Vždycky jsem byl velkým fanouškem Indecision a ranný tvorby One King Down. Po odchodu Artieho z Indecision vznikla nová kapela Most Precious Blood, kde zpíval původní zpěvák Indecision Tom. Po jeho odchodu vstupuje do kapely asi nejvýraznější postava v historii týhle kapely, jejíž jména se měnila několikrát. Není jím nikdo jiný než Rob Fusco, člověk malého vzrůstu a velkého ducha. Tenhle rozhovor tedy není ani tak o Most Precious Blood, jako spíš o Robově putování hard core scénou. V létě roku 2003 vystoupili MPB společně s Born From Pain jako předkapela Madball na festivalu v Českým Brodě (což bylo přínosem maximálně pro Madball). Myslím, že tuny ožralů tohohle povedenýho podniku si druhý ráno nepamatovaly vůbec nic natož jména předkapel. Rozhovor s Robem vzniknul na ubytovně pro ochranku festivalu. Otázky kladl Ivan a zmuchlanou a mnohdy neslyšitelnou kazetu s obrovským úsilím přeložila Jenny.
I: Řekni mi tvůj příběh Robe, od začátku, když jsi zpíval s One King Down.
R: (směje se) Nikdy jsem nemyslel, že budu zpěvákem. V roce 1994, když jsem maturoval, jsem se přestěhoval do Albany, na kolej své univerzity. Znal jsem členy OKD. Byli jsme kámoši. Jejich bývalý zpěvák byl můj starý kamarád...
I: To bylo v období "Absolve"?
R: Jo, správně. Jmenoval se Billy Brown. Byl jedním z mých nejlepších kamarádů. Byl sprejer, dělal graffiti, a měl problémy s policajtama. Chytli ho kvůli tomu. Takže se přestěhoval na západní pobřeží. Tak vzniklo volné místo a zeptali se mě, jestli bych ho nechtěl nahradit, protože jsme byli kamarádi a znali jsme se opravdu dobře. Tak jsem řekl, že jo, zkusím to. Měli za 4 dny koncert. Nezapomeň, že jsem před tím nikdy nezpíval! Setkali jsme se a dali mi texty – v té době jsem moc neznal jejich skladby. Naučil jsem se šest nebo sedm písniček za tři dny a hráli jsme ten koncert. Nebylo to špatné za první pokus. Potom jsme začali hrát pravidelně po okolí. Už mě definitivně přijali do kapely. Říkali mi: „Vítej na palubě“. Tak od této chvíle, všechno vzkvétalo v něco božího. Byli jsme si moc blízcí, koncerty byly furt lepší a lepší. Začali jsme hrát mimo stát, např. v New Jersey a Pennsylvanii a jiných státech. Jednou jsme jeli 16 hodin na koncert v Madison, Wisconsin, a bylo tam 50 lidí. Vůbec jsme nevěděli, jak to tam bude. Bylo to dost šílené. Teď bychom si říkali: „Ne, to je blbost“, ale v té době jsme nikdy nejeli tak daleko, tak jsme byli rozrušení, že jsme vůbec na turné. Učili jsme se jak na to. A to je to o co na prvním turné jde: když vyjedou kapely na první turné, čekají, že všechno bude báječné – spíš je čeká trpké zklamání. Prostě, první turné je na to, abyste se naučili jak to na turné vlastně chodí, a co máte dělat: jak spolu vycházet, jak sdílet s ostatními místo na spaní a jídlo. Prostě všechno, aby to mezi vámi dobře fungovalo. Potom víš, jestli ta kapela může dál fungovat na turné.
V roce 1994 jsem vstoupil do kapely. V 1995 jsme se spojili s Equal Vision a udělali jsme EP Bloodlust Revenge, asi za dva dny! Křičel jsem asi 9 hodin! Bylo to silné! Tak jsme to vydali. Měli jsme z toho velkou radost. A tomu albu se dostalo velké pozornosti. Na to, že to bylo jenom EP, to se málokdy stává s ostatními EP v hardcore. V podstatě, jsme podnikali turné díky týhle desce skoro po celou dobu co jsme byli spolu. Začali jsme jezdit po Sátech a po Evropě. V roce 1997 jsme jeli turné s Hands Tied a Ten Yard Fight. To bylo skvělý.
I: Jo, já si to pamatuju. Jeli jsme do Německa, do Conne Island, v Lipsku.
R: V Lipsku? Jo, jasně. Bylo to tam boží. Většina těch koncertů byla boží. Takže jsme už prožili docela hodně turné. Psali jsme písničky na nové album „God Loves Man Kills“. Na začátku roku 1998 jsme šli do studia a všechno vybuchlo. Hádali jsme se, protože jsem už měl všechno napsáno, ale můj hlas byl trochu jiný. Když jsme nahráli Bloodlust Revenge, vůbec jsem nevěděl, co dělám. Zní to dobře, a za to jsem vděčný, ale vůbec jsem nevěděl jak dýchat, nic jsem nevěděl o vokální metodě. Takže to, co slyšíte, je jako falešný hlas. Zpíval jsem, jak nejlíp jsem v té době uměl. Teď o tom vím mnohem víc. Vím jak dobře zpívat. Nemám žádnou odbornou výchovu. Všechno jsem se to naučil sám, nebo jsem si to zjistil od ostatních zpěváků… No, co jsem říkal? Takže, hádali jsme se a odešel jsem z kapely. Bylo to dost napjatý. Členové kapely i Steve Reddy(??) chtěli, abych zpíval stejně jako na Bloodlust Revenge, asi aby se opakoval úspěch toho alba. Ale to prostě nešlo. Můj hlas byl prostě jiný. Já jsem chtěl víc dynamický zvuk, trochu agresivnější, nevím, možná víc experimentální? Ale to nechtěli. Měl jsem dost toho, že mi říkali jak zpívat, jak používat můj hlas. Tak jsem řekl „Už dost!“ a odešel jsem. V té době se stalo hodně věcí. Vrátili jsme se z turné, roznášely se různý klepy, všichni se chovali netypicky, zvláštně.
I: Byli jste už ve studiu? Zkoušeli jste, nebo už začali nahrávat?
R: Už jsme byli ve studiu. Už jsem měl nahranou půlku písniček. Ale to se jim nelíbilo. Bylo to na hovno. Steve Reddy mi chtěl pomáhat. S kapelou se snažili mě učit. Možná jsem byl moc pyšný, moc nasraný… Všichni byli do toho alba blázni. Chtěli, aby se stalo další hitovkou. Kdybychom byli skromnější, tak by se to možná stalo. Ale takové věci se stávají.
Když jsem odešel z kapely, bydlel jsem v Bostonu, Massachusetts. Furt tam bydlím. Byla to hustá doba. Lidé kecali. Víc než by sis představil. Každý mi o tom měl co říct.
I: Myslíš, kluci z kapely?
R: Z kapely i přes internet. Hlavně přes internet. Internet fucking sucks! Jediný plus je, že můžeš udržovat kontakt s blízkými zdaleka e-mailem. Tohle a můžeš získat informace, učit se.
I: Internet je místo, kde někteří lidé nedělají nic jinýho než jen blábolí nesmysly, jen kecají o ostatních.
R: Lidé můžou povídat co chtějí, protože to nemusí dokázat. Lidská povaha ukáže svoji nejhorší stranu, když odstraníme povinnost zodpovědnosti. Například, kdybys mohl bodnout někoho, koho nenávidíš a vyváznout bez trestu, udělal bys to? Internet na tuhle otázku odpovídá naprosto jasně „Ano“. Lidé by ty špatné věci udělali, kdyby věděli, že nebudou potrestáni. A to je strašlivé, protože já musím žít mezi nimi, my všichni spolu musíme žít. Vidíme je na koncertech, denně v naších společenstvích. A to je hrozné, myslet na to, co by dělali, protože si myslí, že vyváznou bez trestu. Ale už dost hovadin!
Bydlel jsem v Bostonu. Oni zkusili pár zpěváků, zkoušeli různé lidí z okolí, třeba Ryana Downeyho z kapely Burn It Down. Ale jemu se to nelíbilo, nebyl to jeho styl a stejně s nimi nevycházel moc dobře. Byli jsme mezi nejvíc ne - PC kapelami… ne jako nacisti – nejsme rasisti vůbec – ale děláme lechtivé vtipy, a nic nám není svaté. Všechno je pro nás hrozně vtipné – jsme prostě partička debilů! Ale on byl moc PC a chtěl, aby všechno bylo takhle. Prý. Nikdy jsem s ním o tom nemluvil, takže asi není fér mluvit o tom, když jsem to neslyšel osobně. Pak našli kluka, který se jmenuje John Peters, byl ze Syracuse. S ním to bylo docela v pohodě. Napsal a nahrál celé album s nimi. Moc se mi nelíbil jeho hlas. A podle mě jeho texty jsou jako by je psal někdo ze sedmé třídy. Tvrdě kritizuju texty, protože rád píšu a velmi si vážím dobrého psaní. Když píšeš, tak bys to měl dělat správně! Když píšeš expresivně, tak hledám něco extra, něco výjimečního. Ne ty typické texty jako „Ty jsi mi vrazil nůž do zad“, „Byli jsme kamarády, ale už nejsme“, „Ta holka mi zlomila srdce“. Už jsme to slyšeli tisíckrát, ve stejném stylu. Prostě hledám něco nového. Buď napiš zajímavé texty, nebo to řekni zajímavě, nebo spíš oboje. No, vyšlo to album, bylo dost úspěšné, což bylo pro ně dobře, ale měli s Johnem problémy. Na začátku jim řekl, že pro něj turné není problém, ale v polovině už na to neměl a chtěl se vrátit. Také tam vzniknul osobní problém mezi ním a zbytkem kapely. Pak odešel. Potom bylo jenom jediné řešení - rozpadnout se. Takhle to zůstalo na sedm nebo osm měsíců. Pak Derek a Mike – já jsem s nimi docela dlouho nemluvil, no jen s Derekem dost často, nehádali jsme se, jen jsme si neměli co říct. Mluvil jsem s Derekem, bylo to jednodušší s ním mluvit, byl mezi mými nejlepšími kamarády. No Derek a Mike přemýšleli o tom, že bychom mohli začít znovu, protože jim to moc chybělo, i mně. Hrozně jsem to chtěl dělat znovu, ale nechtěl jsem to říkat, protože jsem byl pyšný. Pak mi jednou volá Derek v 8 ráno a říká: „Šéfe, musíme s tebou mluvit. Chceme začít hrát znovu. Co myslíš?“ Tak říkám, „Zeptej se všech, zjisti co na to řeknou, potom mi zavolej, nech mě spát!“ Už jsem byl vzhůru, osprchovaný, najezený, mohl jsem jasně myslet, když mi zavolal znovu, ale nevěděl jsem jaký měli plán. Tak Derek říkal, že Mike a pak taky Billy s Mattem o tom už mluvili a rozhodli se pokračovat, ale poslední slovo bylo na mě. Tak jsem si řekl, že jo, co se může stát? (směje se) Sejdeme se na večeři a domluvíme se. Takže tenhle večer jsme šli do indické restaurace a najedli jsme se spolu. Mluvili jsme spolu a dohodli jsme se na tom, že když začneme znovu hrát, nebudeme jezdit tak často na turné. Budeme se soustřeďovat na skutečný život – tím, neříkám, že hardcore není skutečný život, myslím, práce, kariéry, cokoliv doma, souběžně s kapelou… v pohodě. Za šest měsíců jsme nastartovali program, který vedl k úplnému konci OKD. Vůbec nedokážu vysvětlit jak se to stalo! Vím to zcela určitě, že proto jsme se rozpadli. Znovu jsme se spojili v srpnu roku 1999, sedmého asi… jo… Říkali jsme si, že nebudou turné – a jezdili jsme do roku 2001! Jezdili jsme četné turné po USA. A nebylo to špatné, samozřejmě! To byly nejlepší časy! Jezdili jsme s Hatebreed, Stretch Arm Strong, Shutdown, Diecast, a s mnohými úžasnými kapelami. Bylo to skvělé! Vrátili jsme se do Evropy, jako headliners a to asi bylo pro mě jedno z nejlepších turné. Každý koncert byl boží! Například v Kolínu to bylo boží i v Čechách. Na tomhle koncertě byli lidi nalepený na strop. Koncert v Čechách na mě udělal dobrý dojem! Lidi se mi zdáli fakt upřímný. Byli fakt zanícený, měli fanziny, distra… Pamatuju si na jeden, kde byl desetistránkovej rozhovor s Today Is The Day! Řekl jsem „Ty vole“! Já tuhle kapelu miluju a tenhle styl vůbec. Proto se mi to zdálo tak skvělý. Jako Mastodon, a Campfire atd. Bylo to výborný…
I: Měl jsi důvod proč jsi nezpíval písničky z "God Loves, Man Kills", na kterém jsi nedělal?
R: No jasně, jsem byl zatrpklej jako svině! V žádném případě bych nezpíval ty texty! Byly hrozný! Ten kdo končí písničku titulem té písničky dostane padáka! Je to nějak dětinské! Už jsem jednou napsal texty na ty písničky, tak by to bylo fakt stupidní učit se nové texty. To právě byla podmínka, na který jsme se domluvili tu noc v restauraci, že nikdy nebudu muset zpívat ty texty! Matt, náš starý kytarista a bubeník je chtěli hrát dál, ale já bych to prostě nedokázal. Bylo to pro mě docela těžké, protože jsem dal do těch textů hodně osobních emocí. Takže když jsme byli ve studiu, bylo to hodně intenzivní. No, tak od té doby jsme pokračovali v turné. Měli jsme toho hodně. Jak jsme se vrátili z Evropy, tak během tří dnů jsme si vyprali, odpočinuli a odletěli do Japonska, Austrálie a Nového Zélandu na pár měsíců, pak jsme se vrátili domů. To bylo bizarní světové turné. Hráli jsme ještě jednou v Albany, a bylo to. Měli jsme hrát na Hellfestu v roce 2001, ale nikdo se neobjevil. Pochopil jsem to! Šel jsem na podium na Hellfestu a řekl jsem, „Omlouvám se, ale kapela už neexistuje!“
I: Co jsi dělal potom?
R: Měl jsem takový každodenní program v Bostonu – našel jsem práci, studoval a učil jsem šachy. Dostal jsem zpátky svou bývalou práci ve škole jako učitel dětí. Myslím, že vzdělávat lidí je velmi důležité. Podle mého názoru je dorozumívání nezbytné. Baví mě učit mladé lidi, kteří si můžou hodně informací osvojit. Jsem rád když dobře reagujou na můj způsob učení.
(Zde došlo ke zničení kazety, takže pokračujeme o kus dál)
I: Znal jsi se se členy Most Precious Blood nebo předtím Indecision než jsi vstoupil do kapely?
R: Znali jsme se dlouho. Potkávali jsme se na koncertech Opět došlo na to, domluvit se na detailech. První krok: udělat ho. Druhý krok: jít do města, domluvit se, promluvit si o procesech psaní, penězích, atd. Tak tohle bylo potom. Pak jsme začali hrát koncerty, ale HC kids nemají moc rádi změny. Chtějí, aby všechno zůstalo stejně. Jsou jako dědkové! Musí to být přesně tak a nechtějí nic změnit, chtějí pořádek a důslednost. Takže, když se mění zpěvák, no, ty vole! Co máš dělat?
I: Co máš dělat, no?!
R: Co máš dělat! (Směje se)
I: To použijeme jako podtitul, „Co máš dělat?“
R: Jsou přízemní. Z 90-ti procent nemají rádi novinky. Ti inteligentnější to chápou, vědí, že to bývá, někdy to může pak být lepší. Ale podle mě, hodně hardcoristů jsou přirozeně pesimisti. Když jsem se stal členem kapely, byl jsem velmi kritizován, hlavně po prvních koncertech. Málo jsem zkoušel, jenom týden než jsme začali a bylo to moc těžké, po víc než roce a půl bez zpívání vůbec. Tak to bylo moc těžké, jak fyzicky, tak i psychicky, bez ohledu na ty kecy, co lidé měli, spíš na introspektivní úrovni, že jsem dlouho nezpíval, začít znovu psát, cvičit hlas a tak. To byl značnej problém, kterej jsem nedávno překonal. Jezdíme vlastně od tý doby, jak jsem se s nimi spojil. Právě týden potom, co jsem s nimi začal zpívat, jeli jsme na turné s Hatebreed. Vrátili jsme se… ne, ani jsme se nevrátili… hned potom jsme jeli s Biohazard, E-Town Concrete a Sworn Enemy. Vrátili jsme se domů na deset dní, pak jsme jeli na turné po USA s Terror a Takeover. Vrátili jsme se… no, já jsem se nevrátil – byl jsem v Brooklynu – moje žena přijela za mnou na ten jeden den, kterej jsme měli volnej… Tak to byla dost intenzivní doba.
I: A jak na to reaguje ona?
R: Ona mě silně podporuje. Má svatou trpělivost. Ani neumím vyslovit jak je skvělá. Když potřebuju podporu, je tam…
I: Je to duševní vztah?
R: Ano, ve smyslu, že jsme spřízněné duše. To je bez debaty. Jsme jako jeden člověk, jen dvě těla. V tomhle smyslu je pro mě perfektní. Má trpělivost, čeká na mě doma, je pilná, a podporuje to, co dělám, protože ví, že to miluju. Takže máme hezký vztah – je to duševní ve smyslu, že jsme mnohem hlouběji spojeni než ostatní. Nejsme ale vůbec věřící. Jsme nerds… knihomolové. Čteme nejvíc knih mezi svými známými. Ona čte víc než já a půjčuje mi ty knihy, o kterých si myslí, že budu mít zájem. A má pravdu, pokaždé! No jo, prostě mě podporuje. Je skvělá. Je můj štít.
I: Máš někdy problémy s texty MPB?
R: Problémy? Ne… Justin píše dobrý texty. On píše skoro všechny texty. Když jsem začal s kapelou, dohodli jsme se, že budu hodně psát, protože nejsem jenom zpěvák – jsem spisovatel, a oni s tím souhlasili. Já umím dobře psát, mám hudební sluch, a když je třeba, změním to. Nebojím se úplně roztrhat písničku, když si myslím, že v ní něco nesedí a pak se snažím to zrekonstruovat, aby to bylo perfektní. Justin je také dobrý spisovatel a má dobrý sluch na melodii a aranžování. Takhle my dva spolupracujeme na písničkách. Už máme napsáno několik písniček, asi tak půlku. Justin psal asi jednu, já ten zbytek. Na jedný písničce děláme dohromady. Osobně, když zpívám, křičím texty, co psal on, pak v tom najdu něco, co mi sedí, čemu rozumím a jde to pak automaticky, jednoduše. Také si myslím, že jediní lidé, pro které ty texty mají být důležité, jsou lidi v kapele se mnou. To pro mě má smysl. Jestli to chápou a všichni to budeme zpívat, pak je to v pohodě. Pokud tomu nějak rozumějí… A Justin fakt umí psát – kdyby to neuměl moc dobře, nebo dělal nějaké gramatické chyby, tak bych na to něco řekl, ale umí, tak mám štěstí, že jsem se s nimi spojil. Navíc, Justin má zvláštní názory, které nám pomáhají vymyslet zajímavější texty. Kolikrát jsi slyšel zpěváky zpívat stejné texty? Je to pak zbytečné. Radši vymyslím něco jiného… nemusí to být revoluční, jen pár sotva znatelných změn. Tu a tam. Ale ti, kteří tomu rozumějí, jak na tom pracujeme, prostě chápou, ocení to a kdyby to jeden člověk uměl ocenit, tak jak bych chtěl, tak pro mě to má smysl. Vím, že to zní jako klišé, ale je to pravda!
I: Jaké je jezdit na turné s Madball a Born From Pain?
R: Je to báječné! Koncerty jsou plné, lidi se zajímají o BFP a MPB. Všichni spolu vycházíme dobře. Pro MPB je to poněkud úvodní turné, v zámoří jsme poprvé, tak chceme udělat dobrý dojem. Je to dobrý prodávat merch, ale důležitější je dostat dobrou zpětnou vazbu od lidí. Pokud to lidi baví a řeknou si: „Dobrý představení, umějí to, jsou profíci,“ tak se to super. Ale důležitější podle mě je, když naše hudba rozpoutá v člověku emoce, který doposud pouze dřímaly. Nastartuje něco, co člověk pouze podvědomě tuší a promění to ve skutečnost. Tak potom povstane něco většího.
I: Je pro tebe důležité, abys mluvil mezi písničkami o různých tématech? Nebo dáváš celou energii do hudby a do písniček? Myslím, že citliví lidé cítí tu sílu, cítí to, co chceš říct během představení, protože hodně kapel dává přednost pouze pódiovýmu vystoupení a není pro ně tolik důležitý mluvit mezi písničkama. To neznamená, že nemají co říct. Zajímá mě tvůj názor.
R: To poselství bylo vždycky důležité v hardcore a vůbec v hudbě, v životě. Jak jsem říkal, komunikovat je velice důležité a mám štěstí, že můžu komunikovat. Každá informace mezi živými organismy je komunikace. Jazyk, řeč, kontakt očima… jak reaguješ na psa, který na tebe vrčí, jak ryby reagují, když odplouvají, protože jsi zvlnil vodu. Všechno je komunikace. Poselství, které dáváš do té komunikace – tak tam je ta krása v uměni, ve vyjádření. Je to na tobě. Můžeš říkat cokoli tě napadne. V textech lehce vyjadřuju svá poselství. Nemyslím si, že musím být příliš přímočarý, aby tomu lidé rozuměli. Je hodně lidí, který nejsou dostatečně inteligentní na to, aby porozuměli poselství anebo možná nemají dost vůle něco domyslet do konce. Například Propagandhi a takové kapely, jsou velmi přímý se svým poselstvím. Říkáš si, tak jo, to je co si myslí, a co? Nemusíš moc o tom přemýšlet. Když je posloucháš a přemýšlíš nad jejich texty a možná díky tomu změníš svůj život, pak to je báječné – jejích cíl je uskutečněn. Osobně, musím spojit poselství s prostředkem, se samotným uměním. Je to pro mě velmi důležité, aby hudba a texty byly zajímavé a zábavné, aby se s tím lidé spojili a rádi to poslouchali. Nejen kvůli poselstvím. Jestli to je moc suché, pak na to nemají chu?. Avšak když to je expresivnější a méně instruktivní, ale přesto můžeš vyučovat v rámci expresivní hudby, takže myslím, že něco v tom je, je to hlubší. Není to jen ABC a je to. V dnešní době, podle mě, jsou většinou dva druhy lidí, buď chtějí slyšet tajemnou a záhadnou muziku jako Converge nebo Bloodlet, který jsou spíš jako dobré povídky, obzvláště pak, jak píše Scott z Bloodlet – on je dobrý vyprávěč a to je něco, co mnoho lidí nechápe, protože čtou ty texty a myslí si, že mluví o sobě, ale ne – on hraje různé postavy a přes to zpívá. Myslím, že je to geniální nápad. Bloodlet to pořád dělají jinak. Proto je ta kapela tak jiná než například, Mouthpiece. Pak na druhé straně, máme ultra-politické kapely a kapely úplně bez citů a poselství. Chci, aby MPB byli blíž k umělecké straně, ale aby pořád měli nějaké poselství. To poselství musíš cítit. Buď chápeš to, co chci říct, nebo můžeš to poselství úplně roztrhat, a zrekonstruovat ho, aby to bylo přesně tak, jak to chceš. Tohle je krása umění. Umělci vezmou ten svět kolem sebe, který devětkrát z deseti nemá smysl a předělají ho ve hlavách, na papíru slovem, na plátně barvami, aby ten svět měl smysl. Hardcore je unikátní umělecká forma, protože je interaktivní. Není to jen, že stojíš v muzeu a čumíš na nějaký obraz, není to, že čteš texty někoho, kdo říká, „Takhle vidím svět“. Hardcore a hudba vůbec je nejsilnější, protože je interaktivní… Je toho moc, mohl bych o tom mluvit léta, ale zatím to asi stačí! Vezmi si od hudby a textů co chceš. Pokud je to poselství jasné, tak si to vezmi jako bernou minci. Když je to složitější, tak to pochop tak, aby to mělo pro tebe smysl. To je důležitější než chápat ten smysl, jak to vidím já.
I: To je fakt dobré! Nepotřebuju pro svůj časopis žádné otázky – mluvíš fakt dobře.
R: Díky! Mám hodně, co chci říct! Jsem křikloun!
I: Plánujete novou desku?
R: V podstatě jednu máme skoro napsanou. Až se vrátíme domů, zůstanu doma a budu psát a psát, až to bude fakt dobré. Nechci aby to bylo perfektní – perfektní produkt mě moc nebaví. Má to být víc spontánní. Prostě budu doma sám, tam budu poslouchat, abych ty skladby a jejich strukturu dobře znal. A potom uvidím, co mě napadne. Ale na začátek se s tím musím seznámit. Jako když hraješ šachy a jsi na tahu a koukáš na to dost dlouho, tak máš různé nápady. Pak se ti po několik variantách objeví ta správná cesta.
I: Díky za rozhovor.
Více na old.czechcore.cz
|
