(Hydrahead/Day After)
Znáte ten pocit? „Nejradši bych byl kdekoliv jinde než tady.“ Celej svět bolí, celá ta tíha je na tvejch ramenou. Pomalý kroky vedou pořád tou samou cestou, kolem těch samejch budov, pod těma samejma mrakama. Jednoduchý úkony, mechanický pohyby. Únava, únava, únava…
Smutnou muziku nevěřím jen tak leckomu. Jsem prostě háklivej na ubrečenou pózu, nezajímá mě nic jinýho než srdce. Ale Jesu věřím každý slovo, každou ránu na činel, každou notu v tý jejich pomalu se vlekoucí nádheře. Nezajímá mě nic jinýho než srdce, je to tak. Trochu patos, co? Hm. A pojďte se teď zkusit vykašlat na to, co už bylo stokrát všude popsaný… Justin Broadrick, ex – Godflesh, Silver EP, Broadrick vizionář, postupný měknutí, měknutí, shoegazers, Broadrick vyhulenec… Nic z toho není tváří tvář „Conqueror“ zas až tak podstatný, a když, tak jen úplně okrajově.
1. Jesu jsou nový Codeine. Stejná bezvýchodnost, jakoby nahodilá posloupnost akordů, zdánlivě bez zájmu plynoucí hudba, až strašidelná letargie… Jenže Jesu mají jednu výhodu: Broadrickovy kořeny v tvrdý hudbě. Takže za každým tím smutným akordem cejtíte syrový kytarový kilo a mohutný decibely. „Godflesh dělali rockovou muziku. Pokud vím, tak Jesu jsou pop,“ říká Broadrick. Jasně, pop. Ale pop, při kterým se třese zemská kůra.
2. Jesu jsou nový Joy Division. Nevěříte? Pus?te si „Transfigure“. Nevím proč, ale vždycky se mi vybaví „Atmosphere“ od Joy Division. Jasně, zvukově to je úplně o něčem jiným. Ale ten pocit prázdnejch míst, toho smutku, kterej přichází po palčivý bolesti, je tam stejně silnej. Silnej… Nenávidím kapely, co se „hlásí k odkazu Joy Division“, obyčejně to je ubohá patetická sračka. Jesu to jako jedni z mála ustojí.
3. Jesu jsou nový Spacemen 3. Většinou se při zmínce o shoegazerovskejch inspiracích Jesu zmiňujou My Bloody Valentine, ale to moc neberu. Co takhle Spacemen 3? Repetitivní, přebuzená kytarová stěna, kymácející se v nárazech kyselýho deště. Tohle je hodně o soundu, o konkrétních krabičkách, a tomu nerozumím. Cejtím tam prostě jen podobnou hippie náladu, kříženou s doom feelingem. Zvláštní a pozoruhodná kombinace sama o sobě.
"Conqueror" je v podstatě strašně jednoduchý, prostý album. Od obalu přes texty až po melodie. Většina skladeb vystřídá tak ty dva riffy a to je všechno. Plus nesmíme zapomenout, jak Broadrick zpívá: nenuceně, přirozeně, klidně. Spoustě lidem se to může zdát až podezřelý – je přece doba „kdo výš, kdo dál, kdo silněji.“ Nejpekelnější basový dunění, brutální kytarový riffy, drtivej zvuk bicích, šlapeme na plyn, šlapeme na plyn… A do toho si Jesu pomalinku tlačí ten svůj otlučenej krám, občas si dají pauzu, odpočinou si a podívají se do příjemný krajiny, zatímco si to kolem nich ženou další závodníci. Jsou to prostě „jen“ hezký písničky, ale řada z nich má ohromnou hloubku a výjimečnej zvukovej doprovod. O „Conqueror“ se prostě nedá psát bez patosu. A to se mi teď nechce.
„Now you're stuck in our old year
But I believe in the new year
Now who are you blaming?
Are you worth saving?“
Jesu na MySpace
Více na old.czechcore.cz
|
