(Vagrant records)
Teď už můžu zcela otevřeně prohlásit, co bylo mým osobním albem uplynulého roku, ačkoliv mi to bylo jasné dávno před jeho koncem. Podzim je parádní období na plácání se v osbních citovejch sračkách a kapela musela zatraceně dobře vědět do čeho jde, když si vybrala tenhle název a desku navíc k tomu všemu vydala na podzim. Tahle je už druhou v řadě po zatraceně dobré "Too bad you’re beautiful" na Ferret records. Fikci kterou žijeme je třeba dát čas, abychom jí porozuměli, protože se nedá nesrovnávat s předešlou nahrávkou, která je ve výsledku odlišná. FATA si pro novou desku našli zcela odlišný zvuk, kterým tak trochu potvrdili tendenci obdobných kapel. Směr, jakým se vydali třeba i Poison the well. Ti však po vydání této desky zůstávají značně pozadu. Co přetrvává i nadále, je zbůsob, jakým kapela dokáže utvářet nálady a texty, které mají stále ten společný námět - vztahy, zklamání, rozchody, zoufalství… Ale i když se do bookletu vůbec nepodíváte, můžete si na základě muziky hravě doplnit svůj vlastní příběh, a? je jakýkoliv. Funguje to znamenitě a vaše myšlenky se budou ladně vznášet po vlnách melodií, kterým nechybí spád, dokážou pohladit i rozdrásat vaší duši. Tahle deska v sobě nese opět sílu, která vás rozbrečí, aniž byste to zrovna chtěli. Pár lidí už se o tom přesvědčilo… Akustická "Autumns monologue" s parádním ženským vokálem Melanie Wills, známým již z předešlé desky a na dané téma navazující odpověď v podobě titulní "The fiction we live" je k tomu tou ideální kombinací. Celá nahrávka je zvukově čistější, což byl pro mě asi největší oříšek. Přeci jen moje uši jsou uvyklejší na větší míru zahuhlanosti a čistý zvuk ve mně automaticky navozuje pocit (a někdy to může být pocit mylný) muziky z trochu jiné scény, řekněme rockovější. To ale neznamená že by se vytratil drive kapely. Ukryto je tu stále všechno jako dřív, jen dá větší námahu, najít si k tomu cestu. Přibyly skaldby jako "Trivia", akustické s čistým zpěvem bubeníka, který se objevuje téměř ve všech skladbách a kytarami jen v refrénech, které jsou hodně melancholické a znějící maličko jako brit pop kapely. Třeba Blur. V "The second wrong makes you feel right" je zase v refrénu použit lehce nevšední model dvou vokálů přes sebe. Jednoho melancholického zapadajícího do kytarové linky a trochu nasraně znějícího řevu přes. Mimo to jsou samozřejmě skladby stále bohaté na syrové dvoukopákové emometalové sekačky s naléhavým ukřičeným vokálem. Vlastně deska celá je hodně o vokálech, se kterými se tu zapracovalo sakra důkladně, takže mění co chvíli svou podobu a barvu. Žádný motiv vám na téhle desce nestačí zevšednět a slabé místo se hledá asi marně. Ačkoliv se vás bude chtít závěrečná "I’m the best at ruining my life" utvrdit v tom, že už je po všem a nezbylo vám nic, nějaké východisko tu přece jen je. Pustit si celou nahrávku minimálně ještě jednou.
Více na old.czechcore.cz
|
