Vlastně trochu váhám nad smyslem reportu z plzeňského FluffFestu, na kterém jste určitě byli úplně všichni, protože to byl po roce opět fest s vaší nejoblíbenější hudbou a skvělá příležitost, jak znovu nalézt své dlouho ztracené kamarády. Jestli se přece jen najde někdo, kdo si svou blbostí nechal ujít vše, co měl tak blízko pod nosem, nech? se teď chytá za hlavu, ale raději a? drží hubu, protože o takových ani nechci slyšet. No ale snad alespoň pro shrnutí…
Nádherné místečko z minulého roku se strategickou polohou kempu hned v sousedství překrásného hřbitova, bylo letos organizátory přebito místem přenádherným. A protože to nebyl festival jen tak ledajaký, nešlo o nic menšího, než o plzeňské výstaviště, či alespoň jeho část. To nahrávalo i těm největším lenochům a několika málo vyhlášeným opilcům, napájejícím se noc co noc v místní kolibě. Takovým pak stačilo vypotácet se po prohýřené noci okolo poledního ze svého vlastnoručně zbudovaného přístřešku a vpadnout přímo do centra dění. Jsem rád, že ti méně zruční ve stavění obydlí, svěřili po loňských potopách ve svých stanech raději vše do rukou někomu jinému a ubytovali se na studentských kolejích. Holt teplá sprcha každý večer a vlastní záchod měly pro mnohého návštěvníka zhýčkaného velkoměstským životem navrch. Pro nás, kteří jsme zůstali v kempu, byl pro stanování k dispozici ohromný prostor, který se snad nakonec zaplnil do úplně posledního plácku.
Centrem koncertního dění se stal výstavní pavilon skleníkového typu, model osmdesátá léta, o kterém jsem si myslel, že se zazněním prvních tónů vyklidí prostor nové výstavbě. Leč pánové z pupíkové crew to měli vše dobře spočítáno, tudíž nám snad zůstane střecha nad hlavou i pro rok příští.
Když jsem viděl sál, kde to vše mělo probíhat, trochu jsem se obával, že prostor nemůže svou kapacitou ani náhodou stačit, protože mi to přišlo být mnohem menší než loni. A to mělo podle všeho přijet podstatně víc lidí než před rokem. Obavy se nakonec rozplynuly a sál stačil bohatě pro všech těch, odhadem 1200 lidí. Velikou výhodou bylo i druhé patro, kam se nádherně vešla distra a ještě zbyly mraky volného místa. Distribucí bylo letos o dost větší množství, ale řekl bych že původně jich asi bylo ohlášeno víc, než nakonec dorazilo. Jejich chyba!
Peníz, investovaný do ozvučení prostoru se rozhodně vyplatil, a tak si snad ani nedoslýchavý Kučin z Napajedel nemohl stěžovat na nedostatek hluku. Světelný park byl rovněž velmi bohatý, což nahrávalo všem, kdo si přijeli své miláčky zvěčnit na památku. Už vidím živě ty dlouhé zimní večery strávené s albem plným fotek na jednom koleni a třemi vnoučaty na koleni druhém spolu s nekonečným vyprávěním o tom, co že to tam v té Plzni bylo tenkrát všechno k vidění.
Asi největším problémem loňského festu byl nedostatek krmě pro všechny ty hladové podvyživené hardcore kids. Letos se už vařením nedevastovaly ničí byty, nebo? se přesunulo přímo na místo činu. Stánky byly hned dva – sendvičový a gulášový. Co jsme letos opravdu postrádali, byl stánek zmrzlinářský – velký to hit loňského festu. No a konečně pro ty, kteří si rozhýbávali svá těla přímo pod pódiem, musela být ještě navíc připravena další občerstvovací stanice s tekutinovým sortimentem a navrch se sličnou obsluhou. Dosti nás mrzelo a ještě více organizátory, že se nepodařilo uzavřít po dobu festivalu místní nálevnu, která tak pokazila celý záměr, obejít se v místě festivalu po celý víkend alespoň bez tvrdého alkoholu. Škoda!
Náš tým, který už nemohl nedočkavostí dospat dobrý měsíc dopředu, nevydržel takový nápor na své nervové ústrojí, a tak jsme již ve čtvrtek dostávali sodu od místních technařů, jejichž párty byla moc hezkým soundtrackem, táhnoucím se celou nocí až do šesté hodiny ranní. Ještě jednou děkuji za ty dvě hodiny, které jsem při tom vůbec mohl v desetiminutových sériích naspat.
Den 1
Okolo sedmé hodiny ranní jsem pochopil, že snažit se dále usnout nepovede nikam, a tak jsem šel raději na obhlídku kempu. Ten se během noci začal docela hezky plnit a v průběhu dopoledne již bylo jasné, že kvality FluffFestu se za ten uplynulý rok hezky rozkřikly.
Tréma mě zužuje před každou akcí. Jak by pan Fló řekl, je to můj problém. Proto jsem si zkrátil čekání na začátek festu prací, klábosením a odbíháním na toaletu.
První den otevřeli třeboňští Good riddance, totiž Suffer. Doufám, že kluci nebudou za tohle přirovnání naštvaní. Mně kdyby někdo řekl, že zpívám, nebo dokonce vypadám jako Eric Adams z Manowar, tak neodejde nepolíben. Všichni z něčeho vycházíme a kdo říká že ne, ten lže. Suffer předvedli profesionální výkon a sklidili zasloužené ovace. Další na paškále byli pražští Anyway. Tady si přirovnávat netroufám, protože tahle kapela je dokonalým mixem všech divnokapel, které jsem přestal sledovat v momentě, kdy se rozpadli Jawbreaker. Dobrej set, ale já čekal na jiný koně. Fratellanza, neboli politické bratrstvo z Itálie, byli na poslední chvíli výměnou za krajany Receipt. Oldschool – no comment. A když píšu no comment, tak nepřidávejte! No a konečně Esgmeq. Skandál ze západu Čech a zároveň první kapela, u který se mi stáhl žaludek napětím. Opět odskakuji na toaletu. Ďáblovi sluhové ve mně vyvolávají stejný pocit napětí před koncertem, jako Vitacit v letním kině na pražském výstavišti koncem léta ‘89. A jedem! Sisi plive do publika a vše je jak má být. Mistr Lochman plive ze zadu na Sisiho. Uf, pekelná jízda. Teď teprve skutečně začíná Flufffest 2001. Nemusíte mít doma jejich desku (i když už jen pro obal stojí za to), ale koncerty byste vynechávat neměli. Tohle je punkrock! Živelnej, srdcervoucí a pořád do plnejch. Žádný divadlo. Cockroach z Holandska zahráli starej dobrej thrash. Většinou mi tahle kapela připomínala Charlese Bronsona. Pamatujete si tu scénu, kdy postřílel všechny pouliční punkáče lehkým kulometem?! Dobrej mazec, ale to se musí vidět a ne sedět doma… Kde vůbec byli všichni ti hezcí kluci ze Strakonic, kteří vždycky tak drželi scénu? Pak hrála Valina. Valina hrála emo. Valina mně nebavila. Po první výměně propoceného trikotu nastoupili tourpartneři Cockroach, Mihoen, kteří hráli rychlej polit hc, u kterýho mě zaujal hlavně zpěv ala poslední model sekačky od Mountfieldu. Lvmen, dobrý jako vždy, ale už by to chtělo nový songy. A hlavně trika. Pokud možno s pořádným kořenovým logem. Girlie Lvmen už nosí i fanynky Petra Spálenýho a cukrárny Viktora Sodomy (ten má alespoň ucházející příjmení). Strength approach je dobrej oldschool z Itálie, ale nevěnoval jsem mu dostatečnou pozornost, diky rozcvičce před nadcházejícím setem. A je to tady! Ecowarmachine z Reichu - Heaven shall burn, aneb sjezd všech nejlepších kickboxerů a kickboxerek z Evropy i ze zámoří. Blackmetal při kterém si ti otrlejší z vás užili spoustu legrace (zbytek zůstal stát s otevřenou pusou). Z existujícího videozáznamu rozlišuji v kotli následující profese: sanitář, messenger, prodavač z pornopůjčovny, akademik, manažer, pekař, hudební vydavatel, knihovník, kriminalista, prodavačka z Německa, kterou hned následující den vyškolil pan Tlus?och při Cataract. Všechny tyto profese velice rychle přijaly následující role: větrný mlýn, jednonohý námořník, klasicky headbanger, kladivoun, kolotočář, potápěč. Bavili se všichni chlapci i dívky, mladí i staří. A pak že violent dancing je nějaká diskriminační záležitost. Kdo si koupil Lifeforce kompilaci a slyšel na ní nový song od Heaven shall burn, nazvaný jednoduše Fire, ten pochopil, že naše fyzické možnosti v letošním pitu, ještě zdaleka nedosáhly svého maxima. Endstand miluju. Hrajou rock‘n’roll v přeneseném slova smyslu, ale ten večer již byli bohužel nad moje síly.
Den 2
Pro toho, kdo si snad chtěl v sobotu býval trochu pospat, obstaralo velmi hezké probuzení nazvučování rockového koncertu, v přes říčku ležícím otevřeném amfiteátru. Díky tomu se pak v průběhu celého dne potáceli po kempu ožralí hipíci, hledaje nejbližší pípu. Je mi vážně záhadou, jak mohli jejich zástupy volně korzovat přes most, který byl uzavřen zátarasem a ještě hlídán ochrankou od rockfestu. Každopádně jsem z jejich volného pohybu po naší části areálu neměl ani trochu dobrý pocit. Přednost však zřejmě dostal profit místního hospodského.
Únava z prvního dne již byla znát, a tak se lidi do sálu trousili velice z pozvolna během prvních pár kapel.
Začalo se velice mírně kapelou Waave. Tím pádem bylo ještě dost času na to, abychom se za jejich hudebního doprovodu nadále probírali z ospalosti (jiní z opilosti), pobíhali po sále ve snaze utratit své peníze za hudební nosiče oblíbených interpretů, či zaopatřit si něco podobného snídani. A je-li řeč o jídle, pak je na místě taková malá odbočka. Po jednom mírném zaváhání se špatným odhadem spotřeby sendvičů, vytvořila se v sobotu u tohoto stánku obrovská fronta, která vlastně neopadla až do konce festivalu. To také bylo terčem velké kritiky na adresu organizátorů a leckdo vytáhl i přirovnání k roku minulému. Kdo měl ale opravdu hlad, mohl si buď zajít do druhého stánku, nebo se nakrmit z vlastních zdrojů a to bez fronty. Při tak velkém množství lidí by zřejmě ke spokojenosti všech muselo být kuchyní alespoň pět, což je, jak snad každý pochopí, jen těžko realizovatelné.
První rozhýbávání nastalo při následující kapele. Strakoničtí Underfire nikdy neměli žádné větší výkyvy ve svých koncertních výkonech a tak ani tento koncert nebyl výjimkou. Nepochybuji o tom, že dozajista proběhl i nějaký ten cover, který i po deseti letech dokáže rozproudit nejednoho sportovce. Hned po nich následovalo pro mě asi největší překvapení letošního festu – Fear my thoughts z Německa. Popiska na letáčku hlásala, že můžeme očekávat něco v duchu Kiss it goodbye, což mě ani zas tak moc nenavnadilo. No a nakonec se z toho vyklubal hodně dobrej živelnej a ještě navíc heavy metalově melodickej chaotickej mosh. Mimochodem jejich cd je skutečně parádní a na své si při jeho poslechu přijde nejen otrlý newschooler. Z Ravelin 7 se již před časem stala záležitost jen pro ty největší šílence. To však já nejsem, tudíž prchám před tímto rock’n’rollokřikochaotiko-trhačem mejch ušních bubínků spolu s dalšími zděšenými ven. Vypadalo to téměř jak na obalu desky od Locust. Na moskevské Unconform se těšili skoro všichni. Jejich kazeta s texty v azbuce dostala každého již v průběhu minulého roku. Leckdo pak promrskával slovíčka a říkanky, které utkvěly v paměti ještě ze školních lavic. Většině lidí šly ale o mnoho lépe pohyby v pitu, než luštění podivných písmenek a vše pak podle toho náležitě zúročili při jejich místním vystoupení. Thema 11 byla jako vždy tvrdým oříškem pro nejednoho. Já přišel akorát tak včas na Markovo povinné zničení nástroje. Dostala, co si zasloužila, to si buďte jisti. Franklin lakes jsem snad ani neviděl a jestli ano, tak na mě asi vůbec nezapůsobili. Fakt nevim. Od Sunrise z Polska jsem si dost sliboval od chvíle, co jsem slyšel jejich poslední desku. Na druhou stranu oni na živo nikdy nebyli nic moc, tak jsem byl pln napětí, jak to bude vypadat tentokrát. Hudební kvality jednoznačně potvrdili a já si tak pro sobotní den přišel podruhé na své. Teď už jsem si začínal opravdu vybírat, jaké kapely mi stojí za shlédnutí. Kids like us takovou kapelou nebyli, takže na to, jak hráli se zeptejte někoho jiného. Švýcarští Cataract, ač na západě dost známí, asi doposud mnoho místních neoslnili. Jejich první dvě nahrávky mají sice vzestupnou kvalitu, ale od té doby, co jsem je viděl jednou živě, jsem se jim raději velkým obloukem vyhýbal. Doufal jsem, že snad tentokrát předvedou na pódiu něco lepšího než posledně a jak se zdá, výměna zpěváka jim jenom prospěla. Poslouchat je doma z desky by mě moc nebavilo, ale jak jsme se sami přesvědčili, hýbat se na jejich muziku dá velice dobře. A už tu byla jednoznačně největší tragédie celého festu, kapela Vitamin X. Jednak všechny dost zaskočilo, že tahle partička, ač mnohými velmi oblíbená, neumí vlastně vůbec hrát. Zřejmě jediným důvodem velké obliby u sXe youth crew je právě a jedině to „X“ v názvu kapely. Téměř nadlidským úkolem se pak stalo rozpoznávání coveru od Minor Threat. Pánové, to teda byla bída!!! A jak už to tak bývá na festivalu s tolika kapelama, musí alespoň jedna z nich něco naprosto zničit. A byli to opět Vitamin X, kterým se to podařilo dokonale. Jestli se nemýlím, skončili u skóre dva odposlechy a tři mikrofony (pokud se pletu, tak mě opravte). Kluci z Fluff crew se samozřejmě snažili uchránit, co se dalo, protože jestli to někdo nepochopil, byli to pak oni, kteří museli zničené věci uhradit. Jejich snaha byla taková, aby se na pódiu pohybovalo co nejméně ničících lidí, strhávajících s sebou zpět do kotle vše, co jim stálo v cestě. To se setkalo s absolutním nepochopením mnohých tupých hlav pod pódiem, majících za to, že jim je bráněno v tom, užívat si koncert naplno a že praktiky organizátorů nejsou v souladu s hardcore etikou. Proto se jali napadat všechny, kteří svým tělem bránili aparaturu. Nevím, zda po malém vysvětlení ze strany organizátorů všichni dotyční pochopili, co to znamená respektovat druhé a cizí majetek, ale doufám, že pokud tomu tak není, již se s nimi v Plzni vícekrát nesetkáme.
Pak už tady ale byl závěr tohoto dne v podání německých Caliban. I většina těch, kteří s kapelami podobného ražení nejsou moc za dobře, musela smeknout před jejich výkonem. Kdo je tady viděl vůbec poprvé, byl jejich kvalitami evidentně dost zaskočen. Není divu. Pokud byste je snad chtěli zhlédnout během jejich dvou koncertů v Japonsku, museli byste se před pódiem mačkat s dalšími 30 000 lidmi. Kdo se nebál nějakých těch modřin (konec konců vždy? už byl před námi jenom jeden jediný den) a užíval si jejich show v pitu, ten nemohl v žádném případě vynechat skvělou wall of death by Mr. Sheep. Ještě že nás již pro dnešek nečekala žádná další kapela, ale pouze noční koupel v nedalekém rybníku Boleváku.
Den 3
Chtěl bych vidět někoho, kdo se do tohoto dne probudil naprosto svěží, vyspalý a fit. Náš případ to tedy rozhodně nebyl, a tak jsme posedávali kde se dalo, hlavy nám padaly únavou a oči se klížily. Bylo jasné, že dnešní den už žádné velké dovádění neproběhne, spíš bude příležitost, popovídat si v klidu s těmi, na které jsme zatím neměli dostatek času.
Mnohým z nás se konečně podařilo na několikátý pokus zhlédnout domácí Climatizado. Tahle kapela byla opředena lehkým oparem záhadnosti, takže nás bylo opravdu dost, kteří jsme se těšili, co z toho nakonec vyleze, až je konečně uvidíme. Já osobně jsem byl nad míru spokojen a jejich vystoupení plné kláves a samplů mě hodně bavilo. Litoval jsem však, že jejich show byla tak krátká. Dussander ohlásili svůj koncert jako poslední ve staré sestavě i pod tímto jménem. Dnes zněli tak nějak podivně mdle. Kde byla chyba, nevím, ale kdyby byl zvuk trochu hutnější, určitě by z toho mohl být jeden z jejich lepších koncertů. Jakpak asi budou znít, až je uvidíme příště s novou tváří? Nechme se překvapit. Jihoafričtí Groinchurn mi po poslechu jejich mp3 připadali být docela slibní, ale všichni, kteří je již někdy viděli, byli názoru zcela opačného. Musím jim dát za pravdu. Tenhle metal mě vůbec nezaujal. Netbrake a Durango 95 jsem trávil někde mimo sál, protože už jsem toho měl docela dost a radši jsem šetřil zbytky svých sil. Lehké rozčarování do sálu vnesli až domácí Gride. Našince samozřejmě zaskočit nemohli, ale nejeden cizozemec se s notnou mírou zaujetí zaposlouchal alespoň do části jejich rychle odsýpajícího setu. Newborn pro mě z počátku moc velkým lákadlem nebyli, neb jejich singl, ač mnohými do nebe vychvalován, mě ani trochu nezaujal. Živě je však mnoho z těch jejich kytarově onanistických pasáží potlačeno a vše zní pěkně ostře. Vždy? také za struny tahají někteří členové, z loňského festu známých Dawncore. K tomu trocha hezky ryčného zpěvu/křiku, no a jak se nám to nakonec líbilo… Další na řadě byl malý prostřih zpět do minulého tisíciletí v podání německých hvězdiček Highscore. To co zde předvedli, bylo o mnoho lepší, než jejich show na Strahovské Sedmičce pár dní předtím. Zkrátka poctivej oldschool. Před švédskou kapelou Leiah opět prchám ven. Určitě to není kapela, kterou bych musel vidět pravidelně za sebou už čtvrtým rokem. Kdo má rád poklidný uspávající emo, ten ale nemohl být zklamán a může si to znovu zopakovat za týden v Ieperu. A konečně to přišlo! Už jsem se obával, že se z té celodenní unavenosti nedokážu nikdy probrat, ale Burden mě znovu dovedli do varu. Tomuhle já říkám progresivní oldschool. Agresivní jako prase, šílenej kytarista a zpívající tlouštík, kterej i přes svou nadváhu ví, jak rozjet kvalitní mosh. Více takových kapel!!! Pak už na všechny, kteří ještě dokázali vydržet, čekalo úplně poslední hudební těleso. Před jejich koncertem se mezi všemi rozšířila obstojná kachna, že Facedown teď hrají rock. Jelikož i my jsme byli touto zprávou zasaženi, ani jsme už s nimi nepočítali. Možná že nové songy téhle kapely znějí chvílemi něžněji, ale zvrat přijde vždy v pravý čas, a tak si všichni, kteří je kdy dříve slyšeli a měli rádi, mohli v klidu oddechnout a se slzami v očích se ubírat zpět do svých domovů.
Děkuji všem, kteří jakkoliv napomohli tomu, aby tato akce mohla proběhnout i všem, kteří se plahočili leckdy velikou dálku a to jen kvůli kapelám, které mají rádi a kamarádům, které snad nejpozději za rok znovu naleznou na stejném místě.
Ondra & Ivan
Více na old.czechcore.cz
|
