Zdar Honzo. Začněme tradičně chronologicky. Ale úplně, jak jsi se dostal k podobné pochybné muzice, co posloucháš a tvoříš? Jak vzpomínáš na ty doby a jak vnímáš změny, co od té doby nastaly?
Čest Jakube, nuže... K extrémnější muzice jsem se dostal jako nevybouřený teen metlák ve svých 16ti. To jsem se potkal s hrozivě obrovským metlákem z Třince, který byl chodící encyklopedie na metal a punk všeho druhu. Já v té době poslouchal maximálně Metallicu a nějaké české "agro" punky. Něčeho tvrdšího jsem se bál kvůli satanským vlivům, hehe (v tom věku jsem byl ještě silně a dogmaticky věřící děcko).
První setkání s death metalem byla nesvatě znějící svatá sestava Mortification. Ale to mě moc nezaujalo, to až Horde a Antestor způsobily defenestraci mé mozkovny. Black Metal byla má cesta ke všemu extrémnímu jak v metalu, tak i v punku. Od té doby se mi dramaticky změnily chutě a tak nějak jsem ohledně svých oblíbených favoritů "zestárl". Rozuměj: že už poslouchám spíše 80s kapely jako Venom, Hellhammer, NME, Bathory, Manilla Road a vše, čím by nepohrdl ani miláček Fenriz.
Taky jsem extrémně zpunkovatěl a to v té nejhnusnější podobě. Crust na všechny způsoby můžu, hlavně ať to "voní". Můj čistě metalový vkus do kolen dostali velikáni jako Deviated Instinct, Amebix, Axegrinder, Instinct of Survival společně s Killing Jokes a nakonec i Discharge. Samozřejmě tahle kombinace první vlny blekoše s metalickým crustem musela dát vzniknout nějakému zčernalému, nemytému stenchcore, který přes samou špínu a chaoticky pošité gatě neudělá moc hypersonické tempo.

Prvně jsem tě zaregistroval jakožto člena projektu/kapelky Misogynist, můžeš todle představit, jak a o co šlo? (či jde? hrajete ještě?) Proč takové blbé jméno?
Ano, skutečně jsem ještě s jedním kolegou založil projekt a poté kapelu The Misogynost. V té době jsme se našli přesně ve chvíli, kdy jsme nezávisle po sobě objevili krásy power violence a ošklivosti sludge metalu. Pořídili jsme si bicí bůhví jaké značky a Orange kombo. Na kytaru jsme natáhli basové struny s totálně prasáckým laděním (dodnes se divím, že to ta kytara přežila bez vážnější újmy).
Primárně to byl sranda projekt, co byl tak debilní až jsme vydali celé dvě EP bez jediného textu, jen s meme názvy. Humor to byl takový existencionální a frustrovaný. Dost reflektoval náš tehdejší stav mysli, kdy jsme se hořce smáli a zároveň báli samotného žití. A s každým albem se tento náš mentální stav z fun projektu měnil v serious dvoučlennou kapelu.
A přesně tenhle stav reflektoval název a podoba loga. Misogynista je člověk, co kategoricky nenávidí celou polovinu lidstva. Mě osobně to v té době přišlo tak zlé, až jsem se tomu smál, ne proto, že bych tomu nevěřil... Ale proto, protože moje mysl potřebovala čas to zpracovat.
Nakonec těsně před rozpadem jsme už uvažovali i o změně názvu. Protože jsme vyrostli z prvoplánovitého humoru, na poslední desce "My sins will get me one day" to jde poznat. Jediný song už není srandovní, tady jsme smrtelně vážní. Už jsme nebyly děti, co toto zlo neuměly zpracovat. Já už byl dospělý, co toto viděl u každého ženského člena mé vlastní rodiny a přátel.
Kapela již neexistuje a minimálně pod stejným názvem existovat nebude. S podobou žánru jsme se s kolegou rozcházeli a i témata jsme chtěli probírat jiné.

Ok, pojďme k tvýmu nejnovějšímu sólo projektu, což je řekněme black/stenchcore jménem Mace Head. Jak tě tahle idea napadla a jaký byly počátky toho, vymýšlet, hrát, kreslit a vůbec všechno dělat sám?
Mace Head vznikl jako výsledek mého hudebního i tématického sebehledání od mých šestnáctí let. Misogynist vznikl v době, kdy jsem se ještě hledal a byl v takové té edgy fázi, kdy chci udělat co nejextrémnější věc, co to stojí. Mace Head, už ale nemá za cíl překonávat už dávno nepřekonatelné extrémnosti.
Mace Head je můj love letter všem kapelám a interpretům, kteří se v 80s potulovali s kámoši v hudebních obchodech, četli ziny, hráli DnD, četli Heavy Metal komiksy, či si prostě opíjeli držky ve zkušebnách anebo ve squatech. Často tu realitu měli drsnou a tohle všechno zastřešené muzikou, byla jejich forma escapismu. Samozřejmě spousta z nich byli i společenští vyděděnci v časech konzervativní společnosti a systému. Určitě stojí za pozornost, že spousta crustových kapel, používala tyhle fantasy a viking/celtic vizuály (například Amebix, Anticimex, ze současnosti tohle dovádějí do extrému například Fatum).
Osobně se s Mace Head snažím dělat takovou hudbu, která přímo tyhle vizuály a estetiku navodí. Samozřejmě, tyhle kapely mě inspirovaly i v samotném skládání. "Kotlovací" styl bubnů v kultovním albu "No Sanctuary" je pro mě jak z jiného tisíciletí. Hrozně mě mrzí, že v současném crustu toto není víc výrazný beat prvek a to hned vedle d-beatu.
Dále mě inspirovaly riffovací mrazivé valy skladby "Winter", které jako kdyby čistě atmosférou předpovídají mrazivý norský black metal, který přijde o celé desetiletí později. A tím se dostávám k druhé části inspirace pro zvuk a témata Mace Head...
Black metal. Dal jsem si za cíl, že k black metalové části Mace Head budu přistupovat jako kdybych žil v pozdních 80s a žádná Druhá Vlna ještě neexistuje. Existuje jen moje omezená sbírka dobových metal/punk kazet, můj dům hluboko v moravskoslezských lesích a domácí DIY studio. Nejvíce tento přístup jde poznat na mém Self Titled demu z konce roku 2019 a nejnovější nahrávce "Sanctuary", co právě vyšlo.

Co se Mace Head týče, tak by mě zajímal proces tvorby grafiky. Na první pohled je jasná inspirace až fascinace Amebix, byl to záměr anebo jseš tím tak nasáklej, že to prostě byl přirozenej průchod tohohle vlivu? Jaký jsou tvoje oblíbený obaly desek, potažmo výtvarný díla obecně?
Proces tvoření grafiky pro Mace Head má jednu lehce humornou kuriozitu, kterou nikdy neplánuji a je naprosto nevědomá (a přesto opakující se): nejdříve slyším v hlavě riffy, bubny, styl zpěvu a namísto toho abych hned skočil po nástroji a zapsal si stopu, tak skočím po tužce a až s nezdravou hyperposedlostí nakreslím minimálně náčrt celého alba. Pak se věnuji světským věcem jako je škola, práce atd. Časem se vrátím a všechna ta muzika na mě přímo z toho album artu přímo křičí. Vidím celé kostry songu a ty jen zapisuji dívajíc se na album art, který je většinou hotový dřív než muzika.
Vizuál alba bylo právě to, co mě dostalo do jedinečně mystické atmosféry a hudby již zmíněných Amebix. Když jsem spatřil ten jejich slavný výjev se zarámovaným Odinem jak posílá havrana na cestu, nebo s post-apokalypticky středověkým obrazem ukřižování Krista, který visí na stožáru a ne na Kříži... To ve mě vyloženě probudilo něco přímo až nábožného a tajemného. Těmihle vizuály jsem extrémně nasákly.
Od té doby se čas od času přistihnu jak projíždím Google s heslem "Stenchcore album arts". Demo a "Sanctuary" album byl přirozený průběh. "Damälog" album byl cílevědomý odkaz na arty z alb "Arise!" a "Hammerheard" od Bathory (od toho tak zní i ta muzika). Mé nejoblíbenější arty spojené s kapelou jsou:
Již zmíněné "Arise!" a pak vše, co si nechali nakreslit (včetně plakátů na koncerty, kterých se účastnili).
Bathory - Kozel je jednoduchý a na svou dobu vizuálně děsivý a tajemný, tak akorát pro puberťáka, co ho štve nedělní škola.
Venom a jejich "Black Metal". Neříkejte mi, že vás ten pohled neuhranul.
Revenge s jejich nehumálně jednoduchou grafikou. To byla inspirace pro grafiku posledního alba The Misogynist. Jen si to srovnejte.
Exhumed - "Gore Metal". Už jsem vyrostl z gorových scén na album artech. Přijde mi to zbytečně přehnané. Zato "Gore Metal" mi vždycky přišel tak akorát. Vzpomínám na časy jak jsem s ním chodil na střední a myslel jsem si jak jsem edgy. Fun times.
Fatum - člověče, ti by mohli své alba tisknout v nadživotní velikosti a stejně bys tam našel milion detailů, které mají svůj smysl a krásu. Samozřejmě estetika a vyobrazení témat je přesně jak dělané pro mou maličkost.

S hudbou je to trochu složitější. když se budem bavit o prvním demu, při nahravání už jsi věděl přesně co a jak chceš dělat nebo to byl proces typu pokus-omyl, na kterej se zpětně díváš kriticky? Měla už tahle první session nějakej koncept či vizi nebo jsi tomu prostě spontánně propadl a valil to?
Když jsem vymýšlel hudbu pro nový projekt po rozpadu Misogynist, tak jsem měl jakž takž kostru nějaké představy o hudbě a tématech. Mělo to být něco, co v nějaké míře zasnoubí Viking éru Bathory a Stenchcore. Vzniklo hromady a hromady nezralých pokusů, které doteď leží v šuplíku. Jsou to snad hodiny a hodiny materiálu. Až teprve těch 5 songů, které nyní můžete slyšet na demu je to nejucelenější, co jsem v té době zvládl vymyslet.
A přesto ta kompozice songů zní dost "chudě". Když toto demo zpětně poslouchám, tak na spoustě míst bych něčeho přidal a dodělal bych momenty s nevyužitým potenciálem. Ale od toho je to demo. V budoucnu se určitě k tomu všemu vrátím a dokončím. Stále je to můj nejoblíbenější počin z mé diskografie. Cítím v tom totiž jakési neotesané a stále ještě nepříliš prozkoumané jádro toho, co chci v následujících letech dělat.
Taktéž mě na tom baví jak zní mé hraní na bicí po pár měsících zkoušení bubnů. Dle mého názoru tu mám nejlepší zvuk bicí soustavy vůbec. Dost mě zajímá jestli to v budoucnu překonám (mé tajné přáni je mít zvuk bicích jak z alba "Circle the Wagons" od Darkthrone).

Tohle demo vyšlo na fyzickým nosiči nebo jen digitálně? Jakej máš názor na rozpor hudba v mp3/na netu vs. LP/MC/CD nosiče?
Demo kvůli finančním důvodům vyšlo zatím jen digitálně a to i přesto, že album art má všechny míry pro kazetový nosič. Doufám, že to v brzké budoucnosti napravím. Zatím jediné, co bude fyzický nosit album art dema, je nášivka.
I když nemám zrovna největší sbírku ani jednoho, tak jsem jednoznačně na straně fyzických nosičů a to ještě LP a MC. Zvuk na LP a MC je nejenom nádherně analogovej zvuk (který preferuji víc než cokoliv jiného), ale i sestupná degradace toho zvuku na obou nosičích je svým způsobem "sexy". Nedovedu to vysvětlit, ale takový digitální šum, 128 kbps atd. jsou nedílná zla našeho digitálního věku. Když máte dejme tomu raw nahrávku na kazetě z časů minulých, tak i nejmrzáčtější zvuk má stále nějaký tvar a hlavně pocit váhy. Digitální ekvivalent raw nahrávky ze zkušebny vám nikdy moc dobře nezestárne.

Druhý album "Damälog" je už přece jen o něčem jiným, jak hráčsky, technicky, tak "producentsky" (tvl si připadám jak ve Sparku). Dá se říct, že fakt v konkrétních věcech či technikách cítíš znatelnej posun? Mimochodem co znamená přímo slovo/jméno Damälog a další (aspoň pro mě) obskurní vál z textů - Bar-khün (předpokládám, že to není žádná restaurace ať už v Thajsku nebo Brnu)?
To máš rozhodně pravdu. Ve srovnání s demem je znatelný posun na všech frontách. Pořád To má své nedokonalosti (občas debilně chytím kytaru, která pak zbytečně zahraje falešně, nebo kvůli špatným bedýnkám mám až moc dunící basu). Hlavně je to poprvé, co jsem si téměř všechen mix dělal sám a dal jsem si záležet ať si to nesabotuji (hodiny sledování YouTube rad, které jsem stejně použil jen z poloviny, bo byly cílený na mix metalcoru).
Něco jiného je třeba kytara. Po dlouhé době jsem si troufl na použití dvou kytarových linek, co spolu harmonizují, namísto zkopírování jedné a té samé na levý a pravý kanál. Taky jsem si vyzkoušel kombinaci chorus efektu s distortionem. Věc, kterou jsem chtěl zkusit už dávno, ale neměl jsem na to vhodné prostředky.
Lyricky mi neskutečně pomohl partner. Bez něj bych neměl ani z poloviny, tak barvité texty jaké mám. Alespoň pro začátek jsem měl vizi dark fantasy světa inspirovaného křesťanskými mýty o vikingských nájezdnících a Warhammerovským použití bohů (nadšenci budou vědět, glory to the chaoz godz). Krajina i estetika barbarů je nejlépe vyobrazená na album artu. A pokud by to bylo málo, tak si zahrejte první úroveň Diabla 2. Poslední skladba na albu "Northern Plains" je vyloženě koncipovaná jako "soundtrack" pro tuhle úroveň, která má posluchači znalého této hry přihrát tuto kulisu.
I když nejsem lingvistický frajer jako Tolkien. Přesto jsem si dovolil vymyslet názvy a jména pro kmeny, lokace, kulty i jedince. Bär-khun určitě není restaurace s thajskými pokrmy. :) Je to název pro polobarbarský kmen, který je složen z Berserk-like barbarů, co nevedou války, ale pohanské mše krve. Bojují pro boj samotný. Je jedno čí krev je prolita, pro ně je to jako lámání oplatku a pití vína... Je to finální moment náboženského rituálu, pro bohy krve. Bohy tak staré, že už ani jejich samotní služebníci neznají jejich jména. Kromě Damäloga, který je jméno a zároveň označení pro někoho kdo plní druidskou úlohu. Díky tomu, že je Damälog znalý jmen bohů, je obdařen darem věčnosti (aby je už nikdo nezapomněl). Celé toto album je představení Damäloga, jeho kultu a popisu nájezdu na jeden nejmenovaný kmen jako jejich denní chléb. V jeden moment je zabit a kult umírá i s ním, ale díky daru věčnosti vstává z mrtvých a z krypty vychází s ostatními členy kultu aby obnovili oltář (bojiště) a zajistili hostie a víno (našli nešťastníky a prolili jejich krev). Demo je vlastně sequel k "Damälog" albu.

Možná právě tu se naplno začíná projevovat - aspoň dle mýho názoru - že jseš mnohem zdatnější kytarista, zpěvák i "aranžér" (smrt Sparku vol. II) než bubeník. U dema to celkem sedělo do celkový stench špinavosti a primitivnosti, ale abych se napil čistýho vína, tak na týhle nahrávce už je to celkem škoda. Či na to máš úplně jinej názor a pohled?
Smrt Sparku! Jinak si myslím, že s "Damälog" konceptem Bathory-like atmosférou jsem přeskočil sám sebe. Ještě jsem se plně nesrovnal s tím, co je v demu a už jsem udělal skok někam jinam. Proto jsem ještě nepoužil mnohem víc epičtější a "heavy metalovější" skladby za které by se nestyděl ani Quorton za časů "Nordland". Ještě nemám moc natrénovaný hlas a jde to často slyšet. Taky tenhle typ skladeb si zaslouží víc kytarových sól, namísto jednoho pár sekundového v titulní skladbě. Určitě se chci s Mace Headem dělat tyhle glorious heavy metaly, ale ještě nenadešel čas a tím pádem celé to album na to trpí.
A to samé plati i o mixu. Dokud si nenajdu vhodné studio, nebo se sám nenaučím pořádně mixovat, tak si stále nemůžu dovolit vícehlasy, 3 kytary naráz a do toho všeho i mohutné varhanní podklad. :) Takhle... to album je skvělé a určitě si ho poslechněte. Kdybych s ním nebyl dost spokojený, tak ho nevydám a už vůbec ne na kazety. Jen ještě tahle část Mace Head musí dozrát.
Bicí mám jako svůj rukopis, který je stále poznatelný napříč alby. V Damälogu jde stále rozpoznat ten můj mid-tempo styl mlácení, který jsem odkoukal od borců jako Mortal War. Každopádně je to vývoj. A oproti demu je to silný posun. Jen si nejsem jist, zda-li budu schopen se někdy zrychlit. Ne že bych blastbeaty a sonické d-beaty nezvládal, ale už to jde mimo můj styl, kdy mám radši, když ty bicí působí jako pomalu jedoucí těžký tank (což doufám, že tento hřmotný dojem budu v budoucnu schopný líp zachytit v mixu).

Říkal jsi mi, že teď na začátku prosince 2020 by měla vyjít i kazeta. Řekni něco o tom, jak to bude vypadat, jakej to mělo proces a tak podobně. Proč zrovna kazeta, máš k nim zvláštní vztah?
Dneska je 1.12., takže třetího má přijít do DIY Fäctory první várka kazet s "Damälog". S nimi budou i nášivky. Jedna verze nášivek s logem kapely (nemálo inspirovaným Discharge logem s lebkami) a druhá verze s album artem dema.
Zatím se domlouvám kolik kazet i s nášivkami si nechají známí od DIY Fäctory a kolik toho pošlou mě do Ostravy. Každopádně celkový počet kusů je 50. Proces to byl z mé strany trošku náročný, neboť je to poprvé v životě, co si něco podobného zařizuji. Konkrétně nahrávky na hudebním nosiči. S objednávkou nášivek už mám zkušenosti s Insane Society za časů Misogynisty (pro zájemce mám stále dost zádovek i obyč nášivek a prodávám to levnějc než obchody lízátka). V nejbližší době si budu chtít zařídit i kazety "Sanctuary" alba. Jen ty finance mi to trochu brzdí.
Proč zrovna kazeta a ne LP? LP mi přišlo o hodně dražší než kazeta a na to já prostě nemám dost peněz. Jinak ke kazetám mám snad ze všech nosičů nejvřelejší vztah. Nevím jestli je to tou jejich cenou nebo velikostí a tvarem, ze kterého na fesťáku nemám strach, že se mi při lehnutí zlomí. Každopádně jsem milovník demovek a z pravidla vždycky vycházely demovky na kazety. Jaksi mě to rajcuje, když mám takový malý poklad, co si nosím v kapse a můžu ho v případě potřeby strčit do Walkmena.

Měsíc poté co jsi na bandcampu zveřejnil nahrávku "Damälog", jsi tam nahrál i "Sanctuary". Tam už je, si myslím, dost citelnej posun k black metalu. Byl to záměr nebo jsi prostě jen zase začal sjíždět víc Bathory a Hellhammer než Amebix a Axegrinder?
Inu počasí je už chladnější, častěji zatažené a na horách dokonce napadl poprašek. "Sanctuary" je z poloviny materiál, který byl moc "drsný" pro "Damälog" a z poloviny to byl materiál, který jsem bleskově složil, když jsem se vracel z procházek lesní divočinou. Se "Sanctuary" album jsem se chtěl cíleně vrátit a ještě jednou a pořádně probrat, co jsem představil v demu. Taktéž jsem se cíleně posadil do role, že chci hrát něco jako black metal, ale nevím, co to je, protože ho ještě nikdo nevymyslel. Proto i přes výraznější black metalový dojem, zde nenajdeš žádný blastbeat a Euronymousovo tremolo picking. Jinak je pravda, že se změnou ročního období, se mi mění i část poslouchané diskografie Bathory. Jinak takové to Amebixovské kotlení tam mám pořád a dokonce tituální song "Sanctuary", co hraje jako první, je svou riffovou stavbou dost podobný prvotinám od Amebix, včetně "Winter". Je to takový zvukový val, co téměř bez výrazných změn v melodii jede a jede společně s kotly.

Když se zaměříme na texty, tak v nich úplně nenajdem žádný novátorský myšlenky. Všechno už bylo řečený/war is hell je stále aktuální? Co na to Foucault? Máš nějaký poselství, který chceš hudbou/textama předat nebo je to prostě kult a worship a fetiš?
Jestli Mace začal jako tribute band kombinující zmíněné velikány, tak podle toho budou i texty. Ty texty v demu i "Damälog" cíleně kýčovitě vyprávěj fantasy posazené do chmurného severu plného barbarů, válečníků a dungeonů plných kostlivců s meči. Z mé osobní pozice, to je docela fetiš ve Foucaultovském smyslu. Nemám v oblibě spoustu slavných kapel, které se v tématech občas objeví i ve válečnických vodách hyperfantazijní maskulinity. Je to cheezy, je to hloupoučké a něco to vypovídá o skutečném já těch lidí, co jsou stále v zajetí patriarchalní kultury. A přesto... celé dvě nahrávky mám přesně o tomhle. Jen s rozdílem, že je to naprosto vědomé a trochu se v tom i vyžívám. Avšak ne všechno ve svých textech je jen fetiš na Arnolda v kožených tangáčích tisíckrát jinak.
Zaměření se na zvláštní chápání krveprolití nevinných ve válce pro vlastní pocit nadřazenosti, není náhodou. Zrovna tahle část vyprávění v textu, je už nepřímým gestem k jistému fenoménu v naší západní společnosti, kde je stále normální schvalovat imperiální války pro...? Pro vlastní obohacení. A nejlépe když u toho bude prolita krev bezejmenných kmenů (národů), které ani není třeba nijak znát, protože na nich stejně nezáleží... Jsou to lidi z necivilizovaného světa a nedejbože komunisti! Válka jako téma v textu není objevné téma. Bohužel je to téma stále aktuální. Škoda, že na války nejde uplatnit pravidlo, že vícekrát opakovaný vtip už není vtipný.

Zmiňoval jses, že stále studuješ. Prozraď jakej obor a co ti to dává?
Jsem student magisterského oboru filosofie na Ostravské filosofické fakultě. Minimálně mě baví se vzdělávat a především tu nacházím lepší pochopení pro samotné myšlenkové proudy a manýry, které nás jako jednotlivce, i jako společnost ovlivňují. A snad se i někdy dozvím, co s kapitalismem a jak ho svrhnout. Smrt imperialistům.

Dík za zajímavej rozhovor a poslední řádky nechám na tobě.
V budoucnu se hodlám pustit s kolegou z ex-Misogynist do větší spolupráce na naší muzice (zakládá nový projekt a rozhodně je na co si počkat). Dál budu pokračovat v upevňování a zdokonalování atmosféry ze "Sanctuary", s tím že to tématicky dostane zcela nový rozměr. Nápodobně to bude i u kolegy. Zatím je vše ve vývinu, avšak vy, kdož milujete horské túry a atmosféru zapadlých normalizačních penziónů, těžte se. Tímto směrem se bude vydávat náš černotou pošpiněn metalo-punk. Závěrem chci jen dodat: Tvořte a nebojte se překračovat hranice zajetých škatulek. Minimálně z osobního hlediska je to jedna z mála smysluplných prací. Zdar.

Obrázky

Video