Tento článek hodlá představovat polozapomenuté „nedoceněné“ kapely, jež si zaslouží trochu pozornosti. No dobře, někteří mě už možná odhalili. V zásadě mi nejde o nic jiného, než na pár stránkách onanovat nad svými milovanými kapelami, vychvalovat je do nebe, sáhodlouze polemizovat nad jejich přínosem pro hardcore scénu, pro fungování vesmíru, a přitom si ještě honit vlastní triko. Kapela, kterou vám hodlám představit v tomto díle, nehrála sice tak třeskutě originální hudební koktejl, jako posledně propíraní NAKED CITY, ani neměla k hardcore akademický analytický přístup jako Newyorčani. Zatímco NAKED CITY byli jazzmani, kteří si za předmět svého studia zvolili grindcore, aniž by byli něco jako „součást scény“, prostě přišli „zvenku“, GUYANA PUNCH LINE byli „obyčejní“ punkáči, kteří v hardcore vyrostli a v rámci kapely se snažili posunovat hranice hardcore o kousek dál, a to jak hudebně, tak ideově. Především si zachovali otevřenou mysl a k celému hardcorovému tyjátru přistupovali s ironickým sžíravým nadhledem, aniž by přitom zrazovali kořeny. Zahalili kapelu do mlhy absurdního filozoficky sofistikovaného nihilismu a dodali ji bizarní image, díky níž kapela daleko vyčnívala jako maják v moři hardcorové uniformity. To vše jsou ideální předpoklady k tomu, aby se kapela dočkala nadšeného hýkání na stránkách Napalmanachu.

Motto:

„Máš dojem, že jste s kapelou museli přistoupit na nějaký kompromis, abyste se dostali do bodu, v němž se zrovna nacházíte?“

GPL: „ Určitě. Hrajeme koncerty, jezdíme na turné, nahráváme songy, vymýšlíme je ve zkušebně, apod.

Nudně-nutná historie:

V roce 1998 se potkali Chris Bickel a Kevin Byrd. Oba byli zkušení harcovníci, kteří se již několik let protloukali punkovým životem v prosluněné Jižní Karolíně. Kevin hrál v první půlce devadesátých let na kytaru v dnes již legendárních ANTISCHISM, špinavé crustpunkové úderce se silným anarchistickým postojem. Po rozpadu ANTISCHISM pokračoval s některými členy v INITIAL STATE a FUCKING.COM. Chris pak měl za sebou několikaleté účinkování v IN/HUMANITY, kde trápil hlasivky. IN HUMANITY vznikli v roce 1991 a mastili parádní chaotický hardcore, který je dneska označován jako emo-violence. (Mimochodem autorem tohoto termínu je právě Chris Bickel, jenž jej použil jako parodii na všechno to nálepkování hardcorových subžánrů. Připadalo mu, že spojení termínu emo a power violence nejlépe vyjadřuje absurditu celého škatulkování a tak jednou takto zaškatulkoval tvorbu IN/HUMANITY. Paradoxem všeho je, že termín emo violence se od té doby poměrně solidně etabloval a je velice často skloňován v recenzích a jinak. Todle Chris nečekal a komentoval to takto: „Přestože tenhle termín měl původně označovat jenom muziku IN/HUMANITY a několika spřízněných kapel, postupně se rozšířil a zdomácněl, že dnes se jím běžně označuje agresivní nemachistická muzika se sarkastickými texty. Stal jsem se parodickou obětí svého vlastního vtipu. Výborně!“) Kapela vydala několik samostatných i split 7“ a dvě alba, aby se v roce 1998 odporoučela do věčných lovišť. Předtím stihli projet i Evropu. Hráli tehdy dokonce v Brně pro asi patnáct diváků. Na bližší podrobnosti se ptejte chodící encyklopedie Filipa Fuchse, který ten koncert pořádal. IN/HUMANITY byli tak trochu předzvěstí GPL, neboť už v tédle kapele vystrkoval růžky Bickelův neotřelý humor. Například jejich první sedmipalec dostal jméno Intolerable a kapela ten název vzala opravdu vážně. Půlku pressu (275 kopií) této nesnesitelné nahrávky sama kapela nejdřív poškrábala a poté rozhazovala do publika při svých živých vystoupeních. Prý jim ta nahrávka zněla jak nějaký zkurvený NYHC. Muzika kterou produkovali IN/HUMANITY se těžko škatulkuje. Přestože v sobě nese typické atributy toho, čemu se říkalo emo violence a později screamo uchovává si v sobě těžký nadhled a jakousi rozpustilou punkovou hravost. Texty jsou nepříjemně adresné a provokativní, což sem tam vyvolalo prudkou protireakci. Pochybnou slávu si v té době vydobyla roztržka mezi Chrisem Bickelem a HATEBREED, která se strhla na koncertě těchle drsných kluků s obrovskými krky, když hráli v domovině GPL v Columbii. Bickel navštívil onen koncert, aby mohl šířit svůj ujetý fanzín SNIP. (Kromě tohodle miniplátku působil Bickel v té době i jako sloupkař Maximum rock´n´Roll) Velice brzo se však na onom koncertě dostal do konfliktu právě s chlapci s HATEBREED, kteří nebyli schopni zkousnout to, že si Chris ve fanzínu utahoval z obchodních praktik jejich v té době domovského labelu Victory, který se s pomocí nejprovařenějších obchodních strategií snažil tvářit hrozně nezávisle a punkově. Kluci na to reagovali po svém. Agresivními výpady a snahou o fyzickou inzultaci pisatele. Nakonec se situaci nějak podařilo uklidnit, především díky tomu, že HATEBREED už museli jít hrát. Když HATEBREED o pár měsíců později opět navštívili Columbii, někdo na jejich koncertě distribuoval leták, na němž minulý konflikt bod po bodu rekapituloval, aby nakonec mimo jiné označil HATEBREED z homofoby, neboť při hádce s Bickelem, jej celou dobu oslovovali buzíku. Když se proti tomu Bickel ohradil, odpověděli HATEBREED, že se buzíků nebojí, neboť je nesnáší. Poté, co se leták dostal do rukou HATEBREED, následoval rozzuřený telefonát zpěváka HATEBREED na záznamník v Bickelově obchodě s deskami, který v té době provozoval. Vzkaz obsahoval výhrůžky fyzickým násilím a rozflákáním obchodu. Chris následně volal zpěvákovi HATEBREED a snažil se mu plány kapely na pomstu rozmluvit, což se mu podařilo. Nebyli by to však zlomyslní IN/HUMANITY, aby nahrávku ze záznamníku nezačali používat na začátek svých živých vystoupení. V tvorbě kapely vůbec najdeme mnoho podivných inter, jejichž autorem je bezpochyby Bickel, neboť podobně ujeté intra se objevují i u GPL, k nimž se nyní konečně dostaneme.  

Ani po zániku svých předcházejících kapel totiž nehodlali Chris a Kevin s muzikou nadobro seknout a vzhledem k tomu, že sdíleli mnoho společných názorů na hudbu, založili kapelu, kterou pojmenovali GUYANA PUNCH LINE. Přibrali ještě Troye Thamese na bicí a Matta Thompsona na basu. Již samotný název je předzvěstí toho, že tadle kapela bude tak trochu jiná. Doslovný význam názvu by se dal přeložit jako: „Pointa z Guyany“, přičemž je možný ještě jeden překlad a to: „Fronta na guyanský punč“, což už je jasný odkaz na sektu Chrám Lidu, kterou v padesátých letech založil poblouzněný fanatik Jim Jones. Členové této sekty žili koncem 70. let na obrovské farmě v Guyaně, kterou společně obhospodařovali pod brutální taktovkou diktátorského reverenda Jonese. Když se o poměry v sektě, kde docházelo k vymývání mozků, fyzickým trestům a sexuálnímu zneužívání začala zajímat veřejnost a farmu navštívil senátor Ryan, rozhodl se Jim Jones k fatálnímu činu. Zavraždil senátora i lidi z jeho týmu a členům sekty, kteří jej poslouchali na slovo, namíchal koktejl z ovocné štávy a cyankali, na nějž členové sekty při největší hromadné sebevraždě čekali poslušně v řadě. Bylo jich přes 900 a to chvíli trvá, než se na člověka dostane. V této souvislosti dostává smysl i první možnost překladu „Pointa z Guyany“ Vyznívá to sice trochu cynicky, ale na druhou stranu zcela v intencích v jakých se GPL projevovali. „…Byl to Frank Dissussion z THE FEEDERZ, kdo řekl: „Jim Jones představuje pozitivní řešení problému křesťanství.“ Možná, má pravdu. Ovšem v širším slova smyslu představuje Jim Jones pozitivní řešení problému hloupých lidí, kteří zabírají místo. Jeho prvním správným krokem bylo, že založil farmu pro své ovečky daleko od nás (V Guyaně). Druhým krokem, který si žádá přímo ovace ve stoje, byla eliminace problému za pomocí džusu smíchaného s cyankali…“ 

Kvarteto se zavřelo do zkušebny a začalo pilně zkoušet. O necelý rok později vychází debutní LP Maximum Smashism a to rovnou na „slavném“ labelu Prank records, na čemž není až zas tak nic divného, neboť již IN/HUMANITY vycházeli u tohoto vydavatelství. Chris Bickel o tom v rozhovoru pro blog travelpunks říká toto: „Prank mě poprvé kontaktovali s nabídkou vydání našeho druhého alba, které v té době bylo venku jenom na CD u japonských HG Fact. Ken je přímej a rovnej chlap, který se o kapely fakt stará, takže když jsem nahráli GPL, byl logicky prvním, na koho jsem se obrátil.“ Mozkovému trustu Bickel – Byrd se podařilo namíchat opravdu výbušný koktejl. Riffy kytarového mága Kevina si zachovávají crustpunkovou přímočarost, ale zároveň zní zlověstně a udržují si napětí až k prasknutí. Jako byste byli zavřeni v místnosti s šílencem, který má sice zrovna klidovou fázi, ale stejně nevíte, jestli se na vás nevrhne, zatímco vy opatrně zkoumáte, jestli ty zatracené dveře přeci jenom nejdou otevřít. Pokradmu se koukáte za sebe a v tu chvíli ta slintající postava začne vřeštět, až vám naskakuje husí kůže. Ten slintající blázen se jmenuje Bickel a jeho vřeštivý jekot je úporný a melodický zároveň. Ano, zní to sice divně, ale v některých pasážích ten chlap normálně melodicky ječí. Hutnou a prostorovou stěnou kytar proráží ostrý zvuk Precisiona, kterému chybí frekvence které byste u basy čekali. Ono je totiž zdárně zaplňují plné, zakulacené bicí, které střídají podivné třičtvrťové tempa s klasickými crustovými rytmy. Přestože týpci od začátku v rozhovorech uváděli jako své hlavní vzory THE KREUZEN a RUDIMENTARY PENI, ve skutečnosti zní Maximum Smashism jako dokonalý průnik IN/HUMANITY a ANTISCHISM, i když i odkazy oněch základních punkových kapel 80.let byste na albu našli. O masivní zvuk nahrávky se postaral Jay Mathesson ze studia Jam Room Studios v Columbii. Tenhle týpek nahrával v 90. letech velkou část kapel z jihovýchodní části USA, které se považuji za první vlnu v tomto článku již několikrát skloňovaného emo violence. THE END OF CENTURY PARTY, PALATKA, DAMAD Nahrávaly u něj i kapely jako BARONESS, KYLESA nebo FROM ASHES RISE.

Tak to bychom měli muziku. Jenže to je pouze jedna část kapely. Druhou jsou texty a grafika. Už obal Maximum Smashism je poněkud ujetý. Realistická kresba v níž dominuje vyblitě zelená barva zobrazuje mladý pár na stráni uprostřed malebné krajiny amerického venkova. Skoro idylický výjev, až na pár zlověstných detailů. Na bílé stěně domu v údolí je nedbale přičmárán pentagram a slečna jenž sedí v trávě a pozoruje svého chlapce zkoumajícího v porostu nějaké brouky, má v ruce kuchyňský nůž s dvaceticentimetrovou čepelí a na čele SxE křížek. Ten pohled se kterým shlíží na svého milého je láskyplný, krvelačný a perverzní zároveň. Záleží jen na vás, co si vyberete. Na albu GPL poprvé představují svůj anti-teoretický koncept, jež nese jméno Smashism. Něco jako rozbíječství. Jenže právě na výrazy jako Smashism je čeština poněkud krátká. Jednoduchost s jakou lze v germánských jazycích skládat novotvary je slovanským jazykům poněkud cizí. Opět nechme promluvit autora samotného konceptu, zpěváka Chrise: „Smashism znamená tisíce různých věcí, pro tisíc různých lidí. Smashism charakterizuje sám sebe jako anti-dogmatické dogma, anti-systematický systém, anti-religiózní náboženství, jako ideu postrádající jakoukoliv myšlenku. Smashism proměňuje umění v odpad a naopak. Smashism se snaží jídlo pojímat nejen jako potravu, ale i jako zbraň. Smashism považuje za nutné, aby byl každý mocný člověk nějak ponížen. Smashism je více medu, méně peněz. Smashism hledá jak instituci rodiny nahradit horami špinavého prádla. Smashism chce, aby některé tělesné funkce byly brány jako závazné stanovisko.  Smashism znamená více cítit, méně myslet. Smashism nevyžaduje, abyste se učili nové jazyky, místo toho vytváří rovnou nová slova. Smashism považuje hluk za výplň prostoru mezi notami v partituře. Smashism se musí před veřejnosti oblékat tak, aby ji naštval natolik, že nebude následovat jeho kroky. Pokud by tak společnost přece jen učinila, svlékne se do naha. Smashism přijímá všechny žánry hudby, ale neumí žádný z nich zahrát. Smashism byl ze své podstaty mrtvý už když se objevil.“. Bickel to poté ještě šířeji rozvádí: „Smashism ztělesňuje to, co anarchističtí myslitelé 19. století nazývali tvůrčím nutkáním. Je to myšlenka, že sebepokročilejší technologie těžko odolá ráznému máchnutí pořádným klackem. Zárodkem je pocit čirého zoufalství, který můžeme do určité míry ztotožnit se Smashismem. Bezmocnost rodí Smashism. Smashism lze považovat za druh vzdělaného oduševnělého záchvatu vzteku, což je svým způsobem i punk samotný, ne? Ovšem Smashism není jen o tupém rozbíjení věcí. Můžete jej chápat jako zlomení vůle, překonání zastaralých myšlenek, překonání předsudků. Ze své podstaty musí být Smashism i proti Smashismu samotnému. Jeho význam je v tom, že nemá žádný význam. Podobně jako punk…Kdyby se někdy Smashism stal trendem, byl bych nucen se stát jeho nepřítelem a vší silou proti němu bojovat“.  Přestože koncept Smashismu obsahuje mnoho slepých myšlenkových uliček, hlavní linka je pořád dobře zřetelná. Tvrdit, že všechno je zkostnatělé, trendové a mainstreamové - jedním slovem póza, je stejný mainstream a póza, jako to proti čemu se vymezujete.

Ovšem abych se vrátil zpátky k desce Maximum Smashism. Booklet, který je k desce přiložen je vytvořen se stejně symbolickým, úchylným, dětským, ale přitom chytrým svérázem jako obal. Texty a komentáře jsou proloženy podivnými dřevorytinami a ujetými obrázky. Po prvním válu Maximum Smashism (zhudebněný manifest smashismu) a druhé vypalovačce Fairweather Jonestown (cynicky lyrický text o zvuku těl dopadajících na trávu guyanské farmy), přichází třetí song Speak Softly, což je hymna s geniální melodií, která si textově utahuje z pokrytectví USA ohledně držení jaderných zbraní. Ve válu The Kids Are Pissed se nechává Bickel inspirovat snad nejznámějším americkým masovým vrahem Charlesem Mansonem. „Ty děti, které na vás přišly s nožem, jsou vaše děti. To vy jste je vychovali, ne já! Uděláte ze mě cokoliv, ale ze všeho nejvíc mi nasazujete hlavu zla. Jsem pro vás sadistický ďábel, v podstatě nic jiného než obraz vás samotných.“. Poslední song alba Protect The Fear  se zabývá spojnicí mezi tím, jak často bývají některé zločiny okamžitě spojovány s okultismem, satanismem (známý případ pomateného fanouška SLAYER, který vraždil v jejich tričku, z čehož byla okamžitě obviněna kapela a následně satanismus.) Bickel se řečnicky ptá, kolikrát byla obviněna ze spolupachatelství církev, v případě, že se na místě činu našla bible, anebo se na ní pachatel odvolával. A zároveň upozorňuje na fakt, že velice často bývají lidé, kteří se jakkoliv vymykají většinové společnosti ostrakizováni, přičemž ve společnostech, kterým dominuje náboženství, to bývá právě obvinění z čarodějnictví, spojení s ďáblem, apod. Téma náboženství se v textech GPL obejvuje velice často. Není se čemu divit. Jižní Karolína je jedním z nejchudších států USA. Navíc se jedná o jeden z typicky jižanských států, kde rigidní protestantská etika udává prim myšlenkového diskursu. Jižní Karolína byla například jedním z posledních států, který dlouho odmítal devatenáctý dodatek ústavy, který říká, že žádnému občanu USA nesmí být upřeno volební právo na základě pohlaví. Ratifikován zde byl až v roce 1969! Podle některých údajů měla nechvalně známá rasistická organizace Ku-Klux-Klan kromě Tennessee kde vznikla, nejvíce členů právě v Jižní Karolíně. Sám Bickel přiznává, že do náruče punku ho vehnala právě křesťanská výchova na škole, kde byl právě tím odstrčeným podivínem, co vždycky seděl v lavici sám. Následovníci Ježíše Krista mají na jihovýchodě USA tak silnou pozici, že je spíše neobvyklé pokud tam punk není zároveň křesťan, než že by byl proti křesťanství. GPL byli v tomto pánbíčkářském prostředí trochu jako pěst na oko, což Bickel vtipně komentuje v rozhovoru pro Heartattack: „Jedna z pozitivních věcí na křesťanských punx je to, že nám promíjí naše přehmaty, které jsou jasně namířeny proti nim. I když ze sebe uděláme ty největší čuráky a šijeme do nich ze všech sil, musí na nás být pořád hodní, protože jim to Ježíš přikazuje. GPL svým postojem rozhodně nezapadají do místní scény, ale crusteři s plackami proti potratu jsou vůči nám velmi shovívaví. Někteří z nich považuji za své přátele, přestože s jejich filozofickými názory hluboce nesouhlasím.“

Poslední stránka bookletu Maximum Smashism pak ukazuje sarkastické uvedení smashismu do praxe. Jedná se o ironickou reklamu: Tričko GUYANA PUNCH LINE zdarma! Pod tím následuje návod. „Zajděte do prvního Wal-Martu ve svém městě a ukradněte tam jedno bílé tričko Hanes a jeden černý fix se seříznutou špičkou. A pak už jenom tvořte. Zde je několik návrhů!“ Pod tím je obrys trika v němž je napsáno: Guyana Punch Line mi významně změnila život. A vedle toho poznámka: „Umělecky nadaní jedinci mohou přidat lebky.“ .

Po vydání desky začala kapela koncertovat i za hranicemi Jižní Karolíny a projíždí celé USA. V Evropě jim na labelu X-mist vychází 7“EP Irritainment for the Masses  a o rok později u holandského labelu Coalition další 7“EP Sounds for the New Youth Aesthetic. V roce 2001 jim opět u Prank vychází druhé LP Irritainment - Songs to Disturb the Comfortable and Comfort the Disturbed . Překlad názvu alba, tedy alespoň první části je opět trochu oříšek. Výraz Irritainment je spojením dvou slov irritate = iritovat a entertainment = zábava. Na přelomu tisíciletí se tak začaly označovat televizní programy, které jsou sice očividně totálně hloupé, ale stejně se na ně nedokážete přestat dívat. Typickým příkladem jsou nejrůznější soutěže typu Big Brother, které jsou zcela tupé, ale šikovně apelují na lidskou zvídavost a voyerství. Volný překlad názvu alba by tedy zněl asi takto: „Pokleslá zábava – Písně k vykolejení spokojených a k usazení nespokojených“. GUYANA PUNCH LINE na druhém LP hudebně dál pokračují ve vyšlapaných kolejích a rozvíjejí své zvláštní a osobité pojetí emo violence. Ke slovu se dostanou delší, epičtější pasáže s melodiemi, které se zarývají do mozku jak indičtí červi. Na druhou stranu se dá říct, že karolinský kvartet v některých válech výrazně zrychlil. Na albu se objevují i hodně ujeté fláky jako třeba Skinz and Punx. Zvukově poznáte GPL během pár vteřin. Základem je typická stěna kytar, které občas zahrají hodně neuchopitelný riff. Kevin si občas hrál s laděním a proto některé songy mají onu smutnou mollovou náladu. Bicí jsou konkrétnější, jenom basa zůstává pořád stejně zvonivá. Nahrávalo se opět v Jam Room Studios. Pouze masterovaní si vzal tentokrát na starost samotný Bickel. Mám však dojem, že to měl možná přenechat někomu povolanějšímu. Ne že by to byl nějaký propadák, ale kytary lezou do frekvence šroťáku, někdy je ta přebuřenost lehce na úkor srozumitelnosti a celý zvuk je takový trochu placatější. Nečekejte však žádný propadák, to píšu jen tak, aby řeč nestála, a abych taky něco sepsul. Prostě si jenom myslím, že ze všech alb má Irritainment nejslabší zvuk. Textová a grafická stránka posluchače opět zasype lavinou postmoderního filozofického teoretizování, cynických vtípků a absurdního teoretizování. O obal a grafickou stránku bookletu se tentokrát podělili Nate Powell, Sparky Taylor a sám „ředitel“ Prank records Ken Sanderson, který dělal přímo přebal.

Už v bookletu Maximum Smashsim si člověk hodně početl, ovšem tady se Bickel opravdu rozšoupl. Booklet Irritainment je spíše takový malý fanzín. 

Docela výrazně se celou deskou nebo celým bookletem chcete-li, táhne určitý druh obavy o osud hardcorepunk scény. Nečekejte však žádné patetické kecy o starých časech, ale cynickou posměvačnou analýzu a hned několik návrhů řešení. O esej Posun v kultuře mládeže jsem se už otřel v poslední Orbě, kde jsem dokonce část přeložil a vychloubal se, že přeložím i druhou část, ale nakoned to neudělám a místo toho vás vyzvu, abyste opět obrátili své peněženky naruby a vysypali z nich příslušný obnos na zakoupení Orby. (Kurva Filipe, to už je druhá skrytá reklama na ten tvůj časák, to už by mohlo být na 10% podílu, ne?) Kdybyste si náhodou nechtěli koupit Orbu, pořiďte si rovnou LP GPL, ale to vás vyjde ještě dráž. Jinak si budete muset vystačit s pouhým shrnutím toho, co chtěl Chris na dvou stránkách říct. Hardcorepunk komunita se podle něj stala uzavřeným a přespříliš vážným světem, do něhož pokud chce člověk vstoupit, musí nejdřív přijmout soubor pravidel, které se v duchu politické korektnosti ze všeho nejvíce podobají pravidlům v benediktýnském klášteře. K tomu je třeba připočíst fakt, že hardcorové koncerty se staly zábavou pro pár zachmuřeně hledících chlapů se zkříženýma rukama, kteří čekají až ten rachot skončí, aby mohli poslušně deset sekund zaplácat rukama, aby tak splnili vyžadovanou povinnost. (GPL, kteří se s tímto scénářem setkali na mnoho amerických koncertech jej nazývají Clapathy. Spojení slov Apathy a Clap = tleskat. ) Podle Bickela se potom nelze divit, že teenageři raději naskakují na šťastný, drogama a sexem přeplněný vlak techno/dance scény, jež je ovšem co se týče nějakých názorů na lidský život, poněkud neplodný. Východisko z téhle situace nalézá v tom, co se GPL podařilo praktikovat na pár koncertech doma v Jižní Karolíně. Nude-pit. Partička nahatých lidí radostně křepčí a roztáčí kolem kapely hambatý circle pit. Nebyl by to Bickel, který na sexuální strunu hraje docela často, aby myšlenku nude-pitu neposunul o něco dál. Podle něj za strnulost punku může sexuální rigidita, která se začala objevovat se vznikem SxE hnutí. Tažení za maximální rasovou a pohlavní rovnost (zcela správné), přineslo jako vedlejší důsledek tabuizaci sexu, což je však prý chyba, neboť pokud by se energie hardcorových koncertů spojila s energií uvolňovanou při sexu, vneslo by to více než čerstvý vítr do plachet hardcore punku. Byl by to zárodek (R)evoluce.

V jiném songu Punkrock Sloganeering se zamýšlí nad přínosem nejrůznějších šablonovitých, zkratkovitých sloganů, kterými je punkrock přeplněn. Na jednu stranu znějí některé rádoby revoluční fráze z úst extravagantně vyšňořených adolescentů poněkud směšně, na druhou stranu je si třeba uvědomit, že punková lyrika není vždy jen o přesvědčování přesvědčených. Mnoho z nás zapomíná, že i my jsem jednou byli mladí pubescenti, kteří nevěděli vůbec nic o tématech typických pro punk. Když jsem si vytvářel názory na politiku, byl jsem rozhodně ovlivněn kapelami jako CRASS, CONFLICT nebo DEAD KENNEDYS. Je si nutné uvědomit, že v každém okamžiku může na světě existovat nějaký začínající punk, která nachází inspiraci v tom, co na něj vřeštíte.“  Podobně sžíravý sarkastický nádech má i větička v bookletu alba.

Text Home Fucking Is Killing Prostitution oprašuje jeden z parodických sloganů, který vznikl v 80. letech jako reakce na kampaň Home Taping Is Killing Music, kterou si vymyslely velké hudební vydavatelství, které se v 80. letech s nástupem nahrávacích magnetofonových kazet začaly bát, že přijdou o tržby. V komentáři k textu se píše, že zatímco u manažérů hudebních vydavatelství jde o pochopitelnou snahu produkovat zisk, u hudebníků jde o pokrytectví maximálního rázu. Velká část z nich začínala v undergroundu a rychle zapomínají, že v době kdy začínali, to bylo právě domácí kopírování jejich demosnímků, díky němuž si budovali svou pozici a nikoliv bezedné pěněžní zdroje EMI, SONY a jiných.

Stejně jako na Maximum Smashism i na Irritainment dostává prostor absurdní až surrealistický humor. Nejkratším bičem na celém albu je sekundovka Old Guy in the Pit. Song jednoduchý jako facka jsou čtyři akcenty a čtyři kila různých tónů, do nichž Bickel zařve název songu a po čtyřech vteřinách je konec. Ovšem v bookletu najdeme obsáhlý komentář. „Pro tento kus je typický imperativ jež si hudebnicí vytyčili ještě před tím, než byl kus veřejně prezentován. Ve skladbě nesmí dojít k opakování jakéhokoliv postupu. Tón, který hudebníci již jednou zahráli se už nesmí opakovat. Hudebníci tak sami sebe směřují k novým hudebním nápadům, aniž by je rušila repetice toho, co už jednou zahráli. V pár krátkých slovech je přitom řečeno tak mnoho a pár krátkých taktů s jednoduchým rytmickým vzorcem je nabito obrovským množstvím pocitu. Tóny které jdou nejdřív nahoru a pak dolů navozují společně s textem pocit emocionálího zmatení a vyvolávají v posluchači mnoho otázek. Kdo je ten starý muž? Proč je v jámě? Kde je ta jáma? Kdybych byl zbaven všech smyslů, existovala by ta jáma? Pozorný posluchač najde určitě odpovědi na tento vějíř otázek v písni samotné.“  Hardcorové kapely k songům většinou vytvářejí videa, klipy apod.GPL ve své snaze hledat něco nového (v souladu s komentářem k songu Old Guy in the Pit) fušují do experimentálního divadelnictví.  Krátká ypalovačka Smashters Of The Omniverse je dalším příspěvkem do světa Smashismu. Bickel ji okořenil absurdně morbidní divadelní scénkou, jejíž scénář je k nalezení na zadní straně obalu LP.

Scénář pro song Smashters of the Omniverse:

Hrají: Sbor deseti studentů, jeden herec a jedna herečka

Rekvizity: elektrická kytara, postel, peří, melasa, mouka, okvětní lístky růží

Děj:

1. Elektrická kytara vazbí ze zesilovače, načež nahý herec pustí na dětském fonografu poškrábaný váleček s kopií songu Smashters Of The Omniverse.
2. Nahá herečka nutí sbor zpívat správné tóny a to tím, že jim vytahuje zpod zadku židle na nichž sedí. Nábytek potom rozbíjí.
3. Herec poté nad hlavou herečky rozprskne sáček s melasou v barvě krve.
4. Studenti začínají rozhazovat moukou
5. Herec po sobě maže melasu a na ní pak lepí mouku a lístky růží. Poté si lehá do postele.
6. Herečka po něm háže nábytek a společně se zpěvákem křičí: „Už jdeme!“
7. Herečka si lehá k herci do postele, zatímco sbor je mlátí elektrickou kytarou.
8. Zmlácení herci jsou zabaleni do povlečení a dotaženi z jeviště, zatímco studenti povykují a vydávají nejrůznější skřeky.
9. Když se píseň blíží ke konci, vrhne se sbor studentů na fonograf a zničí jej. Sbor si začíná prozpěvovat gospel Freebird.

Kapela opět vyráží na další výlety v rámci USA, včetně druhého dlouhého turné po Státech. Právě  během posledního turné v lednu 2003 pak hrají dva koncerty v rámci Super Sabado Giant Festu, kde zřejmě mezi publikem zanechávají velký dojem, neboť se poté začíná objevovat termín Guyana Punch Line Flu – (Horečka z Guyana Punch Line). Jeden živák z tohodle turné je ke shlédnutí na youtube.com, i když si nejsem jistý jestli jde o jeden z koncertů v rámci Super Sabado. Nicméně obsáhlou recenzi na tenhle obří fesťák, včetně pozadí festivalu najdete na v Hluboké Orbě č. 24.

V létě 2003 jim pak vychází na Prank records poslední deska Direkt Aktion. Na svém třetím dvanáctipalcovém zářezu GPL omílají svou smashistickou mantru ještě rychleji, agresivněji a temněji, než kdy předtím. V tvorbě je zřetelně cítit vlivy power violence. Objevují se zde nejrůznější mimorytmické stopky, struktura skladeb se komplikuje a nepředvídatelně láme. Větší prostor dostávají ušitrhající disonantní pasáže a Bickelovy ambientní intra. Celkové vyznění je temnější a naléhavější. Nahrávalo se opět v Jam Room a o finální mastering se tentokrát zase postaral Jay Matheson. Proběhly také menší změny v sestavě. Původní basák Matt je nahrazen Andrew Wallacem. GPL se na desce představují jako citlivý barometr nálady, která v USA začala panovat po útocích 11. září 2001, kdy se celá země halí do paranoidního, nechutně vypjatého nacionalistického hávu války s terorem. GPL k této době, kdy v USA naplno ožívají reminiscence čarodějnických procesů a doby senátora McCarthyho přistupují opět se sžíravým výsměchem. Tento výsměch je však naléhavější než kdy jindy. Poslední deska je v podstatě mnohem vážnější. Ironické komentáře mají pořád stejnou jiskru a náboj jako obvykle, ale pod povrchem člověk cítí čím dál tím větší obavu z toho, jak jsou občanské svobody a právo na soukromí oklešťovány v zájmu iracionálního strachu z terorismu. Zároveň tyto obavy nevyznívají nijak poraženecky. Naopak, generují odpor proti nástupu orwellovského světa, což už je jasné z přímého a úderného názvu desky a koneckonců i se sarkastického podtitulu, který si utahuje z hysterického amerického nacionalismu: „Když si koupíš tuhle desku, teroristi vyhrají! Taky možnost, šuline!“. Na hřbetě obalu LP pak není jako obvykle uveden název desky, ale poznámka: Ve jménu národní bezpečnosti, vraťte desku tam, kde jste ji našli a kontaktujte příslušné státní orgány.“. Celé album je pak na první stránce bookletu věnováno: všem tajemným osobám, které bojují za lepší svět, a jimž se kvůli povaze jejich aktivit nikdy nedostane uznání. Hned na další straně je seznam internetových stránek o radikální politice, hardcore a ujetém umění, který je na konci doplněn obrazovým návodem na sestrojení molotova koktejlu. Obal desky, která má ostře žlutý podklad zdobí růžovočerná malůvka zakuklených členů kapely jedoucích na tanku. O obal se postaral kytarista Kevin a obsahuje jeden typický nenápadný vtípek. Jeden z členů kapely je klávesák, přestože GPL žádného klávesáka nikdy neměli. Vždycky si však z kapel, v nichž jsou klávesy utahovali. Poznámky, že kapely s klávesami zní divně, nebo že GPL nebudou nikdy klávesy používat, protože klávesáci vypadají na pódiu trapně, najdete na každém albu GPL. Obal poslední desky GPL má však poněkud zajímavou historii. Na podzim 2002 jsem jako správný oddaný fanoušek začal sledovat stránky kapely včetně messageboardu. Chris tam zrovna v té době pověsil dva návrhy na obal nového alba a nechal fanoušky kapely hlasovat, který by se jim víc líbil. Těžko říct, jestli to myslel vážně, nebo si, jak je u něj obvyklé z lidí utahoval, nicméně oba návrhy byly mimořádné cynické a jeden z nich byl velice promptně stažen. První návrh měl mnohoznačný název: Don´t Forget the Heroes (Nezapomeň na hrdiny). Jde o jednoduchou koláž notoricky známé fotky vybuchujících věží World Trade Centra. Z oblaku plamenů a kouře se však vynořuje předimenozované závodní auto. Humor na úrovni ufonské etudy z montypythonského filmu Život Briana. Druhý návrh (ten, který tak rychle zmizel) byl mnohem morbidnější. Na detailním záběru je vidět lidi vyskakující z oken jednoho z dvojčat. Do této fotky je pak kromě loga GPL vetkán ještě nápis Women and Children First! (Nejdříve ženy a děti!). Nakonec však zvítězil jasnější a přímější název Direkt Aktion. V textech a komentářích se zase projevuje Bickelův básnický přístup a hra se slovy. „Někdy nevím, jestli z nebe prší zlato, anebo na mě svět chčije ze všech stran.“ „Antikapitalistický postoj punkové kapely je v přímé úměře s množstvím merchandise, který kapela nabízí na koncertě.“ „V roce 1970 tvrdil Gill Scott Heron, že na další revoluci nebude mít televize žádný vliv…Dnes po třiceti letech je více než jasné, že bez televize se žádná revoluce neobejde. Nejdřív by ji totiž někdo musel natočit, aby ji pak mohl prodat některému ze stovek televizních stanic. Ty by ji pak nejdříve šouply do zpráv, a kdy se jí hodně dařilo, udělala by se z ní i telenovela. Takhle by vydržela na obrazovkách možná i tři týdny, než by se zájem diváctva přesunul k nějakému dalšímu ožehavému problému, jako třeba, co měl kdo na sobě na letošních Oscarech…“.

Bohužel deska Direkt Aktion je posledním počinem kapely. V roce 2003 sice GPL ještě avizují evropské turné, ale ve skutečnosti už je kapela v kómatu a někdy koncem roku se kvůli neshodám ohledně dalšího směřování kapely rozpadá. Trio původní sestavy bez zpěváka Bickela zakládá kapelu THANK GOD, která pokračuje ve šlépějích GPL, i když rychlost a agresivita ustupují ve prospěch avantgardních postupů a procítěných melodií. Kapela nejdříve vydává demo a poté dva split sedmipalce na labelu bubeníka Troye Tick Tock records a na floridském No Idea records. Chris Bickel se pak věnuje svému labelu Stereonucelosis Records, který sice vyvrhl první nahrávku už v roce 1990, ale do roku 2003 pak vydal jen tři počiny. Hudebně se Bickel realizuje jednak ve svém sólovém ambientně noisovém projektu ANAKRID a v queer glam rock metalové parodii CONFEDERATE FAGG, což je boční projekt, jež se zrodil ještě za časů GPL.      

EPILOG:

Když si poslechnete konec Direkt Aktion a hned za ním si pustíte začátek Maximum Smashism, (to ovšem musíte být mp3 lenivec a mít zapnutou funkci přehrát opakovaně) máte pocit, že kruh se uzavřel….never mind them all, we are smashing them down!

DISKOGRAFIE:

Alba:

Maximum Smashism CD/LP (1999 Prank Records)

Irritainment - Songs to Disturb the Comfortable and Comfort the Disturbed CD/LP (2001 Prank Records)

Direkt Aktion CD/LP (2003 Prank Records)

7“EP:

Irritainment for the Masses 7" (2000 X-Mist Records)

Sounds for the New Youth Aesthetic 7" (2001 Coalition Records)

Null Transmission 7" (2002 When Humans Attack Records)

http://www.angelfire.com/sc2/smashism/