|
Počkal jsem si na ten správný den. Inverze, lehounký déšť, rtuť teploměru lehce nad nulou, ale pocitově mnohem větší zima a nálada rozhodně pod bodem mrazu. Už od rána. Zvonění tramvají, reklamy na štěstí všech možných velikostí a barev, fízlové, co vypadají jako z Total Recall a dost často se tak i chovají. Neodbytný pocit pouhého přežívání.
Po více než týdnu jsem přijel domů do Plzně a první, co jsem zahlédl ve svém pokoji byla deska Gattaca. Jakoby ji tam někdo nastražil. Hned vedle teda ležela ještě kazeta Lucie - Černý Kočky Mokrý Žáby, ale bylo jasný, že ta se bude hodit jako terapie zase k úplně jiné příležitosti. A tak jsem si uvařil kafe, chvilku poslouchal déšť, který zesílil svoji intenzitu a začal bubnovat do parapetu a položil desku na gramofon. Věděl jsem, že mix a mástr nakonec dělal Amák a už z bandcampu bylo jasné, že to byla dobrá volba, ale stejně mě překvapilo, jak to kurva hraje. Silnej, fyzickej a prostorovej zvuk, který je všude kolem vás. Svírá vás. I ve chvílích, kdy se v písníčkách zdánlivě nic moc neděje, jako třeba zhruba ve dvou třetinách skladby Kódy, Čísla, Znaky. Pozornost si tam pro sebe krade hlavně vynikající basa a pak jakási nevyřčená zlověstnost zesílená zmíněným zvukem. Samotné nahrávání zvládla Gattaca sama a evidentně na výbornou, ale Amák to svým citem a přístupem posunul o hodně dopředu. A co je hodně zajímavé, je fakt, že celkový sound vlastně nění nijak přehnaně agresivní. I díky tomu se tahle deska úspěšně vzpírá té emocrustové škatulce, ve které je kapela už od svého začátku zařazena a rozhodně se to netýká jen zvuku. Když budete dobře poslouchat, zjistíte, že na celé nahrávce je v podstatě jen jedna d-beatová pasáž a i když některé momenty mají dost slušné tempo, pracuje se v nich s jinou, méně očekávatelnou, ale o to zajímavější rytmikou. V tomto ohledu mě zase hodně překvapil Dan na postu bubeníka, myslím, že i on má dost velkou zásluhu na tom, že Gattaca dokázala úspěšně překročit bludný kořen zacyklení se v jedné poloze a jednom stylu a nahrát desku, která je konzistentní a pevná jako skála, ale také na míle daleko od nějaké šablony. A teď, když tohle píšu a soustředím se na naprosto skvělé kytary na konci písničky Dohled 2.0 mi plně dochází, s jak obrovskou paletou vlivů se na ni pracuje a jak důsledně jsou poskládány dohromady. Mnohem víc než emocrust je to temná hard core deska s obrovskou dávkou emocí, s dynamikou kolapsu, s náladou, kterou jsem popsal na začátku recenze. A dal bych ruku do ohně za to, že hlavní přiznaná inspirace jsou Spectacle a jejich I Fail, deska, které výše popsané pocity dovedla téměř k dokonalosti a z vykrádačky Catharsis se dostala na naprostý limit toho, jak popsat frustraci, smutek a bezmoc. Lada dokonce někdy i podobně tlumeně frázuje a zní to skvěle. Stejně jako její brutální poloha, která je čitelnější a agresivnější zároveň, což je jenom dobře, protože to kope do žeber.
Každá z pěti skladeb má v bookletu věnovanou dvoustranu. Vnitřák je vlastně sešit. K českým textům jsou anglické překlady, úryvky z knih, citáty. Šaman říkal, že texty mu vždy přišly u Gattacy trochu jako slabina. Jestli to tak kdy vůbec bylo, tak teď to neplatí ani omylem. To vše, o čem jsem psal, by bez nich bylo poloviční. Jejich zacílení na současné problémy, jejich apel vycházející z reálných pocitů a zkušeností a jejich autenticita, násobí sílu celé desky.
Na maximum.
Ke katarzi.
https://gattaca.bandcamp.com/album/monumenty-selh-n
|