Zdá se mi to, nebo se teď devadesátky probírají nějak víc? Ty roky, kdy nic nemělo pořádně hranice, smělo se tak nějak všechno a děly se z dnešního pohledu neuvěřitelný věci, maj evidentně u řady pamětníků jakési výhradní místo v paměti. I bráno optikou čistě HC scény. Možná teda tím víc – stačí si přečíst některý z pojednání lidí, co tehdy zažívali koncerty na Sedmičce. Mě to pokaždý trochu rozesmutní. Ačkoliv sice fyzicky přítomen, jako malej capart jsem si skrz devadesátky žil ve vlastní bublině mimo tohle všechno a než jsem začal trochu víc rozum brát, vzal do ruky skejta a poprvý slyšel punk, bylo už vlastně po nich.
Což je pro účely týhle recenze kámen úrazu. Možná proto jsem si vlastně k Pentagonům horkotěžko hledal cestu už od jejich vzniku a zlomilo se to vlastně až nedávno. Nepřímo za to moh i jeden song, kterej na týhle desce neuslyšíš – haha, já vím, tohle bylo trochu na facku! Ale teď vážně, možná i ty patříš k lidem, co moc nevěděj, jak se k týhle jinak veskrze sympatický chase postavit, tak tě možná navedu. Anebo spolu ještě víc zabloudíme.
Nuže. Přestože se jmenují podle jednoho štychu oné mýtické bandy okolo Iana Svenoniuse (Svenonia?), nezněj vůbec jako MAKE UP. Teda rozhodně ne takovým tím způsobem, kdy si dvě smečky automaticky spojíš na první poslech. Zato tím převážně hutnějším a naléhavým středním tempem trochu evokují první čísla katalogu Ebullition recs., nepřijde ti? DOWNCAST, STRUGGLE… a možná nebude úplně mimo vzpomenout na evropský bandy tý doby, protože třeba taková ABHINANDA mi tady přijde fakt hmatatelná. A ta občas trochu moc ‚muzikantská‘ kytara mě irituje úplně stejně, jako mě podobná iritovala na nejposlednějších nahrávkách SO MUCH HATE. A baví mě melodičtější momenty, kdy dost slyším, světe div se, AVAIL. No dobře, možná i docela 411; ty tady před časem hezky zrecenzoval Štelca a já schválně nenahodil odkaz, tudíž nebuď lemra a najdi si to.
Nemůžu nevyzdvihnout texty a zaměření jednotlivých songů. Vždycky jsem Banánovi hrozně záviděl, že dokáže v pár slovech skvěle trefit něco, co by jinak hravě vyšlo na elaborát zvící dvou áčtyřek. Nejinak i tady. Na začátek odvaha čelit konformitě a problém bezdomoví. Z celého asfaltu u mě ovšem s přehledem kralují dva osobněji laděné kusy: Lehká a Lampy ve větru. Nemám problém se v tom najít. Navíc hezky fungují před silně antifašistickým závěrem v podobě titulního songu. Schválně si o masakru na Švédských šancích zkus nějaký informace vyhledat, žaludek ti udělá slušných pár kotrmelců.
Závěr bych nerad protahoval: je to výborná HC deska se všemi atributy, co člověk od výborné HC desky čeká. Label se činil, promo se zdá být adekvátní, zpracování taktéž, distribuce ani nemluvě. Mimochodem, v rámci ušetření papíru na vnitřák jsou texty otištěný přímo zezadu obalu. Jsem za. Tenhle pěknej nápad si pamatuju akorát ze singlu NO PARADE a prvního alba HOT SNAKES. Ale ty už vyšly na přelomu tisíciletí...
