|
Fluff fest 2011
Festival se uskutečnil 22. - 24.7. 2011 v Rokycanech.
Autor: Mates Prokop - ismit6@gmail.com
Vypravili jsme se vlakem z Prahy poměrně brzy v pátek, tak abysme stihli hned první kapelu. Naše skupinka byla překvapivě českofinská, což pro mě znamenalo držet se poněkud zpět, abych si zachoval pokud možno čistou hlavu. Finským kolegům jsem sdělil, že festival je takřka straight edge a že tam sice točí pivo, ale fronty na něj zřejmě nebudou. Jaké pak bylo překvapení po vstupu do areálu, kdy se naskytly pohledy dočista crustové. Jednak se všichni brodili bahnem až po kotníky (jsem přesvědčen, že se s tím něco dalo, alespoň u vstupu, dělat!) a překvapivě fronta na pivo se stála hned od začátku celkem dlouhá.
Dle některých názorů se areál oproti minulu o něco zvětšil a lidí bylo snad 4 tisíce...? Nebyl jsem schopnej to přesně spočítat, ani porovnat s minulými léty (naposled jsem byl na Fluffu v roce 2007, když hráli Converge). Takže po překonání počátečních bariér se člověk ocitl na velkém „náměstí“, kde si mohl vybrat mezi stánky s občerstvením nalevo, nebo mezi desítkami dister napravo, ale těch bylo hodně i venku, mimo areál. Organizovaný program se pak odehrával na hlavní stage, tent stage a ve filmovém stanu. Provoz filmového stanu pak obhospodařovala skupinka mládeže z, a nebo pohybující se okolo, kapely Gattaca. Program zde vypadal slibně, přes den probíhaly diskuse a pouštěly se filmy, v noci se zde pak odehrávaly poslední koncerty, těch na festivalu nejobskurnějších spolků, pro neúnavné a kulturychtivé. Jak je známo, na Fluff se však jezdí hlavně kvůli diskotéce a koupališti. Takže na to předvést svoje kérky na koupališti jste museli sejít dolů lesem a na diskotéku jste si museli počkat až do nějaké půl dvanácté, až dohrála v tent stage poslední kapela dne. Nutno dodat, že zatímco na velké scéně hrály většinou prověřené (a někdy taky náležitě nudné) spolky, stanová scéna nabízela kapely stylově i na pohled různorodější. Když se prošlo náměstím na konec a odbočilo se doleva, zbývala právě velká scéna s kotlem a stan s distrama kapel.
Strejdu Samuela, který mě sepsáním reportu pověřil, jsem hned na začátku varoval, že většinu těch hlavních kapel neznám a že nemůžu zaručit, že budu vždy u všeho podstatného a zajímavého, co se bude dít. Byl jsem ujištěn, že to nevadí. Přesto jsem se snažil vidět, slyšet a fotit co nejvíce a také jsem si dělal průběžně poznámky. Část poznámek jsem bohužel nechal doma a paměť bohužel není zrovna mou nejsilnější stránkou. Během představení australských kapel Hopeless a 50 lions jsme stavěli stany a ani 3. kapela mě rozhodně nenadchla (vždyť měla v popisu „pretty much like old blink 182). Využívám času sledováním dokumentu a diskuse o cyklistice, cyklojízdám vs. reclaim the streets. Byl jsem překvapen poměrně malým počtem zájemců/účastníků diskuse. Bohužel se z nějakého důvodu nedostavil člověk, který má co dočinění s Reclaim the streets a i bikepunx z Polska odřekli svou účast. Hlavními diskutujícími tedy byli Vítek ze združení Auto*mat, které pořádá pravidelné cyklojízdy po Praze, a pak aktivní cyklisti z různých měst československa.
První kapelu, kterou jsem tedy nějak vážněji zaregistroval byli Stay Hungry ze Švédska. Jde o lehce lopatoidní old school sxe hc. Hudebně to nějak zvlášť nevybočovalo, ale docela vtipné byly proslovy namakaného zpěváka, např. „come closer, we’re nice guys“ apod. Pár desítek lidí paří. Zdálo se mi, že v pátek byl na hlavní stage slabý zvuk a odnesli to hlavně Stay Hungry a kapela po nich. Byly slyšet bicí, zpěv, ale zbytek tak nějak odfoukl vítr. To ubíralo vystoupením na živelnosti. Přesouvám se na Slovinské Nikki Louder do stanu a to se mi moc líbí. V popisu bylo „nois rock meets some technical/spazz post-hc“ a to by odpovídalo. Bubeník do toho slušně řeže a vypadá jak Skulda. Slovinci s sebou měli po dobu celého festivalu také docela velké distro s deskami, čtivem a různými výrobky – sympatické. Na velkém podiu nastupují Norští Death is not Glamorous a svůj set uvádějí informací o útoku v Oslu a podávají to tak barvitě (all Oslo is in flames, hundreds people dead), že se tomu až nechce věřit. Hrají melodický hc a na jejich set už se strhává větší mosh. Bohužel je zde opět ten problém se zvukem, když člověk stojí víc než 7 metrů od stage, takže pro mě dost bez energie, i když jsem se na ně těšil. Basák má echt Norskou image – 2 metry výšku, blonďatou nagelovanou patku, široký úsměv od ucha k uchu, kterému vévédí mohutný knír s natuženými, zatočenými konci. Stačilo by trochu máknout a může se účastnit toho mistrovství světa v pěstěných knírech. Poté Izraelští Suckinim Baenaim – je to velmi energické a originální, tak jak mají kapely z této země ve zvyku. Místy i zvuky alá Locust. Polar Bear Club jsem neviděl, ale Tuomas z nich byl naprosto unešen a koupil si od nich nějaký pack triko, deska a ještě něco. Prý se vyznačují perfektními melodiemi. Touché Amoré mají velmi energickou show jsou to asi jedny z největších hvězd zde na festivalu. Bohužel už si nepamatuju, jak působili na mě, asi nic zvláštního. FANZUI XIANGFA z Číny hráli rychlý, agresivní hc/punk a vypadalo to, že rodilý číňan je pouze zpěvák, který má image běžného potetovaného německého hardcoristy.. Odezva lidí ve stanu dost slušná, obzvlášť při závěrečném coveru GCF Positive Hardcore. Poté na velké stage nastupují The Carier a na mě to působí malinko jako macho hc a přišlo mi, že to němci dost žrali, ale nechci si z nich pořád utahovat, smozřejmě mají také právo na život. V malém stanu už se dlouze připravují švédi HARDA TIDER. Tahle kapela to letos na K-town festu absolutně rozsekla, takže jsem se na ně velmi těšil. Bohužel měli nějaké problémy s basou, což setu ubralo na dynamičnosti, ale stejně to bylo výborné. Mé pocity z této kapely vyjadřuje přesně recenze na album "Gatan Kaller" LP (které bohužel nemám, neb je vyprodané, ve Švédsku prý nyní nejvíc hype kapela). „This is the best hardcore record I have heard in years. I'm not talking about 80's hardcore either, this is tough as nails hardcore with youth crew breakdowns and mosh parts. The thing that sets this record apart from a lot of the jocular HC bands is the fact that this music is played by punks and you can hear a distinct swedish kang influence here. I have to say Harda Tider (Hard Times) are one of the best live bands I've seen in quite some time as well.That puts their guitarist in three of my favorite bands going currently (Skitkids, Heratys, Harda Tider).” Strašně mě na nich baví, jak dokáží skvěle kombinovat několik stylů, mimo jiné také poverviolence vybrnkávačky.
Hlavní kapela večera La Disputé – vůbec mě to nebaví, strašně ubrečené... a zřejmě také upřímné. Večer uzavírají ve stanu pražští Remek. Je to kvalitní emo ve staré tradici. Přední řady paří, ale plno lidí také odchází, holt to není pro všechny. Mě u téhle kapely nějak nesedí Markův zpěv, kterej mi příjde nějak zahuhlanej. Je to schválně? Mám pocit, že u Lakmé, či Dakhma to tak nebylo. Mám dost a odcházím před koncem. Čistím si zuby a uléhám, když v tu mě probere diskotéka (kvůli které se přece jezdí na fluff, že), což je výjimečně dobře, protože nepropásnu program ve filmovém stanu. Zde tedy performuje jihlavské anarcho hiphopové seskupení Křik z ticha. Projev a lyrika (tak se v hiphopu říká textům, jestli sjem to správně pochytil) jsou velmi angažované a nasrané, což je fajn. Beaty jsou tvrdé a občas jsou slyšet docela zajímavé zvuky. Beaty kapele údajně dělá nějaký producent. Stan se pomalu zaplňuje, a tak jsou performeři obstoupeni kolem dokola skandujícím publikem. Na pár songů se také přidává zpěvačka. Je to fajn, ale pak už trochu moc dlouhý. Na moment si odběhnu mrknout se na fluff disko a je to fakt peklo. Tančí se o sto šest přesně na ty pecky, jejihž poslechu se snažím po celý život vyvarovat, tak abych si je pak v duchu nemusel zpívat, což je tedy evidentně v ostrém kontrastu s velkou částí osazenstva a navíc, k mému uleknutí, řve tančící dav freneticky všechny texty všech těch sraček. Jsem unaven a jdu spát, ale protože dýza jede na plné kule, musím si zarvat špunty do uší proklatě hluboko.
Sobota
Ráno jdeme do města, do hospody na snídani a s prominutím vysrat se (ono těch 20 záchodů v areálu festivalu překvapivě praská ve švech, přetéká sračkami, a tak člověku nezbývá, než hledat nějaké další možnosti. V okolí kempu to bohužel taky dost krutě schytává les...
Při vchodu do areálu si všímám cedulky „Amy Winehouse died (really)“. To je však informace tragická a zásadně mění další průběh festivalu. Já například zvažuji svůj odjezd, abych svým ustavičným truchlením nerušil všeobecnou pohodu, avšak pak mi dochází, že musím zůstat, abych mohl napsat ten report. Popravdě, když o tom přemýšlím, docela by mě zajímalo, kdo to tam dal. Kdo má během festivalu tolik času přes iphone surfovat a hledat drby?
První kapela, co vidíme je Lemuria. Je to dobrý start dne v podobě dobře zahraného indie rocku. Kapela o 3 členech, sympatická zpívající kytaristka má fajn hlas. Pak mám nějakou pauzu ve sledování kapel, zřejmě se hrabu v distrech, nebo něco jím. To mě inspiruje k vyndání vlastního distra, abych ale mohl sledovat co nejlépe dění, strategicky rozděluju a část distra umisťuju k Borlíkovi (placky a desku 6mas) a druhou část k Janě a Pavlovi (sedmipalce a 2 starší trika). Za celou akci se mi prodá akorát jeden sedmipalec, ale zhruba o 100Kč pod cenou, takže mám opět vyděláno, haha.
Další kapela, kterou si pamatuju je Battle of wolf 359. Je to perfektní temná emoviolence nálož s m/ž zpěvem.
Down to come – slovenské duo, přátelé Tuomase, prý dělali také koncert Presley Bastards. Tohle je ale sludge, post rock, celkem dobrý.
Během soboty mi kupodivu přijíždí plno známých.
Dangers – parádní hc nálož, občas připomínající Converge. Sympatický projev s proslovy a lidi paří jak o život!
Year of no light jsou Francie a hrají perfektní sludge shoegaze/ambient (jak jsem si přečetl v anotaci). Mají 2 bicí, 2 kytary a klávesy. Klukům stylově vlají dlouhé černé vlasy ve větru. Je to masivní sonický výplach, jsem moc spokojenej.
Ruští Reka mě tentokrát baví mnohem více než na koncertě ve Vegalité. Hrají sludge/post metal.
Punch – o této kapele jsem před fluffem nikdy neslyšel, ale po celou plno lidí měli trika, nebo jejich tašky, takže bylo jasné, že pár lidí na ně asi pařit bude. A taky že jo, smrtonostný 625 bay area thrash core se zpěvačkou a občasnými grindcore výjezdy. Fajn, asi je budu sledovat.
Victims – ach jo, řekl bych, že tahle kapela už je za zenitem... bavil jsem se o této problematice s plno lidma a většina se shodla, že poslední 2 alba jsou už nudná a ten koncert bohužel taky nějak neměl šťávu. Pamatuju si, že v roce 2007 Victims publikum Fluffu velmi slušně rozsekali a že na ně byl opravdu monstrózní circle pit. To se tentokrát nekonalo a evidentně si toho všimli i kluci z kapely a snažili se situaci zachránit ověřenými peckami, ale nějak se nedařilo. S několika lidmi jsme se shodli, že hráli nějak pomalu...
Warsawwasraw – perfektní název, hudba, grafika, koncert (v popisce se píše „frenetic punk with post punk/noise influence“). Ačkoliv jde pouze o duo, součástí koncertu bylo prasknutí struny a její výměna během jednoho songu, což byl záhul především pro bubeníka. Strašně sympatický kluci (francouzský)
Joe Lally – basák Fugazi se svým sólovým projektem. Fajn odpočinek, lituju, že jsem neviděl víc. Jedna z mála kapel na velkém podiu, která evidentně sere na image (pokud tedy za určitou image nechcete označit pleš, a oblečení šedivých barev)
Ensign – pro mě ne úplně nejzábavnější hardcore, ale opravdu VELMI mě potěšil zpěvákův projev mířený k publiku, kdy ocenil, že festival probíhá v takovém krásném prosředí z půli obklopen lesem. V Americe by se prý lidi touto dobou už topili v odpadcích. Ač se snažil jak mohl, tento přímý apel k účastníkům nebyl tak účinný, jak by bylo třeba.
Beyond Pink – švédská dívčí kapela, mají velmi vtipné proslovy, jedou na plné obrátky, ale moc mě to nebaví. Lidi si to užívaj, takže pohoda.
Swing Kids as Blue Note – reunion legendární kapely ze San Diega z půli 90 let. Kapelu jsem předtím neznal, tak jsem si stáhl diskografii, jenž čítá asi 9 songů, které se mi rychle zaryly pod kůži. Překvapivě jsem poznal všechny vály co kapela zahrála. Show se mi velmi líbila, frontman Justin Pearson (dále také např. The Locust a ta návaznost je tady cítit) předváděl perfektní divadlo. Shaman vysoce hodnotil fakt, že kapela, ač jeden z headlinerů, nedala po vydařeném vystoupení přídavek, „pouze“ vystoupil bubeník se závěrečným několikaminutovým proslovem, jestli se nemýlím, na téma sociální nerovnosti ve společnosti.
Neděle
Dopoledne jdeme do města pro jídlo, pití a tělesnou očistu. Poklusem se vracíme od bazénu lesem nahoru k areálu, abychom stihli Gattacu a když už jsme kousek, ale ještě stále v lese, kol a kolem se najednou rozléhají temné blackmetalové motivy a Ladin brutální zpěv. Nezbývá mi, než se na chvíli zastavit a hrozit otevřenými dlaněmi směrem nahoru do korun stromů, tak jak jsem to viděl v dokumentech o Norském BM. Dobíháme přecijen k podiu a ještě stíháme asi 3 songy. Je to i za těchto podmínek (1. kapela dne na velkém podiu) perfektní a velmi působivé. Tuomas mi klepe na rameno a ukazuje zježené chlupy na ruce, já to samé.
Unrestrained – sxe hc, vysoce energická show, údajně snad jeden z jejich posledních koncertů. Pro plno lidí opravdu srdcová záležitost a vím, že pár lidí s nimi má také různé mimohudební velmi veselé zážitky. Kvalitní proslovy, lidi šílej.
Positive youth – klasický případ pro mě úplně zbytečné, nenápadité sxe kapely. Vystoupení bez šťávy, lidi stáli v obrovském oblouku před kapelou a odezva žádná... Ale to je jen můj nezúčastněný pohled.
Fire Walk with me – na FWWM jsem se moc těšil, avšak byl jsem zklamán a asi ne sám. Fakt, že kapela znohu hraje a rozrostla se asi o tři členy zněl slibně. Čekal jsem totální sludge hlukovou stěnu, ale místo toho se éterem linuly spíš různé melodické, atmosférické kytarové vyhrávky. Třeba je to v klubu hustší...?
Perfektní byl litevský hc punk Sold outs. Bohužel jsem viděl jen asi poslední 2 songy. Set ukončují zdařilým coverem Black Flag.
Po nich italští Reain. Pro dost lidí možná nejzásadnější kapela na festivalu. Údajně kmotři italského screama. Dávám asi 2 songy, které vydají tak na 10 minut. Tři kytaristi, basák a zpěvák (div, že ne i bubeník) neustále pobíhají po podiu, s často rozpřaženými rukami jako ježíš, květáky na hlavě a naprosto nepunkovou imagí. Evokuje to ve mě spíš seanci nějaké sekty, nebo extatické výjevy z Bondyho Invalidních sourozenců J. Že by nějaká nadstavba běžného emařského „upřímna“? Ale ok, plno lidí si to fakt užilo a hodnotili to velmi pozitivně. Prý také odehráli před nedávnem skvělé koncerty v čechách. Koncert trval snad víc než hodinu.
Uštkni je další z mnoha spolků ze Supermarketu pod Radhoštěm, jak to zpěvák sám zajímavě lokalizoval. Koncert byl byl naprosto standartní, tak jako kdykoliv jindy, takže takový punkovější Mňága a Žďorp, já jsem si to spolu s pár lidmi užil, ale docela mě překvapila právě malá účast na jejich vystoupení. Myslel jsem, že vzhledem ke stylové otevřenosti festivalu sem Uštkni zapadnou jako prdel na hrnec, ale zdá se, že v Německu tento styl asi zas tak neletí, a tak zel stan (polo)prázdnotou.
Rosetta – jestli se nepletu, tak docela nudná smečka, matně si vzpomínám, že mě to moc nebralo. Zajímavostí bylo, že set sledoval zhruba šestiletý kluk s obrovskými sluchátky na uších a při jednom songu skočil do lidí a ty mu nad svými hlavami zprostředkovali jednoduše, vzhledem k jeho váze, okružní jízdu.
The Fight z Polska byli super. Viděl jsem jenom kousek, ale i z toho byla vidět ta energie a nadšení. Lidi pařili jako o život, pořád někdo nahoře... Fight prodávali mimojiné perfektní trička s návodem jak vyrobit molotov koktejl z nenápadného dívčího šátku.
BLACK BREATH! – kurva, tak tahle kapela to má opravdu na háku. Hned jak rozložili distro, byli v obležení a prodávali merch jak na běžícím pásu. Vůbec jsem netušil, že je kapela takhle v kurzu. Ono však není čemu se divit. Lidí, které baví old school deathmetal a crust není málo, a tak měla kapela mezi špinavci pochopitelně největší odezvu. Co mě však příjemně překvapilo, že to strhlo téměř všechny, takže v circle pitu zvěřili sXe s crustery a všechno možné mezi tím, dokonce i pravověrný deathmetalista by se našel. Jenom mě napadá, že tolik metalcorových kung-fu póz asi BB při koncertu ještě nezažili. Potěšilo mě, že nové songy jdou ve šlépějích těch starých. Malinko jen vadila jistá rozsekanost setu, kdy po každém válu kytaristi ladili aparád. Vrchol koncertu byl, když jeden kytarista požádal před zraky pár tisíc lidí svou přítelkyni o ruku a nasadil jí prsten. Distro bylo samozřejmě v obležení. Lidi s ošklivýma trikama Black Breath od neděle pak potkávám každý den – fluff, vlak, praha, koncert, letiště, Helsinki (každý den několik různých motivů)
Ceremony – popis „insane fast core/power violence“ mi na ně úplně nesedí, kapela podle mě hraje spíš takovej rock’n’roll hc s agresivním/naléhavým zpěvem. Ok, Rohnert Park, California, tam bydlí přece i Shawn z Capitalist Casualities... Nevadí, každopádně si mě kapela získala, je to dost originální a chytlavé. Koncert byl super. Oprava – album Still nothing moves you je správné PV. To co jsem psal výše se vztahuje hlavně na poslední album Rohnert Park.
Festival uzavírají Obstacles. Stan už není tak přervaný lidmi, protože jich už dost odjelo. Je to perfektní meditativně psychidelický mathrock. Je až k neuvěření, co ty kluci ve třech dokážou zahrát. Hlavně tedy kytarista. Perfektní tečka na konec festivalu!
- - -
Na závěr jsem se zeptal pár kámošů (z nihž většina na festivalu pracovala) na jejich pocity z Fluffu a dostal jsem celou řadu zajímavých reakcí. Bohužel to nebylo moc pozitivní čtení. Kluci tvrdí, že se z toho stává normální hudební festival a původní myšlenka se postupně někam ztrácí. Panovalo rozhořčení nad agresivitou a neomaleností některých účastníků, stádovostí... Některé (a mě taky) totálně sere diskotéka.
... a z čeho jsem dlouhodobě zklamanej a vypruzenej je disko šílenství - fakt to moc nechápu - nejdřív se přes den tvářit jako super pozitivní alternativní mládež, aby se večer rozjela totálně buranská dance party (dost podobna hardbassu mimochodem, haha). jasný, že disko songy jsou dobrý, ale rozmlácený věci na pódiu, urvaný světlo atd. to mi moc punk nepřijde. Stejně jako tisíc odpadků... bylo tragikomický sledovat kids s nášivkama vegan revolution a kdovíco všechno jak během koncertu svojí oblíbený kapely hážou plechovky od organickýho džusu pod pódium.”
Já jsem rád, že jsem se na festival po delší době vypravil. Objevil jsem plno pro mě nových, zajímavých kapel a viděl jsem se nakonec s plno kámošema, kteří se pozvolna trousili hlavně v sobotu.
Autor: Mates Prokop - ismit6@gmail.com
Fotky:
Hĺrda Tider
Ensign
Punch
Joe Lally
Swing kids
Unrestrained
Reain
Uštkni
Black Breath Ceremony
|
