No. Bojím se, že ač nerad, stejně se neudržím a tohle bude asi ten nejdelší článek z celýho časopisu. Kdo tam byl, snad pochopí, proč to. A kdo ne, ten... nevím co. Letošní Fluff fest byl rozhodně prázdninovou událostí číslo jedna. A docela určitě ne jenom prázdninovou. Tři dny muziky, hromada kapel, lidí, zážitky... Myslím, že na tohle budu vzpomínat ještě hodně dlouho. Počítám alespoň do dalšího ročníku. Ale tak radši honem k věci...
Říkám to pořád a pořád to taky říkat budu - štve mě, že zároveň s Fluffem probíhá i Antisociety fest! Tohle fakt není zrovna nejvychytanější, že zároveň s punkovým fes?ákem probíhá i hardcorový. Plno lidí by myslím rádo stihlo obojí, to jako třeba já, a takhle mají akorát tak o jedno dilema navíc. Ale budiž. jak jsem zjistil, jde jen o počáteční stav. Ještě během pátku jsem na dění ve Svojšicích myslel vcelku usilovně, ale k večeru už jsem byl v Plzni opravdu doslova tělem i duší. Ale stejně, nebylo by vůbec od věci něco s tím termínem udělat...
Ale teď už fakt k věci, a hezky od začátku. Přípravy na Fluff začaly už několik dní předem. Chtělo to nějak domyslet, kdo a jak se do Plzně dopraví, kde se bude spát, kdo teda všechno pojede a kdesi cosi, kupovaly se filmky do fo?áků, no a samozřejmě se taky hodně staho-valo moc hudby z Internetu, a? tam nejedeme jen tak naslepo, poněvadž fakt je ten, že podstatná část těch letošních kapel nám nikomu vůbec nic neříkala. Naštěstí i na tohle organizátoři mysleli, takže byl na stránkách festu krom jiných důležitých informací i seznámek účinkujících kapel včetně popisu muziky, odkazu na homepage, popřípadě rovnou na download nějaký tý muziky. Připravovalo se sice hezky a tuze aktivně, ale nakonec se toho stejně hromada zvrtla, což je ale už myslím úplně normální, vyjíždí-li z Dobrušky parta ve složení já, Zub a Prdelka.
První věc, která mě mrzela, bylo to, že jsem si doma nechal plyšáka. Ale to by ještě ušlo. Větší „sranda“ byla, když mi na nádraží kluci s úsměvem ve tváři oznámili, že vlak nestojí cca 190 korun, nýbrž 320, což jinak řečeno znamenalo, že náš plán vyjet o půl třetí z Dobrušky a do Plzně dorazit hezky v klídku po osmý večer je v háji. Asi čtvrt hodiny nám trvalo než jsme se se zavřenými ústy domluvili na alternativním plánu, totiž že já – jelikož mám tatíka ajzenboňáka – pojedu vlakem a potáhnu stan a kluci vyrazí na stopa. Stalo se. Ale dobrý. Už jsem byl kousek před Prahou, což znamenalo, že jsem měl za sebou zhruba tři hodiny cesty, když tu mi zavolal Zub, že prý na to serou, že jsou v Nováči (= Nové Město nad Metují, město necelých deset kilometrů od Dobrušky), že takhle by se do Plzně nikdy nedostali, že ty peníze za vlak nakonec přeci jenom dají. Tím pádem padl i náš alternativní plán a na scénu opět vylezl onen plán prapůvodní, ovšem v trochu zmutované verzi. Po více jak dvou hodinách přezábavného čekání na laviččce na třetím nástupišti Hlavního nádraží v Praze jsem se konečně dočkal a – doteď tomu nemů-žu uvěřit – my opravdu všichni společně nasedli do vlaku, který nás měl dopravit až do Plzně. Ale vždycky existuje nějaké to ale. Už jen pár kilometrů před Plzní si jakýsi týpek usmyslel, že skočí zrovna pod náš vlak, což mělo za následek pro něho smrt a pro nás hodinu zpoždění. Do Plzně jsme tedy nedorazili ani v osm, ani čtvrt hodiny před půlnocí, ale v jednu. Že si kluci fakt bravurně pamatujou cestu na Výstaviště z loňska, se ukázalo, když nás na místě vítali na lavičkách pohodlně rozložení Slováci, kteří podle svých vlastních slov vyrazili na fest poprvý.
A bylo to! My byli fakt na místě! Stan byl postaven vzhledem ke všem těm čtvrtečním patáliím relativně bleskovou rychlostí, nu a jelikož se nám už nechtělo podnikat nic víc a přeci jen jsme za sebou měli dlouhou, zdůrazňuju dlóóóuhou cestu, ihned jsme se nasoukali do spacáků a šli spát.
Pátek, první den Fluff festu. Podle rozpisu nevypadal tenhle den nijak moc extra, mělo hrát jen pár kapel, na který jsem byl spíš jen zvědavej, než abych se na ně vyloženě těšil. Všechno to mělo začít od jedný, ale když jsme v jednu přišli před budovu, kde se mělo hrát, bylo nám oznámeno, že hrát se začně krapet později, zatím že se budou jenom vybírat peníze na vstup. Vystáli jsme si tedy ďolík na lístek, v tomhle případě tedy spíš ultra-příjemný umělohmotný pásek, který na sobě nosit tři dny bylo opravdu potěšení, a vydali se opět zpátky směrem ke stanu, který byl jen tak mimochodem vzhledem k převážně parným dnům umístěn vyloženě geniálně přímo na slunci. Bohužel, jak teď s odstupem pěti dnů zjiš?uju, vůbec si nepamatuju, co jsme ten den vlastně dělali. Teda až na ranní výpravu do města a taky že jsem si ještě potom musel skočit pro náhradní baterky do fo?áku. No, to nic, tak tedy k hudbě…
Hrát se začalo, jestli si teda alespoň to pamatuju tak nějak přesně, kdesi po druhý hodině. Nebo ne? No, to je taky jedno…
Se startem festu to slízli chudáci kluci z pražský Amb-rosie. Kdybych byl v kapele, asi to poslední, co bych chtěl mít na starosti, by bylo hrát jako první na takovýhle akci. Ambrosii jsem málem viděl před nějakým tím časem, když spolu s Ravelin 7 hrála v Praze v hospodě Na Slamníku. Málem, protože tenkráte měl vlak tři hodiny zpoždění, takže jsem si nakonec tleskal za to, že jsem viděl alespoň poslední tři písně Ravelinů. Tohle bylo tedy pro mě úplně jejich první živé vystoupení, co jsem mohl vidět. Podle seznámku, který jsem si vytvořil já sám pro sebe byla tohle kapela, kterou jsem sice vidět chtěl, ale rozhodně jsem neměl v plánu koukat na ně až do konce. Leč stalo se. Snad to bylo tím, že šlo o první den, snad mě ten jejich metalek opravdu natolik chytnul, prostě jsem jen tak stál, kroutil sebou a doslova si to vychutnával. I když jejich styl muziky opravdu není zrovna úplně to nejideálnější, co já rád, přeci jen mě svým vystoupením plným energie dostali. Za to, jak splnili svůj úkol, si rozhodně zaslouží všecku chválu! Říkal jsem si, že jestli to takhle bude vypadat u všech kapel, který mě předběžně moc nelákaly, jak asi teprve budu reagovat na ty, na který jsem se těšil?
Těšil jsem se zbytečně. Druzí hráli Flying enterprise, který jsem měl zaškrtnutý jako že jo, že je fakt chci vidět, protože ne-live se mi líbí dost. Tohle bylo fakt zklamání, poněvadž jejich živý projev mě ani trochu nenadchnul. Zpěvák má sice fajn hlas a svý nástroje umí všichni ovládat bez problémů, ale… prostě ne-e. Po pár písnič-kách jsem šel zase ven a rovnou tam zůstal i na další kapelu, kterou byli švédští Bingo, jedna z největších příšerností festivalu. Kraválový crust, či co, mám ten dojem, že dva pseudozpěvy, jestli měla nejdelší písnička půl minuty, bylo to hodně, prostě fuj, fuj a ještě jednou fuj! Alespoň pro mě. Udivilo mě, kolik lidí si na nich ulítlo. Sklidili docela velký potlesk, jednu chvíli jsem měl strach, že budou ještě přidávat a hrát snad do nekonečně, ale to se naštěstí nestalo. I když jsem viděl snad posledních deset minut jejich „vystoupení“, slyšel jsem asi padesát písniček… Jéžiš, no to byl zážitek!
Při poslechu další kapely jsem si připadal, jako bych snad ani nebyl v Plzni a to, co jsem viděl předtím, byl jen hodně zlý sen. Jako další hráli angličtí Squall, což už podle popisu vypadalo na zajímavou věc. Indie instru-mentálky jsou zajímavou záležitostí, když se to umí správně podat, což myslím Squall určitě zvládli, ovšem ani u nich jsem nevydržel až do konce, poněvadž jejich ročík ve stylu nudnějších New year vyzněl živě přeci jen krapet utahaně. Asi bych po čase usnul, kdybych na ně koukal od začátku do konce.
Okolo půl sedmé nastoupila česká festivalová kapelka číslo jedna – Balaclava. Na festu hrálo tolik kapel a přeci byla Balaclava pro hodně lidí jedním z největších lákadel. Ono taky po shlédnutí jejich show mi bylo naprosto jasné, proč to. Jak má tolik kapel ve zvyku přijít, zahrát a odejít, tak tohle naštěstí u těhle kluků neexistuje. Mluvilo se možná i ještě víc než se hrálo, ale myslím, že všechny ty řeči si lidi poslechly stejně rádi jako i samotnou muziku. Už jen podle slov frontmana bylo rozhodně poznat, že je člověk na hard corový akci, nemluvě o tom, jaký peklo zavládlo v sále, když Balacla-vové spustili ten svůj oldskůlek. Na konci se zpěvák svlíknul úplně donaha a zpíval i tak, exhibicionista jako dělo, ale byla to sranda na ně koukat a koukat i na lidi, který pařili jak o život. Tohle bylo myslím vůbec jedno z nejlepších vystoupení celýho festu. Super!
Pak Clou. Přiznám se, že i když jde o Čechy, jejich název jsem se poprvé dočetl právě na rozpisu kapel, předtím jsem o nich přísám pambů neměl vůbec sebe-menší ponětí. Podle mptrojek, který jsem si stáhnul, byla tohle záležitost, od který jsem si hodně sliboval. A nezklamal jsem se. Jejich popíček pro holky mě úplně chytnul za srdce. Byla to fakt krása slyšet po všem tom vesměs kraválu něco takovýho. Prostě hezký!
Podle rozpisu měli další hrát Fairfight z Holandska, což je taky old school, ale ty mi nějak unikli, takže další, co jsem pak viděl byli Undying, kapela, od který jsem si moc nesliboval, protože v ní jsou členové Catharsis, což fakt moje krevní skupina není, a i hudebně mělo jít o podobnou věc. Na pódiu se objevila nějaká holka (hez-ká, mimochodem) a já si říkal, co ta tam asi tak dělá… Hej, no Ty vole, tohle byl jeden z největších šoků, co jsem během těch dní zažil! Ona rozkošná dívčina byla totiž zpěvačka, což mě, když jsem slyšel její hlas, úplně srazilo na kolena a ještě níž. Já si vždycky myslel, že metal je záležitostí mužskou, ale tohohle názoru se zříkám, protože co jsem viděl, bylo naprosto fantastický. Dvě kytary, bubeník napůl člověk, napůl robot, hudba děsně tvrdá, ale zároveň i melodická a svižná a do toho… ten hlas, hlas jak někde z pekla. Pod pódiem se opět strhl totální běs, diving jak u sebevrahů doma, všichni pařili a i já, člověk, který si z metalů fakt hodně a pečlivě vybírá, byl z Undying úplně naměkko! Nepo-chybně jedny z největších hvězd prvního dne festivalu!
Že je hard core věc fakt různorodá, o tom jsme se mohli přesvědčit při další kapele, jedný z největších úchylnos-tí, co jsem kdy v životě viděl. Robocop Kraus, něco mezi Refused, Elvisem a Jethro tull. První přišlo na řadu testování nástrojů, nějaká ta zkouška, pak týpci zmizeli a na pódium se vrátili až po čase – jak jinak než v oblečku. Všichni měli bílý košile s černou kravatou, akorát zpěvák vypadal jak postavička z Dallasu, ta košile a lá Walker Texas Ranger byla fakt hustá. Ale hustý to bylo stejnak úplně celý. Jejich retrohudba byla i docela melodická, takže se na ně výborně pařilo, prostě to vypadalo jak na diskotéce v roce 1970. Sranda…
A to byl pro mě konec hudebního večera. Sice potom ještě hráli Inane, ale to nebylo taky nic jinýho než bez-duchý metal s bléééééé zpěvem, což fakt nemusím, takže konec.
Už už jsem šel málem spát, když žu jsem poprvý podlehl alkoholový mánii, díky čemuž se můj odchod na kutě zpozdil o nějakých šest hodin. Ale byla sranda, během toho času jsem alespoň poznal několik určitě zajíma-vých lidí, krom jiných i členy kapely Rude guerilla, se kterýma jsem si alespoň tak nějak náznakem mohl ujasnit, co jsou vlastně zač, vyložit jim, co se o nich říká mezi lidma a tak…
Byla sobota ráno, já měl za sebou asi čtyři hodiny spánku a už jsem byl zase na nohách, poněvadž jsem slíbil Andy, že na ni počkám na autobusáku, což zna-menalo být tam před desátou hodinou… smrt, asi tak nějak bych popsal stav, jaký jsem po celý ráno prožíval. Smrt jsem ale přežil a po čase už to bylo v pohodě a já byl připraven na další várku muziky. Ještě jsme si v mezičase s klukama došli krapet se osvěžit do žumpy s názvem Mže a pak už jsem byl úplně v pohodě. No… ale. Přiznávám se na rovinu, že z hudební soboty jsem neměl vůbec nic. Teda skoro vůbec…
Jako první hráli Hold x True, podle (opět jenom) mptro-jek docela fajn old school z Maďarska, mám ten dojem, i když jejich důraz na to, že jsou to straight edge, je i na můj vkus trochu přehnaný. No, jak to vypadalo naživo nevím, poněvadž to jsem se zase někde toulal, už ani nevím kde, slyšel jsem jenom zvenčí kousíček poslední písničky. Ale stejně si myslím dokážu představit, jak to jejich vystoupení asi tak vypadalo, takže mě to zas až tak moc nemrzí, že jsem je propásnul.
Na kapelu Zero tolerance jsem se docela těšil, protože podle popisu to vypadalo na nějakou komedii. Komedie to nakonec opravdu byla, ale v trochu jiným smyslu, než jsem doufal, takže po pár písničkách jsem se opět pařil venku.
No a poslední, co jsem z toho dne viděl, byli GNU. Od těch jsem nic nečekal, a tak jsem se ani neměl v čem zklamat. Hodně lidí je zbožňuje, nebo jsou alespoň oblíbení, ale mně tohle opravdu nic neříká. Zkusil jsem to chvilku a zase jsem byl pryč.
Tak. Bastardi, se kterýma jsem tam byl, mi říkaj alkoho-liku, ale že jsem po zbytek soboty jenom chlastal, to vůbec není pravda, přísám pámbů! Jen jsem se bavil jiným způsobem než hudbou, ale to je jedno, zbytek dne tedy radši přeskočím a honem na neděli!
Od neděle jsem si sliboval nejvíc a s radostí vám oznamuji, že jsem si ze všech dnů užil nejvíc právě jí. Vzhledem k tomu, že jsem si trochu prodloužil sobotní noc, probudil jsem se až na konec druhý kapely, což byli slovenský Abhorrence. I od nich jsem znal jenom jednu jedinou mptrojku a to, co o sobě pišou na svých internetových stránkách, a podle toho mě docela zaujali, proto mě vcelku mrzí, že právě z nich jsem viděl tak málo. No ale myslím, že by to byla jenom pokoukaná pro zajímavost, vzhledem ke stylu muziky, jaký hrajou, žádný překvapení. Metal, prostě metal, ale stejně bych to chtěl slyšet celý… No nic.
Když jsem ale kouknul na rozpis a zjistil, co hraje po nich, všecek skoro-smutek mě přešel. Na řadě totiž byli moji miláčci Albion, moje lásky, čumáčci, zlatíčka, pokládci… ehm. Prostě kapela, na kterou jsem se z těch českých těšil možná asi úplně nejvíc. Ne snad že bych si ulítával na živých vystoupeních kapel jejich stylu, ale byl to prostě můj hit a, pámbů zapla?, ani trochu jsem se nezklamal, spíš ještě naopak. I když je jejich muzika plná elektroniky a k hard coru nebo něčemu takovýmu to má asi tááááákhle daleko, možná ještě dál, stejně mě to úplně chytlo. Překvapilo mě, že jejich živý vystoupení má skoro úplně stejnou kvalitu jako nahrávky, i ty samply seděly, zpěv, dvoje bicí… všechno bylo úplně v pohodě a zapůsobilo to na mě moc příjemným dojmem. Na začátek dne fakt mňamka!
Kdo ví, kolik bylo hodin, ale moc asi ne, rozhodně bylo dost brzo na jednu z nejúžasnějších kapel neděle a vůbec celýho festu, německý Peace of mind. Doufám, že se Jobst rozhoupe a pošle odpovědi na otázky, takže tu s nima někde najdete taky rozhovor. Říkal jsem si, že ty sem určitě chci, protože… sakra, to jejich vystoupení bylo jedno z nejlepších, jaký jsem kdy v životě vůbec viděl! Spíš bych je zaškatulkoval někam k punku, na hard corovým festivalu bych je asi nečekal, ale i tak… Škatulka neškatulka, bylo to fantastický! Svým – jak už jsem napsal – spíš punkem lidi dostali do pohybu, takže se hodně pařilo, navíc přední řady tvořili fanoušci z Německa, kteří se starali o skvělou atmosféru, což se jim taky dařilo na výbornou. Zvláštní, německý fanoušky jsem nikdy moc v lásce neměl, ale tyhle byly neuvěřitelně v pohodě. Že bylo všechno fajn mezi lidma, udělalo asi dojem aj na kapelu, poněvadž na tvářích členů byl mezi písničkama vidět úsměv… whaw, z tohohle jsem fakt měl královskej pocit! Navíc komunikace s fanouškama ze strany kapely byla úplně výborná, což je věc, která je pro mě stejně, ba možná ještě víc důležitá, než samotná hudba, no a když je komunikace v pohodě a hudba jakbysmet, je to fakt krásný! Kdybych měl někomu říct svůj top ten kapel, který se mi líbily, tak Peace of mind jsou někde hodně moc vepředu. Jsem rád, že existujou kapely, který dokážou hrát celých jedenáct let, aniž by se zaprodaly hudebnímu průmyslu, vydělávaly na svých fanoušcích, nebo měly potřebu pokládat se za velký hvězdy tak, jak to má ve zvyku spousta „hard corových“ legend…
Následující See you in hell jsem už jednou viděl, a to ještě k tomu relativně nedávno, takže jsem myslel, že jen přihlídnu k jedný, možná dvoum píšničkám a hned zase půjdu, ale nakonec to nějak nedopadlo a já na ně koukal až do úplnýho konce, což vcelku nechápu, poněvadž tohle taky není zrovna moje krevní skupina. Fakt kravál a navíc docela dobrá show, i když na mě možná až moc drsná, ale stejně dobrá.
Na Landmine spring jsem se docela těšil, poněvadž před víc jak půl rokem v Mostu mi docela padli do oka. Teď se mi ale se svým emíčkem zdáli tak trošku nudný. Bylo to zahraný sice dobře, ale… prostě jsem na to asi neměl náladu, kdo ví.
Stejná nuda, i když v kapet jiným stylu, byli pro mě i Avery z Německa. Na první pohled taky takový holčičí emaři, ale hráli docela hustý metalek, či tak něco, no ale pro mě i to byla nuda, stejně jako pro mě byla nuda i Casanova action, na který jsem byl zvědavej, poněvadž úchyláci jejich typu mě nějak v poslední době začínaj zajímat. Jenže oni byli úchylný fakt až moc, zpěvák byl buzna a kytarista/klávesák vypadal jak Colombo ve svých mladých letech. Uznávám, že ta hudba nebyla zase až tak špatná, docela chytlavá, možná melodická, ale přeci jen… Blížil se úplný konec festivalu a já se nemohl dočkat, až nastoupí dvě nejočekávanější záležitosti večera, tak to asi proto jsem si těch několik posledních kapelek nedokázal tak moc vychutnat. Asi.
To die for jsem ani nepostřehnul, takže to bylo tady! Úplný vyvrcholení v podobě dvou dnes už veleslavných sxe celebrit ze zámoří. První – Point of no return. O nich jsem slyšel moře chvály po jejich vystoupení na předloňským ročníku, kde sklidili obrovský úspěch, a taky jsem je trochu poznal díky rozhovoru v xEnslavementux. Každopádně to vypadalo na kapelu zajímavou jak hudebně, tak i textově. Před jejich vystoupením se na pódiu ochomejtalo mrtě lidí a i když už se pomalu začínalo hrát, pořád jich tam bylo úplný hafo. Nakonec se na prostoru něco málo krát ještě o něco míň metrů ustálilo sedm lidí + lidi s fo?ákama, fluffáci, co hlídali, aby scéna nelehla popelem, a další zvědavci. Sestava bicí, basa, dvě kytary a tři zpěvy mě opět úplně dostala! Po chvilce tlachání se začalo hrát a… opět peklo, zatracený peklo! Takhle dusno nebylo ani na Balaclavu, ani na Undying, ani na nic jinýho, co jsem během těch tří dnů viděl. Ten jejich metalek ve stylu Path of resistance chytnul snad celej sál. Nevím, jestli jsem udělal chybu, anebo dobrou věc, zavčas jsem se nacpal do předních řad, do míst, kam na takovýhle kapely choděj jenom ty největší pařani, blázni a sebevrazi. Já patřil do tý druhý a třetí skupiny, takže za chviličku jsem byl jedna modřina vedle druhý, hlava samá boule, ale… byla to sranda, i když mě tam málem umačkali k smrti i s fo?ákem. Kapela dala do svýho vystoupení opravdu úplný maximum, zpěváci čas od času vyrazili mezi lidi, stage diving opět jako prase… Mezery mezi písničkama byly navíc opět doprovázeny komentáři jednoho ze zpěváků, podle kterých by i hluchej poznal, že je to straight edge kapela. Mluvilo se o všem možným, o situaci v jejich zemi, o terorismu a válce proti němu, o politice, ale i o hudbě, což mi přišlo už tak trošku přehnaný, i když možná na druhou stranu kousek pravdy na tom i bude, totiž kuci si stěžovali, že i v hudbě existuje jistý druh diskriminace, to když americká kapela jede celosvětový turné a jezdí ho takhle často, zatímco kapely z jižní části Ameriky, ze střední a východní Evropy a jiných prdelí světa jsou rády, když se kouknou do sousedního státu. No, něco na tom je, ale mluvit v souvislosti s tím o diskriminaci je takový… no, nevím nevím. Ale to je jedno, důležitý je, že PONR moje očekávání vůbec nezklamali, spíš naopak, takže doufám, že tohle nebylo naposledy, kdy se sem na nás přijeli podívat.
Poslední kapela. Konečně nebo už? Spíš asi to už, protože když to potom všechno skončilo, shodli jsme se s ostatníma, že by to klidně ještě ten jeden den trvat mohlo. No… Good clean fun. Kdo je nezná? I ten nejzarputilejší emař, metalista, kdokoliv, kdo se pohybuje v hard corový scéně, musí znát alespoň jejich jméno, protože to je kapela, která prostě přehlídnout nejde. I oni už jednou v Plzni hráli a několikrát i mimo na samostatných koncertech. Vzpomínám si, jak jsem si tenkrát půjčil poprvý jejich cd – jen jsem ho strčil do cd-rómky, otevřel booklet a jak jsem tak stál, zůstal jsem stát až do konce, protože jejich texty, to je… bez komentáře. A jejich živá show? Opět bez komentáře! Anebo radši s komentářem, protože o tom pomlčet by byla škoda. Good clean fun, už jen ten jejich název myslím symbolizuje, že tohle je vyloženě o zábavě, žádný silácký pózy, nenávistný řeči a oklepávání dávno oposlouchaných frází. Když se kluci začali objevovat na pódiu, už jen z výrazu jejich tváří se dala vyčíst pohoda a taková ta pozitivní energie, co jí zase až tak moc kapel nemá. Show… úžasná! Zahráli všechny moje hitovky, Loserdotcom, Victory records sucks, Fight to unite, You gotta stay positive, Today was a positive day… No ale úplně tou nejlepší vypalovačkou byla bezpochyby Song for women, při který mikrofon popadla jakási americká woman a to teprve byla jízda! Holka za mikrofonem u old schoolu, a ještě k tomu live!!! Byla fakt sranda pozorovat takovou „křehkou bytost“, jak si to dává úplně stejně jak nějakej atlet, všechny ty skoky, kopance do vzduchu, nasazení úplně ultrafantastický! Na cover od Gorilla biscuits se za mikrofon dostala zas jiná woman a ta si to dávala taky festově, ale i tak byl Song for women největším hitem! No jo, já už bych málem zapomněl… Nejen že se dobře hrálo, frontman kapely měl navíc před každou písničkou nějakou tu vtipnou hlášku. Občas, když se takhle mezi písničkama mluví, je to docela vopruz, ale ty jeho historky, to byla fakt prdel, jak on jima uváděl všechny ty písničky. I kdybych stejně jako před dvouma rokama dorazil akorát na poslední den, stejně bych toho zas až tolik nelitoval, protože už jenom samotný vystoupení Good clean fun je obrovskou událostí, nehledě na to, jestli hrajou samostatně nebo na větší akci tohohle typu. Lepší konec snad ani Fluff mít nemohl…
Tak. A bylo to za náma. Tři dny muziky utekly jako voda, fakt bych ještě alespoň ten jeden v klídku a rád dal, akorát nevím, co by mě tak po těch nedělních kapelkách mohlo nadchnout, to už by fakt museli hrát Minor threat nebo tak něco.
No a tak ještě něco na konec? Na konec by bylo vhodný ještě jednou poděkovat organizátorům za to, že si vzali něco tak velkýho na triko, a že to zvládli tak skvěle, pozvali dobrý kapely, všechno bylo v pohodě… Vadili mi akorát vykalený Poláci, co si v neděli večer vzpomněli, že se budou na silnici přímo před naším stanem prohánět na vozíkách ukradených v nedalekým supermarketu, ale to je defekt Poláků samotných. Ježišmarja, nenudím vás už? Asi jo, že jo? Tak já toho nechám. Byla to fantastická akce! Příští rok už si hlavu z toho, jestli mám jet na Antisociety fest nebo sem, rozhodně dělat nebudu! Dík!
LORDALEX - lordalex@centrum.cz
Více na old.czechcore.cz
|
