(Damage Done Records)

13.4.2017: Tyhle věty jsem psal, jak perex napovídá, pár hodin po návratu z koncertu na Sedmičce. Byl to hezkej večer. Původně byl článek určený pro jinej server, ale nějak se na něj nedostalo a mně přišlo dobrý, aby se vzpomínky na tuhle výbornou desku nezapadly. A hlavně aby se nezapomnělo na to, co nahrávka obsahuje... Co bylo určeno (teď už) pro časy minulý se momentem zveřejnění stane znova časem minulým. Retrospektiva, původní recenze ze dne 30.12.2016. Zítřek proměnil se v prach, protože chtěl jsem na něj dosáhnout moc brzy.

Nejvíc organicky živý a nejimpulsivnější je psát recenzi na desku zhruba dvě hodiny po jejím vlastním křtu. Úskalí týhle avantýrky jsou jasný. Dojmy a energie koncertu ještě koluje v krevním oběhu. A pod jejich vlivem... Kašlu na to. Energická deska, nadšená slova.

Nadšení z desky pramení z jejího absolutně neinovativního přístupu. Sporý, ale přesto zajímavý bicí. Zajímavá kytara. Nebaví mě nejaktuálnější hardcore. Cokoliv-core. Poctivá hudba dekády devadesátých let ještě nevymřela a pořád má co říct. Zvlášť, když je tvořená se srdcem, láskou a zbytkem zdravýho rozumu lidí kolem čtyřicítky. Stále cit a zápal pro věc. A to obdivuju. Tah na mozkovou bránu.

Ne, neni to veselá deska. Tíže kamení a butrů působí na tělesnou i duševní schránku. Chybí nebe po zvrácení hlavy vzad? Armáda barevných medikamentů, bodláčí a ostřice. Ani snad Ebullition Records, ale jeho kousek přece. Kousek Victory Records taky.

Naléhavost sdělení, podpořená pravidelnými detonačními rytmickými výbuchy. Základní nástroje, bez jedinýho zbytečnýho kusu zvuku navíc. Hellsound studio jako vždy odvádí výbornou práci. Ne nadarmo nahrává, řekněme, tvrdší kapely. Těžká bažina a zrádný mokřady prostupujou šesti kouskama životů, který nám připomínají, že je pořád potřeba koukat kolem sebe a nepřipouštět to, co by nemělo být připouštěno. Tolerováno. Je pravdou, že když se potkají dvě cesty, znamená to, že jedna musí skončit?

Tahle hudba mě přitahuje. Jak mouchu co ví, že bude spálená na lampě. Album "Zdi nemluví" je jedním z letošních vrcholů mojí další roční středně těžký rebelie. Ale pomáhá definovat pojmy a tyčit další cestu. Z titulní skladby mě mrazí v zádech a schválně jsem na koncertě dával pozor, jestli se to bude opakovat. Tahle deska má určitý momenty, který jsou schopný přikovat k zemi a napínáčky drtit bolavý místa společnosti. Některý pojmy neni nutný vysvětlovat, definovat, ale mělo by se o nich mluvit. Aby zdi mohly v klidu mlčet. Víš, že Tě... Víš, že Tě... Nekompromisní bol.  Je to tak strašně silný. Silný jako tahle EP deska.  Její příchod na svět ve společnosti Howl a Or (výborný!) byl důstojným obřadem. A X-ko na zápěstí už jsem dlouho neviděl.

https://iampentagon.bandcamp.com/album/zdi-nemluv