(Ipecac, 2005)
Londýnská trojčlenná instrumentální partička Guapo patří již leta k nejzajímavějším a rovněž i nejrespektovanějším jménům, které zplodila soudobá jazzově i alternativně orientovaná experimentální scéna. Důkazem budiž třeba i to, že pro jejich nejnovější letošní dlouhohrající počin, nazvaný Black Oni, jim domácí prostředí nabídnul milovník všeho hudebně ulítlého a zajímavého, Mick Patton z labelu Ipecac.
Při poslouchání desky Black Oni jsem si nejčastěji připadal jako při cestování kosmickou lodí, která vás naprosto vtáhne do svého hudebního prostoru, povozí po planetách s tak lahodnými názvy jako experimentální jazz music, zlehka si to prosviští třeba i kolem planetek ambient, noisík a filmová hudba, no a pak vás zase lehce zmateného vyplivne zpět do reálu. Pokud se ale bavíme o raketě, rozhodně tím nemyslím nejnovější NASA počiny a když zmíníme filmovou hudbu, jde spíše o podklad k temnému sci-fi někde ze 70. let, nebo úletům typu Kapitán Nemo (díky za nápovědu, Ví?o :-).
Guapo totiž své hledačství nestaví na používání nejnovějších technologií a trendů. Oni sami mezi své hudební učitele považují třeba i kapely z letitého a nesmírně důležitého (především právě pro svou chu? hledat a experimentovat) hnutí Rock In Oposition. Své kompozice tak tihle Londýňané staví víceméně na klasických hudebních nástrojích, kde nejčastěji hrají prim zvuky syntezátorů a kláves, které tak jako pavučina obepínají klasické nástroje, baskytaru, kytary a bicí.
Samotná deska Black Oni je rozdělena do pěti stejně pojmenovaných kompozic, kdy první, zároveň i nejkratší, svou zvukovou (hlukovou) strukturou skutečně lehce evokuje startující kosmické těleso, které ovšem místo jisker v závěru rozsálá své okolí jazzovým gejzírem.
Další kompozice pak nejde pod deset minut a ukazuje se v ní síla Guapo hrát ještě i v dnešní době takto dlouhou skladbu a při tom nenudit. Střídají se v ní jazzově výbušné pasáže, až pochodově znějící místa a vzápětí zase třeba táhlý pomalý prostor, který by mohl být (promiňte, zase se opakuji) podkladem pro sci-fi scénu typu, kdy starodávní potápěči otevírají na dně oceánu otvor dosud neprobádané havarované ponorky a divák i oni si musejí napjatě ještě chvíli počkat, co je v té temnotě uvnitř čeká. Mou osobní favoritkou je Black Oni III, už jen pro to, jak tento postupně se rozvíjející jazzový kraválek začne nádhernou klavírově gradující pasáží. Čtvrtá kompozice je zase o něco kratší, trvá totiž „jen“ kolem pěti minut. A přináší i jakési ambientní zklidnění a rochnění se ve zvoučcích, před závěrečnou, bez sekundy třináctiminutovou, free jazz psycho erupcí, ve které ovšem dostává opět dostatečný prostor i potřebná dávka klidnějších psycho pasáží.
Závěrem snad již jen výborná zpráva pro všechny, kdo by se s Guapo chtěli poznat blíže, a to doslova osobně. Díky agilní sympatické partičce A. M. 180 se na setkání s Guapem můžou všichni těšit na úterý 24. května v prostorách pražského klubu 007. Společníky na line upu jim ten den budou dělat velcí a vysocí pražští noisaři Gnu.
Více na old.czechcore.cz
|
