O dvacet let později sedím se Světlanou a Martinem v kupé rychlíku Johannes Brahms uhánějícího směr Hamburk. Jelikož jsem tehdy nedal těch 100 km, dávám dneska 650, ale hned jak jsem se před pár měsíci dozvěděl, že Crudos budou v Evropě a nejbližší koncert se odehraje právě v Hamburku, věděl jsem, že musím splatit starý dluh a hlavně neudělat stejnou chybu. Protože pravděpodobnost, že už bych se nemusel dočkat nikdy, je v tomto případě už příliš vysoká. Martin a spol. sice posledních pět let tu a tam někde hrají, občas odjedou i kratší turné, nicméně jak dlouho tenhle stav bude trvat není vůbec jisté a nevědí to ani oni sami. Ostatně, když jsem se na to po koncertě ptal, odpověď bylo taková, jakou jsem čekal - dokud nás to bude bavit. To ale trochu předbíhám. 

 

V 8 ráno se potkáváme na nádraží, dáváme kafe a vyrážíme. Cesta ubíhá naprosto v pohodě a ve čtvrt na čtyři odpoledne jsme v Hamburku. Míříme rovnou do St. Pauli, dát si něco k jídlu a nasát trochu pohodové atmosféry. Kolem osmé se přesouváme ke klubu Hafenklang, jež se nachází hned vedle přístavu a je jedním z nejvíce vytížených punkových míst ve městě. Tady bych měl asi říct, že posledních pár týdnů jsem byl v kontaktu s Danielem, který klub vede a který nám velice ochotně zarezervoval lístky (jeden stál 10e mimochodem), kdyby bylo vyprodáno. Tato obava se nakonec ukázala jako zcela reálná a zhmotňovala se v několika stovkách punx , kteří už v době našeho příchodu totálně zaplnili chodník před klubem. Bylo to trochu jako v září v Kodani - většinou starší punkáčí okolo čtyřiceti, přehlídka okovanejch bund a nášivek s dobrejma kapelama, pomalu vypadávající dready a občas i zuby, o látce na kalhotách ani nemluvě. Když jsem se ale rozhlédl podruhé, zaregistroval jsem také velký počet latinos a k mé radosti i holek. Bylo jasný, že tohle bude dobrá a divoká párty, přestože právě příchozí Franz ze Sabotage Records lakonicky pronesl realistický odhad týkající se počtu návštěvníků, kterým bude méně než 30 let. Tipoval tak 6. Realita zřejmě nebyla tak chmurná, ale hlavně to bylo úplně jedno, protože všichni co dorazili, chtěli hlavně zažít nezapomenutelnej večer a poměrně hodně lidí (včetně kompletních Los Crudos) tím pádem věnovalo pozornost už první kapele Busted Outlook. Agresivní hc/punk s ideální dávkou lopatovosti, která ale nijak nepřebila solidní punkovej základ, výbornej bubeník a celkově super energie celého setu, který končil přesně ve chvíli, kdy měl, tedy asi po 25 minutách. Následující Visions of War jsem neviděl spoustu let, nicméně i tady jako by se zastavil čas - ultracrustová image a od první vteřiny rychlej, surovej a zcela nekompromisní válec. Dávám asi pět songů, jdu se nadýchat čerstvého vzduchu a vracím se zpátky do klubu. Ten má mimochodem rozměry trochu větší Sedmičky nebo Yachtu a samozřejmě žádnou ochranku nebo zábrany před podiem. Na to je pak dobře vidět i ze strany a zhruba kolem půl jedenácté se na něm začnou chystat Crudos. Ebro v triku Chain of Strenght a širokejch sportovních kraťasech je jak vystřiženej z nějaký old school sxe kapely, zbytek je parta sympatických týpků v letech, kteří se culí na všechny strany, ale už v tu chvíli je jasný, že klamou tělem. Prostor před podiem je solidně zahuštěnej zejména místními latinos, které Martin zdraví stejně jako všechny ostatní, kontrolní pohled všech členů k bubeníkovi, odklepání na paličky a bum. To co následovalo pak bylo jako rána nějakým energetickým dělem. Během jedné vteřiny kapela odpálila takovou nálož energie, že jsem to možná nikdy nezažil a evidentně jsem nebyl sám, protože publikum reagovalo se stejným odhodláním. Pogo jak hovado, divoká a spontální vlna zmítajících se těl, singalongy a hlavně čirá radost. Kotel byl po celou dobu ve varu, ale nezaznamenal jsem jedinou známku debilního násilí, snahu někomu ublížit nebo si honit svoje ego. V epicentru poga byla ostatně spousta holek nebo metr a půl vysokých mexikánců, kteří přikládali z každou další skladbou, což cítila i kapela a tak energie koncertu jen gradovala, což se mi zdálo skoro nemožný. Jedna typická vypalovačka střídala druhou, zvuk byl super a způsob jakým byly ty ultrarychlé songy zahrné mě naprosto odzbrojil. Popravdě, většině kapel z 80. či 90. let jež začnou znovu hrát, chybí přesně tenhle nepopsatelný zápal, který vám vhání na tvář úsměv a slzy do očí. Ano, vlastně nevím, jak nakonec zněli Crudos tenkrát na Sedmičce, ale vím naprosto jistě, že nezněli míň nasraně nebo reálně než v roce 2016 v Hamburku. Celé to podtrhovaly Martinovi proslovy, které měli hlavu a patu dodávali celému večeru ten neopakovatelný odér 90. let, který ale nebyl žádným vyčpělým retrem, ale naprostou současnou a inspirativní energií. Během cca půl hodiny zazněl průřez celou jejich tvorbou, vše gradovalo bestiální hitovkou Asesinos, kdy doslova explodoval celý klub, pár songů navíc a konec. Před tím ale ještě výzva, ať se po koncertě přijde kdokoliv na cokoliv zeptat, pokecat si, dát si s kapelou drink. Já sám jsem si musel napřed na chvilku sednout ven a zkusit zpracovat, co jsem právě zažil, protože přestože chodím na koncerty víc jak 20 let, tady mi bylo zase 16, zase jsem věřil úplně všemu. A věřte, že něco podobného se mi nestalo už opravdu hodně dlouho. Celou dobu jsem někde v hloubi duše doufal, že to se mnou provede přesně tohle i tak mě ta ale ve finále trochu vykolejilo. Jak tam jen tak přišli, potutelně se usmívali a pak to jen tak, jakoby nic, rozmlátili na sračku. 

 

Jestli budete mít příležitost - neudělejte prosím chybu.

 

p.s.

Díky Martinovi a Světlaně za super společnost a Jensovi za nocleh. Jo a na La Vida Es un Mus právě vyšla kompletní diskografie Crudos jako 2xlp s parádním bookletem, kterej je je mimojiné plnej i neuvěřitelných plakátů na koncerty. Na to jednom hráli někdy v roce 97 společně Crudos, Charles Bronson a ......... Hatebreed. Crudo Soy!