(Nuclear Blast)
By: BuKy
Vydání této desky předcházela velká očekávání, jejichž opar se ve vzduchu vznášel ihned po vydání geniálního „minidílka“ „I“, slavícího eponymní uznání. To bylo nahráno již během práce na tomto albu, a tak se jaksi automaticky očekávalo, že i liché tóny „Catch 33“ se ponesou v podobném duchu. Avšak zcela nepřekvapen nezůstal snad nikdo. Vydání této desky doprovází značně kontroverzní odezva.
Kapela sama tuto nahrávku charakterizuje jako experiment. Vůbec poprvé zde byly použity programované rytmické prostředky v podobě programu Drumkit From Hell, na jehož vývoji se podílel sám Tomas Haake i Fredrik Thordendal. Experiment však spočívá především v přístupu a metodě, jakou byla hudba na tuto desku skládána a nahrávána, a ne v hudbě samotné. Její podoba však musí být tímto přístupem jehož důsledky na muziku samotnou ve finálním stadiu vnímá každý jinak, nějak ovlivněna. Do jaké míry, to záleží na posouzení individuálního posluchače. Náhled na něj se mění každým poslechem. Názory na album rozhodně nejsou jednotné a snad poprvé v tvorbě švédských progresivistů jsou tak často spojené s rozčarováním a zklamáním.
Velkým překvapením bude pro každého zřejmě zdánlivý krok zpět. První (a)rytmy v podobě „Autonomy Lost“ evokují úvod předešlého dlouhotrvajícího počinu „Nothing“ a jsou jakýmsi středem mezi otevírací „Stengah“, jež zastupuje především rytmus a navazující „Rational Gaze“, kteréžto podoba na mě při prvním poslechu působila více než očividně. Nenapodobitelná rytmika je opět perfektní. Naprogramované bicí znějí, jako by na ně hrál sám Haake, neopakovatelně se trefují do drobných skulinek ukrytých pod povrchem kytarové stěny - těsně mimo dosah posluchačova chápání – a přitom se s dalším plynutím motivu volně přenášejí a přeskupují do jiných rytmických posloupností, a tak posluchač nabývá dojmu, že dochází k neustálému proměňování ve skutečnosti téměř neměnné monotónní kytarové linie. Ta zní oproti „I“ o něco mechaničtěji a strojověji, neřeže tolik, a její zvuk svým groovem i zvukem se velmi podobá předešlému „Nothing“. Šumivě chrčivý řev Jense Kidmana splývá se zvukovým konceptem nahrávky a dokresluje tak výsledný dojem.
Naopak návaznost na „I“ spočívá v komplexnosti a jednolitosti celého díla. „Catch 33“ je jeden souvislý jednolitý celek, tentokrát však roztříděn do 13 stop, kde motivy často přesahují rámec jednotlivých tracků. Již zmíněný úvodní kytarový motiv se rozprostírá na ploše 3 stop, aby však frekvence nápadů především na konci alba zhoustla se stoupající dynamikou. Jednotlivá schémata do sebe plynule přechází, přičemž každé následující v sobě má něco z toho předešlého. Na úvod desky se dá ovšem nahlížet i trochu rozpačitě. Osobně jsem ho zpočátku vnímal jako jakýsi pokus, do jaké míry může být stereotyp v rámci rukopisu tohoto hudebního tělesa specifický. Po přibývajících posleších ale vyvstávají na povrch souvislosti, které z desky dělají vnitřně neuvěřitelně proměnlivé a vytříbené dílo. Dojmy z prvních a následně přibývajících poslechů se pravděpodobně budou diametrálně lišit. Muziku to dělá diskutabilnější, čímž vlastně dochází k naplnění nejen estetických hodnot uměleckého díla. Již zmiňovaný úvodní motiv, po nějaké době hraničící s fádností, se dlouho rozjíždí v neměnném středním tempu, aby se nakonec úplně zastavil a posléze opět rozehrál hru s rytmy v ještě pomalejší a rozfázovanější poloze. „Paradoxní spirála“. Intenzita postupně se proměňujícího motivu se stupňuje a vyžaduje pozornost, abyste se zadrženým dechem sledovali uzemňující spolupráci virtuosně-kytarového dua Thordendal-Hagström, kdy vedlejší kytarová linie zaplňuje mezery vynechané tou hlavní. Jednotlivě sledovat jednu, pak druhou a posléze obě navzájem se prolínající linky působí hypnotickým dojmem. Dělí a násobí překroucený rytmus i sebe navzájem. Trhají a deformují jedna druhou, každá se valí na opačnou stranu. Pouhé doznívání mohutné zvukové stěny zastaví čas a spolu s ním veškeré dění okolo vás. Matematické riffování je pak v „Entrapment“ zkřiveno disharmonickým kvílivým sólem - v tvorbě Meshuggah dosud nevídaným – které tak dovršuje naprostou přestavbu hmoty.
Interludium v podobě „Mind’s Mirrors“ zasazené (z numerologického hlediska, nikoliv obsahově) do poloviny alba zastaví veškerý tok energie a vše začíná nanovo. Dokonalý konec všeho a zároveň ničeho. Následuje robotický voice a poté zlověstný akustický rozjezd, který se stupňuje s přibývajícími kytarovými stopami i hromovým duněním. Vše se propadá do jakési zvukové závratě. Negativní energie chaoticky kulminuje, aby posléze vytryskla v zhmotněný život. „In Death – Is Life“ znázorňuje komplikovanou linii bytí, života, obrůstanou navzájem se proplétajícími kořeny, žíznivými po tom, aby mohly pohltit vše - živé. Dokonalá arytmie. Dokonale přesná nepřesnost. A jedna z největších mešuge dosavadní tvorby. 13-minutová „In Death – Is Death“ s nádherně rozfázovanou dynamikou je pokračováním analogie na vše zrozením začínající a zánikem končící. Jsme svědky absolutního vykolejení kytarové stopy, jež nahodile vylétává ven z kontextu, následována bicími. A když na chvíli dojde k mírnému zvolnění intenzity, aby byla ještě více umocněna imprese vyvolaná totální dekompozicí, říkáte si, že tohle musí být konec. Absolutně rozložené vás pak zaskočí umně gradovaná jazzová mezihra. Závěr tracku, zastoupený melancholickým akustickým motivem, evokuje konec života započatého na začátku předchozí skladby. Duše opouští tělo, jeho jiskra pomalu vyhasíná, ještě napne poslední zbytky sil - chvíli bojuje – aby se dočkala konce… a nekonečného pádu do hlubin abstraktna. Tupě zaoblený a ještě níže položený zvuk osmistranných kytar vás nerozřeže na kusy jako na „Chaosphere“, jejímuž vyznění je opakem, ale bude vás do hlavy mlátit tak dlouho, dokud nebudete rozumět už vůbec ničemu a nepodáte se šíleným představám, o nichž si vlastně ani nejste jisti, zda pocházejí z hudby samotné nebo z vás – vašeho jádra – nebo? teprve člověk a jeho jádro je to, čím je celá (ne)skutečnost deformována, a díky němuž mizí rozdíl mezi onou skutečností a pouhým vjemem. Buď hudbu necháte vstoupit nebo narazit. Nikdy pouze projít kolem. Meze neskutečna jsou meze vjemu, jaké meze ale má neskutečno? Žádné neexistují. Krajně abstraktní představy poslechem vyvolané, o něž už zřejmě nikdy v životě nezavadíte, navíc umocněné neživou lyrikou většinou z pera Tomase Haakeho a Martena Hagströma, tak zapojují i periferní části mozku. Dokonale expresivní. Významnou roli zde rovněž hraje nefigurativní poetika a pohrávání si s významy, což je evokováno už názvem díla mimo jiné odkazujícího na slavnou Hellerovu „Catch 22“ (Hlava 22). Otázka, jakkoliv nepodstatná se zdá být, jakou roli hraje v sledu motivů a názvů jednotlivých tracků hudba či naopak její smysl, vlastně odporuje smyslu celé tvorby skandinávských mohykánů. Vlastně není důležité, čím věci jsou, ale čím chceme, aby byly. Cílem Meshuggah nikdy nebylo ukázat nějakou skutečnost, nýbrž jen načrtnout kontury myšlenky, a zbytek nechat dotvořit… těm, kdo ji vnímají… nám… Pohupující se linie kytar odstředěná z rytmu i kontextu je čistá, zdánlivě „srozumitelná“ a definitivně rozfázovaná. Pointa nespočívá ve zvukovém bordelu a zběsilosti kapel následujících příklad „Dillinger Escape Plan“ (jakkoliv jsou skvělí). Jakoby pánové říkali „jen si to pořádně poslechněte, stejně to nepochopíte“. A právě ona neopakovatelnost - a tudíž i neoposlouchatelnost - právě slyšeného spolu s lidskou psychikou je to, co dělá muziku Meshuggah fenoménem vlastní doby a zároveň nesmírně nadčasovou záležitostí. Přiznávám, že si nedovedu vybavit důsledky toho, kdyby Tomas Haake - mající na svědomí rytmickou sekci - zpřetrhal poslední pojítko s normálním světem v podobě činelů, jež jsou jediným stálým a neměnným prvkem tohoto šílenství a zároveň jsoucím naprostým kontrastem oproti zbytku neuchopitelného projevu – oproti všemu a ničemu. Místy jsme svědky až ambientových ploch. Napříč celým dílem se navíc nese jakýsi výhrůžný tón další kytarové linky, vznášející se až kdesi na prahu vnímání, dokreslující v tvorbě Meshuggah zatím nevídanou atmosféru a často si jej všimneme, až když se octne zcela sám. Dokonale tak dotváří vizi jakéhosi soundtracku, jímž „Catch 33“ je. Další v pořadí „Shed“ je pak významovým „hrotem“ desky. Opět se zde nabízí nespočet interpretací názvu skladby i jejího smyslu. Především svým fázováním odkazuje na úvodní motiv nahrávky, často ale spousta jiných náznaků zůstane neodhalena. Není třeba celku, stačí obrysy. Atmosféra je neskutečná a skutečně z toho jde mráz po zádech. Svým plíživě šeptavým vyzněním trochu připomíná „Spasm“ z „Nothing“, což ji dělá oproti zbytku nahrávky o něco odlišnou. V následující „Personae Non Gratae“, kde dosahuje dynamika na albu svého vrcholu, jest použit dosud neslyšený kytarový postup, jejž je poté následován totální „Dehumanizací“, při níž z vás budou vytřískány poslední myšlenky, díky nimž jste doposud byli opravňováni nazývat sami sebe člověkem. Opětovné rytmické orgie a téměř hmatatelná hustota chvějící se hmoty vás nenechají na pochybách, že tohle jsou skuteční Meshuggah. V závěrečné „Sum“, jež je konečným shrnutím živoucího celku tepoucího díla, pak vražedné tempo postupně zvolňuje, melancholicky opouští scénu, aby bylo ve finále vystřídáno akustickým, až minimalisticky jednoduchým motivem, jenž je svou nesmírně nostalgickou povahou protipólem vůči všemu dosud slyšenému, a uzavírá tak nekonečný kruh náhod.
Počáteční překvapení ze zdánlivého kroku zpět je vystřídáno ohromením. „Catch 33“ je více než důstojným následovníkem „Nothing“, jež bylo ve své době přijato stejně kontroverzně jako „Hlava 33“ nyní a s nímž se srovnává lépe než s o něco odlišnější „I“. Svou kompozičností je o mnoho dál, tísnivá atmosféra je takřka neúnosná. „Catch 33“ je soundtrackem ke všemu, čím chcete, aby byl. Přesto všechno může být náhled na tento počin pokaždé zcela odlišný. Po nějaké době je už jen na posluchači, do jaké míry podlehne nekonečné rozpínavosti, nebo? on sám drží díky své představivosti rukoje?, a utváří tak podstatnou část imprese vyvolané poslechem. Proto je pro každého album jiné. Kdo ví, zda se zpětně Meshuggah chopí zanechané nitky na konci „I“ a vydají se i dál vyšlapávat dosud zarostlou stezku. Stejně jako doposud bude i nadále přítomen otazník, zda dojde k pokračování již dříve nastoleného „trendu“ a uplatňování načrtnutých postupů. Avšak co je oním „trendem“? Pro žádnou kalkulaci nebylo v hudbě Meshuggah nikdy místo, žádný prvotní úmysl, žádné plány. Meshuggah jako by se nás ptali: „Proč nás posloucháte?“ Stejně jako oni sami, my to nevíme. A to je to, co pro každého z nás dělá hudbu odlišnou. Meshuggah budou vždy takovými, jakými si přejeme, aby byli...
Více na old.czechcore.cz
|
