Čtvrtek patnáctýho – něco před polednem se brněnská část komanda slízá v Kabinetu Múz na oběd před dalekou výpravou. Složení kvalitní, jmenovitě Slowcha (donedávna bicmen tří slovutných brněnských kapel, teď už jen zenovej mistr), Chytrec (dlouhý prsty, chápavej vocas) a já (Keyda, radši nic). Nálada adekvátní situaci, někteří nejmenovaní členové pičujou ještě než vůbec vyjdem. České Dráhy se opět předvádějí, ovšem záhadně dojedeme téměř bez zpoždění. Škoda. Bus, kterým valíme do Berlína, má už na příjezdu sekeru hodinu třicet. Jinak ale cesta příjemná, historky kvalitní, tempo vyžírání zásob bleskurychlé. Mimochodem získávám tip, kde v Brně schrastit nejlepší pitu a olivy na váhu. Chceš-li zjistit, hoď mi mail.
V Práglu bezchybně nacházíme zbývající personál, tedy mistra Banána a slečnu Gábi, chcípáme horkem a čekáme na výše zmíněný bus. Detailů zbytku cesty vás asi ušetřím, jet přes Německo a ještě v noci není dvakrát záživný. Z letargie nás nad ránem vytrhává trajekt a hned potom dost vtipná celní prohlídka za účasti psů. Vypadalo to, že u někoho něco našli, ale nakonec nenašli.
Kolem osmé ranní nás bus vyflusne v Kodani a jdem se projít. V Christianii dáme ranní kafe, trochu snídaně a sraz s jihočeskou bandou. Potom víceméně volná zábava až do podvečera, kdy má padla náš dnešní hostitel Thomas (TVIVLER, ex-OBSTACLES). Je to ohromnej sympaťák, tak se ještě trošku najíme a pokecáme, ale už mám neposlušné tenisky, tak valím k Ungdomshusetu zařadit se do fronty. I pár hodin po otevření je úctyhodná, takže trvá tak dvacet, třicet minut než se dostanu dovnitř.
Projebávám tak úvodní OND TRØ. Už se ale chystaj OHYDA a jimi začíná blok jasných highlightů. Zvuk je nepřekvapivě masivní, kapela valí přesně ten hrubý a zoufalý hardcore, co známe z desky a přidává i stejný cover TRAGIEDIA. Dobrá rozcvička na uvítanou, v kotli potkávám pár kámíků a cítím se už skoro jako doma.
Zbytek kumpánů doráží těsně před začátkem ULTRA. Maj se na co těšit. Barcelonští sympaťáci spouštějí názornou exkurzi do toho nejlepšího z italské, americké a své domácí HC scény osmdesátých, založenou na častém střídání rychlých vypalovaček se šlapavým a ubíjejícím středním tempem. Ianova rtuťovitá, silně atletická pohybovka zabírá a publikum doslova šílí.
Výživně na ně navazujou berlínští rawpunx PISS. Teda ne úplně ze startu, jelikož je trápí nějaké technické potíže, ale brzy se s tím srovnaj. Letos jsem poprvé a naposledy nahoře na ochozu, zvuk je tu tak slabý a nahovno, že se jdu radši strkat dolů. Tohle má být tuším jejich poslední, nebo jeden z posledních koncertů. Dávaj to s přehledem, jediná zádovka nezůstává suchá. Stagedive s kytarou a zdarec.
Na RATA NEGRA jsem se moc těšil a bylo proč. Mírně rozpačitá zvukovka a po ní blok melancholických punkrock vypalovaček. V Madridu takových kapel bylo a je vícero, doporučil bych třeba SILLA ELECTRICA nebo OBEDIENCIA. Anebo, pokud jste leniví, ke GENERACION SUICIDA to má hudebně taky docela blízko. Pomalu na mě leze únava.
Ok, nakonec jsem se na poslední chvíli rozhoupal a jedu! Po 12 ti letech na K-Town! Hlavním důvodem, kromě smrtícího lineupu, byl fakt, že se dala dohromady velmi kvalitní parta, jež slibovala i jiné, než hudební zážitky a celkově pohodový víkend v Kodani. Nejvic jsem se těšil na čas strávený s legendárním Jirkou Chytrecem a už teď můžu prozradit, že jsem nebyl zklamán. Počáteční sekera autobusu jedoucího po infarktové trase Budapešť - Paříž nás trochu vykolejila, ale návaznej bus v Berlíně jsme stihli, pak už si pamatuju jen koma a mé překvapení, že jsme se nenalodili na trajekt už v Rostoku, ale až někde u Hamburku. Loď je vždy vítaným zpestřením, tentokráte tomu nebylo jinak a ranní kafe bodlo. Trochu bodla i celní kontrola, ale nakonec to matro, co jsem schoval Slowčovi do šamponu (Slowcha měl šampon?! Pozn. K) nikdo nenašel, takže pohoda.
V Kodani jsme stále za kuropění, sraz s naším samaritánem Thomasem (Tvivler, Obstacles, Children of fall) máme až odpoledne, kdy mu končí práce (pracuje jako psycholog). Volba tak padá na procházku městem do Christianie, která se akorát probouzí a nabízí tak ideální příležitost k zevlení. K mé radosti je pořád zhruba uprostřed této oázy pořád stejně friendly bar jako před lety, kde mají super kafe za 10 dk (v těchto končinách velmi fair cena) a venku posezení. Tady tedy družba s jihočechama a jihočeškama, občas nějaký ten sprint, když začne pršet a mudrování nad tím, že je typické dánské počasí, tedy chvilku horko a chvilku chcavec. Zbytek dne proflákáme po městě, dáme falafel, jdeme očíhnout barák, kde je už je solidní Mad Max sešlost a už teď, pár hodin před otevřením, fronta na lístky. Spíš je to ale taková menší street party, všichni vstupenku pravděpodobně mají, protože fest je vyprodanej. My míříme na sraz z Thomasem, který bydlí ve stejné čtvrti, dáváme kafe a Keyda upaluje, aby stihnul zahájení. Já, Slowča a Chytrec chvilku za ním a mylně se domívajíce, že fronta u vstupu už nebude žádná nebo minimální. Nicméně všude kolem pořád proudí další davy punx, takže minimálně půl hodinu nám to ještě zabere a nestíháme tak Ohydu, což mě zpětně dost sere, protože jejich lp na La Vida je geniální a i koncert byl prý super. Ještě ale budu mít doufám šanci. Jinak Ohyda je skvělý temný post punk z Polska s hodně ponurou a sick náladou.
Lehounkou rozmrzelost ale okamžitě zahání další kapela v pořadí a to Ultra! Dva lidi z Absurdo (kdysi hráli v Hořovicích a bylo to boží) plus další dva podobní sympaťáci smaží ultraenergický a řekl bych typicky barcelonský hc/punk s neskutečnou energií a ve velmi slušné rychlosti. Jejich dva singly jsou zabijárna, naživo je to už total knock out. Zvláště pak s tímhle zvukem, který je od první vteřiny úplně dokonalej - silnej, hlasitej, ale ne zahuhlanej a všem kapelám ještě dodává na drtivosti. Na zvukařském pultíku je také mistr nad mistry Lasse z Hjertestop a vše fakt hraje jak hovado. Ultra hrajou asi 20 minut, pod pódiem jede pogo, já se směju a vše je fajn.
Následující Piss dávám jen kousek a je to slušnej noise. Kanady opět lítají do výše očí, v sále začíná být cítit odér punx a piva. V plném nasazení a posilněn drinkem ze straight edge baru (ano, tato vymoženost skutečně na dvoře baráku existovala, což jsem samozřejmě velmi ocenil!) se vracím na set Rata Negra. Jejich deska na La Vida opět geniální a naživo taktéž. Opět post punk a opět temnota, ale trochu jiná než u Ohyda, tzn. více chytlavých melodií, více tance a logicky více latino vlivu. Pořád ale hodně nahlas a se zvláštní neuchopeitelnou náladou. Punkáči a punkerky tentokráte fakt víc tancujou - boží. Můj další plán už pak byl težce narušen nevyhnutelnou únavou a tak, přestože na programu je ještě spousta skvělých kapel, zcela odpadám. Mrzí mě hlavně Coke Bust, nicméně jsme je viděl už několikrát a určitě ještě uvidím a pak Lebenden Toten, což by mohla být v tomto prostředí a s tímhle zvukem úplná poprava, ale hrajou až někdy v jednu v noci a to bych fakt nedal a také se uklidňuju tím, že si je dám za pár dní v klidu na Sedmičce (to se také stalo a byl to jeden z nejlepších koncertů tohoto roku. Tak nějak jsem podvědomě očekával zlou nihilistickou jízdu, ale nálada jejich vystoupení byla spíš hippie peace punková a dala vzpomenout na tu úplně základní inspiraci všech japonských kapel, bez kterých by LT asi vůbec nevznikli a tou je anglický anarcho peace punk 80. let. Jejich vystoupení bylo extrémní zvukově, ale člověk měl tendenci se celou dobu usmívat – geniální!) Navíc venku pořád občas prší, barák a dvůr je narvanej lidma a tak volím šetření sil a ústup a u Thomase padám během pár vteřin do sladkých snů, kterým dominujou bodliny a křiváky!
Šel jsem na byt chvilku po Banánovi a spol., viděl jsem ještě kousek LUBRICANT a jejich raw HC zněl fakt dobře (bavil jsem se při zpěvákovo hlášce „there’s too many white people here“, nebo něco na ten způsob), ale nohy už jedou jen ze setrvačnosti, zbytek těla ani nemluvě.
Ráno se přesouváme na jiný byt k Mortenovi (taktéž TVIVLER), kde budem zůstávat zbytek pobytu. Je to zrovna takovej sympaťák jako Thomas, tak chvilku pokecáme, než se zavelí rozchod. Venku nádhernej den, teplota na Kodaň téměř subtropická (25°? Nebo víc?), zbytek se seká v antikvaritátu, já jdu na vejlet. Zadáte-li do vyhledávače frázi Forgotten Giants, prvních pár záznamů by vám mělo vyhodit práci týpka, co z recyklovanýho dřeva staví nádherné sochy pohádkových postav. Nejdřív jen v okolí Kodaně, teď už expandoval. Mám v plánu tři z celkových šesti rozesetých za městem. Vlakem jedu až na předpředposlední zastávku a jenom čumím, jak neuvěřitelně rozlezlá do krajiny Kodaň ve skutečnosti je. Postupně nacházím všechno, co jsem chtěl a raduju se z toho jak malej Jarda. Poslední postava je až u moře, děcka pouštěj draky, lidi se opalujou. Přemýšlím, že bych hecnul koupačku, ale na plážích je silná vrstva nějakýho planktonu, všude jsou informační tabule a mám strach, abych nenarušil ekosystém, tak na to pro jistotu seru.
Před začátkem dnešního programu máme s hostiteli ještě sraz u nádru v Nørrebro, dáváme pití, někteří jídlo. Chvilku neklidně přešlapuju a pak zase vyrážím na fest coby předvoj. Stíhám JUNTA, místní výbornou thrashpunk kopírku staré Brazílie. Pořizuju singl a zní to fakt věrně, dokonce jsou i některé texty portugalsky! Pak GOVERNMENT FLU a jejich oldschool hardcore, baví mě tu mnohem víc než onehdá v Brně, zvuk jak kráva, letos druhá kapela s coverem TRAGIEDIA, bombovní.
Dostalo se ke mně nedávno, že Ungdomshuset má momentálně problém zajistit na všechny akce schopné zvukaře. Tady se za šavlema točí prakticky tři lidi, z nichž jeden ušislyšně není úplně nejlepší volba. Prve jeho práci zaregistruju během DISFEAR. Borci se ke své cti upřímně snaží dávat do toho všechno a neflákat show, ale z PA to zní přinejlepším jen na půl plynu. Po pár kusech zklamaně odcházím; nečekal jsem sice moc, ale dostal ještě míň. Zachraňujou mě až ODIO. Kurvafix. 82 punk s nehorázně raw zvukem. Celou dobu jsem nespustil oči z bubeníka (ten samej kus, co bije v TØRSØ). Poprava.
Na HORROR VACUI jsem furt pendloval dovnitř a ven, bylo to fajn, ale měl jsem pocit, zda nejsou trochu unavení? Jinak dobrý, gotika, upíři a tak. Po nich trochu tradičnější totalitářskej hardcore punk v podání ÄRSLE zpoza mostu. Nakoplý až za roh a hodně se bavím, zatínám to ale ještě před koncem setu, štípou mě oči. Jasný, vole. Že tady není kouření explicitně zakázáno znamená, že pičo musíš nutně kouřit v sále. A pěkně odpalovat jednu od druhý.
Vracím se na EXOTICA. O týden později v Kabinetu Múz mě bavili víc – tady měl jejich zvuk totiž na starost opět ten nejslabší ze zvukařů. Něco z toho ale poznat jde, je to ten zábavný, šlapavý a primitivní punk jako na desce. Po nich GASMASK TERRÖR a pro mě překvapivě další z vrcholů festivalu. Od prvních tónů divoká jízda, hudebně rané až střední období POISON IDEA v opravdu hodně rychlým d-beat rytmu. Zvuk, pohybovka, dokonce i image, všechno sedí. Přestávky mezi válama minimální. Kapela do toho jde snad ještě střemhlavěji než publikum a i na konci vypadají, že by ještě zvládli pár kol v ringu. Tohle fakt bavilo. V podobným hudebním duchu zakončují i američtí LONG KNIFE, taky je to výprask, žel ve stínu předchozích kolegů lehce zapadaj. To zní už dost rozmazleně, co?
Ráno je slastné. Thomas jde běhat a když se vrátí, začne jeho vkusně zařízeným bytem vonět káva a snídaně. Venku je navíc nádherně a vypadá to, že sluníčko ještě nějakou dobu vydrží. Dopoledne se vydáváme do města, Keyda pak za dřevěnýma sochama. Jdeme pěšky až ke knihovně, což je docela solidní štreka, ale je fakt krásně a tak tu a tam chvilku posedíme, dáme kafe, pokocháme se a po zhruba hodině kotvíme na břehu řeky, která se vlévá do mořského zálivu. Já se pak trhnu, chvilku se potuluju sám po přístavu a posloucám muziku a potkáváme se až odpoledne u Mortena. Morten je další člen Tvivler, bydlí ve stejné čtvrti jako Thomas a je to stejný sympaťák. Necháme si u něho věci, padá další falafel a vyrážíme opět na místo činu.
Tentokráte celou cestu pěšky, po cestě objevujeme jednu z mnoha útulných kavárniček, kde se v družném hovoru s majitelem zasekáváme tak na půl hodiny a přicházíme podle plánu přesně ve chvíli, kdy začíná Junta. Za basou Jakob (dříve label Kick´n´punch, dnes Adult Crash) a okolo parta podobných existencí, pro než se stal hlučný punk životní cestou. Set Junta je vynikající, hrnou smrtící hrubej hard core punk s odérem starých brazilských kapel, trochou Japonska, ale slyším tam třeba i Death Token v období All Dreams are Nighmares. Venku mají singl na (jak jinak) Adult Crash a i ten doporučuju byť drtivosti živého vystoupení nedosahuje.
Po jejich setu se poflakuju venku, kecám se spoustou známých, obhlížím distra a kupuju si triko K-Town Festu edice 2017 ze velmi fér peníze. Obecně se snaží kolektiv organizátorů a organizátorek držet ceny na festivalu v co nejpřijatejnější podobě a tak, i když jsme v Dánsku, není problém si koupit pivo, burgr (vynikající!) nebo právě triko, v tomto ohledu opravdu největší respekt, ostatně jako za celou organizaci. Je tady asi 1000 ultra punks, ale vše maká, kapely jedou na vteřinu přesně, jídlo i drinky jsou a člověk má pocit, že někdo udělal vše proto, aby se všichni cítili dobře. Vracím se zpátky do sálu a svůj set odpalují Government Flu. Za bicími stále extrémní sympaťák (a vynikající bubeník) Wolfi z Tangled Lines, za basou týpek z Ohyda, který nahradil původního basáka, jež ten den ráno onemocněl a nemohl tak přijet a tak se borec za pár hodin naučil několik válů, přidalo se pár coverů starých polských klasik a koncert proběhl a byl skvělej. Respekt!
Na sále to začíná houstnout, na podium se derou Disfear. Zapojí se během pár minut, zvukovka skoro neproběhne a s prvním úderem do virblu se strhne slušná mela. Možná jsem stál jinde než Keyda (já u zvukařskýho pultu, pozn. K), ale mě zvuk přišel úplně v pohodě, stejně jako na všechny kapely a celý set jsem si užil maximálně. Tompa a spol do tohou rubou jako kdyby měl nastat konec světa, prvních 20 minut se jede skoro bez pauzy a každý, kdo má pocit, že Disfear měknou, je podle mě hluchej. I přesto, že kapela několik let vůbec nehrála, není to vůbec poznat, však to taky mají v rukách chlápci, kterým všem táhne na 50 a hráli v kapelách jako At the Gates nebo Entombed. Na špinavý prkna kodaňského squatu ale sedli jako prdel na hrnec, absolutně žádnej náznak nějakých manýrů, ale jen půlhodina poctivého špinavého d-beatu s poctivou dávkou melodií. Za mě naprostá spokojenost!
Následující Odio je slušně jedovatej punk s old school image a pogo rytmikou, na což okamžitě reaguje internacionální publikum s patřičnou odezvou. Koženková čelenka začíná klouzat po čele, je horko a zpoceno, pořád hodně hlučno a ulepeno = vše je v pořádku!!! Na Horror Vacui trochu nabírám sílu, dávám jen asi tři songy a usuzuju, že naposledy na Sedmičce mě bavili víc, ale už zase začínám být dost unavenej, tak nechci být nefér. Rozhoduju se, že z dnešního programu dám ještě Arsle ze Švédska a nedělám chybu. Vůbec jsem je neznal, ale drhli rozjetej energickej hard core/punk přesně jako Švédi uměj už dávných časů a první asociace, co mě napadla, byli DS 13. Zdá se mi, že tenhle styl zažívá ve Skandinávii trochu renesanci a jestli bude vypadat takhle, nebudu se zlobit. Kolem půlnoci už odpadám, na programu jsou sice ještě 3 kapely a přestože jsou super (Exotica, Gasmask Terror a Long Knife), tělo vypovídá službu, tak berem noční bus a opouštíme roztančený barák. Usnu asi za 2 vteřiny.
Vyspíme se téměř dorůžova a po snídani uvažujeme, co s dalším slunečným dnem. Z různých důvodů dáváme dnešní program s Milanem sami dva. Cestou k parčíku, kde se dnes odpo konají Bike Wars, zabloudíme ještě do pěknýho obchodu s deskama, kde si sice nic nevyberu, ale Banán zaskóruje pár místních písničkářských titulů. Ještě k Arabům na falafel a pak už jen zevling a čekačka na průvod. Punx se stahujou odevšad, kola jsou snad ještě ustřelenější než loni, ale moderátor stejně vtipnej. „Let’s begin in T-minus whenever you fuckin‘ feel like it!“ První zahřívací bitva, pak jdou na improvizované pódium REVULVA. Příjemnej skočnej punk s dost femi tématikou, některý songy hitovky, některý trochu rozpačitější, vzpomněl jsem si na RE-SISTERS, HARUM SCARUM nebo loňský MANTILLA. Jdu se trošku projít pro pití a dorážím až na další kapelu, německé ARGH! FUCK! KILL!. Svižnej d-beat punk se zpěvákem, kterýmu se nějak porouchal efekt a solidně tím baví prakticky po celou dobu vystoupení. Milý. Nacházím Banána, co mezitím potkal nějaké známé a pozorujeme chystání a začátek AFMAGT. Místní přeshraniční spolupráce, crust, neurazí, nenadchne. Jdem se nasvačit na byt, než začne hlavní program na squatu. Už třetí den tady funguju prakticky jen na žitným chlebu a avokádech. High life! Později v Ungdomshusetu jen tak poočku zabrousím na BikeWars plakát a je tam noticka, že jim na poslední chvíli byla přibyla ještě čtvrtá kapela a to norští už pomalu klasici VI GRUER OSS – a my to samozřejmě nevěděli a prosrali je. To není fér.
Zahajují ECHO PEOPLE, hraje tam někdo z MOTH a je to samozřejmě postpunk, ale víc punk než post. Zvuk mají vynikající, i ty jejich kazety vypadají moc hezky, ale nakonec si raději pořídím pár čísel MRR, když už jsem tu četbu zinů poslední dobou flákal. AXERASH ze Švédska pokračují a je to přímočarej úprk vpřed. No, úprk neni moc přesný slovo, parní válce vesměs neutíkaj. Zpěvačka je urvaná z řetězu a zbytek smečky jí zdárně sekunduje. Líbí se ti PUNCH? Tohle je ještě lepší, protože je to víc punk.
Někdo z pořadatelstva si zřejmě potrpí na minimálně jednu oldschool thrash kapelu ročně a letos to zas až tak nevadí, poněvadž domácí WARBEAST to hrají se vší láskou, špínou a demencí, co k tomu patří. A s tolika nábojákama, že hravě předčili i Bilose v jeho nejkovovějším období. Rýzpekt. Během vydýchávací pauzy venku u dister se zakecávám se zpěvákem LITOVSK, co jsme jim loni předskakovali ve Vegalité. Omlouvá se, že by se měl jít chystat. Vystupujou dobře, je to lehce ležérní, nicméně stále dost vášnivý postpunk s bandou dobrých nápadů. Dost taneční. Cover BLITZ, neklame-li mě paměť.
Je načase připravit tělo i mysl na následující. Jack „Control“ Conrow a tři další naprosto desperátně a kriminálnicky vyhlížejících punx, všichni známí pod souhrnným názvem BUTCHER se v klidu a bez zbytečných nervů chystají na stejdži. Během příprav evropského turné se dostali do nesnází s jedním termínem a ve hře bylo i Brno. Doteď mě mrzí, že to nakonec padlo, znám několik místních srdcí, co by samou radostí pukly. Pánové spustí. Prvních pár válů publikum jen čumí s otevřenou držkou. Nakonec se nesměle chytá. Nedivím se. Je to chirurgicky precizní burning spirits hardcore punk hraný v závratné rychlosti. Člověk pod tím náporem fakt neví, co si vlastně počít. Po setu jdu a kupuju desku. Ta patří po všech stránkách k jedněm z nejlepších fošen za poslední roky. Bez prdele. Posmetlujeme tady ještě na začátek setu GLUE a je to fajn, ale už máme za víkend akorát dost, takže valíme spát.
Ze zpáteční cesty si vybavuju jenom nádhernej vzduch na trajektu, procházku z Berlínskýho autobusáku k nejbližší falafelárně, rozlučku s Milanem v Praze (bylo mi ohromnou ctí, mistře!), nějakej debilní film v buse cestou do Brna a kóma. Tak for alt!
Ano, ráno probíhá válečná porada nad hrnky kávy, která vyústí v rozhodnutí, že část výpravy pojede domů dříve, než bylo v plánu (zejména rodinné důvody) a část naopak později. Tou druhou částí jsem já a Keyda, Morten nám bez problémů nabídne nocleh ještě na jednu noc, přebookujou se lístky na bus, proběhne dojemné loučení a svět je zase v rovnováze. Můj důvod, proč jsem se rozhodl jet až v pondělí ráno a ne v neděli kolem půlnoci je vlastně jen jeden - Butcher a jejich set v 11 večer. Ale o tom až později. Na programu je opět lehká dopolední zevlovačka, návštěva obrovského lp second handu při cestě na Bike Wars, kde je to tak na 5 hodin, kdyby jste se deskama chtěli prohrabat opravdu poctivě. Po minulé zkušenosti se ale soustředím v podstatě jen na domácí resp. skandinávskou sekci a svou kolekci desek Coornelise Wreeswijka rozšiřují o 4lp box Coornelis Basta za super cenu. Coornelis Wreeswijk je švédský písničkář, jež je sice svým původem z Holandska, ale ve Švédsku prožil celý svůj život a stal se tam extrémně populárním, něco jako takový švédský Karel Kryl. Desky Ebba Grön mi opět unikají, ale nepřestávám věřit, že je v nějakém podobném bazaru jednou vylovím!
No a když už jsme u obchodů z deskama, ještě jednou se vrátím k prvnímu dnu, kdy míjíme i dnes už legendární punkstore Repo Man, který je ale už nějaký čas zavřený. To, co by mě před pár lety ani ve snu nenapadlo, že se může stát, protože to vždy bylo jedno ze srdcí místní punkové scény, kde se dělalo i spousta koncertů a výstav a zejména v období K-Townu toto místo extrémně žilo. Teď ale vypadá smutně a opuštěně, ve výloze jsou plakáty staré cca rok a těžko říct, jaký bude jeho další osud. I tento fakt ale dost vypovídá o tom, že lokální punk scéna se přeci jen mění.
Co se ovšem nemění, je tradiční nedělní K-Town trachtace Bike Wars. Místo je tentokráte vybráno geniálně, jakási aréna uprostřed malého náměstíčka připomínající kamenný bazén, nebo při troše představivosti velké hřiště na hokejbal, tvoří geniální kulisu. Ve chvíli, kdy přicházíme na místo, je tam jen pár lidí, pak ale dorazí obrovský dav, který pochoduje přes celé Norrebro od Ungdomsghuset a najednou sedí kolem dokola snad 1000 lidí, moderátor se dostává do varu a do arény postupně vjíždějí gladiátoři a gladiátorky na neskutečných strojích. Do akce se může vlastně zapojit kdokoliv a na baráku ostatně probíhal celý víkend workshop s otevřenou bike dílnou, kde si mohl každý sestrojit svého oře. Vynikající situace nastává ve chvíli, kdy do arény přilétne hořící plastové policejní auto, na což dav reaguje obrovským potleskem. V tu chvíli mi ale také dochází, že na náměstíčku ani v okolních ulicích není po celou dobu jediný fízl a přitom to tam vypadá, jako kdyby měla každou vteřinu začít ozbrojená punková revoluce! U nás věc naprosto nemyslitelná. V této atmosféře potkávám dalšího Mortena, tentokráte bubeníka Tvivler (a opět Obstacles a Children of fall), kecáme a popíjíme, čímž přicházím o většinu kapel na kamenném soklu arény, ale nijak mě to netrápí. Odpolední program si dávám tentokráte opět trochu po svém, na barák mířím v podvečer. Po cestě se ještě zastavím v malinkaté kavárně, kde se prodávají i nějaké desky, sednu si ven a jen tak nasávám nádhernou klidnou atmosféru nedělní Kodaně, západ slunce a vynikající kávu.
Do sálu vstupuji stejně jako Keyda ve chvíli, kdy to odpalují AXE RASH ze Švédska. Opět velmi solidně zahranej ofenzivní hard core punk s akorátní dávkou lopatovosti. V programu je u nich popiska - bruised up circe kicking face slaps of rough hc punk. Myslím, že to sedí. Další jsou na řadě domácí WARBEAST a tohle teda můžu. Vždy mě bavilo objevovat nové kodaňské kapely, zvláště na jejich půdě a v této konstelaci. Warbeast navíc hrají odbržděný a r´n´r nasáklý hard core, který v sobě má i hodně klasického Burning Spirit hard coru a metalových postupů. Jako srovnání mě napadají rozhodně Paintbox, kapela hraje na plnej plyn, ale se zvláštní lehkostí a nadhledem. Super koncert!
Dále jsou na programu Litovsk, ale čerpám sílu v předtuše apokalypsy. Venku na dvoře už není zdaleka tak narváno, je vidět, že část lidí už odjela, tak se dá i lépe prohrabat distrama, stihnu se pozdravit s Jackem a koupit si od něj kompilační lp World Burns to Death a za chvilku už stojí na podiu. Kdybych někdy chtěl v rámci punkové scény rozjet nějakou vymahačskou agenturu, najmul bych rozhodně jeho i všechny ostatní členy BUTCHER. Už při přestavbě něco viselo ve vzduchu a s prvním úderem to všechny přítomné rozmázlo na zeď. Stačilo mi 5 vteřin, abych si uvědomil, že mělo cenu zůstat. Koncentrace zloby a odhodlání naprosto maximální, rychlost v tomto stylu pekelná a celkový tlak takový, že to většinu lidí přimáčklo k podlaze. Na tohle se fakt ani nedalo pařit, maximálně se kroutit a zmítat nebo se prostě rozběhnout proti zdi a rozbít si o ni hlavu. Jak psal Keyda, deska je geniální, ale naživo to dostává ještě něco navíc, něco, co jsem nikdy neviděl. Hlavní hudební inspirací samozřejmě opět Burning Spirit a Japonsko obecně, ale berte to jen jako vodítko, jestli stylově úplně tápete, kam Butcher zařadit, protože tihle chlápci jdou zcela nekompromisně svou cestou. A já doufám, že je příští rok zavede i k nám (jakože by měla) a dám si to znova někde v klubu.
Pořád ještě s očima na vrch hlavy sleduju kousek setu GLUE a jejich stigmatem oi nezatížený oi hard core, který slušně roztancoval sál. Dobrá kapela a dobrá show, ale oproti Butcher to vlastně zní jako taková dechovka. Poslední Knaegt vynechávám, už jsem je viděl a je dobré dát alespoň pár hodin spánku, bus jede brzy ráno a cesta je dlouhá. Takže poslední noc u Mortena, ráno v pohodě stíhačka, zase jsem si užil trajekt, tentokráte v nádherném počasí na horní palubě a se sluchátkama v uších. Jedeme si to s Keydou trochu každý sám za sebe, přeci jen ta míra socializace byla za poslední dny extrémní a oba si tak spíš přehráváme znovu všechno v hlavě a možná už přemýšlíme, že příště pojedeme znovu. Pojeďte taky, je to super.
Jinak geniální fotky najdete třeba tady. Jinak použijte svůj nejoblíbenější vyhledávač.
