|
Moje cesta k metalu byla vlastně úplně opačná než u většiny lidí, co znám. Když nepočítám Sepulturu, kterou jsem ve čtrnácti letech párkrát protočil ve walkmanu, nikdy jsem ho jako teenager neposlouchal. Naskočil jsem vlastně hned od začátku na Sick of it All, Gorilla Biscuits, Minor Threat a Kritickou Situaci a k Black Sabbath, Saint Vitus nebo třeba The Obsessed jsem se musel prokopat až s postupem času. Teď jsou ale tyhle desky stejně důležitou součástí mojí sbírky jako třeba Faith a s tím velice úzce souvisí i moje láska k Moonless.
Členové Moonless jsou totiž punks jak vyšitý a dojde vám to hned jak se na ně podíváte. Chlápci, co už jim trochu ujel vlak a který hrávali ve skvělých kodaňských kapelách jako Admi Petersens Armé, HUL, Gorilla Angreb nebo No Hope for the Kids a v určitém ohledu jsou to pořád stejný rabiáti jako před lety. Jen mají trochu víc strhaný rysy v obličeji než ti kluci z fotek v bookletu APA, ostatně stejně jako každý, pro koho tahle věc byla kdy víc než několikaletá rádobyrevolta (v tom lepším případě). No a jelikož s věkem přichází i určité bilancování a pohled zpátky, plní si Moonless svůj dávný sen a bez toho, aby rezignovali na punkovou podstatu věci, dávají dohromady kapelu, která vychází z těch úplně základních kořenů. Po jednostranném dvanáctipalci přichází první velká deska "Calling All Demons", která vyšla v kooperaci Hjernespind (label bubeníka Tommase) a Doomentia Records, čímž také jistým způsobem pečetí průsečík mezi punkem a špinavým metalem, kterým je napěchovaná až po okraj. Hned jak zaburácí první riffy, nastane soustředěný drtivý nápor, který drží pod kontrolou striktní rytmika rezonující až do konečků prstů. Kytarové nápady nesou zcela jasný rukopis s nezpochybnitelnou inspiraci, přesto to ale není jen nějaká další prázdná vykrádačka Sabbath postupů tvářící se jako hroznej progres. Tady všechno řeže mnohem hlouběji než obvykle, což je dáno nejen skvělým zvukem a suverénním vokálem, ale také zvláštní temnou atmosférou, která byla v trochu jiném kontextu přítomná třeba u No Hope for the Kids a tím to všechno dává perfektní smysl. Moonless v sobě mají jednoznačné punkové stigma a přestože hrají v podstatě předpisový stoner rock, někde vespod to celé žene kupředu původní punková energie, která pořád koluje v jejich žilách. To se projevuje i v celkové tvrdosti desky a vůbec způsobu, jakým je nahraná a zahraná. Nejsou to jen riffy, jako u spousty současným kapel hrajících tenhle styl. Je tam černá duše, která způsobuje to, že v určitém bodě zjistíte, že špinavej a tvrdej rock´n´roll je vaším věčným prokletím a je jedno jakou má podobu. Kruh se uzavírá a venku padá sníh. Mým pokojem už po čtvrté hřmí "Calling All Demons" a nemůžu se dočkat, až to dám ve středu 27.2. naživo, protože to bude maso.
http://doomentiarecords.bandcamp.com/album/calling-all-demons
|
