Těšil jsem se na novou desku Harvey Milk hodně a měl jsem jasné očekávání, jak by měla znít. Podobně jako ty předešlé, které mě pořád nedají spát. Střední tempo, lehce melancholická nálada nasáklá městskou poetikou, ostré kytarové melodie, které tam jsou jen někdy, vokál, který plynule přechází z jedné polohy do druhé a dokáže zamáčknout oči, stejně jako pohladit po rameni. Ne moc, jen tak lehce, ale i tak je to dotek, který má tišit bolest. Čekal jsem příběhy zapletené do divných postupů, příběhy každodenního života lehce pokroucené optikou ztracených dětí. Ostatně i ten název k tomu všemu směřoval. A Harvey Milk jakoby tohle všechno věděli, jakoby tušili, že tohle se od nich čeká. A tak nahráli desku, která vás může úplně odrovnat.
Ze začátku šlo všechno podle plánu. Na obalu je jen černobílá fotka nějakého městského parku s bujnější vegetací s klasicky divnou náladou. Že je to s největší pravděpodobností park poznáte až když se podíváte na zadní stranu, kde se proplétá mezi stromama a křovinama asfaltová stezka. Zasekl jsem se na té fotce na docela dlouhou dobu, přestože na ní v podstatě nic není, ale to už tak bývá. Když jsem se pak konečně dostal k samotné muzice, i tam vše začalo podle očekávání. Celé album totiž otvírá pomalý repetativní riff a sem tam nějaká ta rána do bubnu. V podstatě to jsou jen kila, které se vlečou kupředu a při každém dopadu na vaše sluchovody, je pěkně rozvibrujou. Tohle uměli Harvey Milk vždycky skvěle, takže jsem na to připravenej. Když se pak přidá zoufalej táhlej zpěv a náznak vyhrávky, jsme zase o kousek blíž původnímu konceptu. Pak ale najednou skladba skončí. A tak mě napadne, že otevřít desku takovouhle přísnou zabijárnou je celkem odvážnej krok, kterej cenním a těším se, jak teď přijde konečně to, na co čekám. Další skladba začíná jen mlácením do bicích, opět pomalu, lehce neuroticky a dlouho, pak přijde další ubíjející kytarovej riff, tentokráte ještě pomalejší, až na hranici drone postupů a zase ten vokál zařezávající se hlouběji a hlouběji do mozku. Tak nějak mi dojde, že tentokráte to nebude žádná prdel a stojím tváří v tvář desce, která mě má úplně zlomit. Zpěv se tááááhne jako pohybující se močál, barva hlasu není úplně brutální, naopak je celkem čitelná, ale má v sobě tolik neklidu a zoufalství, že je to ještě mnohem horší než nějakej brutalní skřek. Když pak v jednu chvíli ustoupí, stáhne vám smyčku okolo krku skoro až pohřební a tentokráte velmi výrazná vyhrávka, která se zdá být ukradena z desek Bathory. Jen je zase pěkně pomalá a naprosto zřetelná a na chvilku vám dá pocit, že jste zahlédli slunce i když je úplně černé. Pak na vteřinu ticho a zase zpátky do mlhy. Ve stejném duchu pak Harvey Milk pokračují až do konce desky, jen v každém songu trochu prostřídávají motivy a vždycky přijdou s něčím, co vám vyrazí dech. Některé nápady jsou totiž naprosto skvělé, když už zahrají nějaký náznak melodie, zatají se vám dech. Jindy zase na poměrně dlouhou dobu vypnou celej ten masakr a úplně vás rozstřelí nádherným piánem, které zní jako kapky vody dopadající do ztiché tůně. A když už čekáte, že vás zase popraví nějakým brutálním nástupem, přídá se jen tichý hlas, který zpívá o naději v místech, kde už žádná není. A pak se v posledním záchvěvu životní agónie znovu opře do své obvyklé polohy plné totální bezmoci. Tentokráte už jdeme do finále, takže gradují i epické melodické linky, které jako poryvy větru rozčesávají mlhu, aby jste mohli dojít k poznání, že slunce už zmizelo úplně. Stejně jako ta asfaltová pěšina. Zbylo jen podivné přítmí a chlad a také nikdy nepoznané smíření. Jsme na konci cesty, dál už je jenom pustina.
"And Im sick of all this too."
http://www.myspace.com/harveymilk
|
