Ušetřím vás klasického popisování organizace výpravy; kdo se kdy v podmínkách tuzemské HC/punk komunity pokoušel dát dohromady skupinu lidí za účelem dostat se hromadně z bodu A do bodu B (přičemž bod B znamenal jinou akci než Fluff, Playfast, Obscene, Mišmaš či, nedejseitan, Podpáru), je si vědom jisté statistické formulky spočívající v ne/poměru počtu lidí, kteří se ozvou že by rádi jeli, s počtem lidí, kteří nakonec skutečně jedou. I ta ale byla v tomto případě na realitu příliš krátká, ze sedmi zájemců mi odřekli úplně všichni. Pevně odhodlán vypravit se na squat zaslíbený i přes nepřízeň osudu, zčuchnul jsem se s provozovatelem webu a labelu Punkgen Adrikem a jeho družkou Dankou, v západním Dánsku pak naši sestavu uzavřel šéf Majo.
Cestu dáváme v rekordním čase, obdivuju Adrikovo schopnost zůstat vzhůru a při smyslech tak dlouho. Na Dortheavej 61 dorážíme v pátek něco po třetí hodině ranní, už je skoro světlo a párty předešlého dne pomalu dohasíná. Jdem si aspoň na pár hodin ustlat.
Zbytek dne vyplňujeme trtačkou po městě zakončenou v Christianii. U vstupu do svobodného města stojí pár antonů, vevnitř po skupinkách posmetlujou filcky v riot zbroji a plašej malý děti. O pár uliček dál už vidíme policejní pásku a za ní jich (fízlů, ne dětí) početná parta za použití bouracích kladiv a motorovek likviduje několik obydlí. Uměli jsme si vybrat ideální čas k návštěvě. Od místních se nám akorát jakžtakž podaří zjistit, že záminkou bylo údajné přechovávání tvrdých drog. Hm. Ačkoliv je samotné prostředí okouzlující, je mi z toho co tady probíhá trochu šoufl, v hlavě mi simultánně hraje hned několik songů od PARAGRAF 119 a i když místní želvy zdaleka nejsou to nejagresivnější, co jsem kdy potkal, mám sto chutí odsud vzít dráhu. Zbytek ale touží aspoň ochutnat pivko z místního pivovaru, tak si na chvilku sedáme.
Na cestě zpátky se nám nedaří pochopit systém lístků místní MHD, tak to po chvilce nervního pobíhání po stanici metra rezignovaně vzdáváme a jdem těch cirka 6 kiláků nazpět pěšky. Vstup na fest se otevírá přesně v pět, mělo by tam být ještě 300 třídenních lístků a vzhledem k tomu, že nikdo z nás neřešil vstupenky předem, je pro nás dost důležité být na místě pokud možno včas. Pár minut před pátou dorážíme a po spatření fronty táhnoucí se nejmíň padesát metrů v nás dušičky klesají patřičně nízko. Nic naplat, zbývá jen čekat. Do vedlejší dobrovolnické fronty mezitím doráží Mates z Prahy, tak chvilku pokecáme a pak se nervujeme dál. Zbytečně, dostalo se na všechny z nás, tak se téměř v euforii valíme aklimatizovat do toho stále houstnoucího davu nádhernejch zjevů, co se sbírá uvnitř. Jako všude, kde se koncentruje dobrá (měřeno mou optikou) hudba, doráží i sem mrtě barcelonskejch, mezi nimi i Moskytka (ex basa KATARAKTA, BOY & ALIUSTERRA, nyní basa PESADILLAS), se kterou se nám CS zastoupení na letošním ročníku uzavírá u slušného počtu šesti kusů.
Čekuju catering, kromě několika klasických barů je tady jeden cocktail bar se stylově pojmenovanými drinky, jeden straight edge bar s nealko dobrotama a výbornou vegan zmrzkou a žel jen jeden dost poddimenzovaný stánek s jídlem. Jako správně levnej parchant z východního bloku ale po většinu víkendu žiju z dovezených zásob, takže kdykoliv při spatření té nelidské fronty akorát trošku zalituju všech zúčastněných.

Tochu se šermovalo s pořadím kapel, fest tedy nakonec otvírají protinožci EXTINCT EXIST a už u dveří mě solidně uzemní zvuk - tohle bude mega. Škopky u nich šéfuje Timmy z PISSCHRIST, SCHIFOSI, ABC WEAPONS a NDT, doplňují ho bývalí členové snad všech zmíněných kapel a stylově to je taky někde mezi. Trošku si zavzpomínám na časy, kdy mi v d-taktu běhal snad i srdeční tep a kochám se, je to vážně důstojný otvírák celého víkendu.
Pozornost mi ale z toho všeho jde trochu šejdrem, díky čemuž následující DARK MATTER prokecám venku. Zpátky dorážím na poslední tóny a biju se do hlavy, docela jsem stál o to slyšet, jak teď hrajou lidi z ASSASSINATORS. Trochu mě uklidňují tvrzení snad všech dotázaných, že to nebylo "nic moc". I tak škoda.
Další na řadě jsou Irčani RATS BLOOD. Ještě nedávno jsem o existenci jakékoliv odnože hrubého punku na zeleném ostrově neměl ani potuchy, po DISGUISE a GAZE jsou tihle cápci už třetí dublinská smečka tohodle střihu, se kterou se setkávám, a přestože mají oproti výše jmenovaným kapku "učesanější" zvuk, furt to zní jak TOTALITÄR na levnym fetu. Dobrý.
RED DEATH – v životě jsem o nich neslyšel a ani jsem neměl důvod, thrashcore, kterej je ale oproti plakátu ve skutečnosti mnohem míň core a mnohem víc metal, snad jediná kapela víkendu, která mě opravdu vyloženě nebaví, sorry.
Chuť si spravuju během nadcházejících SEX DWARF, noise punk s japonským přístupem k věci, tj. vzít staré CHAOS UK, zrychlit a zvuk zkurvit až za roh. Páčí se mi to a je vidět, že publikum je stejného názoru. V jednu chvíli háže kytarista svou sekeru v dál a jde si trochu zaplout nad hlavama. Na výsledným zvuku to beztak není moc poznat, hehe. Jedou turné s Korejcema a řídí jim Ian z CROSTA a ABSURDO, náramně rád toho kluka střapatýho zase vidím.
Místní BRUDTE LØFTER tady hrajou svůj úplně poslední gig ever a tečka je to hezká. Parádní HC/punk kodaňské školy, kde je kromě třeba souputníků NIGHT FEVER docela slyšet i národní klasika jako CITY-X. Mates říká, že dřív znívali ještě líp, ale i tak to kluci nám i sobě udělali moc hezký.
PROTESTER jsou další z kapel, od nichž jsem ještě nic neslyšel a i když nestíhám celý set, co vidím se mi líbí, vzteklý a násilný XhardcoreX na bostonský způsob, slyším tam hodně DYS a SSD, solidní.
Někdy v tuhle chvíli se teprve všímám, že zvuk se tady řeší ze dvou pultů, jednoho dole v sále a druhého, menšího, nahoře na balkóně. Nejsem v téhle oblasti zas až tak honěn, abych dokázal rozebírat pro a proti tohohle řešení, ale neujde mi skutečnost, že dobrá polovina lidí, co se za pulty průběžně střídají, jsou slečny. Rozum mi sice říká, že na zvládání téhle úlohy má pohlaví jedince asi podobný vliv jako dejme tomu na hraní v kapele (to jest žádný), ale stejně se nemohu ubránit pocitu, že větší přítomnost ženského elementu v této profesi by v našich luzích a hájích mohla trochu pozvednout úroveň té stále ještě lehce dementní části zvukařské obce, jež zoufale lpí na iluzi, že kapela je tady pro ně a bude dělat jen to, co oni jí řeknou...
U EEL ze Států (mimochodem – to je zkratka, nebo se fakt jmenujou "úhoř"?!) mám z lenosti poznamenáno, že stačí srazit dohromady to, co jsem už napsal u RATS BLOOD a SEX DWARF a nějak to zprůměrovat. Ono v podstatě jo, hlavně kytarista pravidelně přepíná mezi vcelku čitelnými (brát s rezervou) leady a naprostým distort bordelem. Taky je to docela legrační, drobet zvrhlé a prej je v Pittsburghu málo punx, takže až tam pojedete, můžete spát u zpěváka doma. Muhehehe.
Frantíky RIXE jsem prve zažil dva měsíce nazpět v Berlíně, kde byli vynikající. Tady dávají na úvod proslov o jedné aférce, kdy se někdo pokusil pořadatelům kvůli účasti RIXE vyhrožovat (neúspěšně) a do uznalého halekání obecenstva se rozjíždí prvotřídní oipunk. Žel ne moc nadlouho, kvůli ustavičným problémům s kytarou musejí párkrát udělat pauzu a ačkoliv to pokaždé s vervou rozjedou, tu ztracenou energii se nedaří stoprocentně dohnat. I tak je to ale silný nadprůměr a pokud neznáte, silně doporučuju poslechnout, má to vše nutné z klasik žánru (BLITZ, OPPRESSED, NABAT...), plus notnou dávku francouzské melodiky, snadno vystopovatelné ke CAMERA SILENS (od nich mají i cover), plus jsou to sympaťáci. Někdy v tuto dobu mi tělo dává na srozuměnou, že noc už opravdu docela pokročila a bylo by vhodné se odporoučet někam k odpočinku.
Nuže dobrá, ale chci vidět ještě aspoň pár štychů od STRESS SS. Bicmen SKITKIDS za majkem přímo srší energií a háže neuvěřitelný figury a xichty. Hudebně to jde, klasika švédský hardcore, ale abych kvůli tomu zůstal až do konce, to sorry, taková nádhera to zase neni. Volím cestu nejmenšího zla a plahočím se do kempu, kde si rovnou platím dvě noci, jsem milým postarším správcem poučen, kdy otvírá sprcha a v posledním tažení padám do jen tak tak postaveného stanu. Godnat!

Sobotu trávím prochajdou po předměstí Kodaně, čtením, psaním, opalováním se atd. Hlavně ovšem tím chozením - klasická neznalost míry si opět vybírá daň na mých nohou, ale co, punk nejsou rurky s krémem, že?! Na squatu (squatě? Ctibe, jak je to správně?) oproti včerejšku přibylo kamarádů a známých, v jednom z lokálních dister si bleskově kupuju jeden z posledních kusů LP antologie A.P.A. a jeden ze singlů GORILLA ANGREB, obé mi dlouho chybělo ke štěstí, mám radost.
Dnes se začíná hrát už o páté a prvními dámami na holení jsou CHROMA, hypnotický postpunk s dost nervní atmosférou a další skvělá kapela na které je vidět, že se strhující muzika dá chytře vymyslet i s naprosto jednoduchými postupy a bez zbytečného hraní si na pojebané muzikanty. Navíc holky zrají jak víno, viděl jsem je loni v létě a bylo to super, ale tady je to nejmíň o třídu vejš. Bravo!
Na následující KOHTI TUHOA jsem dost zvědav, jejich brněnský koncert jsem propásl (no, totiž takhle, my ten koncert s GODOT YOUTH otvírali, akorát Finy už jsem neviděl... je to zábavný příběh, ale až na jindy) a jejich živá vystoupení mají velmi dobrou pověst. Nutno říci zaslouženě, je to riot jak hajzl. Finský ultrapunk par excellence. Rád bych napsal něco víc, ale jejich set mě velice kvalitně odrovnal. Poprvé se tak nahoře na balkoně stíhám trochu zastavit a podívat se na menší výstavu jménem "The record that changed my life", kdy organizátoři oslovili umělce a grafiky fungující v rámci DIY punk komunity, aby tak nějak po svém zpracovali obal desky, jež pro ně byla v určitém období života klíčová. Samozřejmě je vedle každého dílka minirozhovor s dotyčnými. Je nádhera vidět kromě různých přístupů k hudbě i tolik přístupů k výtvarnu. Nejvtipnější je jednoznačně Damaged od BLACK FLAG (Henry brečí se zkrvavenou rukou a zpoza dveří na něj volá maminka, zda je v pořádku) a nejkrásnější podle mě rozhodně Funhouse od STOOGES (já vůl, nezapamatoval jsem si, kdo ji dělal, ale je to taková hodně volná, lehce psychedelická variace). Hezké je i to, že dost zúčastněných je tady přítomno (třeba kámoš Nico FRACASO, tomu se krásně povedla první deska PARTISANS a v průběhu víkendu makal na malbě přes celou boční stěnu cocktailbaru, ta dopadla taky skvěle), či tu dokonce hraje (Laura z CHROMA/XM2).
Jedeme dále, nastupují přesmostní (nikoli přespolní; mezi Kodaní a Malmö neleží pole, nýbrž most) crustpunkeři GLORIOUS? a zní tak trochu rozpačitě. Hudebně je ten lehce rokecový dispunk kolovrátek v klidu, ale zvukově to nějak neví, kam si sednout. Na rawpunk málo brajgl, na käng málo hutný. Asi jediná kapela celého festu (bikewars odpoledne nepočítaje) se slabým soundem, nu škoda, snad příště.
SMERTEGRÆNSENS TOLDERE je jméno kapely starších pardálů z Aarhusu a vědom si specifik fonetiky skandinávských jazyků, moc mě mrzí, že jsem to neslyšel nikoho vyslovit. Dost nasraný a dle pódiovky asi i dost negativistický hardcore, který nevím úplně k čemu připodobnit. Někdo z nich prý hrál v COLA FREAKS, ale ti zněj dost jinak. Nevim, zkuste si to sami vygooglit a při té příležitosti být vděčni za funkce Ctrl+C a Ctrl+V. Ale set dali dobrej, to zas jo.
NO TIME valí výtržnický oi až hardcore se skoro INFESTovsky znějícím zpěvákem. Tahle kombinace sice funguje až nečekaně dobře, ale po pár kusech na mě sedá déjà vu a po zbytek setu se jen zhoršuje. Nehrajou zkrátka špatně, jen téměř pořád stejně. Třeba se mi to jen zdá a možná ze mě jen mluví netrpělivost, jelikož další čtyři kapely budu mít co dělat, abych vůbec chytil dech.
Doslova. Schválně, když se řekne "d-beat straight edge hardcore", co se vám vybaví?! Ano, správně, na řadu jdou TØRSÖ! O nich se hodlám rozepsat poněkud šířeji, jelikož jejich show přesně splňuje kritéria toho, jak by dle mého názoru mělo vypadat vystoupení punkové kapely. Už během prvního songu cáká z pódia pot, z kotle pivo, voda a jiné nespecifikovatelné tekutiny, stagediving probíhá v podstatě nepřetržitě a někteří punx pomocí něj názorně ukazují, jak funguje odstředivá síla, když si střihnou ladné saltíčko ze stejdže s lahváčem v ruce a nevylijí ani kapku. Ne všichni skokani však stíhají tempo téhle dosti akční kapely, pročež v jednom momentě, kdy se kapku unavenější diver zapomíná na odposlechu až do pauzy mezi songama, si bubeník briskně odskočí zpoza škopků a plně v souladu s FFUDovským imperativem "nekempuj na pódiu" opozdilce solidárně hodí zpět do výhně. Za celý víkend jsou snad první kapela, která musí přidávat. Jinak jim totiž není dovoleno opustit pódium. Brzy hodlají odehrát dva koncerty i na české půdě a to v dost komorních prostorách, čímžto bych všem, kdož zvažují účast, poradil, aby pro všechny případy předem uzavřeli veškeré své důležité záležitosti, informovali pozůstalé atd. Něco mi totiž říká, že než bude tahle čtveřice se starým kontinentem hotova, neobejde se to beze ztrát na životech. Rčení "vidět to a zemřít" občas nabývá trochu jiných rozměrů...
Těsně před vystoupením Amíků si na chvilku vzaly mikrofon dvě členky pořadatelstva a informovaly publikum znovu o pár základních pravidlech, která je třeba dodržovat, přičemž důraz kladly na to, aby kdokoliv, kdo zažije na vlastní kůži jakékoliv nepřístojné či agresivní chování, ihned vyhledal pomoc organizátorů. Smutný, ale děje se to. Asi tomu přispívá fakt, že dost lidí je tady vlivem různých látek docela solidně mimo sebe a prostranství před vstupem (díky novým bytovkám na Dortheavej se sem letos leze z druhé strany, z parčíku) vypadá už od začátku sešlosti jako sobotní noc na Playfastu zkřížená s libovolným vesnickým alkopunk festem. Akorát míň psů a víc kérek na ksichtech. Krast es fak existence. Pravda, navzdory tomu všemu nevidím za celý víkend jedinou rvačku (což by vzhledem k objemu konzumace u nás, myslím si, asi neobstálo), ale sjezd dětských skautů to tady taky úplně neni.
Od neveselých úvah zpět k muzice, což? SYNDROME 81 ze západní Francie jsou proti včerejším krajanům RIXE míň ortodoxní a víc melodičtí. Jako nálepka by se hodilo říct "streetpunk". Moc mě baví a někdy v půlce setu dají Nothing od NEGATIVE APPROACH, čímž si získávají nejen mě. Moc ale nedivočím, čeká mě nejzářivější highlight nejen dne, ale celého víkendu.
Přiznávám, že stran znalostí dánského punku jsem oproti jiným (Milane, kdes vlastně byl? Zhruba někdy v tomhle momentě jsme si s Matesem posteskli, jaká je škoda, že ti následující uteklo...) docela máslo, zároveň mě ale to, co z něj znám, enormně baví a nedokážu si vzpomenout, kdy (a jestli vůbec) jsem ze zdejších končin slyšel kapelu, která by byla vyloženě špatná. Těch opravdu dobrých odsud ale za ta léta vzešlo dost a ty nejlepší měly na mezinárodní punkovou scénu velmi silný dopad, už jen třeba tím, jak zůstaly věrny původní estetice, zvuku a třeba i image. Jo, už to kdosi zmiňoval i v MRR, schválně se zkuste na Youtube podívat na záznam vystoupení AMDI PETERSENS ARMÉ z Minneapolis během jejich US turné – banda orvanejch bodlinatejch spratků, co vypadaj jak kdyby vypadli z DC počátkem 80. let.
Mimochodem, ten zmiňovaný vliv místního punkového podhoubí na zbytek světa je o to výraznější, uvědomíme-li si, že některé bandy toho vydaly fakt minimum. Když nepočítáme dema a kompilační songy, tak třeba konkrétně u těch A.P.A., to byly jen dva singly! Ostatní toho stihli vydat vesměs o něco víc, i tak to ale u některých pomalu legendárních jmen nedávalo dohromady ani dvacet songů. Jedněmi z těch, co mám na mysli, jsou i GORILLA ANGREB. Jejich účast tady je docela slušné překvápko. Poté, co sem někdy v loňském roce házel Banán report z koncertu znovuobnovených NO HOPE FOR THE KIDS, začal jsem tak napůl doufat, že by se právě NHFTK mohli v sestavě letošního K-Town Festu objevit. S postupným zveřejňováním účinkujících bylo stále víc jasné, že tohle je spíš jen bezbožné přání, zato někdy na jaře proběhla internetem noticka, že Gorily taky znova hrajou a první koncert by se snad měl udát někdy na podzim. Když se ale na poslední chvíli objevili v lineupu na letošní rok, měl jsem problém radostí udržet moč!
Okej, průvodních keců už bylo až příliš, jdeme na věc. Pomalu se na pódium souká ta šarmantní skvadra, kterou známe z fotek a někteří šťastnější i viděli naživo před těmi deseti a více lety. Pár vrásek navíc a určitě i spousta příběhů. Pomocí Cigaretter og Kaffe jen tak lehce oťuknou zvuk (je skvělý) a pak spouští svůj okouzlující punk'n'roll s genealogií co sahá snad až k LOST KIDS. Ač mám ohledně reunionů své výhrady, musím zcela nekriticky podotknout, že tohle bylo ještě mnohem lepší, než jsem doufal. Dávají průřez celou diskografií a v některých refrénech není přes řev davu pořádně slyšet zpěv z PéÁčka. Víla Mai tančí okolo stojanu s mikrákem, všude je spousta lásky a kam až moje oko dohlédne, tam se tančí. Kdybych tady a teď vážně umřel, nevadilo by mi to ani v nejmenším. Vzduchem lítá to samé co během TØRSÖ, plus ještě v jednu chvíli kus spodního prádla směrem na pódium. Nedělám si prdel. Dobře, neměl jsem zrovna brýle, tak to klidně mohlo být triko, ale ztama kde jsem stál to fakt vypadalo jak bombarďáky! Během På Patrulje vychází najevo, že absolutní neznalost dánštiny nikomu z nás nebrání v dokonalém odeřvávání téměř kompletních textů, chm. Zmínil jsem se už o tom, jak geniální byl zvuk? Čéče, takový, že když hrajou ten první song z dvanáctipalce, jsem dost překvapený, že v mezihře neslyším ten klavír, co na desce je. Nemůžu se toho všeho nabažit a jsem jen jedním z mnoha. Schválně, všimněte si, že kapely hrající ve šlapavém středním tempu dokáží rozvířit pit kolikrát víc, než kdejaký rychlý klepec. Ilustrovat to mohu vzpomínkou na poslední koncert AUTISTIC YOUTH ve Vegalité, kdy se povedlo vytrhnout snad všechny lustry. No jo, ale není zbytí, nic nádhernýho netrvá věčně, takže i když musí GORILLA ANGREB přidávat (podobně jako u d-beat sXe kids je jim zamezen odchod), nakonec stejně dohrajou a bez velkých cavyků se balej. Patřilo tohle do oddělení "životních koncertů"? Ano, prosím.
Závěr dnešního večera patří velkým jménům, nuže dámy & pánové, přivítejte Lords of fukktown, slovutné DEMON SYSTEM 13! Další reunion a další názorná ukázka toho, že jsou v některých případech pochyby zcela mimo mísu. Gentlemani to hned ze startu pálej hlava nehlava. Nestihl jsem je vidět, když fungovali prve, takže to znám jen z kazet a přiznám se, už delší dobu jsem je, ostuda, neposlouchal, a nějak až za pochodu se rozpomínám, co to je vlastně za vály. Nejdu ani moc do kotle, předchozí aktéři mě totiž vyždímali velice kvalitně a napadá mě hříšná myšlenka, že přestože DS-13 hrajou skvěle, je na téhle akci konkurence taková, že nijak moc nevyčnívají. Čímž je samozřejmě nechci ani v nejmenším dehonestovat a věřím, že na letošním Fluffu se jim povede s přehledem rozsekat vše živé, k naprosté spokojenosti těch asi patnácti lidí, co tam nejezdí jen na dýzu, nakupovat nebo se předvádět na koupáku, hehe. Potajnu jsem doufal, že daj ten ženiální cover GERMS, co měli na Killed by the kids, nakonec však musím vzít zavděk "jen" coverem Stepping Stone. I tak moc milé, něco jako štrůdl od maminky.
Podobně jako včera už začíná moje tělesná schránka pomalu vynechávat a podobně jako včera se to naštěstí děje na kapelu, jejíž vystoupení nemám až takový problém z větší části vypustit. DOOM jsem naposled viděl necelé čtyři roky zpátky, kdy to bylo takové... něco tomu chybělo. Tak jsem zvědav a zůstávám aspoň na začátek. Otevíraj to klasicky intrem od Eve Libertine a hned poté, co jsme už potisící ujištěni, že "Jesus died for his own sins, not mine", opíraj se do toho pánové jako jeden mu... ehm, postarší cruster a valí se to jak lavina. Oproti minule uznávám, že to podávaj daleko líp a zvuk tady mají vážně skoro jak na desce, tak ze slušnosti zůstávám aspoň na tři songy. No, jen dva. Aniž bych chtěl znít uštěpačně, moc mi nevadí odejít tak brzy, protože zbytek si hravě zvládnu domyslet. Cestou do kempu proklínám svůj naprostý nedostatek fyzičky, jelikož i navzdory úplné abstinenci se občas přistihnu, že to dost šněruju a mám problém udržet směr. Jaj. Cukr a kofein člověka utáhne jen ocaď pocaď.
---
Po téměř plných osmi hodinách spánku se spokojeně budím, balím krámy a poroučím se zpět na squat, vyčkávat začátku zahajovacího průvodu letošních Bike Wars. Dodávka se soundsystémem se rozjíždí, velice vtipný moderátor to taky slušně rozjíždí, následuje průvod lidí a chumel bicyklů všech myslitelných designů a barev a celé to připomíná velice ujetou parodii na Šíleného Maxe. Místní Politi se ukazuje mít pro dnešek masivně v piči, po celou cestu na místo nepotkáme byť jen jedinou uniformu, co by se snažila aspoň důležitě usměrňovat dopravu, tak se za zvuku anarchopunkových klasik poklidně dokodrcáme na hřiště v Mimersparken.
Začátek je ve znamení souboje klasických (no, zhruba) kol, oproti tomu, co má přijít, je to spíš hodně zábavný předkrm – "I wanna see some blood!" U krytého DIY skateparku pod mostem se mezitím pomalu připravuje první kapela. Trojčlenka MANTILLA je anoncována jako melodický @punk a v momentech, kdy jde poznat, co holky hrajou, to tak fakt zní. Zvuk je dost příšerný, za což částečně může místo, částečně aparát, jehož některé části (vokální PA) opravdu nedostačují. Co už, není každý den posvícení.
Následné tallbike klání sleduju spíš po očku, asi je tam na mě málo násilí nebo co... Druhou kapelou pod mostem jsou berlínští KRIMINAL, kde, neklame-li mě zrak, zpívá kytarista z COUNTDOWN TO ARMAGEDDON?! Hudebně cajk, lehce crustovej hardcore, ale opět piču slyším zpěv, což je opravdu smůla, chvílema to aspoň dle nasazení borců u mikrofonů vypadá na solidní sbory. Vydržím pár songů a pak se jdu opalovat.
Na hřišti se mezitím schyluje k závěrečnému finále a tím je soubor monsterbiků. Některé ty konstrukce vypadají opravdu monstrózně a já se škodolibě těším na tu řež! Nejsem zklamán, podívaná je to vskutku náramná a není nouze o dějové zvraty a přátelskou destrukci všeho a všech. Jak já jen tyhle ohniska dekadence zbožňuju! Pod mostem to dnes zatínaj místní LORS DOUKAIEV, typsoni vypadají jak herci z New Kids Turbo a vznáší se tu i podobná aura, evidentně mají dost svojskou pověst a cítím, že to bude prdel. Je. Hudba jak staré LA kapely v čele s GERMS a ADOLESCENTS, akorát rychlejší a úchylnější. Konečně je aspoň trochu slyšet zpěv, zní jak z megafonu a možná by se sem ten megafon i hodil. Moc moc milý.
Jdem zpět, vona se ta zábava neudělá sama. Na Ungdomshuset dorážím mezi prvníma a využiv situace, jdu na velkou, než se sem naženou lidi. Mezitím poslouchám, jak vedle v sále zvučí lokální děcka, co dnes zahajujou. Za šavlema stojí Lasse z HJERTESTOP a zcela nepřekvapivě to zní krásně. Ještě než se začne hrát, jdu trochu otravovat distraře. U jednoho z nich užasle čumím na elpíčko THE WAR GOES ON a poté, co je mi vysvětleno, že ten limitovaný preorder 125 kusů se vztahoval jen na část nákladu co vyšla na Adult Crash, vytahuju prachy a bez okolků pořizuju. Koukám i na celkem četný merch místní kapely jménem JUNTA, ale díky našponovanému budgetu se nepouštím do žádných větších dobrodružství. Po návratu bych si za to nejraději nafackoval, je to parádní špinavý hardcore s texty v dánštině a portugalštině. Ach jo. Chorý úsudek holt jen tak nesetřeseš.
Co naplat, život nečeká, musíme zpátky za hudbou. Jak jsem včera tekl z GORILLA ANGREB, u PLANET Y se přirovnání k nim přímo nabízí. Možná bych mohl použít i termín "vykrádačka", ale už od prvních tónů se zamilovávám natolik, že jim to dokážu odpustit. Supr muzika, dokonce mají i podobné výměny vokálních partů mezi zpěvačkou a kytaristou. Co dodat, poslechněte sami. Po koncertě běžím pro kazetu a později mě kytarista potěší zprávou, že na singlu už se maká.
Trošku odbočím – po snad celou dobu festu nás Mates, jež je na téhle sešlosti pošesté v řadě a zná Kodaň snad i poslepu, zásobuje dobrotama z kontejnerů (mně teda nejvíc jedou banány). Ještě se moc nevyznám, tak úplně nevím, kde v okolí nejlíp dumpstrovat, když mi ale mistr sám doporučí dobrou pekárnu, co zavírá brzo a nikdo by neměl prudit, bez průtahů to jdu očíhnout. Nabídka je tam královská, kontím tři monstrbochníky parádního žitnýho chleba, to by nám na cestu zpátky mohlo stačit, což? Místo se ale nachází trošku dál, takže projebávám začátek setu švédských SNOR. Je to divoký tupatupa noise punk se třema prdelema reverbu na vokálech a polštinou v textech. Tenhle sound mám rád a SNOR ho uměj prodat, ale cca v půlce setu se přistihnu, že se marně snažím chytit nějaký výraznější moment. Možná jsem toho ale jen čekal příliš, kdo ví.
Následující BLISS existují asi jen půl roku, nicméně na jejich prdelnakopávacích schopnostech to není nikterak znát, oldschool HC s chvilkovými výběhy k youthcrew a fastcoru, trochu jak DS-13 zamlada. Borci takhle asi i dost žijou, poněvadž některé z nich jsem odpo v Mimersparku viděl skejtovat.
DAUÐYFLIN z Islandu sází na podobnou koncepci jako předminulí SNOR, akorát podání je míň útok a víc tísnivé pocity. Hraje tady minimálně polovina čím dál známějších BÖRN, takže co bychom asi jinýho chtěli. Pohoda, sebetrýzeň.
Na katalánské XM2 jsem se moc těšil, na zpěvu a kytaře Hector a Frutos, bývalí a současní členové ABSURDO, OTAN, ULTRA, NO CAOS a dalších. Před koncertem se mi s nima ještě daří vyměnit (přesněji řečeno dotlačit je k výměně, pardon) zepár kazet a jsa tak nějak seznámen s vydaným materiálem, očekávám naprostou destrukci. Je mi vyhověno. Zběsilý, navztekaný a hlučný hardcore, který se sice vyznačuje podobně neuchopitelným soundem jako jejich sousedi BARCELONA a hlavně UNA BESTIA INCONTROLABLE, zároveň je ale ve srovnání s nimi přímočařejší. Kdysi jsem četl přirovnání k VOID, což má k reálu zhruba stejně blízko. Mazec, kurva!
Po nich berou žezlo crusteři HALSHUG, moc jim nevěnuju pozornost a dávám jen pár songů. Řemeslně to maj zvládnutý dobře a v rámci stylu i opravdu kvalitně, ačkoliv mě to do kolen úplně nedostává. Okolí je však vesměs zcela nadšeno, tak se radši zeptejte někoho jinýho.
Poslední kapelou z oddělení libých tónů jsou pro tento rok jihokorejští crasher-crusties SCUMRAID. Stylem to odpovídá japonským legendám žánru, kvalitou zvukové složky a show rovněž, velice intenzivní, překotné tempo, mrtě brejků, sebevražedné nasazení, vše co člověk ke štěstí může chtít. FRAMTID a GLOOM by byli hrdí. Škoda že, podobně jakou u Islanďanů, otálím s pořizováním nahrávek a nakonec už nejsou žádné.
Zakončit letošní ročník pořádně na úrovni je úkol, kterého se asi ne každá kapela zvládne zhostit na sto procent. Těžko bych si pro něj dokázal představit vhodnější kandidáty, než jsou místní THE WAR GOES ON. Na kytarách a zpěvech Ronni z NO HOPE FOR THE KIDS a Lasse z HJERTESTOP a YOUNG WASTENERS, rytmickou sekci neznám, ale nešť. Ještě před pár měsíci jsem o nich neměl ani potuchy a už si mě dokázali beze zbytku získat. Melodický, smutný a depresivní punk vycházející z NHFTK s, jak podotkl Jirza, decentním oi vlivem kapel jako CRIMINAL DAMAGE. Hodně se mluví i o údajné podobnosti na BAD RELIGION. Ve vzduchu visí hořkosladká nálada a nedokáže ji pokazit ani zhoršená forma skokanů, kterým se několikrát v průběhu setu podaří skopnout stojany s mikrákama a jednou i Ronniho. Díky, bylo to super.
Zpátky se vyráží už v 7 ráno, tak si jdem s Majem aspoň na pár hodin zdřímnout. V barácích se moc nevyznáme, po chvilce tak na hledání vhodného útočiště serem a ustýláme si rovnou na chodbě nejvyššího patra u jednoho gauče. Po probuzení už jen uvalení poslední korun za sladkosti na vedlejší benzínce a čas říct Kodani naviděnou. Na těchhle pár dní budu vzpomínat hodně, hodně dlouho.