(Fat Wreck Chords)
Mad Caddies jsem viděl naživo dvakrát. Pokaždé jsem odešel myslím tak v první třetině koncertu, protože mě to zoufale nebavilo. Podobně jsem to měl i s jejich alby – snad nikdy, když se ke mě nějaké z nich dostalo, jsem ho neposlouchal do konce a to přestože občas nepohrdnu dobrým ska-punkem, ve spojitosti s nímž jsou Mad Caddies asi nejčastěji skloňováni. Pravděpodobně jsem příliš velký pesimista na to, abych dokázal udržet úsměv od ucha k uchu déle než půl hodiny no a poskakování mě taky moc nebere. Není teda čemu se divit, že jsem se děsil okamžiku, kdy budu muset tohle CD recenzovat a tak se stalo, že jsem ho nějak mimochodem uložil k ledu a zapomněl na něj.
Nicméně jeho čas nakonec přijít musel, cédéčko putovalo do počítače a ...... napůl jsem dostal co jsem očekával a na druhou stranu už mě ta hudba tak nevytáčí (jo, to je to pravé slovo popisující mé pocity ohledně Mad Caddies při všech předchozích setkáních) jako dřív, protože už tam není tak patrná ta nechutná prvoplánová veselost evokující chechtajícího se Petra Novotného. Pravděpodobně už tenhle přístup omrzel i samotnou kapelu, které svoje v pořadí už páté regulérní album posunula mnohem blíže k reggae a dixielandu, což je dle mého pohledu krok správným směrem. Hudba by podle mě člověka měla naplňovat nějakým pocitem a „zábavovost“ předchozí tvorby mě naplňovala maximálně tak hloupostí, které už mám beztak v sobě dost. Tentokrát však většina písní však vzbuzuje nějaké nálady, takže tělo automaticky nepřepíná na režim „jedním uchem sem – jedním uchem tam“. Důležité je, že Mad Caddies neudělali krok zpět k reggae krátký (tzn. k nevkusnému britskému reggae z osmdesátek), ale rovnou k jamajským kořenům. Hezky všechno s rozvahou, žádné disko-klávesy a podobná zvěrstva. Body nepochybně přidává luxusní dubový zvuk. Dixielandové kousky sice zní trochu jako staré dobré hity od Ivana Mládka, ale překvapivě nezní vůbec uměle a samoúčelně. Malým bonusem je hostování Duckieho Wilsona (Black Uhuru) v songu Riding for a Call, i když si myslím, že by se mnohem víc hodil do některé z ostatních písní, které zní ještě víc reggae a dubově a které by se podobaly jeho vlastní tvorbě. Mad Caddies hodně moc slevili ze svého punkrockového soundu a vsadili na to, že energii můžou vytvářet i když se oprostí od svého zažitého stylu.
Pro mě tohle CD znamená osobní poučení – že kapela se může vyvíjet i po dvanácti letech existence. A co víc, vyvíjet se k lepšímu a ne skončit na nu-metalu. I když bych ani teď Mad Caddies určitě nezařadil mezi častěji poslouchaná alba, tak mě hodně překvapili (v dobrém).
FAT WRECK CHORDS
MAD CADDIES
Více na old.czechcore.cz
|
