(Reprise Records)

Určitě vás napadá otázka, jestli tak pop-kulturní a středoproudá záležitost jako Green Day patří na czechcore. A vysvětlení se dočkáme na konci příběhu.

Ani zdaleka neadoruju všechno, co Green Day za svoji existenci vyprodukovali (existují od roku 1986). Ale nikdy se, stejně jako The Clash, The Damned apod. nebáli experimentovat s různými vlivy. A proto nemůže překvapit, že poslední deska Green Day má dvacet pět minut a padesát devět sekund, mísí se v ní retro garage-rock vlivy, špetka punku s totálním 70´s power-popem a v mých očích je to vedle klasiky – "Dookie" - to nejlepší, co vytvořili. Vlastně dávno za zenitem, přešlý mrazem koncepčních a nudnejch alb po roce 2000. Vyřízenci stadiónovýho rocku. Teď tleskají chlapci vlevo, teď tleskají děvčata vpravo. Paralela s The Clash.

Jenže na rozdíl od pop-punk kapel, řekněme, horkýho léta ´94 se Green Day nebojí zahejbat loďkou, otočit kormidlem a trochu rozčeřit svoje zpohodlnělý životy v přepychu. Prostě se dobře pobavit. A jsem si jistej, že to dělaj hlavně pro sebe. A udělat něco naprosto odlišnýho, než se všeobecně čeká.

Aha. Na "Father Of All Motherfuckers" je čerstvost a pokračování reinkarnace rocku z přelomu šedesátek a sedmdesátek. Začíná to tam, kde The (International) Noise Conspiracy trockisticky a cynicky zarazili cepín. Na "Father Of All Motherfuckers" je ozvěna Devo, Jerryho Lee, Joan Jett (přiznaná vykrádačka motivu písně "Do You Wanna Touch Me"). Na "Father Of All Motherfuckers" najdeš The Clash po roce 1980 bez deklarativních manifestů. Na "Father Of All Motherfuckers" taky oheň hoří stále, stejně jako u Sandinistů.  Na "Father Of All Motherfuckers" je echo Sunshine v časech "Velvet Suicide" a následujících mileniálních singlech. Ne snad že bych si myslel, že by si Green Day mysleli na Sunshine. Čistě asociace. Na "Father Of All Motherfuckers" je koketerie s tím, co Green Day naznačili v trilogii "¡UNO!, ¡DOS!, ¡TRÉ!" a před lety s Foxboro Hot Tubs. V tu dobu to nikoho moc nezajímalo.

I got the shakes
And I am on fire
I got a feeling and it´s dangerous
I´m gonna dance
To something wild
I got a feeling
And it´s dangerous

Právě song "Sugar Youth" je parádním koktejlem tanečního rytmu na after party po koncertě The Briefs, a přitom klasickým Green Day trackem. Poprvý na albu zní Billie Joe, cca po patnácti a půl minutách (ten minutes to go), tak jak jsme zvyklý. Bez hallu a afektovanýho echa. Poslední část refrénu a pohoupání "and heaven only knows"  je nejsilnější moment alba. Některý tracky zní naprosto ztřeštěně a hystericky, některý jsou soundtrack k situaci, kdy se ztratíš v supermarketu. Taky hystericky. Někde Green Day chtějí "watch the world burn", stejně jako já a Refused na poslední desce. Dokázal bych si představit i společný tour, jakkoliv to zní šíleně. "Desperados coyote and bandito" rock ´n´ roll. Obujte svoje koně. A spolu s cholos a levičáckejma studentíkama v kostěnejch brejlích do pitu.

Nemám rád jejich stadionovou podobu, dvouhodinový koncerty mě nudí k smrti. K smrti mě nudí klubovej koncert Fvtvre, trvající víc jak dvacet pět minut. Přestože těch dvacet pět minut na jejich desetipalci je pro mě vysvobození od každodenní upjatosti a uvolnění napětí z každodenního boje sama se s sebou. Snem je vidět secret show Green Day na Sedmičce (v Mydlárně) s (nehodící se škrtněte): Bad Taste, The Briefs, Dee Cracks, Hanson Brothers, Radioactivity, Rotten Mind, The Make-Up atd. Nebo třeba těma Fvtvre, ale musej to bejt krátký sety. Končí se v deset. Třeba to není zase tak nereálný.

Celá deska zní jako největší pecka od Ice & The Iced čtrnáct tisíc šest set dní poté. Je to zábavná party deska party kapely, přestože drtivá většina textů je vpravdě dost cynická a vůbec ne tak party, jak se může zdát. Green Day inspirovali (i díky MTV - stejně jako Shelter, Helmet, Quicksand, Sense Field, Offspring a další) milióny kids po celým světě, který zakládali svoje vlastní kapely. A to je perfektní věc.

Pokud existuje něco tak příšernýho (až na výjimky) jako oficiální česká hudební publicistika, tak její protagonisté budou pravděpodobně oplakávat absenci alb s příběhem, rozdělený na akty, kdy zasadíš St. Jimmyho a vyroste ti hodinu a půl trvající nuda. Nezbývá, než se oběsit na kabílku od myši. Na druhou stranu, "American Idiot" celosvětově restartoval jakýs takýs zájem o punk rock. Ale doby spektakulárních opusů jsou snad (díky Ježíši ze suburbie) pryč a "Father Of All Motherfuckers" tě během dvaceti šesti minut rozemele napadrť, pokud máš v sobě špetku smyslu pro prapodstatu rock ´n´ rollu. Krátký, zábavný a sarkastický songy po odvykačce a pět desetiletí starý kytarový vyhrávky s lehkým klavírikom. Pamatuješ? Ještě jednou: po "Dookie", což miluju, je FOAM druhá nejlepší věc bez pořadí. Na partu padesátiletejch vyléčenejch zhejralejch a voteklejch feťáků a alkoholiků je to prima svěží záležitost. Jo, aby těch superlativ nebylo zase tak moc: týhle desce teda dominuje naprosto otřesnej front cover.

A konečně odpověď na řečnickou otázku položenou v úvodu: ano, myslim si že patří. Protože pokud se se slovem punk dají spojit dvě tak bizarní kapely - já vim, do mrtvol se nekope, ale stejně to vždycky byly kraviny:) - jenž tě první za úplatu a za odměnu nechá tahat celej víkend svůj aparát a druhá tě nabádá, abys ztlumil přes noc jejich tracky na Spotify a nechal je hrát; a obě kapely dohromady mohly z části umořit svoji vlastní blbost, pohodlnost a rozežranost za tvoje korunky; tak ano. Green Day sem patří. O nic menší nebo větší punk. Pop-kulturní záležitost (stejně jako Ramones, Andy Warhol a všechny rip-offy jeho ikonickýho díla, Converse, Brigate Rosse, klasický modrý džíny s rozervanejma kolenama a nasračku rozšlapanejma vanskama, veganství, Karel Marx, Marcel Duchamp, Jim Marshall, balaclavy a boj za slávu Emiliana Zapaty, Advojka, Drive na Óčku, pruhovaný svetry, "society seeks order in anarchy" symbol, Samotáři, Henry "Hank" Chinaski, Buzzcocks, série videoher Mafia "¡UNO!, ¡DOS!, ¡TRÉ!", Raymond Pettibon, Dr. Martens a jeho obuv proti kyselým dešťům a kyselým ksichtům; top teny, NHL nebo Amanda Jenssen - prostě všechno co a koho mám rád // Record Store Day nepočítám - každej den by mohl bejt record store day, ale za podstatně nižší ceny) první jakosti, s nespornym vlivem na true underground válečníky, kterejch znám fakt dost a vůbec... Prostě si myslim, že Green Day jsou možná mnohem víc "sick & real" než jsme ochotný připustit. Ber to třeba jako umění, jestli se ti uleví. Je to easy. Vlastně neznám nic lepšího, než v Kabinetě Múz, s Oxxákama za zády, si to při coveru Green Day trochu rozdat s apatickym brněnskym publikem:) Střelba od modrý a pak se hned cpát do brány. A to je vono, tak to je náš styl. Fire, ready, aim!

TOP songs: 25:59 (ale když už, tak "Fire, Ready, Aim", "I Was A Teenage Teenager", "Stab You In The Heart", "Sugar Youth")

Diskuse a domluva na pár facek (směrem ke mně) jako vždy možná na:
honzastelcik[A]riseup.net

01. Father Of All Motherfuckers
02. Fire, Ready, Aim
03. Oh Yeah!
04. Meet Me On The Roof
05. I Was A Teenage Teenager
06. Stab You In The Heart
07. Sugar Youth
08. Junkies On A High
09. Take The Money And Crawl
10. Graffitia

https://www.youtube.com/watch?v=g8PPugsQWwM

https://www.youtube.com/watch?v=GLrpsHoP8To