Někdo počítá rok jako 12 měsíců od začátku ledna do 31. prosince. Pro zaryté fanoušky největšího a nejlepšího hardcore festivalu u nás rok začíná i končí v srpnu a představuje pro něj dlouhých 12 měsíců čekání. Letošní 4. ročník musel být, z všem známého důvodu – loňským povodním, přesunut na jiné místo a k němu se, kromě kapel samozřejmě, ubírala asi největší pozornost.
Vyjíždíme brzy ráno z hlaváku v celkem hojném počtu s využitím skupinové slevy a tak jedince vyšla cesta jen na 50 korun. Do Plzně jsme, po hodině a půl cesty expresem zvaným "Brněnský drak", dorazili přesně v dobu stanovenou českými dráhami, tedy v 10:39. Ve vestibulu už nás čekala posádka číslo 2, čítající dva členy. Na jejich radu zakupujeme oldskůlový lupeny na tramvaj a vydáváme se na zastávku. Po chvíli se objeví tramvaj – hezčí a modernější než ty pražské a tak oprýskaný starý označovač lístků působí trochu směšně. Po dojezdu na konečnou přesedáme na trolejbus, ale ne na č. 23 jak stálo v popisu cesty, protože ten jel až mnohem později (jak některá z chytrých hlav vyčetla), tak jsme se svezli alespoň jednu zastávku a načerno! V Plzni totiž nevedou nic, čemu tady v Praze říkáme přestupní jízdenky. Těch pár desítek metrů k další zastávce docházíme bez větších problémů, stejně tak nacházíme i areál letošního Fluffu. Tady se už naše crew dělí, protože ukazatel hlásí "bands" a šipku vlevo, zbytek jde na louku hledat místo pro stanování. Nečekal jsem, že tam bude už takhle brzy docela plno, takže čekám na spojku, která mě přivede k jejich stanu, minulý den postavenému. Po vztyčení stanu následuje seznamování s terénem: vedle louky ke stanování protýká řeka, proti proudu následuje kontejner a parta toiek, dále pak stavidlo s jezem, další mobilní záchody a sokolovna s hospodou, kde trávím zbývající čas do začátku hudební části festivalu. Původně se mělo začít přesně ve 13:00, ale stejně jako ročník minulý se začíná o hodinu, možná dvě později. Ještě před vstupem si nechám za 400 (kurva, z týhle ceny mam obrovskou radost!!!) opáskovat ruku, pozdravím všechny známé a hurá dovnitř.
Ještě než začnu komentovat průběh té hudební části – buďte prosím shovívaví, protože se snadno může stát, že se mi některé kapely popletou. Přeci jen 30 kapel není málo. Takže ocením spíš konstruktivní kritiku, doplnění mých nepřesností, než jen hloupý nadávání.
Jak několik předchozích týdnů naznačovalo – tohle léto bude zatraceně horký, takže po vstupu do tělocvičny, která už je z jedný strany plná dister, se trochu zapotím. Zde se opět setkávám s nervózními umělci, s nimiž jsem absolvoval cestu z Prahy. Kteří že to byli umělci a proč byli nervózní? Nejdřív odpovím na otázku druhou – jednalo se o jejich třetí koncert vůbec, navíc ten minulý se moc nevydařil a začínat tenhle fest asi taky není jen tak. Ještě napovím, že dva z nich už se začínáním Fluffu zkušenosti mají a to hned s tím prvním. Pořád nic? Jsou to moji miláčci !ÚL.. (někdo se mohl domnívat, že kapela nese název ui, jak to vypadalo na stránkách festivalu). Pár posledních slov před hraním, intro a welcome to hell! Takovejhle nátěr asi hned na začátek nikdo nečekal a tak je pod pódiem nalepená jen hrstka věrných (mezi nimi samozřejmě i já :), pak dlouho nic a potom teprve ten nesměle postávající "zbytek". Zahráli všech svých 6 pecek a kdo se těšil na Petrograd, kteří to na poslední chvíli odřekli kvůli změnám v sestavě, mohl se zaposlouchat aspoň do jejich textu "Ask yourself why", který si !ÚL.. vypůjčili. Pokud jsem si všiml, tak jako jediná česká kapela měli komentáře k písničkám dvojjazyčně, ale neviděl jsem všechny český kapely, tak si nejsem jistej. Možná kdyby hráli později mohlo to být lepší. Jediný co tomu chybělo byla atmosféra. Všechno bylo sice super sladěný a skvěle slyšet, ale na sedmičce to byl opravdu mnohem větší zážitek.
Jako druhá na plánu byla další česká kapela His Another Fall. Na živo jsem je ještě nikdy neviděl a v Plzni jsem na ně neměl moc náladu, i když jejich vinyl mě baví.
Do třetice česká kapela – Eastern Star, které jsem taky vynechal. Stejně jako u předchozích HAF mě jejich nahrávka baví, ale co změnili zpěváka mě to už moc nezajímá. Vím jen, že zase po době hráli s druhou kytarou.
Číslo čtyři měla první zahraniční kapela Day Of The Dead z Portugalska. Mosheři se už trochu osmělili a začali trochu pařit (i přes to, že předchozí dvě kapely jsem neviděl, jsem na 99% přesvědčen o tom, že se na ně moc nepařilo, vzhledem k tomu co hrajou: HAF – emocore, ES – rock´n´roll). Přes to, že DOTD zahráli našláplej oldskůl, což není něco, co by se mi protivilo, ve mně nezanechali nic, co by mi je jakkoliv oživilo.
Na L´Point z Čech a jejich syrovej emopoprock jsem byl zvědavej a těšil se na ně, jenže jsem se někde zakecal nebo já nevím co a unikli mi.
Jedna ze dvou nejlepších pátečních kapel (další věc, kterou mají společnou je kytarista) a nej kapel u nás vůbec. Vůbec mi nevadilo, že hráli na festu i minulý rok, tentokrát přijeli i s posilou na postu druhého kytaristy, s nímž přitvrdilo. Balaclavu jsem letos viděl dvakrát (v obou případech na sedmičce) a mohl bych je vídat klidně pořád. Proč je mám tak rád tady rozebírat nebudu, protože nechci, aby se to stalo předmětem nějakých diskusí, o kterých si již každý určitě udělal vlastní obrázek. Zpátky k Balaclavě – domníval jsem se, že mě už nemůžou ničím (co se hudební stránky) překvapit. Ale přišlo mi, že všechny svoje hity hrajou docela jinak. Ne, že by se mi to nelíbilo, jen jsem byl trochu mimo. Bez těch pár vět mezi skladbama, singalongů a divokýho moshe (na Fluffu především) si je už těžko někdo představí. Jako třešnička na dortu byl cover od Káji Kryla "Morituri te salutant", text nezměněný, originální hudba (ach, ty včelíny!) od Balaclavy. Tahle kapela mě ještě nikdy nezklamala a doufám, že tomu tak bude i nadále…
První z nezvykle "hojného" počtu jihoamerických kapel byli "all star kapela" I Shot Cyrus z Brazílie. Pokud mě pamě? neklame tak to byl takovej ten typickej špinavej crust chaos šrumec známý spíš jako trashcore, budiž. Mě ale ničím jiným, než tím, že mají společného zpěváka s Point Of No Return, že na basu brnkala slečna z Infect a bubeník byl z Ratos de Porao, nezaujali.
Takže pokračujeme k vrcholu pátečního večera. Ten měli bezpochyby tvořit i nám už dobře známí Narziss z Německa, z jejichž obou benefičních vystoupení jsem byl opravdu nadšen. Opět se mačkám pod pódiem spolu s desítkami dalších lidí. Vevnitř už je opravdu nesnesitelný horko, při každém pohybu z vás tečou proudy potu. Chlapci už mají naladěno a začínají hrát. To, co mě na sedmičce totálně nakopalo prdel, mě tady trochu uspává. Na spánek ale nebyl čas, když z pódia skáče jeden člověk za druhým a máte co dělat, aby nedopadl na vaši hlavu. No, párkrát se jim to povedlo. Já nemám vůbec nic proti týhle zábavě, ale někdy jde opravdu už o zdraví. A to nejen těch dole, na který skáčou dva, tři lidi naráz. Zkuste nad sebou držet více než 150 kilo… žádná prdel to není a to aby toho nebylo málo, tak na vás skočí ještě jeden. Párkrát se i stalo, že skokan moc nevychytal dopad a skočil tam, kde zrovna nikdo nebyl. Většina z nich se zvedla a už se znovu sápali na pódium, ale jednou to týpek musel jít rozdjechat ven za doprovodu dvou podpíracích. Narziss mě každopádně zklamali a navíc jsem začínal mít pocit, že spousta neohleduplných lidí si do Plzně jen přišla vybít energii nebo někoho zmrzačit.
Následovat měla další brazilská kapela Discarga, ale byli přesunuti na sobotu (odhaduji, že v době kdy měli hrát ještě nebyli na místě).
Hvězdy večera měli být podle plánu němečtí Deadlock, které jsem tenhle rok už jednou viděl a byl jsem zklamán, že sebou nepřivezli klávesy. Teď jsem si ale říkal: "Takhle velkej fest, to určitě klávesy přivezou". Pěkný hovno. Zpěvák zas dokonale lesklou pleš a perfektně bílý tepláky, opět tedy vzhled pana doktora. Intro a po něm songy, který jsem vůbec neznal (obojí ze splitu se Six Reason To Kill), takže po klávesách ani stesku. Oba kytaristi mají skvělou techniku, to bez pochyby, ale dohromady je to vesměs mošárna jak prase. Když někdo chce říct o kapele, že hraje black metal hardcore, měl by si nejdřív pustit nějakou blackovou kapelu. Pak by možná pochopil, že bubeník se s ničím nesere, ale kurevsky to mydlí! A o tom se v případě Deadlock opravdu nedá mluvit. Nad basákovým trikem Morbid Angel a pentagramem zdobícím jeho ruku, jsem se jen pousmál. Jako bonusy zahráli jednu, možná dvě písničky z předchozího alba "The Arrival", ale i to jsem přes počáteční euforii z jejich tvorby docela odzýval. S pokopanou hlavou samozřejmě. Ale abych nezůstával jen u negativní kritiky – splitu se 6RTK už pomalu přicházím na chu?, ale stále trvám na tom (i přes um obou kytaristů), že se nejedná o žádný black metal, jen o další mutaci, ne však neoriginální, metal hardcore. A nejsem zaujatej! Všem se prostě nemůže líbit to samý.
V sobotu ráno mě probouzí nesnesitelný vedro. Naštěstí jsme měli stan až vzadu u stromů, kam sluneční paprsky dopadaly až kolem desátý. Nevýhodou u vody byla zase vlhkost, kterou všechny papírový a podobný věci poci?ovali na vlastní kůži. Ten den byla na plánu první nehudební část festu – promítání a přednáška o událostech v Argentině 2001. Začínat to mělo kolem 12:00, takže bylo dost času na snídání a zejména poflakování. Čas jsem zaregistroval někdy kolem půl jedný (možná dřív či později), tak jsem spěchal najít ono promítání. Malá televize u stánku Svobody zvířat, do který pařilo sluníčko, takže štěstí měli jen ty, kteří seděli blíže. Žádnou přednášku jsem nezaregistroval, takže po deseti minutách snahy rozpoznat obraz jsem se šel dál flákat.
Sobotu měla začít další česká a již dobře známá a oblíbená kapela Alamogordo. Poprvé jsem je viděl na sedmičce, když hráli s Borou a musím uznat, že mě to smetlo. Takže na jejich debutní cd jsem se šíleně těšil. Jak moc jsem se na to těšil, tak mě to docela zklamalo. Pomalý, utahaný mosh pasáže střídající tlukot ve středním tempu :( V Plzni to bylo moje druhé live setkání s nimi a tentokrát mě totálně odrovnali. Buď se mi zdá, že hrajou na živo o dost rychleji a nebo tomu tak opravdu je. Je docela škoda, že obě kapely, které v pátek a v sobotu hudební program začínali, nehráli někdy k večeru. Pravděpodobně by byla mnohem lepší atmosféra a moje nadšení by bylo větší. To znamená, že jako v den předchozí – pár Čechů pod pódiem a zbytek opodál. Co naplat, to je holt úděl prvních kapel.
Číslo dvě měli More Bad News z Brna, kteří přijeli bez nemocného basáka, jehož nástroje se chopil jeden ze dvou kytaristů. Vystoupení by bylo bývalo zřejmě zdařilejší nebýt nepřítomnosti zmiňovaného člena a odporného vedra. To ale nic neubralo na výkonu zpěváka – takový hlas se jen tak neslyší. Touží-li někdo po zařazení téhle kapely: možná new school, trochu emo, super screamo zpěv. Určitě měli už lepší vystoupení, takže zatracovat je nemá smysl.
Další parta je pro mě a pravděpodobně pro mnoho dalších první kapela z Islandu, kterou kdy viděli na živo hrát. O I Adapt jsem nic neslyšel a bližší specifikaci jsem taky nezaregistroval, ale když z dodávky vytáhli skejty začínalo mi svítat. Hoši váleli oldskůl jak prase a v Plzni se poprvé rozjeli pořádný pity. Circle přes třetinu tělocvičny, usměvavý bílý chlapíci na pódiu, kteří se s tím nějak moc neserou takže to končí docela brzy. Sympatická kapela, navíc pro moshery je to znamení, že už jako jo a hodně.
Wojczech – kapela, kterou jsem na Fluffu rozhodně nečekal. Ale o to víc mě to potěšilo. Kdo neví o co jde – brutální crust/grind palba na tři zpěvy z Německa. Ve předu už se srocují crusties, kterých v Plzni bylo letos zas o trochu víc než minule… že by je už Antifest nebavil? Věděl jsem, že bubeník to bude hnát hodně rychle, ale že ještě tak dlouho? To je u tohohle stylu docela vyjímečný… Když jsem psal, že mají tři zpěvy, nemyslel jsem tím tři zpěváky, ale zpěváka jednoho a dva dredaté kytaristy (jedna kytara a jedna basa), kteří ještě stíhali ječet, chrochtat a já nevím co ještě do mikrofonů. Rozhodně víc takových kapel na Fluff! Sypec podmínkou :)
Pátou sobotní kapelou byli Jetpilot ze Švédska. Emorock se členy Franklin Lakes, na kterej jsem opět neměl chu? takže jsem celkem dlouho, ale trpělivě čekal na další kapelu.
Daylight jsem ještě nikdy předtím neslyšel (i když možná jo, ale jen jeden dva songy). Začnu tím, že pro mě jsou jednou z nej kapel letošního festu. Popsáni mi byli jako emometal a když jsem si to spojil s tím odkud pochází – Německo, měl jsem zprvu trochu obavy. Ale úplně zbytečné. Do škatule tzv. emometalových kapel mi rozhodně nezapadají, ale zároveň je to asi to nejvýstižnější, co o nich lze velmi stručně napsat. Emo a metal – hranice, mezi kterými se pohybují. Dva zpěváci – toho druhého nebylo skoro vůbec slyšet, což bylo možná na škodu, ale možná to tak kapela chtěla – z toho ten "hlavní" (rozuměj – ten co víc zpívá) připomínal v obličeji zpěváka rozpadlé pražské crustpunkové formace Exekuce. Co se týče zpěvu, je ale mnohem dál. Místy řev, převážně ale opravdový mazlivý zpěv. Do toho intensivní hudba, žádnej mosh, ani nasraný ksichty nebo tak něco. Takže ani pod pódiem se neodehrávalo nic "velkýho". Úžasný! Doporučuju vidět nebo aspoň slyšet, jinak mě asi moc nepochopíte.
Venku bylo jen o pár stupňů méně než uvnitř, takže ke schlazení pomohla jedině řeka nebo zmrzka. Obojí mělo bohužel jen krátkodobý účinek. A chladit se byl důvod, protože s blížícím se vrcholem večera (pro mnohé odlišným) se na pódium dostávali samé lepší kapely. Tou následující byla další jihoamerická grupa – Nueva Etica z Argentiny. Mosh nářez v duchu Point Of No Return se třemi zpěváky. Intro bylo čistě v duchu diskotékových hitů, potom už jen nášup. Už jsem zmiňoval, že jihoamerických kapel bylo v Plzni nezvykle "mnoho" a odhaduji, že to byli vesměs kapely spřízněné, protože pod pódiem na tyhle kapely pařila další parta, která už měla odehráno nebo je vystoupení ještě čekalo. Všichni tyhle chlapíci – a? už z Brazílie nebo Argentiny – po většinu času neztráceli úsměv na rtech a tak působili velice mile a sympaticky. Zpátky k Nueva Etica. Mosh as fuck, singalongy, na jeden song se za mikrofonem střídá zpěvák s týpkem z Liberation records, který některou z kapel doprovázel na tour po Evropě. A vše je ukončené coverem od Path of Resistance. Jak dlouho hráli přesně neodhadnu, asi tak půl hodiny, takže pot byl opravdu silně cítit v celé tělocvičně a čas strávený na čerstvém vzduchu venku byl neocenitelný stejně jako studená koupel v řece.
Nestačil jsem se ani pořádně vykoupat a převlíct do suchýho (tenhle rok jsem to krutě neodhadnul, takže během chvilky jsem zpotil všechny trika, který jsem si sebou bral) a už hráli With Love alias úchyláci (v tomto případě je to myšleno jako kompliment) z Itálie. Já jsem stihnul jen poslední pecku "Bush is an Arab" – název jsem odvodil z nejčastěji opakovaných slov. Snad je to správně a jestli ne, tak ti co WL znají, vědí co myslím. Kytarista vypadal díky omotaný oranžový dece jako hare kršna, za to basák byl spoře oděn do slipů. Každopádně mě docela mrzí, že jsem si je nechal ujít. Věřím ale, že se u nás zase někdy objeví…
Po zevlování po kempu je ten pravý čas na přesunutou Discargu. Trojice z Brazílie, kterým stejně jako I Shot Cyrus vyšel vinyl na 625 thrash. Tuhle kapelu jsem nikdy neslyšel, takže jsem od ní opravdu nic nečekal. Pod pódiem se opět setkávám s partou jejich natěšených krajanů. To, co na mě vybalili mě srazilo na kolena (ale ne doslova – to by mě ušlapali a asi byste si tohle teď nečetli). Výbornej trashcore s rychlým, hodně rychlým bubeníkem, jen to bylo celé míň chaotický než kolegové z ISC. Všichni opět s úsměvem na tváři, maximální spokojenost! Po dlouhé době mě zase tenhle styl oslovil, takže žádost o přídavky byla povinností. Nenechali se dlouho přemlouvat a vystřihli pár coverů – vzpomínám si jen na Motorhead (ovšem pokud to opravdu hráli :). Na poslední skladbu si vyměnili kytarista s basákem svoje nástroje a opět došlo k likvidaci popruhu (předtím basák zničil svůj, po výměně ten u kytary). Tímhle se ale nezabývali a hráli s maximálním nasazením až do konce, stejně jako mosheři pařili. Další kapela, kterou zařadím vysoko do svého žebříčku letošních kapel.
Následovala delší odmlka než obvykle (což samozřejmě všichni uvítali), protože na plac se stěhovali – pro někoho hvězdy festu, pro někoho nudná kapela – Caliban, kteří aparaturu, bicí a všechno ostatní na pódiu kompletně přestavili (resp. přinesli si svoje vlastní). Asi je nemusím nijak představovat, jen se zmíním, že po změnách v sestavě se někteří členové vrátili k jezení masa – to je ale jejich věc nad kterou můžeme jen kroutit hlavou. Koukat na to, jak někdo staví apec mě nijak nevzrušovalo, takže jsem se radši šel občerstvit opravdu skvělým grilovaným soja burgerem od Svobody zvířat. Tofu burgery tentokrát zklamaly, protože byly studený, takže jsem radši chodil ke "konkurenci" naproti, kde mi chutnalo víc a bylo to o bůra levnější. Když jsem se vrátil zpátky dovnitř, bylo narváno jako ještě na žádnou kapelu. Procpal jsem se trochu blíže, abych z toho taky něco měl a ještě než jsem mi to povedlo, stihnul jsem se propotit. Nedýchatelno. Po chvilce postávání spustilo intro (z posledního alba Shadow Hearts, nepletu-li se) a mnozí se už chystali na první tóny, který zanedlouho zazněli a rozjel se šílenej mosh. Lokty, kolena, všechno lítá vzduchem. Je zajímavý, že občas okem zahlédnu tváře doposud neznámé, což je na takovým festu docela logický, ale narážím tím na fakt, že pár lidí pravděpodobně přijelo jen na jednu kapelu, zvláštní. Lidi surfujou ze předu dozadu a zase zpátky, někdy mi až ruce nestačí. Nedýchatelno. Zpěvák pak začíná organizovat moshpit a začne obrovskou "wall of death" přes celou tělocvičnu. Neúnavní skokani nás stále zásobují, takže nad hlavou je práce dost. Po deseti minutách odcházím. Tahle kapela mi není moc sympatická a hudebně mi také nemá co nabídnout. Dosud jsem nepochopil, co způsobilo, že jsou tak "slavní", protože je tady víc kapel, které jsou hudebně mnohem dál. Nechám to být…
Z dnešního programu to ale nebylo všechno. Na pořadu dne byla další nehudební část a sice Lost Film fest. Uvnitř bylo sice pořád cítit pot, ale začít se mělo přesně o půlnoci, a tak se také stalo. Sympatický chlápek s brýlemi, čepicí a cdčky – humorem sršící tvůrce a uvaděč Lost Film festu (mezi jeho další aktivity patří label Bloodlink records). Za trochu neš?astnou bych označil dobu promítání – od začátku do konce se mi zavírali oči a najít si pohodlné místo na zemi nebylo taky snadný, takže chvíli co chvíli jsem se převaloval a hledal tu správnou polohu. V průběhu zhruba hodinového promítání spoustu lidí odešlo a o hodně přišlo! Pro mě to bylo mnohem zábavnější, než některé kapely. Pátrám v paměti co všechno tam bylo za filmy a na všechno si už asi nevzpomenu.
Začínalo se Bushem juniorem a jeho oblíbenými slovy jako: terorismus, zbraně hromadného ničení, biologické zbraně, válka v Iráku apod. Skoro se nechce věřit, kolikrát dokáže tyhle slova použít v jednom ze svých srdceryvných projevů. Tentokrát ale lidi neplakali dojetím, ale spíš smíchem. Pak se George objevuje v populárním pořadu Teletubbies a s úsměvem na rtech všechno bombarduje. Převážně zde byly filmy vtipné a pro pobavení, než nějaké vážné, faktické nebo dokumentární. I když se tam objevil snímek, kde jeden člověk monitoruje protesty proti MMF a SB v Praze, kde s každým trefeným policajtem rostou ovace v tělocvičně. Jak už jsem zmínil, všechny filmy si asi nevybavím nebo si to aspoň budu jenom myslet. Napadají mě už jen dva poslední – v jednom se mladému "byznysmenovi" podaří zesměšnit nějakou menší pobočku Světové Banky, ale moje pamě? je vážně děravá, takže za jakých okolností si už nevzpomenu. Poslední film, který si vybavuji se odehrával před časy dávno minulými na parkovišti a sledoval chování amerických metlošů před vystoupením jejich oblíbené kapely, na jejíž název si už taky nevzpomenu. A přeci se mi vybavil ještě jeden film! Čtveřice hrdinů v brnění a na upravených kolech jedou pomstít čin bezohledného řidiče, který přejel kolo na parkovišti před supermarketem. Končí to absolutní destrukcí auta zmiňovaného řidiče. Může se zdát, že tomu tak není, ale i tento film byl o hlavně srandě.
Tak jsem si nakonec snad vzpomněl na všechno promítané filmy a i když vám to nemusí z předchozí řádků tak vypadat, šlo především o srandu a já jsem se výborně bavil i přes to, že jsem místy usínal. Škoda jen, že se nepokračovalo ještě třeba druhý den, protože v zásobě byly ještě další filmy. Pokud budete mít možnost, rozhodně doporučuji Lost Film fest shlédnout (vyšel u Bloodlink records na dvou dvd). Podrobnější info najdete na Fluff stránkách.
V neděli, tedy v poslední den festu kdy hrajou kapely a lidi se cpou melounem, točenou veganskou zmrzkou nebo burgery, se ještě před hraním začalo poslední nehudební částí, kterou byl workshop, výroba šablon, DIY triček nebo nášivek. K tomu asi není třeba něco dodávat.
Taky jsem si všimnul, že dost lidí to zabalilo a asi nebudu přehánět když řeknu, že počet stanů se zmenšil minimálně o třetinu.
První kapelu, June Paik z Německa, jsem vynechal a ani jí neznám, takže vám nemůžu říct o co jde. Údajně to bylo docela emo.
Poslední hrající českou kapelou na letošním Fluffu byla trojice holek Monophonic, na kterou bylo docela dost lidí zvědaví. Doslechlo se mi jen, že slečny jsou spřízněné se členy Esgmeq a ty jim prej dělají hudbu nebo co. Z vystoupení Monophonic jsem si neodnesl to nadšení jako někteří lidé, protože mě to vůbec nebavilo a nic mi to ani nedalo. Ale nebudeme předbíhat – holky zahráli svižnej melodickej punk rock, docela chytlavý pasáže, jenže jak už jsem psal – vůbec mě to nebavilo.
Na další kapelu jsem se těšil mnohem víc, protože mptrojka na Fluff stránkách zněla docela slibně. Že jsou Costa´s Cake House z Německa a hrajou metalcore jsem už věděl, ale když jsem je spatřil na pódiu, rozhodně tomu nic nenasvědčovalo. Neviděl jsem žádnou kérku, žádný řetězy na krku, prostě bych na pohled neřekl, že jsou odkud jsou a hrajou co hrajou. Co mě překvapilo ještě víc byli dvě basy, namísto klasických dvou kytar, která byla jen jedna. Opět jsem byl zklamán. Bylo to takový nijaký. Jen jeden z basáků drhnul struny tak divoce, že jsem se celkem divil. Včelíny na basu se opravdu jen tak nevidí. Ale tohle mi nestačilo. Bubeník se flákal, zasypal jen zřídka. Celkově to bylo takový nevýrazný. Tím ale nemyslím, že by jim chyběli obrázky nebo kov po těle.
Light the Fuse and Run z Ameriky, kteří hráli po nich, jsem opět vynechal a týden po tom, když hráli na sedmičce s 1000 Travels of Jawaharlal mě taky nějak nenadchli. Ale abych to neodfláknul. Svižnej, energickej emocore. Poskakující zpěvák, zbytek kapely až na bubeníka po většinu koncertu otočenej zády k publiku. Jestli tomu bylo v Plzni stejně to nevím, tohle jsou moje dojmy ze sedmičky, kde se sešlo asi 15 lidí! Další kapela, která mě bohužel nebavila.
Po nich oldskůláci z Portugalska Pointing Finger, kteří začali coverem od Gorilla Biscuits. Pod pódiem se formuje pit, ale ne jako jsem ho vídal v dnech předchozích. Žádný kick box moshing nasranejch chlápků, ale circle pity všeho druhu (zdravím Teplice crew) a spokojený úsměvy na tvářích. Tak to má bejt. V Plzni se mi opět vrátila chu? na oldskůl a podobný kapely, takže výstup Portugalců nemůžu hodnotit jinak než pozitivně. Energie a nadšení jim rozhodně nechybělo a většinu lidí to určitě i bavilo (soudím dle počtu úsměvů). O potu, vedru apod. se už zmiňovat nebudu, ale tentokrát mi to náladu opravdu nezkazilo.
Většina japonských kapel, které znám jsou palové a jejich nahrávky připomínají spíš šum na silnici než hudební projev. Proto byla pro mě zpráva, že na českém labelu vychází deska japonské, navíc nepalové kapele, docela překvapením. A jakmile se deska objevila na trhu, hned jsem si ji koupil. Jak jsem poprvé 1000 Travels of Jawaharlal slyšel, zamiloval jsem si je! Emoce kloubící se s energií a maximálním nasazením, prostě paráda. Když jsem v Plzni v neděli prvně uviděl tyhle borce tak jsem byl ještě š?astnější, že dojeli. Trojice Japonců, přičemž každý z nich přispívá svým zpěvem, naplnila tělocvičnu skoro jako se to podařilo v den předchozí Caliban. Výborná atmosféra, skvělá hudba, co víc si člověk může přát. 8mýho na sedmičce byli opět báječní, usměvavý a vděční. Kdo neviděl – prohloupil, desku na Day After rozhodně doporučuju!
Šance na poslední violent mosh 4tého ročníku Fluff festu se naskytla právě teď. A Confronto z Brazílie jsou k tomu rozhodně příhodnou kapelou. Pro mě další, na které jsem se neuvěřitelně těšil a tak se zase mačkám u pódia a čekám na zpěvákův výkřik, kterým začíná i jejich album. Od prvního hrábnutí do strun se pár nadšenců oddává mosh hrátkám s výkopy apod. Nasranej zpěvák, kterej neumí moc anglicky, takže komentáře ke skladbám překládá chlapík z Liberation records: sociální problémy a známá témata jižní Ameriky, něco o nošení agresivity na koncerty, jako že je to v pohodě nebo co a tak podobně. Kdo by to byl řekl, že tahle velmi brutální mosh nakládačka má jen jednoho kytaristu, kterej mi vzhledem trochu připomněl sousedy ze Žižkova. Zdálo se mi, že většinu skladeb, mě známých ze zmiňovanýho alba "A insurreciao" hrajou trochu jinak a pomaleji. I přes to je to super zábava! A díky zbylým kapelám se pro mě stává nedělní odpoledne asi nejpříjemnějším časem celého Fluffu.
Nestihl jsem se ani pořádně vykoupat, najít suchý triko a už se chystá další moje oblíbená kapela. Obě desky Children of Fall mám už nějaký pátek a podobně jako u Japonců mě bavili hned při prvním poslechu. Docela jsem truchlil, když jsem se dozvěděl, že před časem u nás hráli a já na nich nebyl, ale je docela možný, že v tý době jsem měl hlavu plnou docela jiných kapel. Každopádně jsem je uvítal s nadšením. To jsem ale ještě nevěděl, jaký to doopravdy na živo bude. Opět narvaná sokolovna, koupel naprosto zbytečná, protože po pár minutách jsem zase propocenej. Seru na to, hrajou Children of Fall! Zpěvák, který shodil plnovous a pod nosem nechal jen knírek, se hned směje na všechny strany, stejně jako zbytek kapely a hned od prvních tónů naprosto podléhám známým melodiím, které Švédi kombinují se skvělým screamo zpěvem, naléhavostí a přesnou rytmikou. Geniální! Kytarista (se zpěvákem dříve působili v Serene) při druhé skladbě ztrácí trsátko, ale na jeho nasazení to nic nemění a tak hraje se zatnutými zuby až do krve. A to doslova! Po krátkém ošetřování jeho prstů může tahle skvělá show, dohromady asi půlhodinu trvající, směle pokračovat. Pro mě jednoznačně nejlepší kapela celýho festu! Doufám, že zase někdy přijedou…
Na koupání nebo převlíkání už seru, nemá to cenu. Stejně se vždycky zpotím i když se třeba vůbec nehejbu. Předposlední kapela. Kurva, uteklo to nějak moc rychle. Někteří lidé musí v pondělí do práce, takže to už balí a nechávají si ujít poslední chvilky festivalu. A další old school hardcore – známí italští Strength Approach. To už řady mosherů opravdu vážně prořídly a v pitu skotačí jen pár známých tváří z Čech a nesmím zapomenout na opilého a bezzubého Angličana, který se v pitu motá celou neděli, huláká a rozlejvá na všechny kolem svoje pivo. Mnohdy se stane středem "wall of death" a že ho každou chvíli někdo smete na zem, jeho náladu rozhodně nekazí. Zpátky k Italům – během chvilky do nás naprali několik skladeb parádního melodickýho oldskůlu, mezi nimiž dělá od hlavy až k patě pokérovaný zpěvák rozbor publika, podobně jako minulý rok Good Clean Fun. Tentokrát se neptá na to, jaké má která země zastoupení v Plzni, ale na to kolik se tam nachází straight edge a kolik gayů. K tomu druhému se přiznal jen on sám. Na konci jejich setu cover, kde se za mikrofonem střídali lidi, kteří znali onen text. Na kapelu, které text patří, si už nevzpomínám. Celý jejich vystoupení se mi zdálo šíleně krátký, takže po 15-20 minutách se dereme k východu za vzduchem.
Probíhá další koupání, jedení, balení, loučení a všechny ty obvyklé věci a zbývá už jen jediná kapela. Lepší poslední kapelu jsme se nemohli přát. Yaphet Kotto z USA. Melodický emocore s dvěma zpěvy. Jeden je opravdu zpěv a obstarává ho urostlý černoch s kytarou, druhý – chraplák a ječák má na starosti basák. Opět se všichni skvěle baví a to jak na pódiu tak i pod ním. Před tím jsem je ještě nikdy neslyšel i když známí a oblíbení, co se mi doslechlo, už docela byli. Po výborné a vyčerpávající show a několika přídavcích se končí. Další báječná kapela, která mě mile překvapila a určitě patřila k tomu nejlepšímu v Plzni. Když ale zjistím kolik je hodin, nestíhám se divit. Proč se sakra končí v deset? Zamačkávám slzu a jdu se definitivně převlíct. Po všelijakých rozprávkách uběhne asi hodina a v tělocvičně si chystá stůl pan DJ se svýma hitama! Nečekal jsem, že uvnitř bude tak plno. Někteří stěhují aparaturu, jiní se věnují taneční zábavě, někdo zas jenom kouká a směje se. Noc je ještě mladá! Jako první se ukazují Pointing Finger, když vylezou nazí na pódium a zakrývají se papíry s nápisy "Pointing Finger suxxx". Pak nastupuje na plac Nueva Etica a rozjíždí šílenou diskotéku. To bych do nich teda neřekl. Postupně se přidávávají a zase mizí další jihoamerické kapely, které se stávají hvězdami Fluffu! Nakonec se přidá i úchylnej černoch z Yaphet Kotto, kterej sem tam někoho osahává a s pár chlapcema si dopřává erotické tance tělo na tělo. To ale není na škodu, protože se všichni baví, sborově zpívají a tančí. Jeden mladej Polák organizuje takovou tu hru, kterou známe ze zájezdů jako jsou školy v přírodě apod. kdy se postaví do kruhu židle, kterých je o jednu míň než lidí běhajících kolem nich a když přestane hrát hudba, každej si musí sednout. A komu se to nepovede, vypadává. Po každým kole se odebírá logicky jedna židle. Proběhli asi dvě kola, které jsem jen pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Vydržel jsem asi hoďku a pak se mi už zase zavírali oči, takže jsem šel spát. Co jsem ale slyšel, tak se to tam pak slušně rozjelo a hlavní hvězdy diskotéky – Nueva Etica a kytarista Yaphet Kotto vydrželi docela dlouho.
Poslední vstávání v Plzni, tentokrát nás ale nebudí vedro, ale nějakej čurák co si z louky udělal tra? pro rallye a jezdí tam jak blázen. Na probrání je nejlepší ranní ledová koupel (po pravdě bylo kolem desátý, možná jedenáctý), pak válení, balení a další koupání. Zpátky už valím s jinou partou, než s jakou jsem do Plzně přijel a než jsme se vyhrabali, bylo něco před třetí hodinou. Zničující vedro do nás pere celou cestu na zastávku trolejbusu, kterým se svezeme do centra a míříme k vlakovému nádraží. Skupinová jízdenka pro čtyři osoby na expres do Prahy opět vychází levně, takže zbylé peníze investuji na jídlo. Po hodině a půl zase zpátky doma v Praze. Následuje ledová sprcha a dlouhý odpočinek.
Resumé: letos bylo rozhodně největším nepřítelem vedro, na druhou stranu koupání v řece bylo báječný. Na jídlo si taky nemůžu stěžovat, až na ty studený tofu burgery, na který jsem se tolik těšil. Jak už jsem psal, naproti měla stánek Svoboda zvířat, která to zachránila. Během soboty si v blízkosti těchto bezmasých občerstvení postavili svůj stánek i místní, ale pokud se nepletu, tak na svoje klobásy nikoho moc nenalákaly. Co se celého místa týče, minulej rok se mi to líbilo víc. Asi proto, že z haly kde hráli kapely jsem to měl do stanu jen opravdu kousek. Složení kapel – všem se nemůže líbit to samý a uvnitř mě nikdo násilím nedržel. Proto znovu připomínám – jestli jsem zhodnotil kapelu, která se vám líbila nějak negativně a vám se to nelíbí, tak mi samozřejmě můžete napsat svoje postřehy, ale ne, že jsem kretén a neprávem někoho kritizuju.
Potkal jsem spoustu známých s kterými jsem se dlouho neviděl, seznámil jsem se s lidmi s kterými jsem se znal třeba jen prostřednictvím Internetu a něco nepřálo tomu, abychom se setkali už dříve… Nejlíp to vystihnul Milan z Balaclavy když mluvil o tom, že dva lidi z různých koutů republiky se loučí se slovy: "Uvidíme se na Fluffu". Tak zase za rok, těším se už teď.
Jindra
Více na old.czechcore.cz
|
