. Číslo 24 (ještě je k dostání)pak mělo jako speciální přílohu téma „hororová image v punku“ a č. 25 (taktéž) zase bylo se singlem další staré obskurní kapely BEEF PEOPLE. A to skoro nejpodstatnější jsem si nechal na konec a taky to vysvětluje to, proč se o tomhle plátku tak často píše jako ne o fanzinu, ale o magazínu, byť to vydavateli leze na nervy - může si za to sám, protože Artcore vydává v naprosto luxusním balení - ofset z tiskárny, obálka na křídě a hlavně naprosto vymakaná, do posledního detailu vysázená grafika. Bez sebemenších pochyb vizuálně jedna z nejlepších věcí, na jaké se dnes dá ve světě zinů narazit! 36 stran formátu A4, kontakt zní: artcore(a)ntlworld.com (taky koukni na www.fourletterword.org.uk/artcore) a na recenzi mu radši nic neposílej, mohl by tě dost nemile překvapit, hahaha...

MORE NOIZE č. 3

Pakliže představuje listování stránkama Artcore dokonalou pastvu pro oči, tak o tomto dalším výtvoru ze Spojeného království platí pravý opak - tohle je čirý děs a to ještě je trojka oproti jedničce aspoň o trochu lepší, protože první číslo MORE NOIZE bylo bez jakékoliv grafiky, bez jediné fotky či obrázku, jen a pouze text miniaturním písmem (tak šestkou) tupě nalitý v nekonečných řádcích stránku po stránce. Ano, tady už je to o něco lepší, přesto je to ale pořád tak trochu ostuda takhle plýtvat papírem a invencí, obzvlášť když se podíváte co dokáží po stránce grafické vykouzlit jiní vydavatelé a přemíru talentu či dovedností k tomu rozhodně nepotřebují. MORE NOIZE původně vzniknul jako „internetový fanzin“ (původně pod názvem Distort Hackney) a na papíře se ani neměl objevit, tak asi proto vypadá tak jak vypadá, snad se to teď, když už vychází „normálně“ posune po téhle stránce k lepšímu. Jinak mu totiž není vůbec co vytknout - to nadšení a zaujatost pana vydavatele jsou přímo nakažlivé, tím spíš když vemu do úvahy, že je to šťastný otec od rodiny věkově někde přes 30 (+ Švéd žijící v Londýně) a že se tady rozplývá nad těmi nejhlučnějšími a nejbordelovějšími spolky planety, jejichž produkce musí nutně u 99% i celkem otrlých punx vyvolat migrénu. Pokud vám nic anebo jen málo říkají jména z minulosti jako GAI, CONFUSE či STATE CHILDREN anebo ze současnosti názvy jako THE WANKYS (UK), SCHIZOPHASIA (Kanada) či CHAOS CHANNEL (USA), pak tohle radši neotevírat a abych pravdu řekl ani, mě, byť si v těch extrémnějších odnožích hardcore/punku normálně celkem libuju, tahle v poslední době zejména po internetu šířená euforie pro styl označovaný jako „noise punk“ až tak nebere, ale co už... zkuste to a uvidíte sami, resp. uslyšíte to, že většina těchdle současných kapel hraje stále dokola pár čitelných basových figur v duchu CHAOS UK/DISORDER ve středním tempu, do toho piští naprosto iritující kytara (někdy ani nic nehraje, jen stojí opřená o naplno vysolené kombo) a vříská do toho skřet. No, proč ne...

K obsahu: rozhovor s Japonci CARAVANA ANARQUISTA, Finy TERSKA, Angličany THE WANKYS (převzatý z japonského magazínu MOBSPROOF), tour report WANKYS/ACTIVE MINDS ze Skotska, scene report z australského Brisbane, perfektní vzpomínka na koncerty GAUZE v Anglii před 21 lety, představení internetového labelu Noise Pug (co „vydává“ pouze MP trojky) a mnoho stran recenzí na „hudbu“, čtivo a koncerty. Co je ale úplná pecka, je obsáhlý článek o tom, kterak vydavatel předloni stvořil ve virtuálním prostoru falešnou japonskou noise punkovou kapelu STATE ADULTS (lehká inspirace kapelou STATE CHILDREN, jejíž flexi „Bomb Shelter For Money Making!“ z r. 1984 se dnes prodává za cenu přes tisíc dolarů) a skrz myspace ji „vyhajpoval“ tak, že mu na to spousta lidí skočila... bohužel docela uvěřitelné. V recenzích je i spousta raw punku a crustu, takže ten obsah není zas až tak úplně jednostranný jak by to mohlo vypadat a v tuším předchozím čísle tam bylo velmi vychvalované demo EVIDENCE SMRTI, což potěší.

Chceš-li sondovat terén popisovaný v MORE NOIZE, pak přeci jenom radši špunty do uší - slobodanburgher(a)gmail.com. Jinak všechny tři čísla jsou ke stažení na www.punksishippies.blogspot.com - mimochodem tento archivní blog nacpaný scany nových i starých zinů má Tony taky na svědomí = velký respekt! A čtyřka je na spadnutí už tenhle měsíc.

SEVEN INCHES TO FREEDOM č. 7

„Sedm palců ke svobodě“ - jasně, název nadšeně (naivně?) odkazující na nejlepší punkový formát a to samozřejmě MP trojku, haha... pardon, ne, chyba... odkazující samozřejmě na vinylovou sedmipalcovou desku... Místem činu je americký stát s nejvyšší hustotou osídlení aligátory a důchodci a to sice ten, kde dle historických pramenů vzniknul termín „emo-violence“ (poprvé použitý kapelou PALATKA). Řeč je o Floridě a tenhle A5-formátový plátek svou lokální příslušnost staví hodně do popředí, což se projevilo hlavně v minulém monotématickém čísle, které bylo celé věnované místní scéně a i teď v sedmičce je pod názvem „Up Your Ass With Florida“ osmistránkový aktuální scene report. Na Seven Inches To Freedom je skvělých hned několik věcí dohromady, věcí, co dělají z fanzinu přesně to, co má maximální potenci čtenáře nakopnout a přimět ho k rozjetí něčeho takového - a přitom je to jen 36 stránek levného tisku.

Tak postupně: stručný úvod zakončený výkřikem „Hardcore stále vládne, message boards jsou stále jen pro losery, takže vypni počítač, pusť si desku a pusť se do čtení!“, pak dva sloupky (což, jak víme je novinářský formát velmi ošidný, ale zrovna v tomhle časáku tluče hřebík na hlavičku naprosto suverénně) - ten první od Johna Fahyho, co píše sloupky i do MRR a hraje v kapele MERKIT (+ několika dalších) je na téma absence textových příloh v deskách (= moc špatně!) a ten druhý přímo od vydavatele Joea Lachuta (hraje taky v kapele MERKIT + několika dalších) a ten píše o tom, jak dřív fanzin dělal načerno na kopírce a rozdával zadarmo a teď už to nejde. Následuje třístránkové ohlédnutí za odkazem kapely BORN AGAINST věnující se ani ne tak její historii jako spíš tomu, co ve své době znamenala a co po ní zbylo a velmi je zde vyzdvihována její kontroverznost a ostrá kritika byznys-praktik hardcore scény, což jsou věci, které dnes docela chybí a já jen hořce lituju, že jsem nejel v roce 1992 (nebo tomu 1991?) na Sedmičku na jediný koncert BORN AGAINST, který kdy u nás odehráli. Pak rubrika „My First Record Stories“, kde různí lidi vzpomínají na svou první punkovou desku, což samozřejmě znamená, že když to píšou Američani, tak tam nemůže chybět deska BLACK FLAG a tím pádem je křišťálově jasné i to, proč se v Americe hrál, hraje a asi i nadále bude hrát lepší hardcore/punk než u nás. Mimochodem do dalšího čísla SEVEN INCHES TO FREEDOM (venku snad za měsíc) jsem na prosbu vydavatele sesmolil vlastní story o své první punkové desce, kterou samozřejmě BLACK FLAG nebyli (v r. 1988 v Československé socialistické republice to moc nešlo).

Dvoustránková úvaha nazvaná „Je hardcore v koncích?“ otevírá bolavá témata současného fungování DIY labelů, kdy skoro nikdo nechce měnit desky a ten, kdo chce, tak finančně krvácí na nehorázně předraženém poštovném a ještě pak vůbec neví, jestli vyměněné desky z druhého konce světa vůbec svým zákazníkům prodá. Vede to pak k tomu, že se náklady desek snižují na pár set kusů a tím pádem se z nich stávají hned od chvíle vydání nesehnatelné rarity přeceňované na E-bayi a nakonec je na tom stejně nejvíc bitá kapela, protože ta svou hudbu nedostane mezi lidi.

Další retrospektiva je věnována jiné neméně kontroverzní kapele a to sice australským nihilistickým štvancům (štváčům?) RUPTURE, kontroverzním samozřejmě z úplně jiného důvodu než BORN AGAINST - tahle parta nejednou ve své křížové výpravě proti politicky korektním punx zacházela tak daleko, že to odrazovalo i nejednoho jejího kdysi věrného posluchače. Někdo je zbožňuje a nekriticky vynáší do nebes (poměrně často jsou to recenzenti v Short, Fast And Loud), někdo je nesnáší a odsuzuje (takových lidí asi bude víc), někdo se tím snaží prokousat a něco bere/něco ne - tenhle přístup zvolil i Joe a mě se jeho mnohastránkové ohlédnutí za RUPTURE mapující jednu desku (a jsou jich kvanta) za druhou, moc líbí. Je tady i kousek z dobového rozhovoru přetištěný ze švédského fanzinu Absurd, který vážně stojí zato - záleží to ale hodně na tom, jak moc zvrhlý je váš smysl pro humor. Jinak RUPTURE jsou už dnes minulostí, zpěvák Gus Chamber je už pěkných pár let pod drnem a nebožtíkem je i GG Allin, což bych řekl, že byl jeden z velkých inspirátorů této smečky.

O podrobném floridském scene reportu už jsem se zmiňoval - detailní přehled jednotlivých měst a kapel, míst ke hraní, labelů, obchodů s deskama atd., tyhle místopisy čtu vždycky rád, někdy to na papíře vypadá líp než v reálu, že ano... Dále zajímavá úvaha na téma (ne)fungování společného bydlení v „punk houses“ - v našich podmínkách je to, co si tak všímám, spíš společné bydlení více lidí jen v bytě a ne rovnou v baráku, ale jinak to asi bude o tom samém - jedna společná lednička, kde už druhej den nemusíš najít, to, co sis tam schoval včera a hromada neumytého nádobí ke kterému se nikdo nehlásí... Nakonec pár recenzí na desky, kazety a fanziny, recenzí, psaných s velkým nadšením na věci, o kterých se nepíše všude.

Hodně se mi na tomhle časáku líbí grafika (řekl bych inspirovaná - ne moc překvapivě - deskama právě BORN AGAINST a možná trochu i CHARLES BRONSON) - nůžky/lepidlo, hodně čb kontrastu, syrovost, punk as fuck a ještě víc se mi líbí to už v úvodu nakousnuté „DIY až za hrob“ nadšení - myslím, že si určitě seženu „Seven Inches To Freedom“ tričko a možná i plakát na zeď do spíže. Jak už jsem naznačoval, kolem tohoto fanzinu a kapely MERKIT se po Floridě motá víc hyperaktivních nadšenců, co taky kromě hraní a psaní vydávají desky a kazety hlučným a špinavým hardcore kapelám (několik splitů MERKIT, kazeta PANZRAM, singly CULT RITUAL, DIVISIONS, BUCKSHOT FACELIFT atd.) - žádná sterilní masová produkce, ale obaly tištěné na 2nd hand papíru sítotiskem a podobně, jinými slovy - velmi sympatické.

Joe má mail hiszeroisgone(a)yahoo.com a stránky www.wtfhttapes.com.

NOISE REDUCTION č. 2

Další americký A5 plátek, tentokrát od Bostnu, tloušťka stejná jako u Seven Inches, obsah klouže víc po povrchu, i když ani tady energie/entusiasmus nechybí. Obsah výhradně zacílený na fastcore/grind/power violence, pár rozhovorů, sloupky a recenze, víc nic (musí být nutně vždycky víc?). 

Hned první sloupek se mi líbí, týpek se tam zamýšlí nad tím, jestli sám sebe nezaprodal, když vyměnil povolání jako vykladač kamionů nebo číšník za to, že si každý ráno oblíkne sako a kravatu a valí do rachoty učit mexické emigranty angličtinu - no, kámo, kdybych ti měl vykládat o tom, čím se dnes živí někteří mí bývalí známí z dávných časů, tak tyhle chmury rychle zaženeš... Další tři sloupky už nic moc zajímavého nesdělují, stejně tak jako některé rozhovory - ale celkem slušný je pokec s COKE BUST a hlavně s kulometným grindcore komandem BLOODY PHOENIX, pro něž mám těžkou slabost a na jejichž návštěvu Brna doteď rád vzpomínám a ani jsem nevěděl, že název kapely je podle vraždícího programu CIA spuštěného v době války ve Vietnamu. Zajímavý je scene report z Kalifornie beroucí tento stát pečlivě odzdola až nahoru a lamentující nad zoufalým nedostatkem míst ke hraní v této kolébce hardcore. Pár recenzí a reklam a to je konec.

Časák má na svědomí Paul Sunderland,jinaktéž vlastník labelu Give Praise Records, co vydává hlavně ty styly, o nichž se v Noise Reduction píše (pochopitelně), kupodivu se ale nezaměřuje výhradně jen na US spolky, ale vydal i desky kapelám z „divných zemí“ jakými jsou Turecko (TRUTH WE DEFEND), Rusko (FRANK CASTLE GONA BREAK YOUR NECK!) anebo Indonésie (GET IT TODAY), což je jen dobře. Časák samotnej je spíš takovou chudší verzí Short, Fast And Loudu, ale příznivce bleskurychlého hardcore určitě neurazí. Mrkni na www.givepraiserecords.com.

MAXIMUM ROCKNROLL č. 320/leden 2010

Venku už je sice i číslo 321 (a nevládneš-li moc angličtinou, pak by tě zrovna tohle i mohlo bavit, protože je to speciální „photo issue“ a je v něm tudíž logicky víc fotek křepčících kapel než textu), ale já se na zub kouknu tady tomuhle, protože je tady celkem zajímavá anketa „Top ten desek dekády 2000-2009“. Ještě než ale spustím svou litanii tak je nutný zdůraznit, že před jakoukoliv, i sebelíp myšlenou kritikou by mělo zaznít to, že už jen prostý fakt, že tento punkový měsíčník ze San Francisca vychází už nějakých 25-30 let nepřetržitě, stále se drží celkem striktních etických/DIY principů, stále se snaží (se střídavě větším či menším úspěchem) brát ohled na mezinárodní punkovou scénu a hlavně to, že na něm nikdo nerýžuje ani korunu a že je postaven na práci desítek dobrovolníků, tak že tohle všechny je v současném pomíjivém, nejistém a skrz na skrz zkaženém světě naprosto ojedinělé, úctyhodné a maximální chvály hodné. Hlavně s tím bojkotem major labels to není zas až taková sranda, když si vezmete, že všechny ty hrůzy jako GREEN DAY nebo OFFSPRING plnívaly ve svých začátcích stránky tohoto časáku a některé labely, které si na svého času mainstreamové erupci zájmu o punk namastily kapsu, tady hojně inzerovaly do doby, než byly ze stránek MRR vypuzeny. Uchovat si tady v tomhle nezávislost a odstup kór když se vydávání tištěných publikací (MRR má náklad cca 4-5 tisíc kusů a šíří se do celého světa) potácí nad propastí, to asi není žádná sranda.

Tak k tomu, co je vevnitř na cca 120 stranách A4, co ti při listování zašpiní prsty tiskařskou černí:

Jedna stránka dopisů čtenářů (v 80. letech to bývalo i deset stran), mnoho sloupků (rád čtu Johna Fahyho, Felixe Havoca, Al Quinta, Ralla Deala, Cissie Curlock a možná ještě něco, zbylá cca polovina mi přijde z různých důvodů dlouhodobě nezajímavá), pak jedna tradiční stránka „Peops“ kreslená kreslířkou Fly a vždy věnovaná portrétu nějakého zajímavého člověka, na kterého autorka narazila a jeho životnímu příběhu, pak zprávy z politiky z USA i ze zbytku světa (Guantanamo, zákon zakazující squating v Holandsku atd.), anketa (nuda), rozhovory s kapelama CONTROL (oi UK/USA), D-CLONE (uširvoucí d-beat Japonsko), COMPLICATIONS (ex-BORN DEAD ICONS, Kanada), BROKEN WATER (nevím, USA) a s autorem knížky „Trapped In A Scene“ Ianem Glasperem, který zmapoval britskou hardcore scénu 2. pol. 80. let (hodně tlustá bichle!) a uzavřel tak trilogii zahájenou „Burning Britain“ s navazující „The Day The Country Died“, pak recenze knížek (vč. „Burning Fight“, o které se psalo i na czechcore tuším), recenze filmů, strašně moc recenzí desek (z našich luhů a hájů jsou v tomto čísle tentokrát jen ZEMĚŽLUČ zde přirovnávání se slovy „good shit, ale nejsem si jistej, jestli to potřebuju slyšet ještě někdy znovu“ ke STAGE BOTTLES), recenze demáčů (pošli jim demo své kapely na kazetě/CDr a uvidíš, co o tom napíšou), čtyři strany recenzí fanzinů a je vymalováno (+je to vše vypolstrováno stránkama plnýma reklam). Mě se nejvíc líbí hovor s COMPLICATIONS, pořád jsou to ti samí sympatičtí a skromní týpci jaké si je pamatuju z BORN DEAD ICONS, když hráli na prvním koncertě, co jsme v Brně jako United Crusties organizovali (v dubnu 2003). A samozřejmě, že Glasper je taky fajn (a doprovází jej fotky vysoko do vzduchu skákajících členů HERESY).

Ale abych neopomněl to hlavní téma čísla - nejlepší desky uplynulé dekády podle redakce MRR. Obšírně se tu o svých nejoblíbenějších nahrávkách rozepisuje celkem 24 lidí (skoro všechno Američani). Osobně tyhle žebříčky nějak zvlášť neprožívám, tím spíš jedná-li se o tak dlouhý časový úsek, sám bych to asi nedal dohromady vzhledem k počtu desek, co jsem si za posledních deset let pořídil. A ani nevím, jestli tohle čtení k něčemu je, protože se tu objevují z větší části víceméně předvídatelná jména, tedy určitě předvídatelná, pokud jsi MRR někdy v posledních letech otevřel(a) - takže je to jasné: NO HOPE FOR THE KIDS, TRAGEDY, FUCKED UP, FROM ASHES RISE, CRIMINAL DAMAGE, TOTALITÄR, SEX VID, FRAMTID, GORILLA ANGREB, LIMP WRIST, LEBENDEN TOTEN, DISCLOSE, DEATHREAT, AMDI PETERSEN ARME... tyhle jména tam jedou pořád dokola. Asi zaslouženě, ale tyhle kapely (drtivou většinu) asi všichni moc dobře známe a nemyslím si, že by další, snad stopadesáté, přežvýkání těch samých jmen někomu něco řeklo. V 80. letech byl MRR živým a tepajícím organismem s chapadly rozlezlými po celém světě, číslo co číslo nabité obskurnostma ze všech možných i nemožných koutů planety (i v době tuhého komunismu a skoro totální izolace východního bloku od zbytku světa se mu dařilo psát třeba o ŠANOVU nebo VISACÍM ZÁMKU), dnes je jeho rozhled hodně limitován vkusem poměrně sterilní sestavy redaktorů a sloupkařů z nichž skoro všichni bydlí v San Francisku a někdy to vypadá, že i všichni poslouchají skoro to samé a do čtenářů to tlačí jeden každý měsíc (SEX VID, MIKA MIKO, KRIEGSHOG a DESTINO FINAL...).

O to víc potěší, když se v žebříčku Kena Sandersona objeví poměrně obskurní polská záležitost PESD s LP „Politikarepoizonekurvae“ (postpunkový projekt s vlivy industriálu v duchu KILLING JOKE/MINISTRY) a ještě víc, když má jako úplně první věc Chris Hubbard (jeden z mnoha ex-koordinátorů MRR) LP COMPLICITÉ CANDIDE „Zapalte Ohne/Mrtvi Havlove“ vydané v r. 2001 na Malárii a píše o ní tohle: „To, co mě k punkové muzice v půlce 90. let v době, kdy jsem ještě byl teenagerem z předměstí, dostalo, byla mimo jiného jistá míra její neuchopitelnosti a nepopsatelnosti. Byl to pro mně zcela neznámý svět zvuků a myšlenek, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel a které jsem postupně začal objevovat a naplno prožívat. Byla to užitečná cesta, ale po patnácti letech už mi toho přirozeně přináší míň než tehdy. Dnešní hardcore kapela, co zní stejně jako sto dalších před ní, mě už prostě nezasáhne tak, jako před lety. A právě proto jsem šťastný, že jsem byl seznámen s COMPLICITĚ CANDIDE, protože tohle LP mě projelo hlavou se stejným dopadem jako desky CLASH a BLACK FLAG a MINOR THREAT v časech, kdy jsem byl teenager a stejně jako WIPERS a BIG BOYS a RUDIMENTARY PENI, když jsem je poprvé někdy brzy po dvacítce uslyšel. Víc toho po žádné desce chtít nemůžeš...“

Já si Maximum Rocknroll kupuju každý měsíc za kilo v distru Papagujev Hlasatel (přesně tak je název zkomolen v MRR na stránce s výčtem dister), ale údajně jsem snad jediný a ostatní objednané kusy zůstávají ležet ladem. Taky by měl MRR u nás šířit i Silver Rocket, takže dostupnost je zaručena, ale záleží pro koho...

Kontakt: www.maximumrocknroll.com

Konec!

Obrázky