|
Třicet let od vydání a výroční repress jediný a tudíž nejlepší velký desky Hoover. Pokračování vlákna dalších kultovních pecek, který už v Čechách skoro nikdo nezná. Najazzlej začátek, téměř okamžitě přecházející do klasickýho emo-hardcore rámce první poloviny devadesátek. Nářez, zjemnění, nářez, zjemnění a téměř pořád uřvanej vokál. Stopáží se moc nešetří, neni proč. Rozhlasový vlny stejně tuhle hudbu nepřenesou, kromě lokálních undergroundových rock 'n' roll DJ nerdů. Jako partička nerdů vypadá většina kapel z týhle doby. Ale většina vypadá sympaticky, že byste prostě neměli jim chuť dát ve škole tatranku, kdyby náhodou měli tu smůlu a seděli by před váma. Dlouhý hypnotický úvody jakbysmet jsou součást D.C soundu. Vlastně Hoover zní dost podobně jedněm z tvůrců žánru a faktický definici - Fugazi a Dischord Records. Na který koneckonců původně vyšla i "série" dvou sedmipalců, kromě Hoover splitu s Lincoln. Krásnej kousek, letos jsem ho měl v ruce ale na sedmipalec to byla poměrně drahá záležitost. "The Lurid Traversal Of Route 7" jako 7 kroků R7 nebo sedm Korků Lahar. Moaning součást hypnotický atmosféry, která v momentu exploze - nevim vlastně, co se stalo v momentech exploze. Ty koncerty musely bejt dost divný. Trochu počítání, nic nemusí bejt nutně pravidelný. Faktor nepředvídatelnosti. Byl to punk, ale trochu nejistější. Stejně jako věty rozstříknutý v lyrics sheetu. Jsem rád, že maj labely potřebu vydávat podobný, tři desetiletí zaprášený, perly. Pokud je to Dischord, moje nadšení stoupá. Tenhle label se součást mnohých z nás. Stejně jako zvuk a přístup kapel jako Hoover. Rád se k týhel éře vracim. Skvělej neurotickej rock 'n' roll. No nic, je to pryč.
01. Distant
02. Pretender
03. Electrolux
04. Shut
05. Route 7
06. Regulator Watts
07. Father
08. Cable
09. Letter
10. Cuts Like Drugs
|
