|
Ty krávo, tak tohle jsem nečekal. V
záplavě desek z poslední doby zůstal tenhle singl zapadlej až na
dně haldy, ale ke slovu se dostal přesně v tu pravou chvíli
(deštivé nedělní odpoledne) a hlavně mě okamžitě sejmul. Obal
jsem sice odzíval jako ne úplně nápaditej, nicméně všechno do
sebe mělo teprve zapadnout a taky se to hned záhy stalo. Středová
kolečka opět strohá, jen A a B, grafika na první pohled to samé.
Jehla dosedla do drážky, já se podíval na olověná oblaka a
chcavec za oknem a přesně v tu chvíli nabral úvodní nájezd
plnou sílu. Mělo to efekt startujícího letadla, taky si v určitou
chvíli říkáte, že už to mají motory celkem tah a najednou vás
to zamačkne do sedačky. A začne to burácet a vše se trochu
klepe. Tady to je úplně stejný a hlavně když uděláte s volume
to samé, co jsem udělal já (hned jsem to musel teda malinko
ztlumit, abych sousedovi toho Davida Bowieho nenasamploval moc, neměl
by totiž nejmenší šanci), pak vám dojde v podstatě okamžitě,
že tohle rozhodně není žádnej další rozpačitej pokus o crust.
Měl jsem podvědomě tendenci považovat FOE pořád tak trochu za
kapelu v záběhu, navíc jsem si Mirka Vokála pamatoval spíš jako
stydlivějšího kluka (když tedy nanašeptává démon alkohol,
hehe) a tak to poslední, co jsem čekal byl takhle suveréní výkon.
Kluci nahráli desku, u které víte už po těch pár vteřinách,
že bude dobrá, něco se před ní žene a když to pak Rich
rozklepe jak nedělní řízky a přidá se přesně seřízená
kytarová palba, je to na probourání zdi k sousedovi. Hodně se mi
líbí, že riffy jsou čitelný a nesplívají v jeden hlukovej
chaos, ale na druhou stranu mě odrovnává jejich brutalita a zloba.
Občas mají lehoulince skoro až industriální nebo black metalovej
nádech, který je možná spíš tušenej, ale je to fakt smrt. Svůj
podíl na tom má dozajista i solidní dávka primitivity a hrubosti,
jakožto atributy, kterou jsou v tomto stylu zcela namístě a také
téměř vždy ku prospěchu věci. Další devizou je pak zvuk basy,
která to prostě bourá jak buldozer a nakopává to neskutečně
dopředu. A hlavně ji na nahrávce nemusíte hledat, protože vám
rezonuje v uších od začátku do konce. No a nakonec Mirkův vokál
(hehe) – naprosto parádně nafrázovanej, s dostečnou dávkou
útočnosti a razance a bez zbytečných pokusů pouštět se do
nějakých experimentů. A další věc, která mě zaujala je, že v
anglických textech není téměř žádný akcent, který by tahal
za uši. Prostě velmi solidní práce, která má hodně blízsko k
mistrům jako Totalitär nebo Avskum. To samé vlastně platí i o
muzice celkově, je z ní cítit především evropská hrubozrná
crustová škola, zejména pak právě Švédsko a taky Anglie a
kapely jako Extinction of Mankind. Prostě žádný „studenten
crust“ (termín, který vymyslel Iffi), ale nevybíravá palba od
začátku do konce, neúnavně tepající a pulzující. Texty by –
abych parafrázoval Felixe Havoca – asi nevyhráli žádnou
literární soutěž, ale přes jejich minimalismus z nich cítím
upřímnost a reálnou spojitost z každodenní životní situací.
Jen ten poslední mi úplně nesedí a u tématu internetového
kamarádství mě napadlo, kolik lidí z kapely asi tak jede ve
Facebooku, hehe. Nicméně tohle je spíš opravdu takové
pošťuchování, které nic nemění na tom, že debutní singl Fear
of Extinction se prostě povedl a i ten obal nakonec perfektně
zapadl do obrazu minimalistické, leč velmi účinné detonace. Její
ozvěnu budu mít v hlavě ještě hodně dlouho a to i díky
povedenému zvuku. Kurva respekt.
www.fearofextinction.blogspot.com
|
