Následující text vychází z patnácti set stran Evropské deklarace nezávislosti 2083, manifestu, který útočník, Anders Behring Breivik, zveřejnil v den výbuchu ve vládní čtvrti v Oslu a střelby na táboře sociálně-demokratické mládeže. Jedná se o co možná nejstručnější shrnutí hlavních okruhů, kterým se Breivik v manifestu věnuje, analýzu jeho myšlenek a snahu ukázat, že útoky v Oslu nespáchal duševně vyšinutý jedinec, ale člověk, hlásící se k myšlenkovému proudu, který není v Evropě (byť v umírněnější formě) ani zdaleka záležitostí několika málo pološílených radikálů. Tím, že odmítáme označení Breivika za šílence, v žádném případě jeho činy neomlouváme, jen se chceme vyhnout pohledu, který je slepý k podobnosti mezi smýšlením tohoto masového vraha a ideologií, hlásanou mnoha hnutími a politiky, považovanými za součást seriózního politického diskursu.

Než se do manifestu pustíme, sluší se alespoň stručně představit jeho autora. Co tedy o Andersi Behring Breivikovi víme? Zřejmé je, že není blázen v klinickém slova smyslu. A zřejmé také je, že jeho konání mělo jednoznačně politický charakter. Politickou inklinaci Anderse Breivika není těžké rozpoznat, jednak proto, že o ní Breivik bez obalu píše a také ji dokládá svým jednáním. Co se o něm po této stránce dá říci? V roce 1995, ve svých šestnácti letech, vstoupil Breivik do mládežnické organizace norské pravicové Pokrokové strany (Fremskrittspartiet, FP). Tato strana vychází z konzervatismu, populismu a anti-imigrantské rétoriky (v současné době představuje druhou nejsilnější stranu v Norském parlamentu, až do roku 2005 však byla v izolaci a ostatní strany s ní na parlamentní úrovni nespolupracovaly). Od roku 2002 do roku 2004 byl dokonce místním funkcionářem mládežnického hnutí této strany. Do strany samotné vstoupil v roce 1999, tedy ve svých dvaceti letech, ale roku 2006 (podle jiných pramenů 2007) bylo jeho členství zrušeno. V současné době se od něj tato strana, jak jinak, distancuje.
Údajně měl být Breivik i členem krajně pravicového diskusního fóra Nordisk a zdatným bloggerem. V některých článcích se dokonce objevila informace, že je Breivik autorem poměrně rozsáhlých textů, zveřejňovaných na internetu pod nickem „Fjordman“. Není to pravda. I když existuje řada podobností mezi texty Fjordmana a Breivika, je to způsobeno jen tím, že Fjordman představuje největší Breivikovu inspiraci. Osobně se však ani nikdy nesetkali a Fjordman (vlastním jménem Peder Jensen) sám na webu Gates of Vienna Breivikův čin odsoudil a distancoval se od něj. Později dokonce své odmítnutí spojil i s veřejným vystoupením.

V českých médiích poměrně zarezonovala informace, že se Breivik ve svém manifestu odvolává i na myšlenky Václava Klause. Skutečně, Václav Klaus je v textu zmiňován (na str. 298, 326 a 327). Ve všech případech je hodnocen kladně, jako představitel konzervativního myšlenkového proudu.
V této souvislosti je poměrně humorné, jak čeští ultrakonzervativci uvádějí, že je zde zmiňován i Havel, což však média opomíjejí. Ano, v rámci doporučených knih ke studiu východoevropských revolucí je zde jmenována i kniha „Living in Truth“ (jde o soubor esejů Václava Havla, který byl v roce 1989 vydán v Anglii), ale jeho myšlenky či působení Breivik nijak nereflektuje.
Breivik se často odkazuje i na klasické historické politické myslitele, převážně liberálního či konzervativního ražení (E. Burke, J. Locke, A. Tocqueville, J.S. Mill, F. A. Hayek, R. Scruton). Skutečnou inspiraci však pro něj nepředstavují.
V několika článcích zaznělo, že Breivik opisoval od jiného teroristy, Theodora Kaczynskeho, přezdívaného Unabomber. Je tedy Unabomber hlavní inspirací pro Breivika? Ne. Pouhé tři z 1516 stran jsou převzaty z Unabomberova Manifestu, z části, kde Theodor Kaczynski útočí na levici. Zbytek pochází odjinud.

Při pátrání po Breivikových inspiracích je možné identifikovat čtyři hlavní zdroje:
• současné islamofobní myšlení a kulturu,
• konzervativní tradice,
• prvky moderní ideologie White Power,
• antifeminismus.

To vše je pak zarámováno silně romanizovaným ideálem maskulinního válečníka. Hlavní inspiraci představuje nepochybně velmi specifický svět západoevropské islamofobie. Ten stojí na skupině aktivistických autorů (konkrétně jsou to Robert Spencer, Pamela Geller, či Gisèle Littman, známější jako Bat Ye'or), kriticích islámu z řad bývalých muslimů (Ibn Warraq, Ali Sina), anti-islamistických blozích (Gates of Vienna) a blozích ultrakonzervativního zaměření (The Brussels Journal). Myšlenky, které najdeme u výše zmiňovaných autorů, tvoří naprostou většinu ideologického zázemí Breivikova manifestu.
Někteří pozorovatelé si povšimli, že myšlenka Rytířů spravedlnosti, pracujících samostatně a v malých buňkách, je podobná nedávným výzvám džihadistů z řad zdola vznikajících organizací, a naznačují, že Breivik byl postupy džihádistů ovlivněn více, než by byl ochoten přiznat. To sice pravda je (ukážeme si to později), avšak v tomto momentě je důležité pochopit, že odpor bez vůdců (leaderless resistance) je především centrálním tématem skupin, hlásajících bílou nadřazenost ve Spojených státech už od počátku 90. let. Breivik ve svém manifestu nepracuje s antisemitismem (za což je na mnoha amerických antisemitských webech kritizován), přesto je však jeho antiimigranstká a antimarxistická ideologie očividně více ovlivněna bílými rasisty než Al-Kajdou. To nakonec v zásadě potvrzuje i výpověď bývalého norského neonacisty, zveřejněná v českých médiích.
V některých momentech připomíná Breivikův manifest dokonce nechvalně proslulou knihu „Turnerovy deníky“ amerického neonacistického autora Wiliama Pierce. Téměř shodně pak oba nazírají na ženy. Podobně jako Pierce, i Breivik se domnívá (i když se nevyjadřuje tak expresivně jako Pierce), že po evropské občanské válce budou ženy, které se dopustily pohlavního styku s ne-bělochy, popraveny. Ostatně i modus operandi nastíněný v Turnerových denících není nepodobný Breivikovu útoku a jeho písemnému materiálu: dodávka s výbušninou z hnojiva, živelné útoky na nepřátele, instalace autoritativního všeobjímajícího represivního režimu, popravy a tak dále.

Klíčovým tématem, které Breivik v manifestu řeší, je problematika islámu. Vcelku v rozporu s existujícími empirickými důkazy (ovšem zcela v intencích současných islamofobů) Breivik tvrdí, že západní svět se posledních 1300 let nachází v osudovém konfliktu s islámem, který je vykreslený jako aktér s démonickými agenty, kteří se neúnavně snaží vyhladit křesťanskou Evropu, základnu světové svobody. Muslimové, kteří sdílejí stejnou neměnnou a zlou existenci, kolonizují západ skrze neustále rostoucí míru porodnosti, která bude přetavena ve vojenskou sílu, jakmile budou mít dostatečnou početní převahu. To je podporováno konspirací mezi muslimským světem a určitými kategoriemi obyvatel Západu: politiky, vědci, učiteli, velkopodnikateli a novináři, kteří hovoří o dialogu, konsensu a rovnoprávnosti, a označují vlajkonoše pravdy jako „rasisty“ a „islamofoby“. Islám je zde vykreslen jako náboženství zla a nenávisti, které usiluje o absolutní světovládu. Breivik přitom vychází z rozsáhlé anti-islamistické literatury, jejíž hlavní texty do manifestu přímo vložil (již v úvodu manifestu uvádí, že není autorem všech 1500 stran, ale že zhruba polovinu textu tvoří převzaté materiály). V nich dostává spor mezi islámem a Evropou apokalyptický nádech. Islám je postaven na roveň absolutnímu zlu, což samozřejmě umožňuje Breivikovi a obecně všem islamofobům tvrdit, že v boji proti absolutnímu zlu je možné použít cokoli. Breivik sám několikrát zmiňuje, že v současné době „dobro a zlo už neexistují, humanita ztrácí svůj smysl, platí jen boj o přežití“ (str. 651). To je samozřejmě moment, který umožnil Breivkovi přejít od slov k činům. Pokud už neexistuje dobro a zlo a platí jen boj o přežití, je možné provést jakýkoli útok (například postřílet několik desítek bezbranných dětí) a ten ospravedlnit „vyšším zájmem“. Breivik ostatně mluví v tomto směru zcela jasně: „K dosažení prolomení marxistické/multikulturalistické mediální cenzury musíme přistoupit k mnohem brutálnějším a dechberoucím operacím, které povedou ke ztrátám na životech. Aby měl útok co největší efekt, je vraždění a používání zbraní hromadného ničení nezbytné“ (str. 824).
Proč ale Breivik zaútočil na kemp sociálnědemokratické mládeže, a ne na kemp muslimů?

Skutečným nepřítelem totiž podle Breivka není islám, ale jeho pomahači v Evropě – multikulturalisté a kulturní marxisté. Podle Breivika (který ale opět pouze navazuje na anti-islámské autory) je Evropa plně v područí komunismu, který se transformoval v multikulturalismus. Tento komunismus sleduje své vlastní, zákeřné cíle, stejně jako Islám. „Kulturní komunismus je jedna z nejzrádnějších ideologií světa (spolu s Islámem). Je to zákeřná, rasistická, fašistická a nenávistná ideologie, směřující k vyhlazení křesťanství a západní kultury.“ Nebo: „Multikulturalismus nebyl nikdy o toleranci. Je to protizápadní nenávistná ideologie, prosazovaná k jednostrannému rozložení evropské kultury, a my, národy Evropy, nemáme jen právo, ale i povinnost se jí bránit“ (str. 665).
Zde se objevuje klasická teorie spiknutí - spiknutí evropských intelektuálů, politiků, akademiků, umělců a novinářů, kteří slouží islámu (str. 593). Breivik pokračuje: „Multikulturalismus je pro ně efektivním nástrojem ničení posledních zbytků evropské kultury a identity a zavádění marxistické utopie bez hranic. Jejich spojení s Islámem není jen krátkodobou strategií, která vydrží jen do chvíle, kdy bude vše evropské zničeno. Následně bude zničen Islám (jak věří), a všichni bývalí muslimové budou zahrnuti do utopistického marxistického superstátu bez hranic“ (str. 657).
A uzavírá: „To jediné, co dělí Hitlera, Stalina nebo Pol Pota od současných kulturních marxistů, sebevražedných humanistů, cynických kariéristů a globálních kapitalistů (multikulturalistů) je fakt, že tito tyrani současnosti jsou přímo zodpovědní za vyhlazování SVÝCH VLASTNÍCH lidí a mají v plánu jejich zbytek zaprodat do islámského otroctví“ (str. 805).
Proti této ideologii je podle Breivika tedy zcela legitimní pozvednout zbraň. V apokalyptickém konfliktu absolutního zla (islám, multikulturalismus) s absolutním dobrem (křesťanská konzervativní Evropa) je možné použít cokoli.

Rozporů je v textu celá řada. Na tomto místě stačí poukázat jen na některé. V textu se pravidelně objevují protimluvy. Breivik například kritizuje EU za to, že není demokratická, aby následně sám demokracii odmítl. Důvodem je pro něj to, že v demokracii by mohli mít svůj hlas i muslimové. Na jiných místech se objevují tvrzení, která nelze doložit, nebo jsou neověřitelná. Například na stranách 564-565 najdeme tabulky, dokumentující údajný nárůst muslimské populace v Evropě do budoucna, přičemž není vůbec jasné, jakým způsobem byl daný výpočet proveden. Stejně tak Breivik ve své práci permanentně kritizuje své oponenty za to, že falzifikují data (ve prospěch islámu), ale sám pak pravidelně z oficiálních zdrojů a statistik vychází.
Neustále mluví o tom, že se Evropané stávají minoritou ve svých vlastních zemích, což naprosto nekoresponduje s reálnými počty muslimů v Evropě (8% v celé Evropě, asi 3% v Evropské unii).
Breivik používá klasickou metodu, kterou známe dobře i od naší krajní pravice a která spočívá v zamlžování termínů a převracení jejich smyslu. Mnohokrát hovoří o tom, že multikulturalismus je stejný jako rasismus, globální kapitalismus je stejný jako komunismus, environmentalismus je stejný jako komunismus a komunismus je stejný jako nacismus. Výsledkem je naprostý názorový guláš, ze kterého lze, jako králíka z klobouku, vytáhnout v podstatě cokoli. V tomto případě ospravedlnění pro masovou vraždu.

Jak si tedy Breivik představoval současný politický vývoj? Breivik svůj plán a svou vizi nové Evropy velmi detailně popsal. Podle jeho názoru probíhá, resp. proběhne, vývoj ve třech fázích:
• Fáze 1 (1999-2030): Šokové (teroristické) útoky, sabotáže apod.
• Fáze 2 (2030-2070): Viz výše, ale větší cíle, ozbrojené milice.
• Fáze 3 (2070-2100): Panevropský puč, deportace muslimů a poprava zrádců.

Ve fázi jedna tohoto plánu měly být šokové útoky prováděny jednotlivci, působícími jako osamělí vlci nebo malé buňky toho, co Breivik označoval jako Rytíři spravedlnosti. Breivik sám odhadoval, že by jich mohlo být 15–80 (mělo jít o „Lone wolfs“, nikoli o organizaci v pravém slova smyslu), ale šlo spíše o zbožné přání. Ti měli být samozvanými strážci, kteří následují Breivikova pravidla, popsaná v jeho manifestu, a kteří mají právo působit jako „soudce, porota i kat, dokud nepřestanou svobodné, původní národy Evropy být ohrožovány kulturní genocidou, dokud nepřestanou být cílem kulturně marxistické/islamistické tyranie a teritoriálních a existenciálních hrozeb stran islámského demografického válčení“  (str. 819).
Zajímavá informace je, že Templářští rytíři jsou reálně existující organizací, byť podstatně menších rozměrů a poněkud odlišného zaměření, než jaké Breivik předpokládal.

Co je skutečně zajímavé, je Breivikova vize budoucí „konzervativní“ Evropy. Předehrou k jejímu vzniku je teroristická kampaň a následná evropská občanská válka. Po ní jsou popraveni všichni „Zrádci kategorie A a B“, tedy přední multikulturalisté. Následuje odsun všech muslimů. Ti, kteří chtějí zůstat, se musí podrobit asimilační politice (str. 809), která obsahuje následující části:
- Všichni muslimové musí přestoupit ke křesťanství, sekulární muslimové (Breivik má zřejmě na mysli, podobně jako v případě kulturních křesťanů, ateisty ze zemí, spadajících do okruhu islámské kultury) musí přestoupit také na křesťanství. Ateismus není povolen.
- Všechna arabská nebo asijská jména budou změněna na evropská.
- Zákaz veškerých původních mateřských jazyků slovem i písmem.
- Všechny islámské/arabské budovy budou zbourány nebo přestavěny, včetně historických.
- Zákaz slavení všech muslimských svátků a používání jakýchkoli odkazů na islámskou kulturu.
- Ex-muslimské páry mohou mít maximálně 2 děti.
- Jakýkoli kontakt (dopisy, mail) s muslimy v zahraničí je zakázán.
- Cestování do zemí s větší než 20% muslimskou populací je zakázáno.
Toto nařízení bude trvat po dvě generace, minimálně 50 let. Porušení bude znamenat okamžitou deportaci viníka a jeho nejbližší rodiny.
Následně bude vytvořena nová Evropa, která bude vycházet z několika fundamentů. V první řadě bude existovat jediné oficiální náboženství, kterým bude katolicismus. Protestantské církve se musí vrátit zpět do náruče Říma, protože jsou příliš liberální, sekulární a multikulturní. Bude znovuzaveden patriarchát. Možnost vyššího vzdělání pro ženy bude omezena. Bude zakázána interrupce a omezena antikoncepce. Demokracie bude omezena a budou zakázána rasově smíšená manželství.
Pokud se nad tím zamyslíme, je to obraz Evropy, která se zas tolik neliší od Breivikovy vize muslimské Evropy. I když Breivik mluví o svobodě, jeho Evropa je Evropou autoritářskou a netolerantní. A v tomto směru se jeho názory jen těžko liší od názorů ostatních konzervativně-autoritářských skupin. Je velmi dobré si to zapamatovat. Boj proti islámu není pro tyto lidi bojem za svobodu, ale bojem za jinou formu zotročení.

Breivik ve svém manifestu hovoří poměrně často o zrádcích a klasifikuje je do čtyř kategorií. Od strany 930 pak tuto klasifikaci vysvětluje a také uvádí, jaké tresty jsou pro zrádce přichystány v novém „Norimberském procesu“ (Breivikův termín), který proběhne po vítězné občanské válce.

Zrádci kategorie A:
- Političtí vůdci (včetně vůdců nevládních organizací)
- Vůdci médií (šefredaktoři)
- Kulturní vůdci
- Průmysloví vůdci
Trest: Trest smrti a vyvlastnění majetku

Zrádci kategorie B:
- Politici z multikulturalistických stran
- Žurnalisté, editoři, učitelé, přednášející, univerzitní profesoři, různí členové univerzitních a vysokoškolských představenstev, publicisté, rozhlasoví komentátoři, spisovatelé, karikaturisté, umělci a celebrity a další. Může se jednat také o další jedince z řad techniků, vědců, doktorů a dokonce církevních vůdců. Dále jde o jedince (například investory), kteří přímo či nepřímo financují podobné aktivity. Je nutné si uvědomit, že stereotypní „socialisté“, kolektivisté, feministky, gayové či aktivisté z řad postižených, aktivisté za práva zvířat či environmentalisté musejí být posuzováni pouze individuálně. Ne každý, kdo je s podobnými skupinami či hnutími spojen, může být považován za kulturního marxistu/multikulturalistu. Původní zrádci kategorie A – představitelé států, ministři, senátoři, ředitelé a vůdci určitých organizací - mohou být překlasifikováni jako zrádci třídy B, z praktických důvodů (například pokud ztratili vliv a neponesou jako cíle stejnou cenu či význam jako zrádci kategorie A).
Někteří vůdci ANTIFA či organizátoři, napojení na ANTIFA hnutí (a další odevzdaní členové) jsou považováni za zrádce kategorie B. Nevýznamní členové jsou považováni za zrádce kategorie C. Mnoho specialistů, jako jsou například novináři, sociologové, univerzitní profesoři, je považováno za zrádce kategorie B, protože je považujeme za politické aktivisty, nikoliv jen za představitele jejich profesí.
Trest: Trest smrti a vyvlastnění majetku. Trest může být za určitých podmínek zmírněn.

Zrádci kategorie C:
Zrádci kategorie C jsou méně vlivné cíle menší priority (často jedinci, kteří napomáhají zrádcům kategorie A a B), které jsou však obviněny z bodů 1-8 (Breivikův seznam aktivit, postojů a činů, ze kterých se stanou kriminální přečiny, viz str. 770-785).
Trest: Pokuty, uvěznění, vyvlastnění (je možné je považovat za přijatelné nepřímé oběti ve větších operacích, do kterých jsou zapojeny zbraně hromadného ničení).

Zrádci kategorie D:
Do kategorie D patří jedinci, kteří mají slabý nebo žádný politický vliv, ale napomáhají zrádcům kategorie B či C a/nebo různými prostředky napomáhají politickým stranám/médiím. Nejsou vinni v bodech 1-8, ale pracují pro ty, kdo jsou v těchto bodech shledáni vinnými, nebo po jejich boku. Klasifikace je relevantní při vypočítávání či odhadování nepřímých obětí na životech v případě větších operací, do kterých je zahrnuté použití zbraní hromadného ničení, protože jedinci z kategorie D nejsou považováni za nevinné „civilisty“, ale spíše za druhotné slouhy a pomahače.
Trest: Žádný (nejsou považováni za civilisty)

V internetových debatách se často setkáme s názorem, že Breivik byl „nácek“. S tím ovšem nekoresponduje Breivikova podpora Izraeli. Jaký tedy byl Breivikův vztah k nacismu a neonacismu? Odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Ve svém manifestu Breivik několikrát uvádí, že nemá nacisty rád. Primárně proto, že Hitler rozpoutal válku proti židům (kteří dnes bojují proti islámu), sekundárně pak proto, že otevřel dveře do Evropy Sovětskému svazu a tím pádem kulturnímu marxismu, který později umožnil islamizaci Evropy. Navíc svým jednáním zdiskreditoval evropský konzervatismus a pravici obecně. Současní neonacisté jsou pak podle něj v zásadě primitivní a jejich přesvědčovací techniky nemají v moderním pravicovém hnutí žádnou šanci na úspěch.
Na druhé straně je zřejmé, že Breivik neonacistické prostředí dobře zná. Několikrát používá terminologii, užívanou v podstatě jen v kruzích, obeznámených s neonacistickým pojmovým aparátem (14 slov, NS, ZOG), poměrně často na jejich názory nebo postupy odkazuje. Z těchto odkazů je zřejmé, že chápe neonacisty jako součást opozice proti islamizaci. Pouze jim doporučuje, aby si své neonacistické přesvědčení nechali pro sebe a nediskreditovali tak počínání konzervativců. Několikrát zmiňuje, že je třeba sjednotit celou evropskou nacionální pravici, od umírněných až po extremisty. Jediný problém vidí v přístupu k židům, ale zde šalamounsky navrhuje, aby se tyto problémy řešily až po úspěšné občanské válce. Přesně to vystihuje jeho výrok na straně 669: „Je to kulturní válka, ne válka rasová! Pokud věříte, že je to rasová válka, nechte si to pro sebe, protože zveřejňovat podobné názory je bezpochyby kontraproduktivní.“
Ohledně jeho vztahu k neonacismu lze jmenovat ještě dva další momenty, které jeho odmítnutí poněkud problematizují.
Na straně 847 doporučuje jako součást relaxování a nabírání nových sil poslech vybraných hudebníků. Na prvním místě jmenuje švédskou zpěvačku vystupující pod pseudonymem Saga. Saga je ovšem jednou z ikon současné neonacistické hudby (v našem článku Neonacistický festival u Brna jsou například fotografie, které jí zachycují, jak hajluje). V jejím případě ovšem Breivik tuto skutečnost nezmiňuje, přičemž je vysoce nepravděpodobné, že by o jejím ideologickém zaměření nevěděl.
Druhý moment, který naznačuje jistou spřízněnost s názory neonacistů, spočívá v tom, že Breivik ve svém manifestu volá po omezení (resp. znemožnění) rasově smíšených manželství. I když tvrdí, že není rasistou, míšení krve pokládá za nepřirozené. Nordické etnikum by mělo zůstat zachováno a toho nelze docílit ničím jiným, než zákazem smíšených manželství. Přímo uvádí:
„Je zřejmé, že super-star nordického typu jako Scarlett Johansson (čistý nordický typ ze 60-70%), Gwyneth Paltrow (70-80%), Pamela Anderson (90-95%), Paris Hilton (70-80%), Taylor Swift (80-90%) by nikdy nebyly tam, kde jsou dnes, nebýt jejich odlišných nordických fyzických charakteristik. Nikdy, ani za milion let, by se jim nepodařilo dosáhnout jejich aktuální slávy, kdyby patřily k jiné etnické skupině.“  Poměrně roztomilé na tomto tvrzení je, že jak Scarlett Johansson, tak Gwyneth Paltrow nesplňují tak úplně přísné arijské rasové požadavky pana Breivika, neboť jsou obě semitského (a tedy neárijského) původu. Tyto požadavky vůbec nejsou příliš typické pro konzervativní křesťany. Mnohem častěji je nacházíme právě u rasistů a neonacistů.

Častěji bývá Breivik označován za křesťanského fundamentalistu. Tomu se pochopitelně brání různé katolické skupiny. Obvykle argumentují tím, že křesťanství je náboženství lásky a porozumění a ten, kdo je křesťan, se nemůže stát vrahem. To je samo o sobě sporné (vzpomeňme si, kolik lidí bylo zabito ve jménu kříže), ovšem pojďme náhlednout na Breivikův vztah ke křesťanství optikou jeho manifestu. Podle něj byl v dětství členem Norské protestantské církve, ovšem její podoba mu přestala vyhovovat. O sobě mluví spíše jako o vlažně věřícím. Z tohoto pohledu nepochybně křesťanským fundamentalistou není. Na druhou stranu, jeho vize Evropy je Evropa křesťanská, přesněji řečeno katolická (protestantská církev by se měla podle Breivika vrátit zpět k Římu). V nové Evropě bude mít navíc církev i významné politické místo (bude mít rezervována místa v parlamentu a připadne i právo vyhlašovat křížové výpravy). Klíčem v boji proti islámu je podle něj také křesťanství, i když primárně křesťanství kulturní (tedy otevřené i ateistům, pokud budou bojovat za křesťanskou Evropu). Z tohoto pohledu tedy můžeme rozhodně mluvit o tom, že křesťanství hraje pro Breivika klíčovou roli. Křesťanství nikoli jako niterný prožitek víry, ale jako politická zbraň, sjednocující a dohlížející na Evropu.

Breivik byl členem zednářské lóže zřejmě od roku 2008, dokud nebyl po útocích vyloučen. Někteří konzervativní komentátoři využívají tento fakt k tomu, aby tvrdili, že tedy nemohl být současně křesťanem. Pravda je ovšem, jako obvykle, složitější. V zásadě platí, že být členem zednářské lóže je neslučitelné s členstvím v katolické církvi (od roku 1738 bylo svobodné zednářství bulou In Eminenti papeže Klementa XII. prohlášeno za kacířství, od roku 1983 však platí, že katoličtí křesťané, náležející ke svobodnému zednářství, se nacházejí „pouze“ ve stavu těžkého hříchu a nemohou přistupovat ke svatému přijímání). V případě protestantských církví to však v zásadě neplatí. Vzhledem k tomu, že Breivik byl členem norské protestantské církve, je argument o neslučitelnosti svobodného zednářství a jeho křesťanství lichý. Pro Breivika bylo členství v zednářské lóži přiblížením se k jeho snu stát se templářem. Svobodné zednáře pak chápal jako dobré křesťany, což se názorům některých zednářů nijak nevymyká.

Breivikův vztah k židům je pro řadu lidí překvapením. Zvykli si, že „pravicový extremista“ musí židy nenávidět. To ale nikdy nebyla pravda a je to spíše důsledek mediálního zmatení. Dlouhodobě upozorňujeme na to, že vedle klasických neonacistů existují také neofašisté, a také ultrakonzervativní autoritáři. Přestože se v mnoha směrech všechny tyto skupiny shodnou, existuje i poměrně rozsáhlá škála odlišností. Vztah k židům, resp. Izraeli je jednou z nich. Zatímco pro neonacisty představují židé největšího nepřítele, pro konzervativce Breivikova typu představují naopak bojovníky proti islámu a spojence v boji proti marxismu. Mluvíme samozřejmě o izraelské nacionalistické (Breivik sám používá termín sionistické) pravici. Breivik sám uvádí, že židé jsou naši přátelé a odmítá neonacistický antisemitismus jako nesmírně hloupý a škodlivý. Na druhou stranu ale velmi jednoznačně odlišuje, komu z židů má být jeho podpora určena. Na straně 1163 přímo uvádí, že židé, podporující multikulturalismus, jsou nebezpečím pro Izrael, sionismus i Evropu. Tito židé jsou tedy Breivikovým nepřítelem, přičemž Breivik uvádí i odhad jejich počtu – v Izraeli jde o 50 % všech židů a v USA dokonce o 75 %. Uvědomíme-li si, že pro Brevika tedy nadpoloviční většina židů představuje nepřítele, je otázka antisemitismu v jeho smýšlení poněkud problematická. Breivika nemůžeme považovat za nakloněného židům (a/nebo Židům), ale za člověka sympatizujícího se současnou militaristickou podobou izraelského státního sionismu.

Reakce v rámci české krajní pravice se dala poměrně očekávat. Server White Media přišel s obhajobou útoku. Pravda, po té, co jeho autoři zjistili, že všeobecná reakce na Breivikův čin není pozitivní, pokusili se svůj názor poněkud poupravit a jako správní rytíři bez bázně a hany zařadili zpátečku. White media ale představují natolik obskurní skupinku, ke které se nehlásí ani většina českých neonacistů (kteří ji – jak je jejich zvykem – označují za expozituru BIS), že je její názor v zásadě irelevantní.

Zajímavější přístup zvolili lidé, pocházející ze stejných kruhů jako samotný Breivik. Národní myšlenka (revue konzervativního nacionalismu) tak nejprve zveřejnila článek Jana Malouška Volný pád blonďatého Nora, který hraje na konspirační notu a tvrdí, že Breivikův - autorovými slovy – „nepěkný čin“ bude důvodem k mnohem nepěknějším činům, což má být diskreditace konzervativní pravice. Podobným způsobem se vyjadřuje i Adam B. Bartoš na islamofobním blogu Eurabia, když vyjadřuje podezření, že se jedná o psychologickou operaci vedenou „pod falešnou vlajkou“, která má diskreditovat sílící euroskeptické hnutí. Bartoš reaguje na článek, uveřejněný v Lidových novinách, který popisuje podobnosti v myšlenkách prezentovaných na Eurabia a v Breivikově manifestu. Bartošův v dubnu uveřejněný článek Pojďme se vážně bavit o odsunu muslimů z Evropy ostatně stojí za zmínku, abychom si o prostředí českých „konzervativců“ udělali jasnější obrázek.
Eurabia je prý názorově nezávislý server, který vyznává západní svobody - mezi ty ovšem očividně nepočítá svobodu vyznání. To se naopak v myšlenkách autorů tohoto serveru stává důvodem ke zbavení občanských práv. Na jednu stranu odsuzují sociální inženýrství, na druhou stranu by se neštítili nejbezohlednějšího zásahu do života statisíců lidí, jejich deportaci z jejich domovů a zakládání nových umělých států. Sami sebe prezentují jako ty, kteří nepodporují násilí, ale přitom je jasné, že se bez něj realizace jejich myšlenek neobejde (jakým způsobem provést nedobrovolnou deportaci nábožensky nevyhovujících osob)? Zajímavý je také Bartošův exkurs do historie, který popisuje odsun židů jako něco, co se pouze "zvrtlo" v likvidaci... "Celoevropský koordinovaný odsun muslimů by jistě přinesl mnoho podobných otázek - je v zásadě humánní nebo ne? ... Dokážeme ho provést, když máme ještě v živě paměti, v co se zvrtl plánovaný odsun Židů, které ale jednotlivé země nechtěly přijmout, takže se odsun nakonec změnil v likvidaci?"
Jiným způsobem se vypořádávají s Breivikem další články na webu Národní myšlenky. V textu Kdo může za Utoyu se již nemluví o konspiraci tajných služeb za účelem diskreditace konzervativního hnutí. Autor naopak tvrdí, že Breivik nemá ve svém manifestu žádné extrémní nesplnitelné požadavky, a že manifest je pouhou reakcí na „dnešní neutěšenou dobu“ a vina za jeho čin padá na levicovou vládu. Když si přečteme vybrané citace z Breivikova manifestu, uděláme si poměrně jasný obrázek, co lidé kolem Národní myšlenky považují za akceptovatelné požadavky.
Text Neprojevovat se, nemít názory, nemyslit! opatrně problematizoval odsouzení textu White Media a naznačoval, že Breivik jednal zcela sám. Na tento článek pak navázal Milan Špinka svým článkem Jako péra z gauče, ve kterém předvedl naplno, jak se konzervativní nacionalisté budou k podobným útokům stavět. Je to velmi jednoduché – pokud někdo, kdo zastává stejné myšlenky jako my, spáchá podobný zločin (ke kterému se nelze hlásit), je třeba vyvolat dojem, že skutečným viníkem jsou oběti tohoto útoku.
Jinak řečeno – za Breivikův útok nemůže jeho členství ve skupinách, které vytvářejí paranoidní prostředí apokalyptického boje, ale multikulturalismus. Multikulturalismus je přece to, proti čemu Breivik bojoval, takže multikulturalismus může za jeho útok (jak dokládá i vyjádření Adama B. Bartoše na blogu Eurabia: "Pokud je nešťastný čin z Osla něčeho důsledkem, pak právě multikulturalismu a islamizace").
To je vpravdě geniální logika. Představme si, že bychom ji použili i na jiné případy, než jen ten Breivikův. Podle této logiky bychom mohli tvrdit, že za romské krádeže mohou bohatí běloši (provokují cikány svými peněženkami), za znásilnění si mohou ženy sami (provokují muže) a za holocaust si mohou sami židé (neměli provokovat Hitlera). Je ovšem třeba doplnit, že podobné výroky občas z řad krajní pravice zaznívají, takže aplikování této logiky i na Breivikovy činy není až takovým překvapením.
Zajímavé ale je, že nikdy nezaznívají výroky o tom, že za muslimský teror si může Evropa sama (provokuje muslimy). Pokud se něčeho dopustí muslim, dělá to – podle konzervativních nacionalistů – za plného vědomí, jako důsledek svých vlastních rozhodnutí, protože je ovlivněn „náboženstvím nenávisti“. Pokud se stejného jednání dopustí běloch, je však na vině multikulturalismus. Schopnost akceptovat fakt, že i lidé jako Breivik jsou ovlivněni „náboženstvím nenávisti“ (i když ne ve formě islámu), je nulová. Je to logické. Lidé jako Milan Špinka si nepřipouští svůj vlastní podíl na šíření nenávisti. Kdepak. Konzervativní džentlmeni přece nic podobného nedělají. To dělají jen muslimové a levičáci. A feministky. A antifašisté. A ekologové. A anarchisté.
Jasně se tak ukazuje, jakým způsobem „konzervativní džentlmeni“ typu Milana Špinky pracují. I ta nejsprostší lež je jim dobrá k obhajobě vlastních myšlenek. Už delší dobu registrujeme pozvolný přesun progresivních sil od zprofanovaného a primitivního neonacismu do tábora neofašismu, odkud je jen krůček ke „konzervativním džentlmenům“. Dobře to dokumentuje článek, zveřejněný na toto téma webem Radical Boys Kauza Breivik, který tuto logiku bezezbytku přebírá. Není nijak překvapující, že na původní Špinkův článek také web Radical Boys odkazuje.

Breivikem provedený pečlivě naplánovaný masakr není možné shodit ze stolu prostě jen s tím, že ho spáchal vyšinutý blázen. Jeho čin je plně pochopitelný pouze v kontextu jeho ideologie, která vychází z anti-islamismu, extrémního antikomunismu a autoritářského konzervatismu. A tato politická směs není ničím originálním. Ve skutečnosti se s ní setkáváme v Evropě velmi často. Zajímavé proto jsou rozpačité reakce lidí, jejichž názory se v mnohém s Breivikovými protínají. Breivikův případ nám současně ukazuje, jak neskutečně tenká je linie mezi „konzervativními nacionalisty“, „neofašisty“ a „neonacisty“. Jedním z klíčových momentů, které Breivika odlišují od klasického neonacismu, je zejména jeho vztah k židům. Jak ale upozorňují někteří komentátoři, nacistický antisemitismus byl v jeho případě pouze nahrazen antiislamismem. Takto vypadá krajní pravice současnosti.